Brněnská dětská psycholožka Zuzana Masopustová je spoluautorkou ojedinělé studie Jak to mají mámy, která ukazuje, jak současné české matky vnímají svou roli a jak moc se nechávají ovlivnit moderními trendy rodičovství. Na vzorku tisíce respondentek zjistila, že přestože média vnucují obraz matky jako fyzicky dokonalé a nikdy nechybující ženy, české ženy se dívají na svou roli více racionálně.
Nad čím české matky přemýšlí, co je těší a s čím se trápí v prvních měsících a letech rodičovství? Obsáhlé dotazníky vyplňovaly ženy od 3. trimestru těhotenství do tří let dítěte. Jak se jim daří v nové roli fungovat, co si vybírají z aktuálních výchovných trendů, jakou mají podporu v rodině, i jak se měnil partnerský vztah či sexuální život sdílelo s týmem psycholožky Zuzany Masopustové 1057 žen. Nyní výzkum skončil a publikace Jak to mají mámy je k dispozici i online.
Vaše studie tvrdí, že výchova dětí se dnes často odehrává v izolaci. Žijeme většinou v jednogeneračních bytech, ne na statku, ne v jeskyni, kde bylo pohromadě několik generací a rodin najednou a ženy mohly pozorovat mateřství reálně ve svém okolí. Dnes se inspirují na sociálních sítích, v televizi či z vyprávění kamarádek. Je to dobře, nebo špatně?
Ne všechny, ale relativně velká část žen, 70 procent, tu bezprostřední zkušenost s mateřstvím před vlastním porodem neměla a nebo ji měla jen malou. V tom je to hodně jiné, než doba před sto a více lety, kdy vícegenerační byly běžnější. A samozřejmě mediální obraz mateřství je dnes hodně specifický. Je logické, že člověk ukazuje své rodičovství a své dítě spíš, když se to daří, a v okamžiku, kdy se to dařit přestává, stahuje se zpět do soukromí. Takže skutečnost, že miminko může plakat i několik hodin, může být pro některou čerstvou matku nebo otce docela překvapivá. Stejně ale náš výzkum ukazuje, že pro většinu žen je klíčovým mateřským vzorem stále někdo v okolí, ne mediální hvězdy nebo ženy z facebookových skupin. Takže v tomhle jsou české matky střízlivé. Navzdory mediálnímu obrazu mateřství a rodičovství fungují spíše dobře.
Zmínila jste mediální obraz matek. Často se matky v médiích ukazují jako fyzicky dokonalé ženy, upravené, odpočaté, s dobrou náladou a v kondici. Vévodkyně Kate loni pár hodin po porodu syna vyšla z porodnice a vypadala skvěle. K čemu tahle idealizovaná představa mateřství vede?
Může to ženy frustrovat. Ale v našem výzkumu bylo příjemným překvapením, že je to frustruje méně, než bychom předpokládali. Mediální obraz mateřství je hodně dokonalý, ale podle výpovědí respondentek se naše matky pohybovaly ve všech oblastech v normě. Skutečně, berou to se střízlivým úsudkem. Čímž ale není řečeno, že se ten mediální obraz matek nemá zlepšovat, mířit víc směrem k realitě.
Co by se konkrétně mělo v médiích ukazovat jinak?
Mělo by se to ukazovat více reálně. Ale ne jen mateřství, nýbrž i dětství. Že není smyslem dětství mít dokonalou matku. A dobrá matka není ta, která nedělá chyby a je ve všem perfektní. Ideální dětství není takové, v němž nezažiji frustraci. To byl tak trochu náš záměr, chtěli jsme na datech tady ukázat, že rodič prostě nemusí být perfektní. Já kromě toho, že učím u nás na fakultě, mám poradenskou praxi a pracuji právě s rodiči. Občas za mnou přicházejí rodiče dětí kolem dvou tří let, kdy začínají mít pocit, že to jejich původně dokonalé rodičovství se všemi těmi ideály nějak selhává. Ale selhává spíš jejich představa o tom, že by dítě nemělo zažít frustraci. Přicházejí s problémem, že navzdory tomu, že svému dítěti umetají cesty a snaží se mu vyhovět ve všem, tak dítě stejně nevypadá šťastně. A nebo přicházejí s tím, že oni sami toho už mají plné zuby. Roste v nich nejen únava, ale i naštvání na to dítě. Protože si vytkli nějaký cíl, který není reálný, nebo aspoň ne dlouhodobě splnitelný.
Zkuste dát nějaký příklad.
Příkladem mohou být extrémní podoby kontaktního rodičovství. Vycházejí trochu z nepochopení toho, že do určitých životních období, a teď mám na mysli hlavně batolecí věk, ta frustrace, emoce a pláč prostě patří. Když se mi dítě vztekne, i třeba v podobě toho, že si někde lehne na zem a vypadá to otřesně, tak to nutně neznamená, že jsem udělala něco špatně. Dokonce to ani neznamená, že to dítě zažívá trauma. Někdy mám pocit, že se začalo dávat rovnítko mezi pláč, vztek a trauma. Připadá mi, že se někteří rodiče snaží vymezit vůči výchově, kterou zažili oni na sobě, když byli sami dětmi. Akorát ji zažili, když byli třeba ve školním věku a mají pocit, že s nimi jejich rodiče málo diskutovali a málo se je někdo snažil pochopit a vyjít jim vstříc. Tak se snaží pravý opak aplikovat na své dítě, pro které ale taková škála možností může být zahlcující. Dávat dvouletému dítěti neustále ve všem na výběr mu může způsobovat úzkost a může ho to frustrovat. Neučí ho to akceptovat, že i ono se občas musí přizpůsobit a že ne vždy k tomu jsou jenom objektivní důvody. Že někdy prostě musí poslechnout, i když ho to štve.
V publikaci často používáte termín intenzivní mateřství. Ve zkratce znamená, že se matka snaží udělat pro dítě všechno možné i nemožné, věnuje se mu 24 hodin denně, nikdy jej neopustí ani na pár chvil, vychází vstříc všem jeho náladám a potřebám. Co si myslíte o tomto přístupu?
Intenzivní mateřství lze chápat tak, že matka by opravdu měla být plně zodpovědná za výchovu toho dítěte a za jeho blaho. I v tom smyslu, že by měla nejen do péče o něj investovat spoustu energie, času a prostředků, ale že by měla být také orientovaná ve všech současných trendech a umět v nich správně vybrat. Myslím, že tohle je věc spíše pro sociology, kde se tohle přesně vzalo, že posuzujeme mateřství druhých lidí.
Takže je podle vás intenzivní mateřství pro dítě dobré nebo špatné?
Intenzivní mateřství je termín zavedený na konci devadesátých let minulého století Sharon Haysovou. Intenzivní mateřství nepopisuje ani tak konkrétní výchovné praktiky, jako spíše normy a očekávání kladené na ženy v mateřské roli – tedy ve zkratce, co vše musí žena splnit, aby byla společností hodnocena jako dobrá matka. Dle ideologie a norem intenzivního mateřství se dobrá matka svému dítěti musí věnovat na maximum a dělat vše pro jeho optimální rozvoj, neb její péče je společností považována za nenahraditelnou. Ve své mateřské roli by se dle společenských očekávání intenzivního mateřství žena měla řídit radami expertů v oblasti zdraví, výchovy a péče o dítě, ale nejen se jimi řídit, ale zároveň i se v aktuálních doporučeních výborně orientovat a umět z nich kriticky vybrat a aplikovat ta správná. Intenzivní mateřství tedy spíše popisuje společenský tlak vyvíjený na ženy v mateřské roli než konkrétní výchovné praktiky. Na otázku, zda je tedy intenzivní mateřství pro dítě dobré nebo špatné, nelze zcela odpovědět, protože záleží na tom, do jaké míry takovému tlaku žena podlehne. Jako psychologové dávno víme, že mateřská péče není nenahraditelná, že rodiče se mohou v péči o dítě doplňovat a rozhodně není pro dítě nezbytné, aby veškerou péči zajišťovala matka a dítěti obětovala veškeré své potřeby. A že tedy děti žen, které tlaku na nezastupitelnost mateřské péče nepodlehly a o péči o dítě se dělí s otcem dítěte, nijak nestrádají, ba naopak.
A zjistil váš výzkum, že většina matek se snaží dostát tomu intenzivnímu mateřství?
Naštěstí ne. Navzdory tomu, že sociologové tohle předpokládají a tenhle trend vnímáme ve společnosti, náš výzkum naopak ukázal, že všechno je v mnohem větším klidu a normě. Ne že by se ty extrémy neobjevovaly, ale většinově působí ženy v našem výzkumném souboru spíš dojmem, že registrují tyto tendence, ale fungují normálně. Hezkým příkladem může být fakt, že na otázku, zda žena bývá někdy sama bez dítěte, třeba aby si zašla na návštěvu, do kavárny nebo zacvičit, již od tří měsíců věku dítěte odpovídala více než polovina žen v našem výzkumném souboru, že ano. To znamená, že již v prvních měsících věku dítěte byly respondentky ochotny ponechat dítě alespoň jednou za čas na chvíli jen s otcem. Ve dvanácti měsících věku dítěte pak občas byly na nějakou dobu samy bez dítěte již tři čtvrtiny našeho výzkumného souboru. Ukazuje se tedy, že společenskému diktátu naprosté nenahraditelnosti mateřské péče ženy v našem výzkumném souboru většinově spíše nepodléhaly.
Obdobně odolné se zdály být i vůči nástrahám či lákadlům současnosti. Příkladem může být užívání elektroniky. Ptali jsme se matek v době batolecího věku, do jaké míry používají v souvislosti s dětmi elektroniku. Mne osobně nadchlo, jak málo to je. Elektroniku, tedy mobily, tablety a podobně, svým malým dětem ukazuje a dává pravidelně jen 8 % matek, 28 % výjimečně a 16 % občas. Pod tím pojmem výjimečně si můžeme představit to, že jedu s dítětem sama autem, dítě brečí nebo je neklidné, a protože nechci nabourat, tak mu na chvíli tablet půjčím. Ne že ho tím zabavuji místo kontaktu se mnou. A to mi připadá moc fajn, oproti tomu, co si běžně laici myslí. Prostě české matky, tedy alespoň ty, které jsme měli ve výzkumu, se snaží extrémům vyhýbat.
Kdybyste to měla shrnout. Jaké jsou tedy české matky?
Můžeme říct, že trendy kontaktního rodičovství prostoupily do běžného rodičovství, ale působí to dojmem, že spíš ojediněle a s rozumem. Není to tak, že by se nám rodiče dělili na ty, kteří nosí dítě v šátku a ty, kteří je vozí v kočárku. Ale velká část rodičů prostě používá oboje.
Takže české matky vědí o trendech, konzumují je, sledují je na sociálních sítích, ale nejsou jimi zasažené a neřídí se jimi?
Tím, že náš výzkumný soubor tvořily ženy, které byly spíše neúzkostné a s běžným a až vyšším mateřským sebehodnocením, tak o nich se dá říci, že jsou vůči tomu do velké míry odolné. Ale je otázkou, co to dělá se ženami, které jsou samy o sobě úzkostné nebo které necítí dostatečnou oporu v partnerství a tak dále. Asi nejde úplně říct, že by to nemělo žádný vliv. Spíše je na místě uvažovat o tom, na koho to vliv má. Stále platí, že by bylo vhodné ten mediální obraz upravovat směrem k realitě. Ale potěšující je, že pokud ta žena není úzkostná a nemá nízké rodičovské sebehodnocení, tak se zdá být vůči těmto trendům rezistentní.
K jakým zajímavým číslům ještě váš výzkum došel?
Jako inspirace k dalším výzkumům mohou sloužit odpovědi našich respondentek týkající se očkování, respektive důvodů k neočkování. Nejčastějším udávaným důvodem k neočkování v prvním roce života dítěte totiž nebylo odmítání očkování jako takového, ale odložení očkování v důsledku obav spojených s nevhodným načasováním očkování. Buď v důsledku aktuálně probíhajícího onemocnění dítěte, či z přesvědčení, že centrální nervová soustava dítěte je pro zátěž spojenou s očkováním zatím nezralá. Jelikož tato část našeho výzkumu byla spíše letmou sondou do dané problematiky, nelze sice z těchto dat usuzovat na celkový trend v populaci, ale mně osobně přijdou získané odpovědi inspirativní pro úvahy a následné výzkumy zaměřené například na komunikaci mezi rodiči a pediatry či vakcinology a možná nedorozumění, k nimž v této komunikaci může docházet.
Čím se má tedy současná žena prvorodička, která čeká dítě, vlastně řídit?
Protože jsem vývojový psycholog, tak bych řekla vývojovou psychologií. Akceptovat to, že opravdu jsou nějaké vývojové zákonitosti a že tak jako existuje nějaký vývoj kojeneckého pláče, tak existuje batolecí období vzdoru a není smyslem výchovy těmto obdobím předcházet. To neznamená, že nejsou náročná. Ale to, že se to děje, tedy že mi dítě pláče, je nějakou kombinací aktuální situace, jeho temperamentu, mojí úzkosti, mojí schopnosti s ním zacházet, ale ne nutně mým selháním nebo selháním toho dítěte. Takže čím by se měla řídit? V každém trendu, který je dostupný, je vždy něco zajímavého a inspirativního. Ale problém je vždy jakýkoliv extrém. Vzít něco doslova a aplikovat do extrému. Je dobré řídit se tím, aby na potřeby každého v rodině byl brán ohled. Ne jen na potřeby toho dítěte. I dítě se má učit, lidé jsou tvorové společenští a měli by umět fungovat s ohledem na ostatní. Samozřejmě, že se rodina musí přizpůsobit i dítěti, ale nemělo by to být vzdání se veškerých svých potřeb.
Co bude teď s vaší publikací dále?
Tohle je spíš popisná publikace. Z nasbíraných dat chceme dělat ještě další, hlubší analýzy. Sbírali jsme fakta o interakci matka-dítě a zatím jsme neměli absolutně čas je zpracovat. Aktuálně se zaměřujeme zejména na data spojená s takzvaným typem citové vazby, o nichž v publikaci také píšeme.
Chystáte něco podobného zaměřeného i na otce?
My bychom rádi, ale dostat tatínky do výzkumu není tak jednoduché. My jsme totiž původně do našeho výzkumného souboru nabírali i otce, ale když jsme viděli, kolik úsilí nás stojí přimět každého tatínka k vyplnění dotazníku, tak jsme rezignovali. Nabírali se hrozně pomalu. Zajímavé u nich ale bylo, že pokud už se přemohli a začali dotazník vyplňovat, tak ho vyplnili velmi poctivě.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.