Základní výzkum je krásná detektivka

Profesorka chemie Jana Roithová se může chlubit zářezem, který se zatím žádnému jinému českému vědci nepovedl: už podruhé získala pro svůj výzkum elitní ERC grant. Evropská výzkumná rada její bádání v oblasti hmotnostní spektrometrie podpořila 43 miliony korun. Výzkumnice, která přebírá jednu vědeckou cenu za druhou, přitom rozhodně neměla záviděníhodné podmínky pro práci – před pěti lety její manžel, též špičkový vědec, nečekaně zemřel. Měli tehdy šestiletého syna. Na náročný výzkum i starost o rodinu zůstala sama.

Většinou podobné příběhy výjimečných vědců začínají slovy, že dotyční se od dětství profilovali jako zázračné děti s překvapivým zájmem o obor. Profesorka chemie Jana Roithová mě tak hned na začátku setkání překvapí, že u ní to celé byla spíš jedna velká náhoda. „Rozhodně jsem nebyla pilný student, na škole jsme navíc měli příšerného chemikáře,“ směje se. Spíš ráda sportovala, ostatně dodnes zbožňuje lyžování.

O přírodní vědy se začala zajímat až těsně před maturitou. Pochází z lékařské rodiny, maminka byla dětská lékařka a tatínek anesteziolog, tak nějak logicky ji tedy napadlo, že by mohla jít taky na medicínu. „A když jsem se pak při učení na přijímačky začala věnovat biochemii, došlo mi, že by mě bavila nejvíc.“ Líbilo se jí, jak přesně se dá popsat, co se v lidském těle děje – až na úroveň atomů.

Rozhodla se, že bude vědkyní, a rovnou se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jenom tam, neotvírala si žádná zadní vrátka, měla prostě jasno. Vzali ji.

Vystudovala s červeným diplomem organickou chemii, pak pokračovala na Katedře fyzikální chemie Vysoké školy chemicko-technologické. Tam se poprvé setkala s hmotnostní spektrometrií, tedy odvětvím, kterému se věnuje dodnes. Postdoktorský pobyt prožila v zahraničí na Katedře organické chemie Technické univerzity Berlín (2003–2005) ve skupině profesora Helmuta Schwarze, současného prezidenta Humboldtovy nadace.

Skuhrala na českou vědu. A díky tomu se vdala

Když se pak vracela z Německa domů do Prahy, její německý školitel ji varoval, ať neudělá chybu, se kterou se často setkával právě u studentů z východní Evropy. Totiž že se hned po návratu vracejí do svých původních laboratoří a pracují na výzkumu svého předchozího školitele. Neuplatní, co se venku naučili, zařadí se opět do řady.

Nechtěla tu chybu udělat, proto hned po návratu na Ústav fyzikální chemie představila svoji představu o výzkumu a požádala o vlastní výzkumnou skupinu. „Což mi ale nedovolili. Vrátila jsem se do prostředí, které jsem už perfektně znala. Bylo rigidní, nemohla jsem tam dělat nic nového. Dnes se klade důraz na nezávislost, na to, aby mladí měli vlastní projekty neovlivněné předchozími stereotypy, ale to tenkrát rozhodně nebylo běžné a nikdo s tím u mne nepočítal. Očekávalo se, že se vrátím do laborky a vyvinu se tam v čase, jak se to dělo pořád. Byla to taková zkamenělá institucionalizace vědy.“


Jednu dobrou věc tahle kariérní frustrace přinesla: lásku. Když totiž působila v Berlíně, pravou rukou Schwarze byl šéf laboratoře Detlef Schröder. V zahraničí udržovali ryze profesionální vztah, nicméně z Prahy potom Roithová Schröderovi několikrát telefonovala. „Potřebovala jsem si někomu postěžovat. A tak jsme se sblížili. Tím, že jsem si skuhrala na hrozné podmínky v české vědě, jsem získala manžela,“ usmívá se vědkyně. Tehdy jí bylo jednatřicet. V únoru si volali, v březnu přijel a požádal ji o ruku, v srpnu se vzali. A přesně za rok se jim narodil syn Jonáš.

Po sedmi měsících, které strávila na mateřské, se s manželem rozhodli, že vědu budou stále dělat oba, a péči o rodinu si rozdělili rovným dílem. „Hodně jsem pracovala z domu, což nebyl problém. Zkrátka půl dne bádal manžel, půl dne já. Pro Němce to nebylo tak neobvyklé nastavení, jaké by to bývalo pro leckteré české muže,“ vzpomíná.

V té době už Roithová působila jinde. Odešla na Ústav organické chemie a biochemie, kde nabrala nové zkušenosti, a pak konečně získala na Přírodovědecké fakultě UK nezávislou pozici a vybudovala si zde vlastní výzkumnou skupinu. Od roku 2011 zde též vede katedru organické chemie.

Dva ERC granty, věc v Česku nevídaná

A právě pro ni už získala dva ERC granty, které mají punc extratřídy. Ten první, startovní v hodnotě 34 milionů korun, jí Evropská výzkumná rada přiklepla v roce 2010. Druhý, již pokročilejší ERC grant ve výši 43 milionů korun získala loni, a je tím pádem jedinou vědkyní, která pro český výzkum získala tyto elitní granty dva.

ERC granty jsou vlastně takovým potvrzením nejvyšší kvality evropského výzkumu, který posunuje hranice poznání v daném oboru. Na co je získala Jana Roithová?

„Vyvíjíme nové metody v hmotnostní spektrometrii, což je analytická metoda, s jejíž pomocí zkoumáte látky. Má široké spektrum použití: lze s ní zkoumat například čistotu vody nebo složení potravin. Je to jedna ze základních technik v hygienických stanicích, dá se použít směrem do biochemie, strukturní biochemie, na analýzu struktur molekul, v medicíně na analýzu různých metabolitů,“ popisuje Jana Roithová metodu s ohromným praktickým potenciálem.

Její tým vyvíjí nové postupy: „Právě z váhy poznáte, co je to za konkrétní molekulu. Nicméně my se to snažíme kombinovat ještě s dalšími technikami, kromě vážení pozorujeme spektroskopické vlastnosti, tedy díváme se nejen na váhu molekuly, ale i na její vazby. Nové metody aplikujeme hlavně směrem do organické chemie, zaměřili jsme se na výzkum reakcí. Vytáhneme, lidsky řečeno, z reakce jednotlivé reaktivní částice a díváme se, jak přesně vypadají a jak interagují s ostatními částicemi v reakci,“ vysvětluje. „Metody mají ale mnohem větší potenciál. Doufám, že v budoucnosti rozšíříme aplikace směrem do biochemie.“

Základní výzkum, napínavá detektivka

Když se podaří odhalit, jak tyto reakce probíhají, dostanou inženýři na základě těchto poznatků možnost reakce vylepšovat. Například je možné je uskutečnit za nižších teplot, menších tlaků nebo s levnějšími katalyzátory. Nové objevy by mohly například šetřit energii nebo pomoci s vývojem nových postupů při výrobě léků.

„Výzkum Jany Roithové je jedinečný tím, že kombinuje metody hmotnostní spektrometrie a kvantové chemie. To dovoluje popsat reakce a molekuly neuvěřitelným způsobem,“ ocenil vědkyni například profesor Pavel Hobza, člen Vědecké rady Nadačního fondu Neuron, když ji navrhl na udělení Ceny Neuron.


Když se Roithové zeptám na praktické využití jejích objevů, lehce nervózně se ošije. „On mě pořád někdo nutí, abych vymyslela, jak se moje bádání využije,“ reaguje. „Nejspíš na něco, co nyní vůbec nedovedu odhadnout. Pokud se nám podaří skutečně nějakou praktickou novou metodu popsat, její využití může být různé, může se stát, že rozluštíme reakční mechanismus, který pomůže vylepšit nějakou reakci a díky ní to pak bude klíčový krok třeba v syntéze léčiva. Zkrátka jakmile něco vylepšíte, promítne se to do všeho. To je podstata té napínavé detektivky, které se věnuji a které se říká základní výzkum.“

Jeden z hlavních přínosů základního výzkumu je podle ní též ve vzdělávání studentů, kteří se v týmu naučí bádat. „Naučí se přemýšlet kreativně. Musí sami vymyslet nové metody, protože těmi starými nové otázky, které nás zajímají, nezodpovíte. My se věnujeme velmi aktuálním problémům, které zajímají hodně vědců. Pokud by jejich řešení bylo snadné, nebo dostupné známými metodami, tak už by na to dávno někdo přišel. Je to soutěž, někdy je to napínavé, někdy dobrodružné.“

Granty dostávám za talent vidět zajímavé věci ve všednosti

Čím to, že je v získávání špičkových grantů tak úspěšná? Existuje na to nějaký trik, jak je psát? „Myslím, že granty získávám za to, že jsem schopná si všimnout zajímavých otázek a jevů ve výzkumu. A navrhnout, jakým způsobem se dají vyřešit,“ říká.

Druhý ERC grant například získala za – jak sama říká – metodu spadlou z nebe. „Napadla nás náhodou, smíchali jsme omylem špatné roztoky a najednou se z toho daly získat překvapivé informace. Podařilo se nám přijít na způsob, jak překlenout jeden z problémů hmotnostní spektrometrie ve výzkumu procesů v roztoku. Kdyby se mi povedlo vypracovat náš přístup na obecně aplikovatelnou metodu, použitelnou v biochemii, organické chemii, strukturní biologii, tak bych s tím byla spokojená jako s životním úspěchem,“ přiznává.

Že je ve vědě tak klíčovou proměnnou náhoda, ji nefrustruje. „Mohu klidně věci, které jsme objevili, zpětně racionalizovat. Ale já to dělám schválně, když říkám, že jsme na něco přišli náhodou, protože myslím, že v tom je ono kouzlo vědy. Děláte spoustu různých věcí, máte nějaký cíl, ale ty zajímavé věci většinou nemůžete předvídat. Když si ale při experimentu, který děláte, všimnete něčeho zvláštního, té náhodné reakce, není to nic hloupého nebo neobvyklého. Naopak, vědce dělá úspěšným schopnost si všimnout v té spoustě nudných standardních měření něčeho podivného. Musíte zkrátka pořád dávat pozor a být otevřen novým věcem,“ prozrazuje.

Těžké období po náhlém úmrtí manžela

Jako na vzor toho, kdo tuhle otevřenost a talent vidět skryté potenciální průlomy měl, začne Jana Roithová vzpomínat na svého muže. Po svatbě se Detlef Schröder přestěhoval do Česka a pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd.

„Byl ohromně talentovaný. Pořád je můj vzor, protože odhaloval zajímavé věci a byl schopný ve velmi krátké době udělat experimenty a navrhnout nejlepší řešení. Dost často vidíte problém a děláte experimenty půl roku, on byl schopný vidět to řešení hned.“

Detlef Schröder zemřel náhle v roce 2012, jejich synovi bylo tehdy šest. „V práci měl náhlou příhodu, plicní embolii. Ráno mu nic nebylo a večer byl z ničeho nic mrtvý.“ Bylo mu 49 let.

Pro Janu Roithovou to bylo těžké osobně i kariérně. „Když je někdo nemocný, tak se s tím člověk nějak sžije, zvykne si na myšlenku konce. Když někdo zemře takhle náhle, je velmi těžké se s tím vyrovnat. Navíc Jonášovi tehdy bylo šest let a šel do první třídy. Ono se to stalo taky v srpnu. Všechno v mém životě se děje v srpnu.“

V té době spolu úzce spolupracovali, ač ona na univerzitě a on na akademii věd. „Přišla jsem i o nejbližšího kolegu v práci. Navíc měl docela velkou pracovní skupinu, takže jsem převzala i jeho studenty a pomáhala jsem řešit, co s nimi.“

Vědkyně mluví o štěstí v neštěstí, protože měla poblíž otce, který jí pomáhal, jak mohl. „Abych to všechno zvládala, tak jsem většinou jezdila v šest hodin ráno do práce. Brzy jsem vstala a ještě spícího Jonáše oblékla, naložila do auta a odvezla ho tátovi, který mu dal snídani, odvezl do školy a já ho pak odpoledne vyzvedávala z družiny. Tímto způsobem se to dalo zvládat, ale měl drastická rána,“ vzpomíná Roithová. Vyčítal jí to někdy, nevadilo mu, že je máma tak moc v práci? „Vůbec. Já bych řekla, že si to nepamatuje. On s tím byl vždycky smířený.“

Problémy české vědy? Zůstáváme na jednom místě

Když se Jana Roithová hlásila na vysokou, nenapadlo ji zkusit i zahraniční školu, v roce 1993 to rozhodně nebylo běžné. Dnes by prý bez váhání šla. A i pro syna to vidí jako lepší variantu. „Chtěla bych, aby šel ven. Naučí se další jazyk, pozná víc věcí, je škoda nečerpat všechny možnosti.“

Na Přírodovědecké fakultě vede ústav, nebojkotuje si takovými výroky vlastní práci, když české děti posílá za hranice? „Ne, sem zas může přijít někdo jiný. Koukám na to v evropském kontextu. Člověk by neměl být omezený na město, na stát. Lidé, kteří nadávají na lékaře, co vystudovali u nás a pak šli za lepšími platy pryč, by měli nadávat na náš systém, že dobré lidi neumíme zaplatit. Je úplně v pořádku, že se člověk rozhodne pro nejlepší podmínky pro život, na které dosáhne. Stejně tak jsem ráda, že u nás studují Slováci, já jich mám ve skupině několik a jsou velmi dobří,“ hodnotí.

Pohyb studentů i vědců mezi školami i ústavy podporuje. To, aby akademici zůstávali v neměnných strukturách na stejných pracovištích, vnímá jako velké zlo. „Není úplně jednoduché rozhodnout se zkusit nový obor, ale když máte vedle v laboratoři najednou někoho odjinud, získáte novou dimenzi výzkumu. Já jsem změnila pracoviště mnohokrát a vždycky jsem se naučila něco nového. Dnes je věda hodně mezioborová, nemůžete se zařadit do nějakého šuplíčku a tam si bádat. To pak budete mít taková ta naplánovaná měření, která vyjdou naplánovaným způsobem, a není to přínosné ničím. Ani ti studenti se u toho nic nenaučí, kromě toho, že pracují jako cvičené opice.“

Manželství? Kariéra ve vědě jen pro jednoho

Roithová se kromě toho aktivně zajímá i o postavení žen ve vědě. „Věda je stále mužský svět, nicméně vyspělé země s diskriminací aspoň bojují. U nás si ji však naprostá většina lidí odmítá i přiznat. A je na čase to začít řešit,“ myslí si.

Evropský systém se podle ní sice pomalu, ale i tak už mění a trochu přibližuje americkému, kde je podíl vědkyň na důležitých pozicích vyšší.

„Ve vědecky vyspělých zemích se vždy kladl velký důraz na mobilitu. Německý profesor někde vystudoval, pak musel jít jinam na doktorát, jinam na habilitaci, a když se chtěl stát profesorem, tak musel jít zase na jinou univerzitu. Což znamenalo, že se pořád stěhoval. To šíleným způsobem diskriminuje ženy. Většina profesorů byli muži, pořád se stěhovali, a jejich manželky, velmi často též akademicky vzdělané, musely s nimi. Stavělo je to často do pozice žen v domácnosti nebo končily jako asistentky svých mužů. Tento starý systém velké mobility víceméně znamená, že jeden z toho páru musí obětovat kariéru. A jsou to většinou bohužel ženy,“ popisuje. A má radost, že se čím dál více užívá takzvaný Dual Career System. Což znamená, že jsou si školy vědomy toho, že existují akademické páry a že je potřeba nabídnout práci oběma.

Co dál? Hlavně změnu

Jana Roithová nyní cítí, že je zase načase jít dál. Úvazek vedoucí katedry jí skončí v létě. Co bude pak, zatím neví. „Ale prospěje mi zase změna. Je přínosná vždycky, i když je to hrozná práce se někam přestěhovat. Ne jenom profesně, ale osobně, protože se musíte přizpůsobit novému prostředí. A pro mě to znamená i přestěhovat přístroje, což je hrozná věc,“ otřepe se předem. Dokáže si představit i to, že půjde do zahraničí.

Co by vlastně dělala, kdyby se nevěnovala vědě? „Myslím, že bych vždycky něco vymýšlela. Já jsem v mládí zvažovala i architekturu, protože by mě moc bavilo vymýšlet budovy. Vidím to u bratra, je stavební inženýr a vymýšlí vzduchotechniku a chytré domy, které umí všechno udělat samy. Takové věci by mě také bavily.“