Západní univerzity jako Oxford, Harvard či Cambridge se už několik let zaměřují především na udržitelnost, snižují svou ekologickou stopu a soustředí se na řešení globálních otázek, jako je klimatická krize. Na českých vysokých školách jsme v zavádění principů společenské odpovědnosti stále ještě na počátku, soudí Sylvie Formánková z Mendelovy univerzity, zakladatelka prvního takového univerzitního centra.
V Česku už máme řadu firem, které se podle zásad společenské odpovědnosti chovají – ale mluví o sobě zkrátka jako o slušných podnicích. „Stále ještě narážím na to, že pojmy jako společenská odpovědnost organizací nejsou zažité ani mezi podnikateli. Možná je to i tím, že v médiích se tato problematika objevuje spíš nárazově a ve spojení s kauzami jako využívání palmového oleje nebo dětské práce, ale pozitivní příklady odpovědných firem chybí,“ říká Sylvie Formánková z brněnské Mendelovy univerzity.
Sama na této škole – jako na první univerzitě v zemi – loni Centrum společenské odpovědnosti a udržitelnosti (CSR MENDELU) založila. A dodává, že pro české školy je pojem společenská odpovědnost stále poměrně nový.
„Školy se ale také mohou chovat ekologicky nebo se věnovat charitě. Nicméně jejich role ve společnosti je jiná, neprodukují výrobky, ale poskytují vzdělání, a ve své společenské odpovědnosti by se tak měly soustředit hlavně na otázky, zda a jak tím naplňují očekávání potenciálních zaměstnavatelů a celé společnosti. Také vědecká práce má velký prostor přispívat k rozvoji společnosti a spolupracovat v tom i se soukromými firmami nebo samosprávou.“
Nejvýznamnější je ale podle Formánkové práce se studenty, tedy pozitivní vzor škol v odpovědném chování.
Kdy se poprvé začaly prosazovat principy společenské odpovědnosti organizací?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď, protože u konceptu společenské odpovědnosti se liší přístupy i definice a není vůbec jednoduché říct, kdy a kde má počátek. Pokud bychom se na problematiku dívali v širším slova smyslu, kdy se podniky nemají soustředit jen na vytváření zisku, ale mají dělat něco navíc pro společnost, tak najdeme první náznaky před stovkami let. Jestliže se bavíme o zodpovědném budování komunity, tak se dokonce mluví o tom, že se první principy společenské odpovědnosti objevily už v Chammurapiho zákoníku, tedy zhruba před čtyřmi tisíci lety. O novodobém pojetí společenské odpovědnosti se pak začalo diskutovat v 60. letech minulého století ve Spojených státech především u průmyslu. Na to odkazuje také pojem Corporate Social Responsibility čili odpovědnost firem.
Proč se tehdy objevila potřeba, aby se firmy začaly vůči svému okolí chovat jinak?
Doba byla tenkrát z hlediska podnikání hodně jiná, nabídka nestačila pokrývat poptávku, takže lidé si prostě pořizovali to, co bylo k dispozici. Podniky neřešily reklamace ani zodpovědnost třeba za zdravotní následky způsobené vadným výrobkem. Objevily se pak velké skandály související se znečišťováním životního prostředí nebo s přístupem k zaměstnancům či diskriminací. V roce 1953 pak vydal americký ekonom Howard Bowen knihu věnující se společenské odpovědnosti podnikatelů, v níž se snažil tento pojem vymezit, a v roce 1962 prezident John F. Kennedy zřejmě poprvé přiznal spotřebitelům právo na bezpečnost, informaci, svobodnou volbu a právo být slyšen. Obecně se tedy začal zvyšovat tlak na odpovědnost firem za produkt i za dopady jejich činnosti na společnost.
Řada lidí dnes podobné věci považuje za naprostý standard, to se opravdu ještě v první polovině minulého století nic z toho nedodržovalo?
Samozřejmě, že řada firem některé z dnešních zásad CSR dodržovala, dbala o své zaměstnance i zákazníky. Například ještě v předválečném Československu to byl Baťa, který třeba při ekonomické krizi snižoval ceny výrobků. Musel pak snižovat náklady, ale zaměstnancům místo propuštění nabídl nižší mzdu s tím, že až bude líp, budu mít jisté své pracovní místo. Tehdy lidé takové chování vnímali jako slušné. I dnes máme řadu firem, které se podle zásad CSR chovají, ale mluví o sobě jako o slušných podnicích a neoznačují se jako společensky zodpovědné.
Spousta firem se dnes chlubí tím, že přispívá na charitu nebo chrání životní prostředí. Není to ale jen marketingový trik, který neodpovídá realitě?
Existují samozřejmě podniky, které se snaží třeba charitativními akcemi zastírat jiné, ne už tak chvályhodné aktivity. I kvůli tomu lidé koncept společenské odpovědnosti často kritizují s tím, že nemá smysl. Ale jde o nepochopení. CSR není o velkých gestech, posílání milionů do Afriky, jde o celkový přístup k podnikání a činnosti organizací. Bavíme-li se třeba o výrobní firmě, tak správně aplikované principy společenské odpovědnosti by neměly být jen o řešení negativních dopadů produkce na životní prostředí nebo komunitu. Bráno do důsledků, každý podnik by se měl soustředit na výrobu věcí, které společnost chce a především potřebuje, a neměl by podporovat konzumerismus, který v současnosti bují.
Když odhlédneme od té poslední teze, tak už jen snaha udělat třeba výrobu ekologičtější nebo podmínky pro zaměstnance příznivější musí být docela nákladná. Co tedy může firmy přesvědčit, že má smysl zavádět principy CSR a dobrovolně dělat víc než třeba konkurence?
Pokud je to začínající podnikatel, měl by o své činnosti vlastně už od prvních nápadů uvažovat jako o společensky zodpovědné a najít v tom svou výhodu. Existující firmy, které musí principy CSR integrovat do zavedených postupů, se také bát nemusí. Pokud budou mít dobrou strategii, nemusí to firmu stát nic, respektive se jí to vrátí později. Například nová šetrnější technologie může znamenat na počátku větší investici, ale díky ní se mohou firmě otevřít nové trhy, přijde s novým výrobkem, a z dlouhodobého hlediska se to tedy vyplatí. Mohu připomenout případ z počátků diskuzí o společenské odpovědnosti, kdy se jedna potravinářská firma rozhodla, že si kvůli vysoké ceně nepořídí novou technologii pro pasterizaci svých výrobků. Kvůli rozmnožení nebezpečné bakterie v jejích produktech ale došlo k úmrtím dětí a společnost ztratila zákazníky i hodnotu. Vedení ale nerezignovalo, kromě veřejné omluvy a odškodnění se rozhodlo pro vývoj nové technologie, kterou pak přebraly i další společnosti, a firma si ve výsledku na trhu polepšila.
CSR je původně koncept určený pro firmy, proč se tedy principy společenské odpovědnosti staly tématem i pro vysoké školy?
Pro univerzity je to téma poměrně nové a hodně se diskutuje o tom, jak u nich společenskou odpovědnost definovat. Část činností je ale vysokým školám i korporacím společná, školy také nakupují produkty a služby, také se mohou chovat ekologicky nebo se věnovat charitativní činnosti. Na druhou stranu je jejich role ve společnosti jiná, sice neprodukují výrobky, ale poskytují vzdělání, a v rámci společenské odpovědnosti by se tak měly soustředit na otázky typu, zda a jak tím naplňují očekávání potenciálních zaměstnavatelů a celé společnosti. Důležitá je také oblast vědecké práce. Výzkum společnost posouvá dopředu a vysoké školy tady mají velký prostor pro to přispívat k jejímu rozvoji a spolupracovat na něm i se soukromými firmami nebo samosprávou.
A asi nejvýznamnější je v otázkách společenské odpovědnosti práce se studenty. Nejde jen o to připravit je po odborné stránce. Pokud chceme, aby se chovali zodpovědně a dodržovali etické a morální zásady a principy společenské odpovědnosti a šířili je dál třeba ve vedení firem, musíme je to nejen učit, ale jít jim jako organizace také příkladem. Když jim učitelé třeba na přednáškách říkají třeba o ochraně životního prostředí, ale škola netřídí odpady nebo nevyužívá alternativní zdroje energie, co si z toho asi studenti odnesou…
V souvislosti s vysokým školstvím je často slyšet pojem „třetí role univerzit“, který má vedle vzdělávání a výzkumu univerzitu víc propojit s jejím okolím. Není to totéž jako společenská odpovědnost?
Třetí role vysokých škol je ryze český termín, s nímž pracuje vysokoškolský zákon a akční plán ministerstva školství. Princip třetí role univerzity klade důraz především na to, že vysoké školy nejsou uzavřené instituce a měly by spolupracovat se svým okolím. Často je spojována s aplikačním výzkumem a spoluprací se soukromými firmami. Je to vlastně jen jedna část společenské odpovědnosti.
Péče o životní prostředí, zaměstnance, spolupráce s průmyslem, dobročinnost, budování komunity… Není to pro vysokou školu, jejíž hlavní úkoly spočívají ve vzdělávání a výzkumu, trochu moc věcí? Je podle vás nějaká část CSR, na niž by se měly univerzity soustředit?
Na Západě se už několik let instituce jako Oxford, Harvard či Cambridge zaměřují především na udržitelnost, snaží se třeba měřit svou ekologickou stopu nebo se soustředí na řešení globálních otázek, jako je změna klimatu. V České republice jsme v zavádění principů společenské odpovědnosti pořád na začátku. Sice přibývá škol i témat, kterým se věnují, ale často jde o dílčí iniciativy aktivních lidí. Koncepční uchopení této problematiky, její zařazení do strategických plánů či dokumentů, a tedy i přijetí závazku plnit principy CSR, je zatím mezi českými vysokými školami ojedinělá záležitost.
Věnují se české univerzity nějaké oblasti společenské odpovědnosti intenzivněji?
Kdybych měla shrnout celou problematiku, tak v přístupu k zaměstnancům a studentům asi školy nemají nějaké velké problémy a věnují se tomu. Hodně se zapojují do filantropických aktivit, koronavirová krize ukázala, že dobrovolnické aktivity zvládají školy velmi dobře. V přístupu k ochraně životního prostředí ale dost zaostáváme za Západem. Když nepočítám třídění odpadů, které je víceméně dané zákony, tak snahy o zadržování vody pro zavlažování nebo využívání solární energie jsou opravdu ojedinělé. V posledních letech se ale začínají školy hodně angažovat v otázkách společensky zodpovědného zadávání veřejných zakázek. Umožnila to změna podmínek, kdy se školy už nemusí striktně řídit cenou, ale mohou si do kritérií zakázek dávat i další podmínky, třeba právě ty, že dodavatel musí dodržovat zásady CSR.
Aby se principy společenské odpovědnosti mohly dobře uplatňovat napříč univerzitou i firmou, měli by je zaměstnanci, akademici i studenti přijmout za své. Jak toho lze dosáhnout?
Každá škola musí mít etický kodex, do nějž se mohou tyto principy promítnout. Na většině ekonomických škol a fakult, ale i na jiných oborech, se dnes také vyučuje společenská odpovědnost nebo etika v podnikání. To ale samo o sobě nemusí nic znamenat, pokud jde jen o suchou výuku teorie. Podle mě je nejdůležitější snažit se o propojení s praxí. Ve svých hodinách se proto snažím brát studenty na exkurze do podniků a především je motivovat k tomu, aby si vyzkoušeli třeba dobrovolnictví. Loni jsem založila na Mendelově univerzitě také Centrum pro společenskou odpovědnost a udržitelnost a pod jeho hlavičkou se snažím organizovat i diskuze pro veřejnost.
Vnímá vůbec veřejnost, že něco jako CSR existuje?
Výsledky sociologických průzkumů ukazují, že čím dál víc lidí tato problematika zajímá a mají povědomí o tom, co je společenská odpovědnost firem. Je to možná i díky tomu, že se tím organizace začínají víc chlubit. Podle průzkumů také lidé stále častěji očekávají, že se bude jejich zaměstnavatel chovat společensky odpovědně, protože se tak potom bude chovat i k nim jako zaměstnancům. Hodně na to dají především mladé generace. Na druhou stranu i já ještě pořád narážím na to, že pojmy jako CSR nebo společenská odpovědnost organizací nejsou zažité ani mezi podnikateli. Možná je to i tím, že v médiích se tato problematika objevuje spíš nárazově a ve spojení s kauzami jako využívání palmového oleje nebo dětské práce, ale pozitivní příklady odpovědných firem chybí.
A jsou lidé u nás také ochotní principy společenské odpovědnosti sami dodržovat?
Patříme například ke světové špičce ve třídění odpadů a myslím, že i v jiných věcech jsou lidé u nás docela uvědomělí. Začínají přemýšlet třeba nad otázkami klimatické změny, nad tím, co mohou sami dělat pro zlepšení situace – zadržovat třeba dešťovou vodu, šetřit s vodou a energiemi. Samozřejmě jsme taky národ, který dělá věci ještě o něco líp, když je za to taky nějaká odměna, třeba když za ušetřené kubíky vody nemusíme platit.
Společenská odpovědnost a principy CSR tedy podle vás v České republice už zapustily kořeny…
Znám spoustu podniků, které se jimi řídí. Dělají to proto, že to dělat chtějí, a neřeší, zda se jim to vyplatí ekonomicky. Když se CSR někdo brání s tím, že je to moc práce, málo času nebo lidí, jsou to výmluvy. Pokud člověk něco dělat chce, najde si způsob, pokud to dělat nechce, najde si důvod.