Původní specializací je informatik, během covidové pandemie ale „zběhl“ k nové vědě: o selhání. Nejsme zvyklí přiznat chybu, bez toho se ale neposuneme, říká děkan Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové profesor Josef Hynek.
„Když všechno vyjde podle našich představ, máme pocit, že je to jen naše zásluha. Když se něco nepovede, vymlouváme se na nepřízeň okolností nebo hledáme chybu u druhých. Pokud si ale uvědomíme vlastní chyby a nebudeme se bát o nich mluvit, máme šanci se poučit a zlepšit. Takovou sílu má chyba,“ říká muž, který učí studující i lidi z byznysu přijímat odpovědnost za vlastní omyly a mít z nich i radost.
Kdy jste se poprvé setkal s přístupem, který za chyby netrestal, ale snažil se je přijímat a poučit se z nich?
Před třiceti lety jsem studoval v Británii, stipendium mi tehdy platila firma Microsoft a díky tomu jsem u nich mohl absolvovat i praxi. Už tehdy tamní šéfové razili heslo „Dělej to co nejlépe, ale když uděláš chybu, omluv se za ni a pak jdi dál.“ Už tenkrát věděli, že skoro nikdo nechybuje záměrně nebo plánovaně, aby poškodil firmu nebo protože se tak rozhodl. Že chyba je prostě omyl, nedopatření. A že tresty nepomohou, ty povedou jen ke strachu, zamlčování a odmítání odpovědnosti.
Co naopak pomáhá?
Je třeba hledat příčiny selhání. Do českého prostředí mě ale ještě tehdy nenapadlo tenhle přístup nějak systematicky přenášet. Vlastně za to, že se to stalo, vděčíme covidu!
Jak to?
Inovátor a městský hacker Tomáš Studeník dlouhá léta v Česku pořádá takzvané FuckUp Nights, kde zvané osobnosti prezentují svoje neúspěchy v podnikání i běžném životě. Já jsem byl také jedním z vystupujících a díky tomu jsme se znali. A najednou za covidu mi Tomáš volá, že zjistil, že věda o selhání se přednáší na Harvardu a ETH v Curychu, ale v Česku nikdo nic takového zatím nedělá. Spojili jsme síly a připravili semestrální kurz pro Fakultu informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Na základě jeho úspěšné realizace potom vznikla i naše kniha Umění neúspěchu.
Jak se k vědě o selhání staví „tvrdší“ vědy? Neberou ji jako banální?
Pokud to budeme porovnávat s matematikou nebo fyzikou, můžeme chápat pochybnosti, jaké věda o selhání vzbuzuje například stran metodologie. Ale nikdo nemůže zpochybnit základ, na kterém stojí: průšvih, omyl, chyba jsou běžnou součástí našeho života a my se potřebujeme naučit s nimi pracovat, nikoliv je potlačovat a zapírat je. Proto je dobré se selháním zaobírat systematicky – a to už je prostor pro vědecký přístup. Je možné a užitečné analyzovat příčiny selhání a kategorizovat je. K tomu pak můžeme přiřadit možné reakce: Co s tím? Jak tomu předcházet? Význam takového poznání nespočívá jenom ve zlepšování a utužování sama sebe, ale velmi důležité je v managementu a vedení lidí. Ostatně speciální číslo Harvard Business Review bylo věnováno neúspěchu, protože se ukazuje, že daleko víc se učíme právě z neúspěchu než z úspěchu. A když to nazývají vědou i na Harvardu, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale…
Věda a zejména její experimentální část by asi měla být s chybou v míru, ne?
Ano, ostatně slavný fyzik Enrico Fermi kdysi řekl, že pokud váš experiment prokáže platnost hypotézy, provedli jste pouhé měření, ale pokud je výsledek v rozporu s hypotézou, je možné, že stojíte na prahu nového objevu. Proto je selhání podstatné i ve vědě. Neschopnost zopakovat experiment, neočekávaná chyba, odlišné chování – to všechno motivuje zájem o hledání vysvětlení. Spousta dnes běžně používaných věcí navíc vznikla omylem. Kukuřičné lupínky, viagra i penicilin.
Jak tuhle filozofii vnímáme v českém kontextu? Vyrostli jsme v době, kdy nás za chyby trestali a za neúspěch zesměšňovali…
Je to tak, české prostředí pozitivnímu vnímání neúspěchu nijak nenahrává. U nás jsme dlouhá léta vyhlíželi zářné zítřky a plnili plán na sto dvacet procent. S chybou se nepočítalo, selhání mohlo být vykládáno dokonce jako nabourávání socialistického systému. Totalitní režimy obecně potlačují možnost chyby – a tím pádem i možnost se z ní poučit. V tomhle ohledu jsme „postiženější“ než třeba Američané. Zažil jsem rozhovory s mnoha podnikateli ve Spojených státech, kteří otevřeně mluvili o svém selhání v prvním nebo druhém podnikání – prostě rozjeli byznys a nevyšlo to, ale přesto se pustili do dalšího. To je něco, přes co se u nás těžko přenášíme. Truman, Lincoln i Henry Ford mají ve svém životopise krach, a často ne jeden. Přesto šli dál. Ze statistik vyplývá, že jak v Česku, tak v Americe nepřežije polovina firem prvních pět let své existence. Ta statistika je neúprosná a velmi podobná, ale rozdíl je v tom, co se stane potom.
Co?
U nás se zalekneme. Když u nás někdo zkrachuje, je to looser, zkazil to. Jako by neměl vůbec nárok na další šanci. Krach podniku je u nás stále vnímaný jako něco, co se stát vůbec nemělo. Jenomže to můžete číst i naopak – krach není konec světa, ale příležitost k začátku něčeho nového, něčeho, co fungovat bude. A nejde jen o pozůstatek totality, kterou do vnímání neúspěchu promítáme. Nepřidaly tomu ani divoké „devadesátky“. Krachy v té době byly spojované s tunelováním a vyváděním aktiv z firem předtím, než se položily. To je zkušenost, která vnímání krachu u nás také poznamenala. A rozhodně to není jen věc byznysu – stejný problém máme třeba i ve školách. Chceme po dětech samé jedničky, dvojka je už nezdar a pětka tragédie. Přitom jedno dítě má talent na jazyky, druhé má rádo matematiku a třetí je nadané po stránce manuální. Proč po nich chceme plnit „náš plán“ na sto procent? Proč namísto rozvoje jejich talentu chceme, aby přidaly tam, kde schopnosti nemají a ani je to je nebaví?
Jak to napravit a už od základních vzdělávacích institucí učit děti s chybou pozitivně pracovat, a ne ji popírat nebo se jí bát?
To se nemůže dít na povel nebo povinně. Dopadlo by to podobně jako projekty finanční gramotnosti. Věda o selhání je něco, co by mělo být součástí širšího přijetí ve společnosti, je nutná jakási evangelizace v tomhle směru. A je nutné začít u sebe a v rodině. To, že si uvědomím chyby, které dělám, může být ozdravné a oči otevírající – hlavně pokud o nich nahlas mluvím. Jít příkladem je tady strašně podstatné. Pokud přizná chybu učitel nebo učitelka, je to první krok k tomu, aby chybu uměl přiznat žák. I pokud učitel jednoduše přizná, že neví, je to polidšťující a inspirativní. Za tím ale stojí obrovský kus práce s vlastním egem. Vezměte si příklad z rodiny: průvanem třísknou dveře a vysklí se výplň. Co uděláte?
Mám dvě možnosti: buď začnu ječet, kdo nechal otevřené dveře a kdo za to může, nebo se zeptám všech, jestli jsou v pořádku, a půjdeme to uklidit. To první je automatická reakce, na té druhé byla odvedená dlouhá mentální práce. A zdaleka ne vždycky mi naskočí v hlavě.
Přesně tak, vidíte, tohle je třeba se naučit. Stejné je to i ve firmách, kde jde často o velké zakázky. Učíme se to dělat jinak, neječet, ale vědomě přijmout opatření, aby byli všichni v pohodě a z nezdaru se poučili tak, aby se to neopakovalo. Zastavit a nenaslouchat egu, ale rozumu je náročné, ale jde to.
Takže věda o selhání patří do psychologie?
Částečně. Na FuckUp Nights zdánlivě úspěšní lidé před vyprodanou halou vyprávějí o tom, co se jim nepovedlo – a tihle známí lidé vám řeknou, jak je to osvobozující. I oni přiznají, že je to samozřejmě těžké, říct, co jsem pokazil. Ale že se díky tomu stáváte laskavější i k chybám ostatních, když si ty vlastní přiznáte. Vždycky to můžete zkusit na někoho svést, ale je otázka, jestli je to cesta dopředu. S psychologií má věda o selhání určitě hodně společného, u nás v Hradci Králové se to snažíme propojovat zejména s managementem a vedením lidí.
Inspirovali jste se v zahraničí. V čem je specifické překlápět sem kurzy Science of Failure?
Kurzy jsme s Tomášem Studeníkem postavili tak, abychom neopakovali stále dokola životní osudy Steva Jobse, Walta Disneyho nebo Henryho Forda, ale abychom vycházeli z českého kontextu. Nejde jen o příběhy ze Silicon Valley a z Hollywoodu. U nás se chybuje také a reflexe takových chyb nám je pak mnohem bližší.
Na jakém principu stojí vaše kurzy?
Kromě vlastních přednášek a toho, že k nám během semestru jezdí přednášet hosté z nejrůznějších profesí, měli studující za úkol popsat vlastní selhání a v seminární části jej pak na závěr kurzu prezentovat. Není snadné popisovat vlastní chyby a mluvit o nich před ostatními. Na základě naší knížky Umění neúspěchu jsme se dostali do širšího povědomí a máme radost, že o vědu o selhání je zájem. Organizujeme popularizační přednášky napříč celou republikou a školíme vedení firem. Kurzy vědy o selhání pro vysokoškoláky bychom brzy rádi otevřeli i v Praze a již jsme o tom předběžně mluvili na VŠE.
Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že o chybách vyprávějí lidé, kteří jsou velmi úspěšní, a že každou takovou chybu tedy nutně ospravedlní další úspěch. Co ale s chybami, které žádný úspěch nekorunuje?
To je zásadní point. Knih ve stylu Přidej, makej, nezdávej to a úspěch se dostaví, takových je spousta. Pořád vycházejí nové a určitě i do budoucna vycházet budou. Věda o selhání k tomu přistupuje jinak, a proto i v naší knížce je kapitola, která vám pomůže rozpoznat, kdy už je dobré toho naopak nechat. Že nemá smysl nalít do podnikání další milion, strávit na projektu další rok, zatnout zuby a vydržet ještě měsíc nebo dva… Ne každý z nás je Baťa nebo Zátopek, ne každý cíl je realistický a v našem neúspěchu se možná jednoduše zrcadlí prostý fakt, že tudy cesta nevede. Takové zjištění je nesmírně důležité a stojí za tím rozsáhlá analýza motivace, cílů, nákladů, obětovaných příležitostí. Když po neúspěších přijde úspěch, je to krásný příběh amerického snu, vyprávění o tom je poutavé a většina lidí má ráda příběhy s dobrým koncem. Ale statistika nám jasně ukazuje, že nejen v podnikání, ve vědě, ale i ve sportu je mnohem častější neúspěch. Olympiádu může vyhrát jen jeden, na stupně vítězů se vejdou ještě dva další, ale čtvrtý a všichni další odcházejí bez vavřínů, a tudíž poraženi. A to mluvíme jen o špičce ledovce – o těch šťastných, kteří to dotáhli až na olympiádu.
Jak má člověk poznat, že se dostal do situace, kdy bude lepší to vzdát?
V knížce popisujeme pět základních situací, kdy je lepší se na plnění cíle vykašlat. Velmi často se například stává, že nejde o váš cíl a vnitřně s ním nesouzníte. Mnoho vysokoškoláků přiznává, že studium nedokončili proto, že studovali obor kvůli svým rodičům nebo partnerovi, a nikoliv z vlastního zájmu. Jiným důvodem mohou být v ekonomii dobře známé utopené náklady – už jsem do toho podnikání, rozestavěného domu či opravy obstarožního auta dal tolik peněz, že toho teď prostě nemůžu nechat. Pokud utrácíme další prostředky jen proto, že by byla škoda všech těch předchozích nákladů, motáme se většinou v bezvýchodném kruhu. Opravdu to ještě chceme? Stojí nám to za to? Je to rozumné? Není lepší náklady odepsat a jít už dál?
Existujete jako obor poměrně krátce, máte za sebou první semestr. Jaké jsou reakce na vědu o selhání v akademické sféře?
Reakce jsou pozitivní a o knížku je zájem, takže Češky a Češi jsou na umění zvládání neúspěchu zvědaví. Exaktní vědci na nás možná budou shlížet s drobným úsměvem, ale my nebojujeme o nějaké formální uznání. Snažíme se pomoci tím, že upozorňujeme na skutečnost, že průšvih, omyl a selhání jsou úplně normální napříč všemi obory lidské činnosti. V akademické sféře je to možná dokonce ještě zajímavější než jinde, protože odchylka, podivné chování či nepovedený pokus mnohdy vedly k zásadním průlomům v poznání. Když jsme s Tomášem Studeníkem s vědou o selhání začali, uvědomili jsme si, že každá pořádná vědní disciplína musí mít odpovídající a pokud možno klasický název.
Ne anglicky Science of Failure, ale řecky?
Ano, v řečtině by se věda o selhání mohla jmenovat atichyologie, a my jsme tudíž atichyologové. Zakladatelé atichyologie v Česku! To zní dobře, ne?