Popisuju formy bláznovství a dávám jim učená jména, říká ekonom Jakub Steiner

Tradiční ekonomie vidí člověka jako rozumnou bytost, která se v životě rozhoduje podle toho, co skutečně chce a co je pro ni nejlepší. Jenže zapomíná, že lidé jsou trošku šílení a dělají chyby. Toho si ale všímá behaviorální ekonomie a do svých modelů vnáší nejnovější poznatky o niterných pochodech člověka. Mezi špičku v oboru patří i Jakub Steiner.

Read the story in the English version here.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Zkoumá a pojmenovává, jak lidé vnímají různé typy informací a jak jim uzpůsobují své jednání. Díky svému originálnímu přístupu a neotřelým nápadům získal prestižní konsolidační ERC grant i silné slovo během kritické fáze pandemie.

Jeho vědecká cesta je přitom klikatá a svérázná: začal teoretickou fyzikou, když už měl ale orbitalů a atomů dost, odbočil k terénní práci s romskými rodinami, již prožíval a pomáhal formovat v těch vůbec nejranějších dobách. To ho pak nasměrovalo k práci ekonoma na institutu CERGE-EI, kde působí dodnes. 

Vždy ale zůstává alespoň jednou nohou v zahraničí: dřív na Edinburské univerzitě ve Skotsku nebo na Northwestern University v Chicagu, nyní tráví čtvrtinu roku na Curyšské univerzitě.

Jeho směřování i volbu vědeckých témat přitom neovlivňují jen trendy ve světové vědě. Velmi často se v práci inspiruje zkušenostmi a zážitky ze svého života: revoluce, práce s Romy nebo vážná nemoc a úmrtí v blízkém rodinném kruhu.

Matematika jako skrýš i prostředek

Vyrůstal v Bratislavě: pochází z právnické rodiny, jeho otec se ale odchýlil od dráhy předků a ze světa paragrafů přešel do toho matematického, plného rovnic, čísel a abstraktních úvah. „Asi to byl způsob, jak být za normalizace trochu svobodnější,“ přemítá Jakub Steiner.

Sám chodil na základní škole v Bratislavě do experimentální matematické třídy, kde učili pedagogové z vysokých škol, kteří v tehdejší době neměli možnost lepšího uplatnění. „Učili nás koncepty z pokročilé matematiky hravým způsobem, sami jsme je totiž objevovali při hádankách a hlavolamech. To bylo fajn, dalo nám to dobrou kulturu myšlení,“ vzpomíná Steiner, z jehož spolužáků se pak stali umělci i novináři – například spisovatel Miroslav Hvorecký.

„Matematika byla skrýš pro zajímavou skupinu lidí. Myslím si, že sám jsem na ni nebyl výjimečně nadaný, ale později mi hodně pomohla, když jsem se posunul ke společenským vědám. Tam je mi prostředkem, nikoliv hlavním bádáním,“ vysvětluje.

Když mu bylo šestnáct, jeho rodiče usoudili, že vývoj za tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara nemusí dopadnout dobře. K nevelkému nadšení dospívajícího Jakuba se proto rodina v roce 1993 přestěhovala do Prahy, po střední škole Jakub nastoupil na „matfyz“ (Matematicko-fyzikální fakultu UK). 

„Byl jsem introvertní, tak mi nějakou dobu trvalo najít si nové kořeny. Hodně ale pomohlo, když jsem se začal bavit s Romy, proromskými aktivisty a studenty, kteří se snažili pro romské děti vymýšlet program. Tam jsem si pak našel kamarády, s nimiž se bavím doteď,“ vzpomíná Steiner. 

Ač mu fyzika šla, ke konci studia jej už moc nebavila a hledal úniky – táhlo ho to k člověku, společenským vědám. A ekonomie se nabízela, protože je hodně matematizovaná, abstraktní a překvapivě i inspirovaná fyzikou. 

Nebylo to tak nečekané vyústění, jak by se mohlo zdát – Katedra teoretické fyziky posloužila coby líheň několika předních českých ekonomů stejné generace – vzešel z ní Steinerův kolega Filip Matějka či Michal Fabinger, absolvent Harvardu působící v Tokiu. Nebo taky Jan Kulveit, expert z Oxfordu specializující se na globální rizika, jehož poznatky, podobně jako ty Steinerovy nebo Matějkovy, Česku pomáhaly během pandemie koronaviru. 

„Ta katedra produkuje lidi, kteří matematiku používají ke zkoumání něčeho abstraktního. Protože teoretická fyzika je velmi těžká a možná trochu ustrnulá: těžko se v ní vybádá něco nového, takže lidé často přecházejí do jiných oborů, kde naopak dělají zajímavé zářezy,“ líčí Steiner. 

Velké zážitky zasněného kluka 

Ještě před tím, než se vydal studovat na institut CERGE-EI (Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium je akademická instituce, která poskytuje ekonomické postgraduální vzdělání po vzoru amerických univerzit a zároveň provádí výzkum v oblasti teoretické ekonomie a hospodářské politiky), dal si pauzu, která se později ukázala být poměrně klíčovou. 

„Po matfyzu jsem moc nevěděl, co dělat dál. Jen jsem nechtěl jít do kanceláře... a netoužil jsem ještě ani dál studovat. Zároveň mě bavila a lákala práce s romskými rodinami. Tak jsem umluvil Člověka v tísni, aby mě vzali na civilní vojenskou službu,“ popisuje. 

Nebylo to pro něj nové prostředí – čerpal právě z toho, jak si ještě jako student s kamarády chodil s romskými dětmi hrát na Smíchov. Učili je plavat, jezdit na kole, vyráželi spolu pod stan na tábory. „Lépe jsme ty rodiny poznali a věděli jsme, že kromě nezdarů ve škole mají děti i hlubší problémy,“ líčí Steiner.

To období – bavíme se zhruba o roce 2000 – označuje za pravěk terénní sociální práce. Že někdo chodí lidem pomáhat přímo domů a navštěvuje komunity ve vyloučených lokalitách, bylo tehdy něco nového. 

„Dnes tu práci dělá obrovský profesionalizovaný tým, tehdy jsme v malém týmu, většinou Romů pod vedením hudebníka Vojty Lavičky (člena kapely Gipsy.cz – pozn. red.), hledali, jak tuto službu vést. Docházel jsem do rodin žijících na Smíchově v domech, které městská část poměrně podezřele prodala do soukromých rukou. Čekalo se, že nový majitel rodiny vystěhuje,“ vzpomíná Steiner a pro férovost dodává, že mnoho rodin navíc neplatilo nájem, takže spor nebyl jednoduchý a morálně vyhraněný. 

„Nicméně ty rodiny potřebovaly pomoc a měly celou plejádu různých problémů. Já jsem je s nimi konzultoval, pomáhal jsem jim přes Člověka v tísni dohledat právní pomoc, takže jsme proces vystěhovávání učinili civilizovanějším a některým rodinám jsme pomohli najít náhradní bydlení. Mnoho z nich dopadlo celkem dobře,“ vypráví skromně ekonom. 

Díky jeho úsilí se taky několika tisícům romských seniorů a seniorek povedlo dostat významné odškodnění v řádech desítek tisíc korun, které jim náleželo coby lidem etnicky diskriminovaným režimy napojenými na nacistické Německo. Peníze vyplácel Česko-německý fond budoucnosti, směřovaly hlavně nuceně nasazeným. 

Jenže nikdo tehdy nevěděl, jak to uchopit a zprocesovat. „Začali jsme pak pomáhat romským seniorům s žádostmi o tyto kompenzace. Člověk v tísni pak pomohl vytvořit z mého nápadu malý program, který ve spolupráci s fondem oslovil seniory a našel způsoby, jak jejich utrpení doložit,“ vzpomíná na úspěchy z přelomu nového tisíciletí ekonom a je znát, že ho počin stále těší. 

„Byl to pro mě velký zážitek: tehdy jsem byl trochu zasněný třiadvacetiletý kluk a podařilo se mi vytvořit něco, co pomohlo velkému množství lidí, kteří křivdu z války skutečně cítili. Zároveň byli většinou velmi chudí, takže to pro ně byla významná ekonomická pomoc,“ vysvětluje Steiner, který období hodnotí jako krátké, ale velmi přínosné. 

Proč skončilo? „Po celkem rozumné úvaze jsem se rozhodl skončit. Sociální práce, jak jsem ji dělal, tedy intuitivně a zcela neškolen, byla emocionálně zcela vysilující. Bylo mi jasné, že bych to tím způsobem nemohl dělat příliš dlouho,“ přiznává vědec. 

Zároveň mu vadila kultura společenských debat o Romech. „V běžné české hospodě je velmi rasistická, od toho se dá oprostit, ale i na odborné úrovni neměla debata dobrou kvalitu. Byly tam různé intelektuální proudy, které moc nedokázaly myslet kriticky. Každý proud měl své tvrdé stanovisko – jeden tvrdil, že v problému segregace Romů jde čistě o sociální problém, druhý zase, že je to čistě problém diskriminace, další řešení bylo Romy zcela asimilovat, jiní chtěli vytvořit romské národní obrození. Názorové proudy se nijak neobohacovaly, spíš na sebe štěkaly v nekonstruktivní hádce,“ popisuje a připouští, že ač byly všechny otázky důležité, úroveň diskuse ho natolik frustrovala, že se jí rozhodl dál neúčastnit. 

„Můj život je ale obohacený tím, že rodiny, s nimiž jsem byl v kontaktu, buď jako s dětmi na táborech, nebo při sociální práci, se mnou zůstaly v přátelském kontaktu,“ dodává. 

Proroctví a rovnováhy 

Nabitý rok „v terénu“ ho každopádně od fyziky naplno odvedl ke společenským vědám – nastoupil na CERGE-EI, kde hledali lidi právě s přesahy do jiných vědních oborů. Terén mu taky dal mnoho podnětů k přemýšlení. „Romské rodiny mají častokrát jiné uspořádání a očekávání od svých členů než rodiny neromské. A pro mě jako mladého nezkušeného člověka, který znal jen své sociální prostředí, bylo podnětné a šokující pozorovat, že v rámci jednoho města, zákonného systému lze zažít velmi různorodé společnosti. Když jsem pak na CERGE-EI studoval, teorie her mi poskytla prostředky, jak nad tím uvažovat,“ vypráví Steiner na nádvoří noblesní historické budovy ústavu v centru Prahy. 

Podobně podnětný pro něj byl zážitek ze sametové revoluce, kdy se společnost celkem neočekávaně zcela přeuspořádala. „Teorie her je matematizovaná teorie lidských interakcí. Jsou tam definované takzvané rovnovážné stavy: situace, kdy se všichni vzhledem k tomu, co dělají ostatní, rozhodují pro sebe co nejlépe. A jednotlivá rozhodování se drží v rovnovážném stavu,“ popisuje Steiner s tím, že v obou případech – tedy v situaci romských rodin i při revoluci – lze pozorovat fenomén, jak se společnost může velice rychle překlopit z jednoho stavu do druhého. 

„Během doktorátu jsem se pak pídil po tom, jak fungují sebenaplňující se proroctví. Jak to, že ve stejných podmínkách společenství lidí mohou dosáhnout diametrálně odlišných uspořádání, jen za základě svých očekávání? Teorie her je pro téma vhodná. Sebenaplňující se proroctví lze zkoumat jako takzvané Nashovy rovnovážné stavy a různé hry, které společnosti hrají, mohou mít těchto stavů více a mohou se mezi nimi překlápět,“ vysvětluje vědec. 

Pak vyvstává otázka, co způsobí, že se společnost překlopí z jednoho rovnovážného stavu do druhého. Právě na toto téma napsal Steiner část své disertační práce, pak nad tím několik let bádal pod vedením profesora Avnera Shakeda, který do Prahy dojížděl z Bonnu. 

K čemu došel? „Literatura se potýká s tím, že když je rovnovážných stavů mnoho a společnost se může překlápět, tak má model mnoho stupňů volnosti. Není pak jasné, co společnost překlopí a co ne. Třída modelů, kterou jsem se zabýval, přináší následující obohacení: ne všichni vědí všechno o společenské situaci, máme jen malé výseky znalostí o společnosti. Když se model o tyto informace obohatí, najednou dokáže mnohem lépe předpovídat,“ vysvětluje Steiner. 

Do praxe přeneseno: dokáže třeba říci, co se může stát, pokud banky poskytnou lidem pojištění vkladu – zda to minimalizuje nebezpečí, že všichni poběží do bank a budou se snažit vybrat si peníze.

„Modely dokážou predikovat, jak různé systémy pobídek ovlivňují pravděpodobnost, že zůstaneme v jednom, nebo jiném rovnovážném stavu. To se potom aplikuje na otázky typu, jak nastavit banky tak, aby byly stabilní, jak uvažovat nad finančními trhy, aby byly měny stabilní,“ vyjmenovává vědec. V politologii se zase poznatky využijí v předvídání pádů diktátorských režimů. 

Steiner tuto třídu modelů rozvinul a vytvořil tak pro ekonomy nový nástroj. Už jej využívají například na modelování stability bitcoinu. Umožňuje totiž předvídat situace, kde je populace co do různých pobídek různorodá. 

Neštěstí, které posunulo kariéru dál 

Před víc než deseti lety nastal v životě Jakuba Steinera další zásadní zlom. Člověk z jeho nejbližšího rodinného kruhu vážně onemocněl a ekonom najednou pozoroval, jak se dotyčný pod tlakem nemoci chová iracionálně, zachází s informacemi jinak, než by to dělal před diagnózou, a jak pak chybuje. 

To ho přivedlo k úvahám věnovat se behaviorální ekonomii, která jej vždycky lákala – jde totiž proti tradici ekonomie, vždy vážně respektující lidskou volbu. Behaviorální ekonomové a ekonomky zkrátka připouštějí, že se člověk mnohdy rozhoduje zvláštně, špatně nebo nekonzistentně. 

„Na to je dobrý bonmot: když někoho vidíme, jak si lije na benzince do hrdla benzin, tak není správné vysvětlení, že to asi chce. Možná to má jiné příčiny. Můžeme se dovtípit, že je to omyl nebo je pod tlakem,“ podotýká Steiner. 

Nemoc v rodině ho přivedla z USA, kde působil na jedné z nejlepších kateder v zemi – na Northwestern University v Chicagu – zpět do Prahy. „Kariérně to pro mě byl krok zpátky, protože jsem se z vynikající zahraniční katedry, kam jsem byl zázrakem vtažen, stáhl zpátky na CERGE-EI, kterému se v té době zas tolik nedařilo. Vracel jsem se nedobrovolně,“ připouští Steiner. 

Pak si ale řekl, že když má karty tak špatně rozdané, má smysl riskovat. Nebylo co ztratit. „Navíc opadly tlaky, které byly v USA obrovské, protože ani lidé s vynikajícími výsledky tam neměli místo jisté. V Praze jsem měl celkem dobrý plat, slušnou síť spoluautorů ze zahraničí a vědecké návyky ze světa. Tak jsem začal bádat svobodněji. A kupodivu se má vědecká kariéra zlepšila.“ 

Spekulativnější či odvážnější články jeho kolegové a kolegyně oceňovali. „Zjistil jsem, že moje komparativní výhoda není rozšířit existující model a zesložitit ho, ale spíš se pokusit vymyslet model, který nám umožní uvažovat nad něčím novým. Je to zábavnější,“ líčí svůj přerod Steiner. 

Jeho hřištěm se tak stala právě zmíněná behaviorální ekonomie. „Podobá se přírodopisu v počáteční fázi: popisuje různé formy bláznovství a dává jim učená jména. Já se snažím tyto různé formy odchylek od racionálních ekonomických předpokladů sjednocovat v abstraktnějších modelech, které různorodé nálezy pestrého behaviorálního přírodopisu popíšou z vyšších principů,“ používá Steiner přirovnání. 

Konfirmační zkreslení i nudging

Typickým příkladem odchýlení od racionality je konfirmační zkreslení: člověk přistupuje k problému s předem vytvořeným názorem a podvědomě si vyzobává ty typy informací, které původní názor potvrzují nebo rozvíjejí. 

Tím pádem také ignoruje informace, které by jej mohly zviklat. „Což je pro klasického ekonoma záhadou, protože ekonomie uvažuje o informacích tak, že jsou užitečné pro rozhodování. Pak by byl člověk ale zvědavý i na informace, které jsou v rozporu s jeho původním názorem, protože ho můžou poučit. Ale vidíme, že to tak není,“ upozorňuje vědec, kterého téma zajímá i proto, že se zdá být jednou z ingrediencí, proč se zvyšuje polarizace ve společnosti. 

Nebo takzvaný nudging: metoda, kdy se jen pomocí toho, jak prezentujeme volbu lidem, snažíme ovlivňovat, aby se rozhodli způsobem, který považujeme za vhodný. „Typický příklad: různé země se liší v přístupu, jak se rozhodnete o tom, zda se stanete dárcem orgánů, pokud byste tragicky zahynula. Někde se k tomu musíte dobrovolně přihlásit, někde zase odhlásit. Jiným příkladem je typ penzijního pojištění – v USA dostanete od zaměstnavatele volbu, ta je ale pečlivě seřazená tak, aby penzijní fondy, o nichž si firma myslí, že jsou dobré pro vaši životní situaci, byly na vrcholu. Jde o ovlivňování, ale způsobem, který vám zachová svobodu vybrat si, co chcete,“ vysvětluje jeden z přístupů behaviorální ekonomie Jakub Steiner. 

Zmíněný přístup označuje za minimalistický paternalismus: paternalistická politika, která se snaží ovlivňovat lidem život, ale zároveň taková, aby politik řekl: je tam svoboda, vždyť si mohl vybrat. Proto je nudging tak populární. „Myslím, že to v debatě o něm uniká – je to tančení mezi vejci o tom, zda budeme libertariáni, nebo se pokusíme o paternalistické intervence. To je myslím jedno z velkých témat behaviorální ekonomie,“ dodává Steiner. 

82 typů bláznovství 

Sázka na riskantní vědu se vyplatila. Před čtyřmi lety vyústila v prestižní grant Evropské výzkumné rady (ERC) – takzvaný konsolidační, pro pokročilé výzkumníky a výzkumnice s rozjetou kariérou. Víc než 25 milionů korun mu rada svěřila na zkoumání a navrhování modelů nedokonalého rozhodování. 

„Když jsem jel do Bruselu žádat o grant, dostal jsem sedm minut na prezentaci, kde jsem měl dokázat, že dělám něco velmi zajímavého. Celé grilování mi vlastně přišlo legrační: odehrávalo se ve vysokém proskleném mrakodrapu, v mojí kategorii sedělo asi patnáct čtyřicátníků, kteří už něco dokázali, a přesto to připomínalo potítko u maturity: z lidí tekl v klimatizované místnosti pot, jak byli nervózní,“ vzpomíná vědec. 

Porotu se rozhodl zaujmout nejen vtipnými obrázky v rohu každé stránky prezentace, které měly udržel učence vzhůru, ale taky třeba seznamem všech v té době známých behaviorálních odchylek od racionálního uvažování. 

„A že jich má Wikipedie požehnaně! Tehdy 82. Některé jsou hodně obecné, jako třeba konfirmační zkreslení nebo optimismus, kde si vybíráte informace, které zvýší vaše příjemné očekávání, ale mohou vést k závažným chybám v rozhodnutí. Ale pak jsou některé velmi specifické – nejvtipnější mi přišel fenomén s vědeckým názvem Ikea bias. Jde o pozorování, že lidé mají lepší vztah k věcem, které si sami sestrojili,“ směje se Jakub Steiner. 

Přístup porotu přesvědčil – uznala, že je potřeba sjednotit poznatky o osmdesáti dvou typech bláznovství do modelů, které zohlední pravděpodobnost různých typů. A budou předpovídat, jak velká je šance, že se v různých situacích či prostředích projeví. 

Svou roli v „přiklepnutí“ grantu sehrála i skutečnost, že Steiner patří do klubu ekonomů a ekonomek, kterým vycházejí články v některých z pěti nejprestižnějších časopisů v oboru. „Ekonomie je v tomto smyslu snobská – klade velký důraz na úzkou skupinu časopisů. V době žádosti o grant jsem tak měl z půli hotovo,“ líčí Steiner, který si dal práci i s návrhem vlastního výzkumu. „Několik měsíců jsem nápady nerozvíjel, ale vymýšlel nové. Ty jsem tam pak napsal,“ dává nahlédnout do své strategie při získávání grantu. 

Kdo si utrhne víc pozornosti, vyhrává 

Asi nejúspěšnější články mu vyšly v časopise Econometrica – jeden v rok získání grantu, další teprve letos v srpnu. „V tom z roku 2017 zkoumáme, jak si lidé vytváří zvyky. Používáme k tomu matematické nástroje z takzvané teorie informace, což je inženýrský obor, který se původně věnoval přenosu dat, modemům. Matematicky je však velmi elegantní a nyní jej ekonomové s oblibou aplikují na lidskou mysl,“ líčí překvapivé propojení Steiner. 

Nejnovější zářez se zase věnuje manipulaci lidské pozornosti, reklamě a marketingovým trikům – těm zatím ekonomie moc nerozumí: „Působení reklamy je pro ekonomii zahanbující oblast, kde tápe. Rozumí typu reklamy, který informuje třeba o koncertu Rolling Stones – díky reklamě se o něm dozvíme a koupíme si lístky. Ale už je pro ni trochu záhadné, proč mě v nákupu prášku ovlivní to, že ho vidím ve spotu mezi dvěma filmy, a přitom mi ta reklama nic informativního neříká,“ vysvětluje Steiner. 

Ví se však, že strhnutí zákazníkovy pozornosti na určitý produkt prodává. „Jogurt v regálu ve výši vašich očí se prodá snáze než ten ze spodního regálu. Avšak dosud se neví, proč tomu tak je,“ popisuje problém Steiner. 

Podíval se proto blíž na mechanismy, kterými manipulace pozornosti ovlivňuje naše rozhodnutí – dokud je totiž neznáme, tak nevíme, zda takové manipulace lze regulovat. „Náš článek si vypůjčil prvky modelu z psychologie a z neurověd a nabídl spekulativní vysvětlení,“ prozrazuje Steiner.

Poznatky o lidské pozornosti věda obecně získává třeba z experimentů v kontrolovaném prostředí – jde o takzvaný eye tracking, kdy člověk sleduje obrazovku a laser zaznamenává pohyb jeho očí. Zkoumaný člověk si třeba vybírá mezi dvěma čokoládovými tyčinkami a vědci úmyslně přitáhnou pozornost k jedné z nich – když se na ni začne dívat na začátku, je větší pravděpodobnost, že si ji ve finále vybere. 

„A neurovědy používají modely rozhodování, kdy váš mozek po malých kouscích agreguje informaci, kterou dostáváte ze svých senzorů – nejčastěji z očí. Informace podporuje možnost A nebo B a mozek lavíruje. Zjednodušeně si to neurovědy představují tak, že máte jedno centrum, které shromažďuje argumenty pro možnost A a druhé pro možnost B. Když nervová aktivita centra dosáhne spouštěcí hladiny, tak po té možnosti sáhnete.“ 

S kolegy je zapracoval do svého modelu, který říká, že možností je víc, a když se na jednu z nich díváme, běží proces, který shromažďuje argumenty pro volbu. „A když se na ni nekoukáte, proces zamrzne, zastaví se a běží jiný – u možnosti, na kterou se díváte. A náš spekulativní důvod, proč přitáhnutí pozornosti zvyšuje šanci, že si vyberete možnost, na kterou jsem přitáhl pozornost, je, že je možné, že kdybyste se nekoukala na ostatní věci, tak byste si tu možnost vybrala – akumulující proces by dosáhl spouštěcí hladiny. A když přitáhnu vaši pozornost na možnost A, tak šance, že akumulace dojde ke spouštěcí hladině, kdy si to skutečně vyberete, je největší, protože tu možnost schválíte dřív, než byste schválila ostatní,“ líčí Steiner soutěž schvalovacích procesů. „Tím, že jsem připoutal vaši pozornost k nějaké možnosti, jsem dal procesu náskok v soutěži,“ vysvětluje. 

Poznatek je kuriózní i v tom, že vznikl nejprve od stolu, jako intelektuální ekonomický koncept. Teď ho budou vědci a vědkyně ještě ověřovat. „Existují série experimentů, které říkají, že takové manipulace fungují. Jen nebyla příliš dobrá teoretická vysvětlení. Vzali jsme to jako výzvu a hráli jsme si s modely, až jsme přišli na elegantní vysvětlení. Ekonomie má tradici, že taková elegantní spekulativní vysvětlení bez důkazů přijímá jako zajímavé podněty k diskusi. Je to stále věda, kde se dá zkoumat z křesla jako zastara: člověk si poslechne stylizovaná empirická vědecká fakta a pak spekuluje, jak by je mohl hezky uspořádat,“ vysvětluje vědec. 

Česká věda je zahleděná do sebe

I když držitelů a držitelek prestižních evropských ERC grantů v Česku postupně přibývá, statisticky si tuzemská věda stále nevede příliš dobře. Čím to je? Jakub Steiner si to vysvětluje mimo jiné právě tím, že je příliš tuzemská. 

„Velké části české vědy jsou hodně zahleděné do sebe. Výzvy jsou někdy lokální – třeba získat profesuru, kterou uděluje vědecká rada složená z českých vědců, kteří mají ve svém malém oboru své vlastní uvažování a měřítka úspěchu. Ta mohou být někdy odlišná od světových měřítek,“ kritizuje místní poměry. 

Systém cílení na domácí úspěchy tak může jeho vrstevníky a vrstevnice odvádět od „fotbalového hřiště mezinárodní vědy“. Občas tak česká věda podle něj může působit izolovaně. „Věda je dialog a Evropská výzkumná rada hledá lidi, kteří dobře rozumí tomu, kde je vědecká diskuse, a mají nový nápad související s mezinárodním dialogem. A když do něj nezapadá, může být těžké grant dostat,“ poznamenává Steiner. 

Jeho příběh opět ukazuje, že razítko ERC grantu vědcům a vědkyním nejen potvrzuje zajímavost a slibnost jejich výzkumu, ale také otevírá nové dveře. Ty první se Jakubu Steinerovi otevřely na univerzitě v Curychu. 

„Předtím jsem měl poloviční úvazek na univerzitě v Edinburghu, což je dobrá univerzita, ale Curych je mému výzkumu bližší. Měli na mě zálusk už předtím, ale grant jim potvrdil, že stojím za úvahu, tak se do toho pustili a nabídli mi půlúvazek,“ pochvaluje si ekonom. Díky tomu může žít v Česku a zároveň mít své místo na katedře, kde se věnují výzkumu a tématům, která jsou pro něj důležitá. 

Grant mu taky otevřel dveře do skupin vědců řešících krizový postup během pandemie. „Prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka mě zpočátku koronavirové krize pozval do testovací iniciativy biochemiků, která vyvíjela PCR testy. Asi i proto, že věděl, že mé uvažování nad informacemi mělo ‚štempl‘ ERC grantu. To mě zasíťovalo do covidových diskusí a dostal jsem prostor se k tomu víc vyjadřovat. Věděl jsem, kde jsou úzká hrdla,“ vzpomíná Steiner.

Jako budíček po relativně klidném létě působil jeho rozhovor pro DVTV v polovině loňského září. Steiner, který rozhovory nevyhledává a preferuje intelektuální cvičení mimo světla reflektorů, tam s téměř věšteckou přesností a rozvážným klidem popisoval, co se může stát, pokud politici a političky nezatáhnou rychle za brzdu a nebudou se snažit zmírnit další vlnu pandemie. Vystoupení ho vyneslo do expertního týmu, který do řešení pandemie promlouval. 

I přesto, že vláda udělala mnoho chyb a celkově země pandemii nezvládla, nepociťoval Jakub Steiner frustraci. Spíš bojovou náladu a později i zadostiučinění. „Pro mě bylo zajímavé zjistit, že abstraktní myšlenková schémata, která studuji a do kterých přispívám, jsou v krizích užitečná. To mě potěšilo,“ říká.

Autorka je redaktorkou Deníku N.