České vědkyně se na tom, že pandemie ostře odhaluje nedostatky nastavení celého systému, jakým věda a výzkum u nás funguje, shodují. Ať už jde o zaměstnávání na krátkodobé smlouvy, dlouhodobé podfinancování vědců a vědkyň, systém grantů s jedinou roční uzávěrkou, nebo o systémové znevýhodnění pečujících osob, převážně žen. Přinášíme obsáhlou anketu se sedmi českými vědkyněmi a akademičkami o tom, jak zvládají svou práci při pandemických omezeních. Tentokrát odpovídá Klára Hulíková Tesárková z Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Skloubení práce a rodiny pro mne byla svým způsobem určitá výzva už od narození dcery, které je v současné době tři a půl roku. Protože souběh těchto rolí je částečně předmětem i mého oboru, vnímala jsem to s určitou nadsázkou jako trochu pokus na vlastní rodině, zda a jak vše zvládneme.
Po skončení mateřské dovolené, tedy asi v pěti měsících dcery, jsem se vracela na částečný úvazek, manželovi snížení úvazku umožněno nebylo, částečný home office však ano, takže to bylo zvládnutelné, i když velmi náročné. Na fakultu jsem fyzicky jezdila jednou nebo dvakrát v týdnu, kdy doma byl manžel, další práci jsem musela stíhat po chvílích, kdy dcera spala, nebo po nocích.
Brzy se ukázalo, že zkrácení mého úvazku fakticky není jakoukoli pomocí, protože množství požadovaných výstupů (výuka, vedení prací, publikace) se jakkoli nezměnilo.
Sledovala jsem příběhy jiných kolegů napříč obory, jak práci a rodinu kombinují – pro mne se ukázalo jako zřejmé to, že buď se o zapojení do práce snaží až ve vyšším věku dítěte (tedy s pauzou na rodičovskou dovolenou, která průběh kariéry vědkyně dost poznamenává), nebo situaci prezentovali jako řešitelnou tím, že s určitou samozřejmostí předpokládali využívání hlídání dětí, ať z rodiny, tak z institucionálního prostředí jeslí.
Brzy mi tedy došlo, že naše situace je v tomto ohledu jen omezeně srovnatelná, neboť nedisponujeme v rodině člověkem na hlídání a ani jsme minimálně do školkového věku nechtěli dítě předávat cizím osobám na hlídání. Navzdory tomu jsme zvládli více než dva a půl roku, dokonce se naše nastavení tak zaběhlo, že jsme i sami měli dobrý pocit, že jsme zvládli udržet tempo práce a zároveň si užít dceru i sami sebe. Jen to bylo za cenu velkého plánování a také za cenu našeho volného času a spánku, protože někdy jsme tu práci dělat museli.
Když na začátku jara 2020 dcera nastoupila do školky na pár hodin týdně, velmi se nám ulevilo a doufali jsme, že i fyzicky si budeme moci trochu odpočinout. Bohužel po dvou týdnech přišla karanténa, i když pak školka byla otevřená, opakovala se uzavření kvůli nákaze některého z dětí.
Asi od poloviny února 2021 máme dceru už jen doma a ani ke konci dubna nemáme představu, kdy se školky pro malé děti znovu otevřou. Karanténa vlastně prodloužila náš systém práce, kdy se s manželem časově vykrýváme a práci řešíme částečně i po nocích.
Ovšem tento náročný systém jsme očekávali maximálně do nástupu do školky, teď už trvá o rok déle. Vlivem zkušeností z předchozích let stále doma nějak fungujeme, oba máme home office, kdo přes den právě nepracuje, stará se o dceru nebo o domácnost. Naše role jsou v tomto zcela vyrovnané.
Zpětně jsem ráda za své rozhodnutí v době do tří let dcery nežádat o vlastní granty, nejsem nyní svázaná jak administrativně, tak tematicky. Mé zaměření v demografii je primárně na metody analýzy a oblast nemocnosti a úmrtnosti, tedy přesně to, co bylo a je v době pandemie klíčové. Do výzkumu tohoto tématu jsem se zcela automaticky zapojila hned během jara 2020 a publikací či každým výstupem toto zapojení spíše rostlo, a to i mimo oblast vědy.
Na jednu stranu je to z pohledu vědkyně a mého oboru fascinující téma, věcně vzato to ale znamená, že těmto otázkám se můžu věnovat až potom, co budu mít hotovou svou vlastní další práci – tedy především online výuku všech svých kurzů, vedení prací a podobně.
Zároveň téma pandemie je řešeno mimo jakékoli pokrytí granty, protože nemám ani kapacitu o ně žádat, ani odvahu vzít na sebe zodpovědnost za řešení grantu v době, kdy ve dne učím a starám se o dceru a v noci se dostává na samotný výzkum. Ačkoli to může třeba i podle výstupů vypadat tak, že vše zvládáme, pravda je taková, že stále pracuji jen na částečný úvazek, protože mi zatím nebyl navýšen, možná jako určitá motivace žádat o granty, což je pro mne v tuto chvíli nepředstavitelné.
Když ale dojde na hodnocení výkonu (množství a kvalita publikací, množství vedených či oponovaných prací, výuka atd.), snad nikdy se tyto výkony nepřepočítávají na úvazek zaměstnance – očekávání jsou stejná, ať má člověk plný úvazek, nebo třeba poloviční, v potaz to neberou ani například atestační či habilitační kritéria.
Je mi jasné, že absencí vlastních grantů navíc asi nabourávám potenciál nějaké budoucí kariéry, ale to už beru jako oběť své „kariéře“ maminky.
Celkově vnímám mnohem náročnější pozici vědkyň-matek (nebo vědců-otců), pokud nemají na rodičovské dovolené partnera/partnerku ani jiné hlídání. Dostát stanoveným nárokům je velmi těžké. Pandemie toto jen zviditelnila.
Když se v rámci naší katedry řeší například publikační výstupy či atestační kritéria, obvykle dostáváme od vedení obecné pokyny ke zvýšení aktivity a zintenzivnění publikační činnosti. Na jednu stranu to chápu, na druhou stranu to není právě motivační, když máte pocit, že už v tu chvíli odvádíte maximum možného.
Z nedávného otevřeného porovnání v rámci mého pracoviště navíc vyplynulo, že patřím do malé skupiny, která stanovená kritéria skutečně plní. Je to však jen vzájemnou výpomocí s manželem během dne a pak prací po nocích, což pro mne obvykle znamená cca mezi devátou večerní, kdy usne dcera, a pátou ranní, kdy usínám já. Protože dcera obvykle vstává okolo osmé ráno, je jasné, že více jak zhruba tři hodiny za noc se člověk nevyspí.
Takových je většina dní průměrného týdne. Publikačně tedy zatím snad zvládám, mám v procesu další výstupy na aktuální téma, zároveň mi ale nabíhá skluz v dalších tématech, kde jsem třeba byla zapojena před pandemií, ale hlavně už do téměř neúnosné roviny narůstá doma naše vyčerpání a fyzická únava.
To, jakým způsobem musíme fungovat, abychom dostáli stanoveným požadavkům, už považuji za naprosto extrémní, řekla bych až nenormální, likvidační jak fyzicky, tak psychicky a dlouhodobě neúnosné.
Navíc nevnímám nějaké mimořádné ocenění, ačkoli více už se snažit asi skutečně nelze – člověk sice plní stanovené normy, ale jen těžko by mohl nějak kvalitativně vyčnívat. Obávám se, že tato situace vědce-rodiče vede buď do stavu neplnění povinností a nároků (fakticky třeba i ukončení činnosti), plnění v nižší míře, než by bylo možné, ale za cenu extrémního vyčerpání fyzického i psychického, nebo zaměření se na výkon za cenu omezení kontaktů v rodině, především tedy předání péče o dítě třetím osobám.
Nejen že poslední řešení je pro nás nemožné nedostatkem „hlídacích“ osob, ale očekávala bych potom i značné psychické dopady jak na rodiče, tak i děti. V době probíhající pandemie jsme myslím v určitém osobním nouzovém stavu, kdy většina lidí zatne zuby a snaží se vydržet a přežít, velmi se obávám následků, které se projeví, až současná situace odezní.
Myslím, že mnohé psychické a fyzické problémy, extrémní únava, ale třeba i pocity nedocenění nastoupí po skončení pandemie plnou silou. Otevřeně v tomto říkám, že především z hlediska fyzických dopadů mám v tomto ohledu o nás až strach.