Labík: Institucionální akreditace přinese školám víc svobody

Akreditační komise, která má za sebou velké kauzy odebírání akreditací na plzeňských právech nebo soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského, po čtvrt století skončila. Od 1. září 2016 ji nahradil nový Národní akreditační úřad, který získal větší pravomoci, a na rozdíl od komise je zcela nezávislý na politické situaci v zemi. Politici i veřejnost si od něj slibují zvýšení kvality škol a omezení skandálů, jako byly například právě ty s „rychlostudenty“ na několika vysokých školách.

 „Neměli bychom si nalhávat, že v oblasti kvality patříme ke světové nebo evropské špičce. Při porovnání českých vysokých škol se světem si nestojíme příliš dobře. Národní akreditační úřad může přispět k tomu, aby se tento stav zlepšil, hlavní však bude snaha vysokých škol a do značné míry také racionální postup politiků v oblasti vzdělávání,“ říká Stanislav Labík, předseda nového akreditačního úřadu v rozhovoru, který jsme vedli pár týdnů před jeho nástupem do vedení v srpnu 2016. „Nejdůležitější bude, aby měl úřad rozumný a co možná nejprůzračnější systém. Musí být jasné, jak celý akreditační proces probíhá, aby univerzity ve chvíli, kdy akreditaci udělíme, neudělíme, nebo ji odebereme, věděly, proč tomu tak je, a abychom byli naše rozhodnutí schopni obhájit případně i před soudem. Vytvořit takový systém v okamžiku, kdy budujeme úřad od začátku, je obrovská výzva,“ dodává.

Novela sice automaticky prodloužila platnost programů na další tři roky, oborů je ale obrovská spousta, a navíc všichni začnou žádat už o něco dříve. Mohou také přibýt nové žádosti. Jak se s tím poperete?
Pevně věřím, že školy jsou rozumné a že většina věcí, které chtěly vyřešit, byla vyřešena na posledním zasedání Akreditační komise, kde se projednávalo obrovské množství žádostí. Převážná většina škol si tak snad tyto záležitosti vyřešila minimálně na půl roku dopředu. Akreditace celé řady oborů ale končí v roce 2019, takže si dovedu představit, že v druhé polovině roku 2017 budeme zahrnuti žádostmi o akreditace.

Pro informaci jsem si udělal seznam všech akreditací. V databázi je v současnosti více než osm tisíc běžících oborů. Věřím ale, že hodně akreditací ubyde, protože do té doby si velké univerzity udělají v téměř všech oblastech institucionální akreditaci. Předpokládám, že dojde k redukci spojené s přechodem od studijních oborů na studijní programy. Když se nám to povede, bude to zvládnutelné. Do té doby se musíme pokusit vytvořit takový systém, který bude schopný to všechno zvládnout. Rád bych jej viděl hodně elektronický, aby školy nemusely zbytečně vyplňovat věci, které můžeme zjistit jinde.

A co mají dělat ti, kteří chtějí vytvořit nové studijní programy a budou žádat už teď?
Ti musí počítat se standardními lhůtami, na posouzení žádosti máme 120 dní. Žádosti budou navíc o něco složitější, než tomu bylo doposud. Součástí žádostí bude také sebehodnoticí zpráva, která popisuje a hodnotí naplnění jednotlivých požadavků vyplývajících z příslušných standardů pro akreditace.

Vraťme se k fungování úřadu trochu obecněji. Předsedkyně původní Akreditační komise, profesorka Dvořáková, označila v Českém rozhlase za nejdůležitější, aby si nový úřad byl schopný udržet nezávislost na politicích i na institucích. Jak vidíte jeho nezávislost vy?
Rozhodování úřadu bude přímější, nebude možné, aby se k němu vyjadřovala politická reprezentace, jako tomu bylo doposud. Nový úřad má tak oproti komisi výrazně větší pravomoci, a tedy i zodpovědnost. Obojí do značné míry získají i vysoké školy. A co se týče činnosti Rady akreditačního úřadu jako takové, myslím, že budeme naprosto nezávislí.

Hlavní náplní práce úřadu jsou tedy akreditace. Co bude největší novinkou?
Kromě již zmíněné institucionální akreditace je největší novinkou skutečnost, že v žádostech o akreditaci musí být popsán fungující systém zajištění a hodnocení kvality. Osobně si myslím, že téměř na žádné vysoké škole tyto systémy zatím příliš neběží. Novinek v oblasti akreditačního řízení je ale celá řada.

Vysoké školy tedy mohou tápat. Dáte jim nějakou „kuchařku“, která jim pomůže takový systém vytvořit?
Samozřejmě, zákon předpokládá, že kromě statutu vzniknou ještě dvě nařízení vlády. To jedno je o standardech, kde bude detailněji než v zákoně stanoveno, co vlastně musí příslušná univerzita splňovat, aby mohla získat akreditaci. A to nejen u programů, ale i oblastí. Čili je to taková detailnější metodika. My na ni navážeme ještě další, řekněme, kuchařkou, což budou pokyny, které by například měly doporučit, jaká by měla být forma žádosti. Budeme hodně spolupracovat s vysokými školami. Je důležité, aby všechno mělo stejně strukturovanou, nejlépe elektronickou formu, protože to je pro školy jednodušší a úřad to snáz a rychleji vyhodnotí.

Nový úřad nahradil Akreditační komisi, která fungovala 25 let a měla za sebou velké kauzy, jako bylo například odebírání akreditací plzeňským právům nebo problémy na Univerzitě JAK, což byly poměrně vyostřené situace. Jak se k její práci stavíte vy?
Je celkem logické, že když nějaká komise rozhoduje o právech jiných, tak dochází ke konfliktům. Myslím, že bychom měli na činnost Akreditační komise navázat. Všeobecně podle mě Akreditační komise pracovala pod vedením všech tří předsedů velmi kvalitně a získala si respekt nejen v české, ale i v mezinárodní komunitě. Mám za to, že i systém akreditací byl zaveden docela rozumně. Jedinou nevýhodou bylo, že Akreditační komise byla poradním orgánem ministerstva školství, tudíž existoval ještě další stupeň rozhodování a docházelo k tomu, že někde se rozhodovalo odborně a někde politicky. Novela vše sloučila do jednoho rozhodovacího bodu, což je velká výhoda: rozhodování bude průzračnější. Na druhou stranu to ale dává novému úřadu větší zodpovědnost, a tudíž je tu i větší šance, že bude docházet ke konfliktům.

Vysoké školy získají větší autonomii

Velkou novinkou je, že vysoké školy mohou nově usilovat o institucionální akreditaci, tedy jakousi velkou akreditaci, která jim umožní, aby si jednotlivé obory už akreditovaly samy. Jak její zavedení vnímáte vy?
Je to úplně nový pohled. Ve chvíli, kdy bude mít vysoká škola institucionální akreditaci – to znamená, že bude mít zřízenou jakousi vlastní akreditační agenturu – se velká část zodpovědnosti přenese na ni. Ale získá tím i rozsáhlé pravomoci, proto si v tomto ohledu myslím, že se daným vysokým školám výrazně rozšíří jejich akademická svoboda.

Myslíte, že školy té větší svobody nezneužijí?
Jsem životním optimistou, takže pevně věřím, že vysoké školy, které získají institucionální akreditaci, se budou chovat zodpovědně. Institucionální akreditace předpokládá, že škola na to bude mít jak lidsky, tak materiálně a eticky.

Takže žádné další kauzy podobné plzeňským právům?
Samozřejmě se může stát, že dojde ke konfliktu, protože institucionální akreditace se uděluje na deset let, což je dlouhá doba. Pokud bychom ale zjistili, že některá vysoká škola se takříkajíc utrhla ze řetězu, máme nástroje, abychom jí mohli minimálně v některých oblastech akreditaci odebrat.

Je tato novinka pro vysoké školy jednoznačně dobrá?
Určitě. Institucionální akreditace budou samozřejmě zpočátku pro školy obrovská zátěž, materiální i administrativní. Ve svých důsledcích to ale bude znamenat zjednodušení, třeba i v počtu oborů, jejichž počet je dnes neuvěřitelně vysoký. Myslím si, že mít tisíce oborů je nesmysl, a doufám, že se nám podaří tento systém trochu zjednodušit. Když člověk jedná se zahraničními univerzitami a baví se o těch tisících oborů u nás, tak nikdo neví, o čem mluvíme.

Co je tedy podle vás hlavním ukazatelem kvality vysoké školy?
Jednoznačně její absolventi. Pokud nebudete chtít mít kvalitnější absolventy, neposunete se ani o krok – jestli spíš nebudete couvat. Pokud budeme mít dobrý systém zajišťování kvality, budeme mít kvalitnější školy, a tím pádem lepší absolventy. Pro komerční firmy je běžné používat systémy jakosti nebo chcete-li kvality a nedělají si je z plezíru, ale protože chtějí vydělávat víc peněz. Vysoké školy to musí dělat, protože chtějí mít kvalitnější absolventy a také větší počet talentovaných zájemců o studium.

Jak jsou na tom české vysoké školy s kvalitou teď?
Myslím, že bychom si neměli nalhávat, že v této oblasti patříme ke světové nebo evropské špičce. Při porovnání českých vysokých škol se světem a i s některými východoevropskými zeměmi si nestojíme příliš dobře. Příčin tohoto stavu je podle mě celá řada. Národní akreditační úřad může jistou měrou přispět k tomu, aby se tento stav zlepšil, hlavní však bude snaha vysokých škol a do značné míry také racionální postup politiků v oblasti vzdělávání. Abych ale nebyl tak pesimistický, rozhodně můžeme nalézt řadu ostrůvků pozitivní deviace, kdy některá pracoviště jsou výborná i v mezinárodním kontextu, bohužel jich ale není mnoho.

Úřad by měl provádět i hodnocení přímo na místě. Máte již představu, jak to bude fungovat v praxi?
Zákon nepředpokládá, že by se hodnocení na místě provádělo pro každou žádost. Půjde jen o zákonem definované případy nebo situace, kdy nebudeme schopni akreditační žádosti posoudit z předložených materiálů. Také pokud dostaneme podnět svědčící o skutečnosti, že na škole něco nefunguje, můžeme sestavit komisi a provést vnější hodnocení školy. Že bychom ale u každé žádosti zajeli přímo na místo, to je při těch stovkách žádostí zhola nemožné.

Vaším oborem je fyzikální chemie, byl jste děkanem, prorektorem, působil jste v Grantové agentuře, několik let jste byl v komunální politice. Co teď z těchto zkušeností nejvíc využijete?
Zákon o zachování hmoty a energie (směje se). Ne, vážně, určitě vidím výhodu v oboru, který dělám. Fyzikální chemie, a teď ať ostatní kolegové chemici prominou, se prolíná vším, je hodně exaktní i na chemické obory. Člověk je díky ní schopný podívat se na problémy, které před ním stojí, analyticky a synteticky. A funkce, které jste vyjmenovala, zase člověka naučí, aby dokázal problémy rozdělit na nedůležité, méně důležité a důležité, byl schopný delegovat pravomoci a uměl trochu jednat s lidmi. Když jsem byl místostarostou, což je ta nejnižší úroveň komunální politiky, naučil jsem se také, jak je důležité mít dobrou administrativu.

Odcházíte z akademické půdy, kde jste po léta působil v Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze. VŠCHT je zároveň i vaše alma mater a působíte na ní od roku 1975. Budete teď na druhém břehu, nebude se vám po vědě stýskat?
Víte, letos mi bude pětašedesát a v mnoha západních zemích je standard, že v tomhle věku profesoři z vysokých škol povinně odcházejí. S tím úplně souhlasím, člověk může být i velmi výkonný, a přesto má odejít. Už jen proto, že zabírá prostor mladším. V tomto ohledu si myslím, že je čas, abych z ústavu odešel. Navíc si myslím, že abych mohl dělat svou práci na sto procent, nemůžu sedět na více židlích.

Takže žádná nostalgie po akademické práci?
Práce budu mít dost i tady. A neznamená to, že jsem na svou alma mater zanevřel a s kolegy se přestanu potkávat. Pokud to půjde, rád bych si ponechal alespoň jednu přednášku. Myslím, že pro každého učitele je styk s mladými talentovanými lidmi přínosný a já mám občas pocit, že díky tomu o trochu pomaleji stárnu. A nesmím zapomenout, že každý červen už tradičně vyrážíme na víkendové putování fyzikálních chemiků – příští rok jdeme po čtyřicáté. Už teď se těším.

Rozhovor pro Universitas byl vedený v srpnu 2016, kompletní verze zveřejněná v měsíčníku Masarykovy univerzity muni.cz.

 

Národní akreditační úřad

  • Vznikl 1. 9. 2016.
  • Rozhoduje o udělení či odebrání akreditací institucionálních i studijních programů vysokých škol a o akreditacích habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem.
  • Provádí vnější hodnocení vysokých škol.Rada úřadu má 15 členů, z toho 14 uznávaných odborníků z praxe a 1 studenta.
  • V čele stojí předseda, jmenovaný na 6 let.
  • Proti rozhodnutí úřadu je možné se odvolat k nezávislé pětičlenné přezkumné komisi.
  • Webová adresa úřadu je nauvs.cz.