Smlouvy na dobu určitou, přesčasy a tlak na publikace

Většina českých vědců a vědkyň má smlouvu na tři roky či méně. Souvisí to s grantovým financováním projektů. Jak zjistil aktuální výzkum Sociologického ústavu Akademie věd, vědci odpracují 6,5 hodiny týdně navíc, zatěžuje je i přílišný tlak na publikace. Celkově jsou ale spokojeni, 72 procent z nich svou práci hodnotí kladně.

Chcete u nás pracovat? Dobře, ale smlouvu dostanete jen na dva roky, po které běží grant. Podobnou větu slýchá většina českých akademiků, když nastupují do některé z vědeckých institucí. Přesně téměř 56 procent z nich. Tolik akademiků v Česku je totiž zaměstnáno se smlouvou jen na dobu určitou, nejčastěji na dva až necelé tři roky.

Vyplývá to z rozsáhlého výzkumu, který uskutečnilo Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR v loňském a letošním roce. Výzkumníci získali 2 089 vyplněných dotazníků od vědců z veřejných vysokých škol, Akademie věd i ostatních veřejných výzkumných institucí. Druhá část výzkumu sestávala ze čtyřiceti rozhovorů s akademiky na dvou vysokých školách a dvou vědeckých pracovištích.

Proč většina vysokých škol a institucí dává přednost zaměstnávání vědců na dobu určitou? „Přispívá k tomu zvyšující se podíl grantového financování a krátkodobých grantů. Pro instituci je výhodnější, a někdy jediné možné, zaplatit někoho jen na rok či dva, podle toho, jak dlouho trvá grant,“ vysvětluje jedna z autorek výzkumu Nina Fárová ze Sociologického ústavu. Jinými slovy: daný vědec splní svou práci na grantu, ale po jeho skončení už instituce nemá vlastní finance a nemůže ho zaměstnat jako stálého zaměstnance na plný úvazek.

Nejistota

Ale to je podle Fárové špatně. „V takto nejistých podmínkách lidé nemohou dobře plánovat své kariérní kroky a skloubení kariéry s povinnostmi v osobním životě. Pokud se vám prodlužuje smlouva po roce, nemůžete si být jisti, z čeho budete žít příští rok,“ upozorňuje. Největší nejistota se přitom týká zejména mladších vědců, kteří by rádi zakládali rodiny.

„Zároveň však tato nejistota financování negativně dopadá i na vedení institucí, kterému omezuje prostor pro plánování jejich personálního rozvoje,“ podotýká Fárová.

Pomohlo by, kdyby vědecké instituce více čerpaly peníze z institucionálního financování, které není závislé na jednotlivých grantech a nabízí dlouhodobější perspektivu. Zároveň je podle tvůrců výzkumu důležité pracovat s institucionálními zdroji obezřetně a snažit se dobře zaplatit lidi, kteří jsou pro vědeckou produkci a pedagogickou práci klíčoví.

„Někdy totiž dochází k tomu, že existuje velká propast mezi tím, kolik peněz získají seniornější akademici a kolik ti juniornější, kteří však mnohdy odvádějí stejný, nebo dokonce větší objem práce,“ upozorňuje Fárová.

Přesčasy

Výzkum také zjistil, že na plné úvazky odpracují čeští vědci v průměru 46,5 hodin týdně, tedy o 6,5 hodiny více, než má běžný pracovní týden. „Mohlo by se to zdát normální. Problém však je, že tyto přesčasy se v drtivé většině případů nijak neproplácejí. Oficiálně se přes čas pracovat ´nesmí´. To však znamená jen to, že si přesčas nenapíšete do výkazu práce, ale reálně jej odpracujete a to v mnoha případech ne jen proto, že jste nadšenec a chcete, ale proto, že té práce je prostě reálně víc, než se dá za čtyřicet hodin týdně stihnout,“ dodává Fárová s tím, že v době, kdy se obecně uvažuje spíše o zkracování pracovního týdne než o jeho prodlužování, je šest a půl hodiny týdně více než dost.

Publikujte

Výzkum se zaměřil i na další palčivý fenomén české vědy: tlak na publikování. V dotazníku se výzkumníci vědců ptali, jestli na sebe cítí přehnané výkonnostní nároky. Kladně odpovědělo 74 procent dotazovaných. Přímo na Akademii věd si to myslí 68 procent dotázaných, na vysokých školách 75 a na výzkumných institucích 77 procent. Nejpalčivěji vědci pociťují zatížení požadavky na počty publikací, které vnímá jako vysoké nebo velice vysoké přes 58 procent dotázaných.

To může souviset s principem financování institucí známým jako kafemlejnek, kdy se peníze jednotlivým pracovištím přidělují podle množství odevzdaných publikací. Zároveň, jak upozorňuje akademický ekonom Daniel Münich z institutu CERGE-EI, je tlak na publikace celkem přirozený.

„Tak to prostě ve vědě chodí na celém světě. U některých lidí, kteří nemají dostatečné vědecko-výzkumné dispozice, pak vysoký pocit tlaku vzniká i proto, že je pro ně obtížné očekávaných vědeckých výsledků dosáhnout. Ale i u dobrých vědců může být problémem slepý tlak pracoviště a systému na kvantitu publikací, jako jsou například časté standardy počtu publikací pro dosažení titulu docenta či profesora na mnoha vysokých školách,“ vysvětluje Münich. Je podle něj třeba rozlišit, kde ten tlak vzniká z nedostatku vědeckých schopností vědců a kde kvůli špatně nastavenému systému odměňování a kariérního postupu.

Podle autorů výzkumu je tlak na publikační výkon dán kromě „kafemlejnku“ také už zmíněnou převahou grantového financování nad institucionálním. „Na grantech musíte mít výstupy a těmi jsou často publikace,“ zmiňuje Fárová.

Celkově? Spokojeni

Dalšími problémy, na které výzkum poukazuje, je zjištění týkající se stresového vypětí a pocitů fyzického a psychického vyčerpání mezi akademiky. Přes 40 procent žen a kolem třetiny mužů se cítilo psychicky nebo fyzicky vyčerpáno celou nebo velkou část z posledních čtyř týdnů, které dotazníku předcházely.

„Jak je z výzkumu patrné, ženy v akademickém prostředí stále narážejí na mnoho bariér ve srovnání s jejich kolegy. V drtivé většině mají na starost větší díl péče o domácnost a výchovu dětí než jejich partneři, což jim může znemožňovat vykonávat akademickou profesi ve větším klidu. Je proto nutné vytvořit dostatek míst v předškolních zařízeních, a to i pro nejmenší děti, aby se ženám usnadnilo slaďování vědecké práce a rodičovství,“ připomíná Fárová.

Celkově jsou však čeští akademici se svou prací, co se týče skloubení soukromého a osobního života, spokojeni, 72 procent z nich svou práci hodnotilo pozitivně. Nejvíce spokojeni s podmínkami jsou pak zaměstnanci Akademie věd. Na vysokých školách uváděli největší spokojenost docenti a profesoři, nejméně spokojení pak byli doktorandi.

K podobnému zjištění došel i výzkum z roku 2016, který se rovněž zaměřoval na spokojenost vědců s jejich prací a s podmínkami na pracovišti. Téměř 84 procent vědců a akademiků působících na českých univerzitách uvedlo, že s prací jako takovou jsou spokojeni a vyhovují jim pracovní podmínky. Jediné, co se jim na jejich zaměstnání nelíbilo, bylo finanční ohodnocení a nespokojenost s jejich přímým nadřízeným, tedy například s vedoucím katedry.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.