Výzkum: Jak se cítí vědci v Česku

Naprostá většina vědců v Česku je spokojena se svou prací. Téměř 84 % vědců a akademiků působících na českých univerzitách říká, že s prací jako takovou jsou spokojeni a vyhovují jim pracovní podmínky. Pokud už je něco, co se jim na zaměstnání nelíbí, pak je to finanční ohodnocení a nespokojenost s jejich přímým nadřízeným, tedy například s vedoucím katedry. Celkově ale spokojenost českých vědců převládá nad negativními pocity. To jsou hlavní zjištění rozsáhlého tříletého výzkumu, který právě dokončil Psychologický ústav Akademie věd ČR v Praze a magazín Universitas jej exkluzivně přináší.

On-line dotazníkového šetření se od listopadu 2014 do konce loňského roku zúčastnilo celkem 2229 akademiků z univerzit a vysokých škol po celém Česku s různým zaměřením. Na výzkumu, který kromě dotazníků zahrnoval i hloubkové rozhovory a podpořila jej Grantová agentura ČR, pracoval šestičlenný tým vědců Psychologického ústavu v čele s Kateřinou ZábrodskouJiřím Mudrákem. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak se vlastně vědci ve své práci cítí, co vidí jako pozitiva a kde jsou naopak slabé stránky vědeckého života v Česku. „Chtěli jsme poznat, jak vypadá akademické prostředí. Existuje řada otázek a problémů, které se ještě nezkoumaly. Chtěli jsme udělat reprezentativní výzkum českého vědeckého prostředí a přispět k jeho zkvalitnění,“ říká Zábrodská.

Výzkumníci se zaměřili na takzvaný well-being v zaměstnání, tedy dobrý pocit z práce. Zahrnuli do něj tři hlavní koncepty – spokojenost, míru stresu a pracovní zaujetí. „Z osobní zkušenosti víme, že jsou velké rozdíly mezi jednotlivými vědeckými pracovišti. Někde fungují některé věci skvěle a to samé zase jinde nefunguje. Chtěli jsme najít příklady dobré praxe a ukázat, jak by se to dalo aplikovat na další pracoviště, která teprve cestu hledají,“ vysvětluje Zábrodská.

Vědci oceňují, že si mohou práci dělat po svém

Celkově je spokojenost českých vědců velká i v porovnání se světem. Zatímco u nás je spokojeno téměř 84 % akademiků, v různých podobných studiích ze zahraničí je to 52–69,5 %. „Čeští vědci jsou spokojeni hlavně díky velké míře svobody. Jinými slovy, mohou si volit zaměření své práce, témata, mohou si sami naplánovat, jestli budou žádat o grant nebo jestli pojedou do zahraničí na stáž a podobně. V naprosté většině případů – jak v rozhovorech, tak v dotazníku – uváděli, že jsou spokojeni, protože mají svobodu v práci a mohou ji dělat, jak sami uznají za vhodné,“ podotýká Zábrodská a dodává, že tak by to mělo být uchováno.

Dokládá to i přímá odpověď jednoho z vědců v rozhovoru, který pozitivně hodnotí „…dobré mezilidské vztahy a relativně volnou pracovní dobu. To znamená, že nikdo mi neměří čas, že spoustu věcí můžu udělat i třeba z domova, to mi vyhovuje.“

Nejšťastnější jsou vědci v Mexiku, nejméně šťastní ve Velké Británii

Dále výzkumníci zjistili, že čeští akademici mají velkou míru vnitřní motivace, tedy pracovního zaujetí (work engagement) a relativně nízkou míru stresu. Stres stále nebo většinu času zakouší v práci jen 13,7 % dotázaných. Pro srovnání: ve světě je to až 52 % vědců. „Čeští vědečtí pracovníci jsou silně vnitřně motivovaní, mají vlastní potřebu práce. U veřejnosti vládnou představy, že je třeba akademiky víc tlačit, aby byly více vidět jejich výsledky. Ale náš výzkum ukazuje, že tomu tak není. Kdyby za nimi někdo chodil, tlačil na ně a říkal jim, jak mají svou práci dělat, jejich výkon, zaujetí i spokojenost půjdou dolů,“ upozorňuje Zábrodská.

Překvapivě nejvíce spokojené vědce má podle mezinárodních studií Mexiko a nejméně spokojení jsou badatelé ve Velké Británii a Austrálii (mezinárodní studie Jung Cheol Shin, Jisun Jung, 2013). „Systémy Británie a Austrálie jsou orientovány tržně, jsou založené na tom, že fakulta má fungovat jako firma, má se řídit tržními pravidly, platí se tam vysoké školné a studenti se berou jako klienti,“ vysvětluje Zábrodská. „Akademici zde mají velkou řadu povinností, žádostí o granty a jsou pod velkým tlakem. Zároveň se tak snižuje jejich vnitřní motivace, protože se jedná o tlaky z vnějšku,“ dodává.

Vědci by chtěli vedoucí, kteří se o ně zajímají

U českých vědců vládne nejvyšší nespokojenost v otázce platů, nespokojeno s finančním ohodnocením je 54 % dotázaných. Platy vědeckých pracovníků se v Česku dost liší, a to nejen podle oboru, ale i podle pohlaví. Podle studie uveřejněné v knize Gender and Neoliberalism in Czech Academia, která vyjde v letošním roce a je jedním z výstupů výzkumu pro veřejnost, uvedly ženy působící na fakultách (ať už jako profesorky nebo na nižších pozicích) hrubý plat 25 000–31 250 korun. Ovšem muži na stejné pozici mají 31 250–37 500 korun. Nejnižší platy uváděly ženy-asistentky, které dosáhnou na 23 tisíc hrubého.

Hned za platy vládne největší nespokojenost s kvalitou vedení fakult. Nízkou kvalitu vedení vnímá 33 % dotázaných a 41% nespokojených akademiků považuje nízkou kvalitu vedení za jeden z hlavních problémů svého pracoviště. „Je to přístup jejich přímého nadřízeného, tedy vedoucího katedry. Akademici si všímají, jestli se stará o zajištění grantů, jestli jim umožní přístup k důležitým pracovním kontaktům, jestli vyhledává výzkumné příležitosti nebo dělá průzkumy spokojenosti. Jinými slovy, jestli se o své lidi zajímá,“ přibližuje Zábrodská.

Mnoho vědců si také stěžovalo, že jejich nadřízení se nechtějí zapojovat do řešení konfliktů na pracovišti. „Dělají, jako by se jich to netýkalo. Ale to je chyba. Nadřízený by se měl konflikty ve svém týmu zabývat a pomáhat je vyřešit,“ soudí Zábrodská.

Dalším doporučením pro vedení fakult je pomáhat akademikům lépe skloubit pracovní a soukromý život. To může mnoha z nich ulevit od stresu, který je jedním ze spouštěčů profesního vyhoření. I sami dotázaní to ve svých odpovědích naznačují. „Naše fakulta otevřela školku – co bych za to dala v době, kdy se mě to týkalo! Teď vidím kolegy, jak to využívají, protože školka je od 2,5 let, což je super. Navíc je to školka, kde člověk vidí, jak funguje, a běží skvěle. Připadá mi to úplně úžasné,“ napsala dotázaná.


Zahraniční výzkumníci v Česku: Češi se příliš drží starých postupů

Celkově spokojení s vědeckým životem a prací v Česku jsou i vědci ze zahraniční, kteří v tuzemsku dlouhodobě působí. „Naše skupina může dělat výzkum, který je hluboký, jedinečný a je potenciálním přínosem pro celou společnost,“ říká Daniel Georgiev z laboratoře syntetické biologie na Západočeské univerzitě v Plzni. Georgiev se sice v Plzni narodil, ale v deseti letech emigroval do Spojených států, kde studoval a dlouho žil. Je spokojený i se svým platovým ohodnocením, ovšem dodává, že vědci v Spojených státech jsou mnohem dynamičtější. „Instituce tam hledají nové cesty, jak se lépe trefit do potřeb společnosti. České instituce si hlídají staré přístupy a chrání zavedené metody. Jenže například můj obor syntetické biologie je krásná ukázka nové vědní disciplíny, kde se snoubí technika a biologický pokrok. V Česku ale chybí rozeznání těchto nestandardních pokroků, jak na institucionální, tak na vládní úrovni,“ myslí si Georgiev.

Původem francouzská vědkyně Hélene Robert Boisivonová, která dokončila doktorské studium v Nizozemsku a nyní působí v brněnském Ceitecu, tvrdí, že čeští vědci a výzkumné agentury spíše upřednostňují kvantitu před kvalitou. „Především v otázce publikačních výstupů,“ upozorňuje Boisivonová. „Mám také pocit, že vedoucí si své Ph.D. studenty drží co nejdéle to jde, i 7 let, spíš než aby jim pomohli dokončit studium a zúročit znalosti. Ph.D. studenti jsou totiž levná pracovní síla. Jenže tím ztrácí zájem a motivaci,“ podotýká Boisivonová. „Na druhou stranu, výzkumné vybavení zde v Ceitecu je výjimečné v porovnání s tím, co jsem viděla ve světě,“ uznává Boisivonová.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.