Češi často podvádějí z odporu k biflování. Na západní studenty platí motivace, na východní jen sankce

Studentů, kteří podvádějí při zkouškách nebo v závěrečných pracích, přibývá. A Česko patří mezi země, kde se na akademické půdě podvádí nejvíc. Je na chvostu pomyslného žebříčku společně se Srbskem nebo Chile. Tomáš Foltýnek, informatik z Mendelovy univerzity, před třemi lety spoluzaložil evropské uskupení ENAI, tedy European Network for Academic Integrity. Je to sdružení osmadvaceti institucí z osmnácti zemí, které se snaží proti plagiátorství i psaní prací na zakázku bojovat.

Překvapivě nejvíce se podvádí v technických oborech. „Co se tak bavím s lidmi z managementu škol, většinou mají pocit, že v technických oborech to prakticky nejde nebo je to obtížné, protože student vypracovává vlastní projekt a musí jej obhájit. Nicméně ukazuje se, že i toto se dá celkem snadno pořídit od jiných lidí,“ prozrazuje Foltýnek.

Letos jste udělali výzkum Global Essay Mills Survey o contract cheatingu, tedy psaní prací na zakázku. Česká republika nedopadla dobře, ke contract cheatingu se přiznalo téměř 20 % českých studentů. Podobně dopadly země jako je Srbsko (19,4 %) a Chile (18,4 %). Proč jsou Češi na tom tak špatně?
Neřekl bych, že jsme na tom zas tak špatně. Ano, když si vezmete čísla, jsme skutečně mezi Srbskem a Chile a máme kolem 19 % studentů, kteří se k contract cheatingu přiznali. Nicméně pokud bychom se omezili pouze na případy, kdy si studenti skutečně práci koupí, je to stále pod deset procent studentů, což je víceméně v souladu s tím, jaká čísla dostáváme ze západní Evropy. Do těch 19 % jsme započítali i scénář, kdy studenti odevzdávají práci, kterou jim vypracoval jejich kamarád nebo člen rodiny. Což samozřejmě je stále podvodné jednání, ale v naší kultuře se nevnímá tak negativně. Studenti tvoří komunitu a v rámci té komunity si prostě pomáhají.

Takže když vám kamarád napíše třeba část seminární práce, je to jiné, než když si zaplatíte cizího člověka, aby vám napsal diplomku?
Když vám kamarád pomůže třeba se seminární prací, není na tom nic špatného, když je to v rámci stanovených pravidel a jeho pomoc je v té práci přiznaná. Ale když kamarád vypracuje celou práci a vy ji odevzdáte pod svým jménem, je to samozřejmě principiálně úplně stejné, jako když si zaplatíte firmu. A jestli došlo k platbě nebo je to za nějakou protislužbu nebo jen tak, to už vlastně není podstatné. Jen chci říct, že v naší kultuře se pomoc od kamaráda vnímá jinak, než když si natvrdo někoho zaplatíte, ať to za vás udělá.

Ve kterých oborech se podvádí nejvíce?
Překvapivě nejvíce jsou to technické obory. Co se tak bavím s lidmi z managementu škol, většinou mají pocit, že v technických oborech to prakticky nejde nebo je to obtížné, protože student vypracovává vlastní projekt a musí jej obhájit. Nicméně ukazuje se, že i toto se dá celkem snadno pořídit od jiných lidí. V diplomové práci z roku 2017, která zkoumala contract cheating na českých univerzitách, je přímo rozhovor se studentem z technické školy, který docházel na pravidelné konzultace se svým vedoucím a potom vše, na čem se na těch konzultacích domluvili, zadával někomu jinému, kdo za něj celý ten technický projekt vytvořil. Takže ano, je to možné udělat. Když jsem si pročítal rozhovor s tím člověkem, říkal jsem si, že jako vedoucí práce bych neměl nejmenší šanci tohle podvádění odhalit. A když se podíváte na procenta v našich průzkumech, tak z technických oborů získáváme nejvyšší podíl studentů, kteří se přiznají k tomu, že jim práci udělal někdo jiný.

Technické obory, tím myslíte třeba strojní obory a podobně? Počítačové ne?
Ano, hlavně strojní a techniku jako takovou. IT máme v průzkumech zvlášť.

Uskupení ENAI, tedy European Network for Academic Integrity, jste založili v roce 2017. Co vás k tomu vedlo?
V rámci mezinárodního projektu od roku 2010 do roku 2013 jsme se věnovali plagiátorství a ve stejném roce jsme u nás na univerzitě zorganizovali závěrečnou konferenci. Nic takového se v Evropě do té doby nekonalo. Takže o dva roky později jsme se rozhodli zorganizovat druhou, podobnou konferenci na téma plagiátorství, a přijelo nám ještě více účastníků než v roce 2013. Během neformálních diskusí vznikla myšlenka založit sdružení. Inspirovali jsme se podobným sdružením, které už funguje ve Spojených státech a v Kanadě, ale evropské instituce nějak neměly chuť se k němu připojit. Tak jsme podali projekt o v programu Erasmus+, ten jsme dostali, a v roce 2017 ENAI oficiálně vznikla.

Jak je na tom úroveň etiky na akademické půdě v posledních, dejme tomu pěti nebo šesti letech?
Loni vyšla metastudie výzkumníka Phila Newtona, profesora ze Swansea University ve Velké Británii. Vzal články, které zkoumají procento studentů, kteří se přiznávají k podvodnému jednání, konkrétně ke kupování prací na zakázku, a zjistil, že to procento dlouhodobě roste. To znamená, že se zvyšuje podíl studentů, kteří se rozhodnou k některému ze způsobů, jak si koupit práci. To je alarmující. Na druhou stranu se zároveň s tím zvyšuje i povědomí ve společnosti a povědomí vedení univerzit, které se snaží tomu aktivně bránit.

Jak moc se zvyšuje ten podíl podvádějících studentů?
Z těch starších studií vyplývá, že nepoctivých byla tři nebo čtyři procenta, dnes když děláte výzkum a je tam ta otázka, kdo si koupil práci, vychází výsledek kolem sedmi či osmi procent. Ale když do toho zahrnete i nějaké nefinanční protislužby, že spolužáci si píší práce mezi sebou, dostáváme se až ke dvaceti procentům, které zjistil náš výzkum z loňského roku.

ENAI funguje už tři roky. Co jste za tu dobu dokázali?
Vyrobili jsme databázi vzdělávacích materiálů, která je pro studenty, učitele a případně i pro management škol. V této databázi máme přes dvě stě různých materiálů například o plagiátorství, akademickém psaní, nebo citační etice. Materiály jsou ve dvanácti jazycích a jsou volně ke stažení Druhý výstup projektu je mezisektorová spolupráce. Nechtěli jsme se zaměřovat jen na akademickou etiku, ale také na propojování akademické a profesní etiky. Výzkumy totiž ukazují, že návyky etického jednání, které studenti získají na univerzitě, si potom odnáší do zaměstnání. Jednoduše kdo podvádí na škole, s velkou pravděpodobností pak podvádí i svého zaměstnavatele. Takže jsme do našich materiálů zahrnuli i příklady z běžného života, kdy nějaké podvodné jednání v profesním životě způsobilo obrovské škody zaměstnavateli nebo kdy z toho měl ostudu či nějaký postih přímo ten dotyčný člověk. A snažíme se upozornit na to, že to byl vzorec chování, který se naučil už při podvádění na univerzitě.

Komu jsou ty vaše materiály určené? Profesorům nebo studentům?
Jsou tam materiály jak pro studenty, tak pro učitele. Jsou z různých oborů, takže ať už učíte ekonomické předměty, nebo třeba informatiku, můžete si najít příklady pro vlastní využití.

Co konkrétně v těch materiálech radíte?
Nejsou zaměřené na rady, ale spíš jsou to příklady ze života, které mají podnítit diskusi. Učitel na základě nich může diskutovat se studenty právě o etických tématech. Také jsme vydali materiály určené managementu vysokých škol. Jsou zaměřené na to, aby si školy samy vyvíjely směrnice a postupy, jak předcházet neetickému jednání. Máme tam slovníček pojmů souvisejících s akademickou etikou, a pak General Guidelines for Academic Interity – o osmdesátistránkový dokument, který ke každému z těch pojmů radí na základě zkušeností, jež už některá škola udělala, jak by se tato témata měla v akademickém prostředí řešit. Pak jsou tam čtyři sebehodnotící testy určené studentům, vědcům, učitelům a institucím jako celku, kde každý může získat zpětnou vazbu na to, jaké má znalosti a postoje vzhledem k etickým tématům.

Už to nějaké školy používají?
Třeba u nás na univerzitě, když jsme loni vytvářeli směrnici o prevenci plagiátorství, jsme z těchto materiálů vycházeli. V tuto chvíli je podaný centrální rozvojový projekt na ministerstvu školství, do kterého je zapojených osm českých vysokých škol a jeho cílem je právě využít tyto zásady. Chceme vzít tyto mezinárodní materiály ENAI a adaptovat je na české prostředí.

Už jste zmínil, že kdo podvádí na škole, u toho je podle průzkumů větší pravděpodobnost, že bude podvádět i později v zaměstnání. S čím to souvisí? S vrozenou povahou, výchovou z rodiny, nebo s tím, že se to podvádění člověk na škole naučí?
To je velmi těžké určit. Výzkumy ukazují, že z těch studentů, kteří se podvodného jednání dopustili, velká část to udělala pouze jednou. Ale je tam samozřejmě i určitá část studentů, kteří podvádí opakovaně. Zjistí, že jednou to prošlo, tak to zkusí podruhé a tak dále, až se z toho stane vzorec chování. Je tu ale také velké procento studentů, kteří by to neudělali, kdyby k tomu neměli příležitost, nebo když by nebyli přesvědčeni o tom, že to potřebují. Když se ptáte studentů, jaké důvody je k podvádění vedou, je to nejčastěji časová tíseň. Mají hodně práce, hodně úkolů, nejsou schopni si s nimi poradit a v tu chvíli je v jejich očích jediné řešení, že některé seminárky si nechají od někoho napsat.

Kolik vlastně stojí nechat si napsat diplomovou nebo bakalářskou práci? A procházejí ty práce obhajobou?
Jsou to řádově desítky tisíc korun. A ty práce bohužel procházejí.

Jak je to možné? Student přeci práci musí před komisí obhájit, orientovat se v ní a prokázat orientaci i v tématu jako takovém.
Je pravda, že obhajoba před komisí je poslední možnost, jak poznat, že práci nepsal podepsaný autor. Ale od chvíle, kdy student práci odevzdá, do chvíle obhajoby uplyne několik týdnů, během kterých vedoucí práce i oponent musí vypracovat posudky. Takže student má dost času na to se s prací seznámit, prostudovat si ji. Navíc je to práce z jeho oboru, takže o tématu něco ví. A pokud se u obhajoby tváří dostatečně sebevědomě, komise nemá důvod jej podezřívat, že tu práci nenapsal on. Pro vyučující ale platí, že pokud mají podezření, mohou si studenta pozvat na konzultaci, ptát se jej na podrobnosti z té práce a pokud není schopen se v práci orientovat, tak zahájit disciplinární řízení.

Firmy nabízející psaní prací za úplatu otevřeně inzerují své služby na internetu. Jak to, že je to legální?
Legalita těchto firem je v současnosti velké téma. Legální to je díky tomu, že tyto firmy mají ve svých podmínkách napsáno, že ony nevypracují práci, nýbrž pouze odborné podklady. Když bychom to vzali do důsledku, na tom není nic špatného. Pokud vám za peníze vypracuji třicetiistránkový elaborát na nějaké téma, abyste se o tom tématu něco dozvěděla, tak proč ne. Problém je, když vy tu mnou vypracovanou práci vezmete, podepíšete svým jménem a odevzdáte třeba jako bakalářku. Takže u nás toto nelegální není a jediný aktér, který se dopouští podvodného jednání, je z pohledu českého práva student, který odevzdává cizí dílo pod svým jménem. Nicméně mnoho zemí už se snaží kriminalizovat i dané firmy. Protože ony skutečně mají agresivní reklamu, která míří na studenty individuálně na sociálních sítích a snaží se je nalákat, že jim ty práce zhotoví. A všichni vědí, že to nejsou jen podklady, pokud si od vás vyžádají třeba i šablonu, podle které se na dané univerzitě práce píší. Evidentně pak předpokládají, že student se dopustí podvodu, a v tomto podvodu mu napomáhají. Nicméně nevím o případu, kdy by to český soud vyhodnotil jako spolupachatelství trestného činu.

A v jiných zemích to mají jak?
Jinde to řeší speciální zákony. Platí například na Novém Zélandu a v některých státech USA. Nedávno takový zákon zavedli v Irsku, diskutuje se o něm ve Velké Británii. Tam je takový zákon už připravený, ale kvůli předčasným volbám se nestihl přijmout. Z kontinentální Evropy vím o Černé Hoře, která nedávno přijala speciální zákon o akademické etice, a tyto firmy tam postavili do ilegality.

Když se bavíte s českými studenty, jaký mají k podvádění postoj?
Záleží na tom, jak závažný prohřešek to je. Pokud jde vysloveně o to, že si někdo práci koupí nebo jde o plagiátorství, na to jsou čeští studenti čím dál tím citlivější. Z mých zkušeností také vyplývá, že případy, které se odhalily, jsou většinou na udání spolužáků. Prostě studenti nechtějí mít stejný diplom jako jejich spolužák, který jej získal podvodně, pokud oni jej získali poctivě. Pokud jde o drobné prohřešky, jako třeba opisování u zkoušek, to se řekněme bere jako taková hra na schovávanou s učitelem a ne jako závažný prohřešek. Ale myslím si, že se vnímání podvádění celkově posouvá, studenti jsou na to skutečně čím dál citlivější.

Na druhou stranu spousta toho, co se popisuje jako podvodné jednání, studenti sami jako podvod nevnímají. V roce 2015 vyšla krásná studie Petra Pabiana z Univerzity Pardubice, která zkoumala opisování u zkoušek. Došla k tomu, že studenti nevnímají opisování jako podvádění, pokud se po nich chce pouze papouškovat informace předané od učitele a naučené nazpaměť. V takovém učení nevidí žádný smysl a chtějí jen projít zkouškou s co nejmenším úsilím. Když by byli přesvědčeni o smysluplnosti látky, kterou se mají naučit, naučili by se ji. Pabian tedy popisuje, že opisování je v tomto případě jen racionální reakce na nefunkčnost vzdělávacího systému.

Jak by měly školy podvádění předcházet?
Je třeba se podívat na důvody, které nejčastěji k podvodnému jednání vedou. Jsou to časová tíseň, do které se studenti dostávají, a také si nevěří, že by byli sami schopni tu práci napsat. Takže základní věc, kterou by školy měly udělat, je za prvé naučit studenty hospodaření s časem, aby si zvládli poradit se zátěží. Dále je důkladně naučit akademickému psaní, aby si věřili, že ten úkol zvládnou sami a nemusí práci opsat nebo zadat někomu jinému. A za třetí by je měly přesvědčit o smysluplnosti takového úkolu. Prostě ne každý student je přesvědčený o tom, že diplomová práce, která završuje jeho studium, má smysl sama o sobě a že se u toho něco naučí. A naučí se u toho samozřejmě strašně moc, ale je třeba, aby o tom studenti byli přesvědčeni. Protože díky tomu oni sami budou vědět, že pokud tu práci někomu zadají, ochuzují se tím o možnost něco se naučit. Posilování vnitřní motivace vnímám jako nejefektivnější nástroj jak předcházet podvodnému jednání. Pak samozřejmě musíte mít kontrolní mechanismy, to je bez diskuse.

Tím myslíte softwary na kontrolu plagiátorství?
Ano. Plus je potřeba, aby vedoucí práce sledoval, jestli student chodí na konzultace a jestli rozumí tomu, co v práci píše.

Když jsme u těch softwarů, Masarykova univerzita v létě udělala velkou namátkovou kontrolu závěrečných prací, zkontrolovala jich více než tisíc. U deseti z nich je podezření z plagiátorství a možná se budou odebírat tituly. A plagiátorských kauz bylo v poslední době hodně, odešla kvůli nim řada vlivných politiků. Myslíte si, že takové akce a jejich medializace mohou mít preventivní vliv na současné studenty? Že někoho skutečně od podvádění odradí?
Určitě. Je dobře, že se o tom mluví v médiích. Studenti si samozřejmě ty články přečtou a vidí, že se něco děje, že se jejich práce zkoumají. A i když se na to přišlo po obhajobě, pořád se dá titul odebrat. To je velmi důležitý prvek.

Jak je možné, že se u některých již obhájených prací při zpětné kontrole systémem Theses odhalilo hodně podezřelých podobností s jinými texty, a přesto byly obhájeny? Dnes se musí všechny odevzdané práce tímto systémem kontrolovat, takže podezřelé práce by vůbec neměly doputovat až k obhajobě. Myslíte si, že školitelé někdy přimhouří oči?
To si nemyslím, to vím. Je to tak ve spoustě případů. A ukázalo se to nejen v tom testu, který udělala Masarykova univerzita, ale vím i o případech na jiných školách. Systém vyhodnotí 90procentní shodu, je jasné, že ta práce je opsaná, ale školitel se na to vykašle, odklikne, že práce je originál, a pošle ji k obhajobě. To je samozřejmě selhání školitele a patří zato vyhodit, což se ale neděje. Takže i tohle se musí změnit.

Piráti teď přišli s návrhem, že by se titul mohl odebírat až patnáct let zpátky místo současných tří. Myslíte si, že by to mohlo pomoci?
Je pravda, že ta tříletá lhůta může někomu připadat krátká, mnoho případů podvodného jednání se totiž může odhalit až později. Třeba dnes není možné odhalit překladové plagiátorství. Když přeložíte práci třeba z angličtiny do češtiny a odevzdáte ji, žádný systém na to nepřijde. Troufám si tvrdit, že do pěti let se systémy vyvinou a už bude možné to odhalit. Pak by dávalo smysl těm lidem titul odebrat. Na druhou stranu patnáct let mi připadá jako příliš dlouhá doba. Během patnácti let člověk už získá dost velké pracovní zkušenosti, které mohou převážit i to, co se naučil ve škole, a po takové době mu sebrat kvalifikaci mi připadá docela nefér. Když je vám pětatřicet, tak už se asi zpět do studia nezapíšete.

Jak potírají plagiátorství a contract cheating v zahraničí?
Univerzity v západní Evropě, v USA nebo v Austrálii se snaží hodně apelovat na pozitivní stránku. Apelují na motivaci studentů a snaží se je naučit, jak správně pracovat se zdroji a jak správně psát. Ve východní Evropě se jde spíše cestou tvrdých sankcí a postihů. Dělali jsme workshopy se studenty a ptali jsme se na Univerzitě Kostnice, což je jedna z velmi kvalitních německých škol, co by je odradilo od plagiátorství. Říkali: „Je pro nás důležité, aby nás škola psaní prací pořádně naučila, dala nám k tomu studentské materiály. Důležitá je hlavně naše motivace.“ Pořád jsme čekali, že zmíní i sankce, ale oni o nich vůbec nemluvili. Když jsme se pak zeptali, co nějaké tvrdé tresty za plagiátorství, teprve pak studenti kývli, že to by asi fungovalo, ale samotné je to nenapadlo. Když jsme pak ten stejný workshop dělali v zemích bývalé Jugoslávie, tvrdé sankce byly to první, co studenti zmínili. Někteří říkali: „Nic jiného na nás nefunguje, jedině tvrdý postih.“ Je zde dobře vidět rozdílný přístup a my bychom se podle mého názoru měli posunout spíše k tomu západnímu.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.