Jen u nás v Ostravě se dá studovat důlní měřictví

Nachodíte za den desítky kilometrů, na zádech nosíte těžký přístroj, stativ a další pomůcky. Často musíte odjet za prací, která trvá týden, dva, měsíc a někdy i půl roku. Ale ta práce nikdy není stejná. I to je na geodézii podle Hany Staňkové, lákavé. Jak garantka oboru Inženýrská geodézie na Hornicko-geologické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava vzpomíná na vlastní studentská léta, co práce geodeta vlastně obnáší a jaké na fakultě dodržují tradice.

Hana Staňková už na střední škole propadla geografii, matematice a fyzice. Po maturitě na frýdlantském gymnáziu se rozhodla jít studovat Geodézii a kartografii, kde tehdy byli téměř samí muži. Dnes je garantem oboru Inženýrská geodézie na Hornicko-geologické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava.

Inženýrská geodézie není úplně masový obor, možná i proto, že spojuje přírodní a technické vědy. Jak by se dal podle vás obor více zatraktivnit?
Geodézie je sama o sobě atraktivní v tom, že nikdy neděláte stejnou práci dvakrát. Vždy, když jedete na měření, máte jiné podmínky, jiné přístroje a jiné zadání. Důležité je sledovat současné trendy vývoje, protože obor se vyvíjí velmi rychle. Máme na Katedře geodézie a důlního měřictví nejnovější přístroje, využíváme družicové metody, bezpilotní prostředky, laserové skenování a další, se kterými učíme pracovat naše studenty. Spolupracujeme s řadou firem, a tak naši studenti píší bakalářské i diplomové práce z praxe a firmy si je chválí. Naši absolventi nacházejí, především v oblasti důlního měřictví, uplatnění i v zahraničí, třeba ve Švédsku. Důlního měřiče potřebujete pro všechny důlně měřické práce a pro práce, které se provádějí hornickým způsobem, tedy na všechno, co je potřeba změřit pod povrchem. Obor Důlní měřictví můžete v rámci České republiky studovat jen u nás na Katedře geodézie a důlního měřictví, Hornicko-geologické fakulty VŠB-TUO. Geodézie zažila velký boom před 23 lety, v roce 1996, kdy následně v letech 2001 až 2012 na oboru studovalo v ročníku 100, 150 lidí, nicméně v současné době také zaznamenáváme vzestup, lidé už nás neberou jako řemeslníky pro stavbu.

Geodézie a kartografie ale nejsou oborem žen jako spíše mužů, je to tak?
Je to spíše mužská práce, protože je fyzicky náročná. Nachodíte za den desítky kilometrů a na zádech nosíte těžký přístroj, stativ a další pomůcky. Dost času člověk tráví mimo domov, často musí odjet za prací, která trvá týden, dva, měsíc a někdy i půl roku. Mezi geodety je více mužů, ale i ženy, které nachází uplatnění na katastrálních úřadech, ve státní správě a samosprávě. Nicméně znám i ženy, které mají vlastní firmy a odvádějí stejnou práci, jako muži, byť je jich méně. Já byla ráda, že jsem po sedmi letech praxe nakonec v kanceláři skončila, plánovala jsem rodinu a chtěla jsem na ni mít čas. Se studenty stále pracuji venku, ale už to není každodenní rutina, kdy ráno sednu do auta, ujedu několik desítek kilometrů a večer se vracím.

Maturovala jste na frýdlantském gymnáziu. Proč jste si pro studium na vysoké škole vybrala právě geodézii a kartografii?
Abyste mohla studovat geodézii, musíte milovat zeměpis. Tento předmět mě neskutečně bavil, zálibu jsem našla i v matematice a fyzice. Už tehdy mi bylo jasné, že se budu věnovat studiu geografických oborů. Pocházím z hor, nechtěla jsem práci, kdy budu celý den zavřená v kanceláři. V tomto směru je geodézie ideální, část pracovní doby pracujete v terénu a část je o zpracování dat v kanceláři. Chtěla jsem práci rozmanitou a proměnlivou a geodézie je přesně o tom. Spojuje přírodovědný obor s oborem technickým, tedy přírodovědnou geografii s technickou matematikou a fyzikou. Výhodou bylo, že ve Frýdlantě nad Ostravicí byla a stále je zeměměřická firma, u které jsem mohla ještě před nástupem na vysokou školu pracovat jako měřič, a tak zjistit co tato práce obnáší.

Vysokou školu jste vystudovala za hranicemi Moravskoslezského kraje, daleko od hor, v Brně. Proč? Neuvažovala jste, že zůstanete na Ostravsku?
Na vysokou školu jsem nastupovala v roce 1990. Tehdy měla Vysoká škola báňská v nabídce pouze obor Důlní měřictví, obor Inženýrská geodezie vznikl o dva roky později, v roce 1992. Já důlní měřictví, stejně jako mladí lidé dnes, studovat nechtěla, protože jsem ho měla spojené s dolem. Dnes už to vidím jinak.

Na vysokou školu nastupovala v roce 1990. Jak vzpomínáte na studentská léta čerstvě po Sametové revoluci?
Na svá studentská léta vzpomínám dobře, v osmnácti letech jsem odešla z domu, takže to pro mě bylo pozitivní období, které jsem vnímala jako výlet do světa. Z Brna jsem se poprvé vrátila po dvou měsících, pak jsem začala jezdit častěji. Poznala jsem nové lidi, měli jsme fajn kolektiv a dodnes na nás vzpomínají i naši pedagogové v Brně.

Z Brna jste se ale nakonec vrátila zpátky do Moravskoslezského kraje, do Ostravy. Co vám chybělo?
Brno jako velkoměsto mi přerostlo přes hlavu. Žila jsem tam dvanáct let, na Fakultě stavební VUT v Brně jsem studovala, při studiu pracovala a učila. Byla to zkušenost. Získala jsem praxi, ale cítila jsem, že už v Brně žít nechci, že se chci vrátit domů do hor, chyběly mi. Vrátila jsem se i kvůli rodině, chtěla jsem se usadit. Jako geodetka jsem často měřila různě po republice a nebyla týdny doma. A tak jsem se vrátila – vedla jsem v Ostravě pobočku brněnské firmy, ve které jsem pracovala, a pak nastoupila na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava na místo odborného asistenta.

Z odborného asistenta jste se vypracovala na zástupce vedoucího Katedry geodézie a důlního měřictví, jste garantem oboru Inženýrská geodézie a na Hornicko-geologické fakultě VŠB – Technické univerzity Ostrava působíte také jako proděkanka pro rozvoj a legislativu. Jak vypadá váš běžný den?
Práce proděkanky je v podstatě stejná jako každá jiná práce. Máte určité povinnosti, máte zodpovědnost a máte i pravomoci. Je pravda, že skloubit práci pro fakultu s prací pro katedru kde jsem ještě zástupce vedoucího, s výukou a s dalšími činnostmi, které souvisí s mým oborem je někdy náročné. Někdy je můj den klidný, jindy zase hektický, ale všechno se dá zvládnout, pokud má člověk svou práci rád a bere ji jako poslání. Fakultu netvoří jen děkan a proděkani, ale tvoří ji i lidé, kteří pro ni pracují. Pokud to jsou lidé schopní a výjimeční, je i daná instituce výjimečná a schopná. Za mým úspěchem ani úspěchem Hornicko-geologické fakulty nestojím sama, jsme tým lidí, kteří se navzájem podporují a motivují, vytváříme si takové podmínky, za kterých se dá dobře pracovat a fungovat. Práci proděkanky dělám pět a půl roku. Učila jsem se, nastavila si ve své práci systém a baví mě to. Ráda chodím do výuky, kde jsem jen já a moji studenti. S nimi vypnu a dodá mi to energii do další práce. To mě nakopne.

Zmínila jste výuku a studenty. Proto se zeptám – jaký je rozdíl mezi vámi, studentkou VUT v roce 1990, a vašimi studenty tady na VŠB-TUO v roce 2019? Jaké má jejich studium výhody a nevýhody?
Zásadní rozdíl nevidím. To, že naši studenti mají na začátku třeba horší znalosti, neznamená, že nám budou končit horší absolventi. Musíme vynaložit větší kus práce na to, abychom je doučili to všechno, co pro obor potřebují. Zpětnou vazbou nám jsou státní závěrečné zkoušky, komisaře máme z jiných univerzit napříč Českem a Slovenskem. Učím studenty prvního a druhého ročníku bakalářského studia, a pak studenty druhého ročníku navazujícího magisterského studia. Mám za sebou lidi, kteří mi pomáhají naše studenty dotvarovat, a pokud v něčem plavou, dovysvětlí jim to. Naše studenty bereme jako rovnocenné partnery. Máme se navzájem rádi, ale je třeba, aby věděli to, co vědět mají. A chceme, ať jsou co nejdříve v praxi – ta je naučí, jak se má pracovat. Jednou z výhod, na které jste se ptala, je kreditový systém a možnost výjezdu do zahraničí. Nerozumím tomu, proč vyjet nechtějí, ale možná je to jen trend v dnešní společnosti. Jiné, zásadní, rozdíly nevidím – užívají si stejně jako my, chodí naučení tak, jak jsme museli být naučení my. Chceme stále zlepšovat úroveň našeho oboru, a tím i fakulty a myslím, že jsme se posunuli, ale stále se musíme sami učit.

Studentů na technických a přírodovědných oborech je méně, vedou obory humanitní, dětí je také méně. Jak motivovat děti nadané na technické a přírodní vědy, aby šly studovat takto zaměřené školy?
K technickým a přírodovědným oborům je třeba mít předpoklady, pak už je to jenom o tom, abyste jim ukázali, v čem je váš obor, vaše škola, výjimečný. Důležité je zájemcům o studium říct, kde se uplatní, chtějí mít dobrou práci. Náš obor uplatnění má a ruku na srdce, všichni nemohou být právníci nebo ekonomové. Naše katedra letos přestala jezdit na střední školy, protože studenti tam vidí jen prezentaci. Naopak jsme je začali zvát k nám – vidí prostory, vybavení, pedagogy. Ukážeme, jaké je tady studentské vyžití, co je možné v kampusu univerzity dělat. Myslím, že tato cesta je lepší, protože vidí realitu a na základě té si v hlavě srovnají, co vlastně chtějí dělat. V technických oborech je velká budoucnost.

Historie Hornicko-geologické fakulty sahá do roku 1716, a proto se k ní váže spousta tradic. Které z nich na fakultě dodržujete? Za zmínku určitě stojí například Skok přes kůži. O co je jedná?
K naší fakultě hornické tradice určitě patří, o čemž svědčí i vámi zmíněný Skok přes kůži, který byl letos v dubnu už sto třicátý. Znamená to, že fuxové a fuxie (ti co se na skok chystají) jsou přijímáni do cechu hornického a stávají se z nich slavní semestři (ti co mají skok za sebou). Skok přes kůži se koná každý rok poslední pátek v dubnu a my do té doby musíme své fuxy a fuxie vychovat, proto každých čtrnáct dní v zimním semestru běží tzv. šachťáky, kterých se účastní studenti, kteří chtějí být součástí cechu hornického. Musí se naučit znát hornické tradice a karmíny – hornické písně. Na šachťácích se vedou hovory mezi pedagogy a studenty. Letos jsme zavedli katedrální šachťáky, na které chodí studenti i pedagogové z jednotlivých kateder, každý z nich si připraví veselé pojednání a tím se studenti a pedagogové sblíží. Když tyto hornické tradice jednou poznáte a naučíte se je, tak si je zamilujete. Jsme výjimečná škola, patříme do společenství univerzit, které jsou pokračovateli hornického školství. Tradice je totiž forma lidské zkušenosti, která se předává z generace na generaci, je proměnlivá a neuzavírá se ve své neměnnosti a konzervatismu. Teď už jde jen o to, aby na VŠB – Technické univerzitě Ostrava a naší fakultě zůstali i lidé, kteří tyto tradice dodržují.

Několikrát jste zmínila i to, že jste se chtěla usadit a mít rodinu. Dnes máte dvě děti. Jak se dá práce na vysoké škole sblížit s rodičovstvím?
Všechno jde, ale musíte svou práci vzít tak, že vám něco dává a zároveň něco bere a přijmout to. Přijmout to musí i vaše rodina, která vás musí podporovat. Moje rodina ví, že když nastane období konferencí a státních závěrečných zkoušek, bývám doma méně. Děti mám dnes už větší, jsou samostatné. Mám dvojčata, a když jim byl jeden rok, začala jsem psát dizertační práci, kterou jsem v jejich dvou letech obhájila. Když mi někdo tvrdí, že něco nejde, vždy říkám, že to neexistuje. Vždy to jde, jen si musí člověk svůj život uzpůsobit tak, aby to zvládnul. Já jsem nikdy zásadní problém se skloubením práce a rodiny neměla, vždy jsem se snažila najít určitý kompromis, ve kterém jsem byla spokojená jak já, tak i mé děti. Pokud ztratíte energii, musíte najít způsob, jak ji načerpat. Já ji hledám ve společných chvílích s dětmi, v přírodě, ale taky s lidmi, se kterými pracuji, a kterým za to děkuji.