Velcí tvůrci vždy překračovali hranice mezi vědou a uměním

Věda i umění jsou rovnocenné projevy lidské touhy porozumět světu a lidské tvořivosti, schopnosti neobvykle řešit problémy a vytvářet nové myšlenky či skutečnosti. Není třeba je tedy stavět do protikladu. „Dnes jsou to totiž někdy právě umělci, kteří hranice vytvářejí, kteří občas při masmediálních seancích vyvolávají ducha romantického umělce obdařeného božskými vlastnostmi a přinášejícího sturm und drang do nudného, racionálního a konvenčního světa a které jen vzácně můžete spatřit na přednášce Učené společnosti, zatímco galerie, divadla i koncertní sály jsou plné lékařů, vědců či inženýrů,“ píše ve svém komentáři prorektor JAMU Marek Hlavica.

Vysoké školy jsou, dle zákona upravujícího jejich činnost, „vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti“ a své poslání naplňují především tím, že „uchovávají a rozhojňují dosažené poznání a podle svého typu a zaměření pěstují činnost vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost“. Od škol nižších stupňů, které se primárně mají věnovat pouze výchově a vzdělávání, se liší právě povinností i posláním „pěstovat“ tvůrčí činnosti a synergicky je propojovat se vzděláváním studentů.

Pro Janáčkovu akademii múzických umění jako uměleckou vysokou školu je ze zmíněných tvůrčích činností nejdůležitější ta, která je v zákoně uvedena až na pátém místě – činnost umělecká. Naši pedagogové jsou ve svých oborech výrazné umělecké osobnosti, které nemalou měrou ovlivňují a spoluutvářejí podobu českého i světového umění a které tvorbou nových děl získávají další zkušenosti i objevují nové formy a způsoby uměleckého vyjadřování. Ve své tvorbě musí být inovativní, originální a jedineční i proto, že to od nich diváci či posluchači očekávají: nechtějí vidět již viděné a slyšet již slyšené a umí být přísnější a nemilosrdnější než mnohá prestižní grantová agentura. Jedním ze specifik pedagogické umělecké tvůrčí činnosti je i to, že nevzniká přímo ve školách, v akademických laboratorních divadelních či koncertních sálech a pro akademické publikum, ale v nezávislých kulturních institucích a pro veřejnost, která je naší „aplikační sférou“.

Za velký úspěch uměleckých vysokých škol považuji, že se jim už na počátku tohoto desetiletí podařilo dohodnout na vytvoření Registru uměleckých výstupů (RUV), umělecké obdoby Rejstříku informací o výsledcích (RIV), který neslouží jen k evidenci uměleckých výkonů pedagogů, ale je i sofistikovaným systémem, jenž na základě různých kritérií (závažnost a význam, rozsah, instituce uvedení, kritické ohlasy a ocenění) a s pomocí nezávislých posuzovatelů každý výkon také hodnotí. Přestože je každé umělecké dílo jedinečné a podoby uměleckých tvůrčích činností jsou velmi rozmanité a neustále se rozvíjejí, podařilo se vytvořit systém, který je funkční i respektovaný a který poměrně velmi objektivně hodnotí kvantitu i kvalitu umělecké tvůrčí činnosti vysokých škol.

Umělecká tvorba je pro nás zásadní a má u nás dominantní postavení, to však neznamená, že bychom se soustředili pouze na ni a ostatní tvůrčí činnosti zanedbávali či dokonce na ně pohlíželi s despektem. Naopak, domníváme se, že věda i umění jsou rovnocenné projevy lidské touhy porozumět světu a lidské tvořivosti, schopnosti neobvykle řešit problémy a vytvářet nové myšlenky či skutečnosti. Věda a umění jsou pro nás dvě větve rostoucí na kmeni jednoho stromu lidské kreativity. Navíc tento strom nemá jen dvě větve, ale je velmi košatý, neboť existuje například i kreativita podnikatelská, manažerská, pedagogická, sociální, herní či třeba sportovní: mimořádnou tvořivost potřebujeme také k tomu, abychom vybudovali úspěšnou firmu, naučili znuděné žáky deskriptivní geometrii či obešli s míčem deset soupeřových hráčů a jedenáctému pak „vymetli pavučinu“ v rohu branky.

Stavění vědy a umění do protikladu samozřejmě jisté opodstatnění má. Byť věda i umění mají společnou snahu lépe porozumět světu, věda tak obvykle činí pomocí hledání obecně platných pravidel a zákonitostí či inovativních a replikovatelných řešení technických, zdravotních nebo třeba fyzikálních problémů, zatímco pro umění je charakteristická touha se vyjádřit jedinečně, subjektivně i metaforicky.

K těmto odlišným druhům výsledků však vědci i umělci dospívají velmi podobnou cestou experimentů a ověřování hypotéz (v divadle se tomu říká zkoušení a ve výtvarném umění skica) a kombinací racionálního i intuitivního hledání. Nejspíš i proto mnozí velcí tvůrci neměli problém překračovat hranice mezi vědou a uměním a možná to ani jako překračování hranic nevnímali, prostě jen svou jedinečnou tvořivost uplatňovali na různé problémy a s různou formou výsledků: Aristoteles, Avicenna, Leonardo, Goethe, Lomonosov, Schweitzer, Komenský, Purkyně atd.

Sebekriticky musím podotknout, že jsou to dnes občas právě umělci, kteří takové hranice vytvářejí, kteří občas při masmediálních seancích vyvolávají ducha romantického umělce obdařeného božskými vlastnostmi a přinášejícího sturm und drang do nudného, racionálního a konvenčního světa, kteří pohrdají kritiky, již se rozumem snaží uchopit výsledky umělecké tvorby, a které jen vzácně můžete spatřit na přednášce Učené společnosti, zatímco galerie, divadla i koncertní sály jsou plné lékařů, vědců či inženýrů.

Na Janáčkově akademii múzických umění se snažíme tyto mýty nepodporovat a na pomyslných hranicích mezi vědou a uměním nestavět plot, ale naopak neustále připomínáme onen společný kmen, z nějž větve vědy a umění vyrůstají. Pořádáme konference a sympozia, na nichž dáváme prostor pro setkávání a vzájemné sbližování umělců s teoretiky a historiky umění. Nebojíme se soutěžit s kolegy divadelními a hudebními vědci v národních grantových soutěžích a někteří naši pedagogové v nich jsou opakovaně úspěšní a získávají pro své výzkumy podporu u Grantové agentury ČR, například prof. Josef Kovalčuk se svými projekty dokumentace a analýzy tvorby brněnských studiových divadel, doc. Monika Holá připravující kritická vydání Janáčkových nápěvků mluvy a ostatně i já sám s výzkumy zaměřenými na historii české televizní dramatické tvorby. Naše projekty uspěly i v obou soutěžích nového programu na podporu aplikovaného společenskovědního a humanitního výzkumu Éta Technologické agentury ČR. Odborné monografie členů naší akademické obce vydává Nakladatelství JAMU a často významně přispívají k rozvoji poznání v oblasti hudební či divadelní vědy.

Naší ambicí je však ještě něco jiného, než být také významným muzikologickým či teatrologickým pracovištěm. Jelikož jsme umělecká vysoká škola, hodláme propojovat vědu a umění sobě vlastním způsobem pomocí rozvíjení tzv. uměleckého výzkumu (artistic research, artist-led research či practice-led research), ve kterém se prolíná umělecká tvorba s její dokumentací a reflexí. Tvůrce uměleckého díla je v něm současně i výzkumníkem, který analyzuje vznik svého díla a použité metody a postupy. Doplňuje tak tradiční uměnovědné metody, které k uměleckému dílu, jeho tvorbě či analýze společenského kontextu nebo recepce přistupují se snahou o objektivitu, a snaží se zachytit subjektivní zkušenost badatele s řešením daného problému, jímž je v tomto případě tvorba uměleckého díla. Jedná se o relativně mladý obor, který se začal utvářet v sedmdesátých letech minulého století, ale velmi populárním a dynamicky se rozvíjejícím se stal až na přelomu tisíciletí. Nyní je pevně usazen na uměleckých vysokých školách zejména v západní a severní Evropě, má už i své mezinárodní organizace (Society for Artistic Reserach), pravidelné konference, časopisy (Journal for Artistic Research) a mnoho publikací, v nichž se jejich autoři snaží o charakterizaci všemožných podob i rozmanitých metodologií uměleckého výzkumu.

Každé (dobré) umělecké dílo je originální a jedinečné a k jeho vzniku vždy vede jedinečná cesta, během které se z nekonečné rozmanitosti světa okolo nás i v hlavě umělce stane konkrétní umělecký artefakt. Výstupem uměleckého výzkumu tak nikdy nebude obecně platná metodologie umělecké tvorby či dokonce návod, jak vytvořit umělecké dílo, ale přesto o jeho potřebnosti a přínosnosti ani v nejmenším nepochybujeme.

Víme, jaké hry napsal William Shakespeare, ale o tom, jak u jejich psaní postupoval, jak přemýšlel, jaké problémy řešil, čím se inspiroval či jak svou kreativitu rozvíjel, nevíme nic. Kdyby v té době existoval umělecký výzkum (a Shakespeare se mu věnoval), věděli bychom o světě o trochu více. A o to se prostřednictvím uměleckého výzkumu snažíme: abychom rozhojnili dosažené poznání a abychom do jeskyně nepoznaných tajemství světa vnesli trochu světla; tak nám to ukládá zákon o vysokých školách a k tomu nás žene i naše vlastní touha poznat svět okolo nás a porozumět mu.

Autor je prorektorem a docentem Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky Divadelní fakulty JAMU.