Pětadvacátý ročník konference Hodnocení kvality vysokých škol byl sice jubilejní, ale rozhodně nebyl jen bilanční. Místo toho se účastníci a účastnice zaměřili na diskuze o tom, nakolik je současný systém hodnocení vysokých škol funkční a co by se dalo zlepšit. Protože univerzity formálně plní stále přísnější a jednotná kritéria, v praxi to znamená spíše papírový formalismus, který oslabuje důvěru mezi všemi aktéry zajišťování kvality vzdělávání, říká v rozhovoru organizátorka konference Kateřina Oleksíková z Masarykovy univerzity.
Jubilejní konference v Telči proto otevřela klíčová témata – od nereálných nároků na garanty studijních programů až po budoucnost institucionálních akreditací po roce 2028. „Shodli jsme se, že je čas vést upřímnou debatu o důvěře, větší autonomii a skutečném rozvoji kvality výuky,“ říká v rozhovoru Kateřina Oleksíková, hlavní organizátorka konference a ředitelka Odboru pro kvalitu Masarykovy univerzity.
Současný systém kontroly kvality vysokých škol ze strany státu a Národního akreditačního úřadu vyžaduje, aby všechny vysoké školy, bez ohledu na velikost, zaměření nebo na to, zda jde o regionální vysokou školu, či výzkumnou univerzitu, naplňovaly stejné standardy.
„To pak vede k papírovému formalismu,“ tvrdí Oleksíková. „Ukážu to na příkladu garantů studijních programů. Garant musí splňovat přísná kritéria týkající se úvazku, akademické úrovně, publikační aktivity a současně má mít zodpovědnost za rozvoj programu, zajištění jeho kvality, za zpětnou vazbu a další věci. Mít plnohodnotnou vědeckou kariéru a k tomu plnohodnotnou práci manažera je tak náročné, že v praxi často práci garanta programu vykonává někdo jiný, než kdo je formálně napsaný v papírech. A to rozhodně neprohlubuje důvěru ani na jedné straně.“
Zásadní je však podle ní také otevřeně diskutovat o důvěře a autonomii vysokých škol.
„S institucionální akreditací získaly vysoké školy důvěru, že si umí pohlídat kvalitu programů samy, ale tu důvěru vlastně získaly jen v něčem. Interně schválené studijní programy kontroluje Národní akreditační úřad, každou změnu mu musí školy hlásit... Stát by měl jasně říct, že buď máme dobře nastavené procesy a formální kontrolu nepotřebujeme, nebo je nastavené nemáme a vše řeší Národní akreditační úřad,“ podotýká Oleksíková.
Diskuze o míře autonomie vysokých škol je důležitá také proto, že v roce 2028 bude velké části veřejných vysokých škol končit institucionální akreditace a zatím není jasné, jak bude vypadat reakreditační proces. „Je to příležitost definovat si, zda se bude hodnotit uplynulých deset let, nebo půjde o to, aby vysoké školy představily své plány, jak dál chtějí rozvíjet kvalitu studijních programů,“ dodává Oleksíková.
Jubilejní konferenci nepojali organizátoři jako bilanční, což bývá při takových příležitostech obvyklé. Naopak se snažili hledat další cesty rozvoje. „Rozhodli jsme se oslavit pětadvacet let intenzivní práce na budování systému péče o kvalitu vzdělávání opět prací. Mimo jiné proto, že Telč je jediné místo, kde se pravidelně potkávají zástupci a zástupkyně napříč vysokými školami – od strategického managementu až po referenty a referentky pro kvalitu – s představiteli Národního akreditačního úřadu či ministerstva školství. Právě z těchto setkání a debat vedených z různých úhlů pohledu a s různými zkušenostmi pak vznikají ty nejpřínosnější nápady,“ vysvětluje Oleksíková.
Letošním hlavním cílem konference pak bylo hledat aktuální limity rozvoje kvality vysokých škol v Česku, analyzovat příklady dobré praxe ze zahraničí a popsat, kudy se ubírat dál.
Program začal společným blokem o tom, jak se zajišťuje kvalita z evropské perspektivy, ale pak jste konferenci rozdělili do tří paralelních skupin a přítomní si museli vybrat. Proč?
Zahraniční řečníci představili tři různé úhly pohledu na zajišťování kvality, a to prostřednictvím akreditačních agentur nebo institucí jako evropská asociace pro vysokoškolské vzdělávání EURASHE, která vytváří normativní dokumenty týkající se kvality vzdělávání na evropské úrovni, z pohledu národní asociace ASIIN i ze zkušeností z konkrétní univerzity. Chtěli jsme tímto úvodem vyvolat otevřenou debatu, v níž by se přítomní oprostili od svých univerzitních či jiných politik a soustředili se jen na odbornou stránku věci. Tento přístup umožňuje diskutovat velmi otevřeně, někdy kontroverzně, ale vždy s cílem posunout se společně vpřed.
Samozřejmě tento přístup nevyhovuje všem, proto jsme další část konference rozdělili do tří paralelních skupin s odlišným typem práce. Jedna skupina byla velmi otevřená a pracovala se zahraničními modely, druhá se soustředila na konfrontační výroky o kvalitě vzdělávání a třetí se věnovala praktické práci s vládními nařízeními a metodikami akreditačního úřadu. Tento přístup se ukázal jako velmi úspěšný, protože lidé si vybírali skupiny podle svých preferencí a odjížděli s pocitem, že to byla jedna z nejlepších konferencí, na které byli, a že skutečně svým názorem a zkušeností přispěli k možné změně.
Dají se závěry ze všech diskuzí nějak jednoduše shrnout?
Celá konference se nesla v duchu reakce na zklamaná očekávání z novely zákona o vysokých školách, kdy – pokud jde o kvalitu – v novele prakticky nezůstalo nic, co by se týkalo institucionálního auditu nebo akreditací. Opakovaně se pak v diskuzích objevovalo téma nedostatečné důvěry a neschopnosti státu a jeho orgánů vzdát se kontroly, což se prolíná celým systémem hodnocení kvality vysokých škol.
Novela ale přinesla jednu zásadní změnu, a to u akreditačního úřadu.
Národní akreditační úřad pro vysoké školství se od 1. července stane Národním akreditačním úřadem pro terciární vzdělávání (NAÚ) a bude zahrnovat i vyšší odborné školy. Ale ačkoli se také stane nezávislým na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, bude to jen krok k tomu, aby se mohl úřad stát součástí evropských asociací pro kvalitu vzdělávání, které vyžadují autonomii akreditačních agentur. Ve vztahu k autonomii vysokých škol se situace na základě novely moc nezměnila.
Autonomie a především důvěra v zajišťování kvality ze strany samotných univerzit se hodně řešila ve skupině s nazvaném Quo vadis, kvalito? V čem vidíte zmíněné známky nedůvěry a přehnané kontroly?
Je to celkové nastavení systému kontroly kvality a zatím spíš neochota řešit věci koncepčně. Základní prvek kontroly kvality, tedy akreditace, je rozparcelovaný na hodnocení jednotlivých studijních programů a řeší se, zda se plní, či neplní podrobné a striktní parametry. Místo těchto „checklistů“ by přitom bylo namístě debatovat o smyslu procesu hodnocení a zlepšování kvality vysokých škol a respektovat jejich autonomii.
V oblasti akreditací ale vysoké školy přece mají možnost získat institucionální akreditaci a řešit si studijní programy samy, nebo ne?
Jak se to vezme. Problematické je už to, že se institucionální akreditace udílejí pro jednotlivé oblasti vzdělávání, a když je škola nezíská pro všechny, které nabízí, nebo by nabízet chtěla, musí udržovat v podstatě dva systémy akreditačního řízení – svůj vnitřní, kdy si rozhoduje o realizaci studijních programů a hlídá jejich kvalitu sama škola, a vnější, který je pod taktovkou NAÚ.
Vznikl tedy jakýsi kočkopes, který často vede k tomu, že vysoké školy rezignují na rozvoj kvality vzdělávání.
Navíc, i když škola má institucionální akreditaci, musí podle metodiky NAÚ posílat informace ke každému novému studijnímu programu, a také ve chvíli, když program mění podmínky či garanta. Často nedostane škola žádnou zpětnou vazbu, jindy ale úřad rozporuje třeba zařazení programu do špatné oblasti. Zde právě vnímáme formalismus a absenci metodické podpory a formativního hodnocení.
Na těchto dvou příkladech je právě vidět ta neochota dát vysokým školám důvěru, že si samy dokážou zajistit kvalitu, a také neochota vzdát se kontroly nad v zásadě vnitřními procesy škol. Hodně jsme na setkání debatovali o tom, zda by místo hodnocení jednotlivých programů podle daných parametrů, neměla být kontrola ze strany NAÚ spíše formativní, zaměřená na procesy a fungování systému hodnocení kvality na jednotlivých školách s tím, že by úřad dával doporučení ke zlepšení a dalšímu rozvoji.
NAÚ ale fungování vysokých škol s institucionální akreditací kontroluje. Co konkrétně je na tom nefunkční?
Ano, i Masarykova univerzita aktuálně prošla vnějším hodnocením a dostali jsme užitečnou zpětnou vazbu. Ale jsou taky úkony, které působí jen jako zbytečné papírování. Jde o zprávy o vnitřním hodnocení, které musí školy povinně jednou za pět let vytvořit, a navíc k nim každý rok posílat dodatek na ministerstvo školství a na NAÚ. Nikde ale není daná jejich struktura a už vůbec ne jejich role v interním systému hodnocení kvality. V rámci debaty pak opakovaně zaznělo, že žádná z vysokých škol nedostává na tyto zprávy zpětnou vazbu. Proč je tedy děláme?
Je to asi příklad zbytečné administrativní zátěže nebo formalistního papírování, což se také stalo jedním z témat konference. Můžete uvést další příklady?
Jeden z největších rozporů mezi papírem a realitou vnímáme u garantů studijních programů. Na papíře musí garant splňovat přísná formální kritéria týkající se úvazku, akademické úrovně, publikační aktivity a současně má mít zodpovědnost za rozvoj programu, zajištění jeho kvality a dalších věcí.
Mít plnohodnotnou vědeckou kariéru a k tomu plnohodnotnou práci manažera je tak náročné, že v praxi často práci garanta programu vykonává někdo jiný, než kdo je formálně napsaný v papírech, a to rozhodně neprohlubuje důvěru ani na jedné straně. Navíc je v systému zakotvený konflikt pravomocí mezi garantem programu a vedoucím pracoviště, které program zajišťuje. Například je to garant, kdo zodpovídá za kvalitu a obsah programu, ale personální politiku řídí vedoucí katedry.
Ze strany NAÚ dochází také třeba k věkové diskriminaci při udělování kratších akreditací, pokud je garantem studijního programu někdo, kdo má vyšší věk. Nebo třeba neustálé vyplňování toho, zda jsou pro daný program zajištěné institucionální zdroje jako prostory či IT vybavení, což opět formálně deklaruje garant programu. Podle nás by bylo jednodušší vytvořit registr, kde by vysoké školy aktuálně doplňovaly své kapacity, aby se to nemuselo dělat pro každý program. Je také fakt, že jednotlivá hodnocení studijních programů se liší podle aktuálního složení hodnoticí komise. Každá totiž klade důraz na něco jiného a v různé míře detailu. Výjimkou nejsou požadavky nad rámec vládního nařízení, respektive požadavky objevující se v dílčích metodikách akreditačního úřadu.
Kam by se tedy mělo české vysoké školství v oblasti kvality ideálně ubírat?
Je potřeba směřovat k větší důvěře v autonomii vysokých škol a klást větší důraz na samotný proces zajišťování kvality, nikoliv jen na formální hodnocení studijních programů. Současný systém také vyžaduje, aby všechny vysoké školy, bez ohledu na velikost, zaměření nebo zda jde regionální vysokou školu, či výzkumnou univerzitu, naplňovaly stejné standardy, a to také vede k „papírovému formalismu“. Zajišťování kvality by mělo být vnitřním dialogem založeným na zpětné vazbě, který vede všechny aktéry – od vyučujících po management školy – k neustálému zlepšování.
Jaké jsou možnosti toto prosadit?
Ideální variantou by byl nový zákon o vysokých školách, který by tyto požadavky reflektoval. Ale i bez něj je možné v rámci stávající legislativy, tedy změnou nařízení vlády a metodik NAÚ alespoň částečně změnit směr, jakým se hodnocení kvality vysokých škol děje.
Co mohou samy vysoké školy dělat, aby se tato situace změnila?
V diskuzi mimo jiné zaznělo, že těžko můžeme získat důvěru od státu, když si často nevěříme ani uvnitř univerzity nebo mezi vysokými školami. Ale shodli jsme se, že právě proto je to naše odpovědnost, jsme to my, vysoké školy a jejich zaměstnanci, kdo musí systém kultivovat a důvěru si postupně vysloužit.
Druhý workshop s podtitulem Co v českém systému zajišťování kvality chybí a co v něm přebývá? přinesl osm kontroverzních otázek k diskuzi. Jaký byl její výsledek?
Musím říct, že hodně překvapivý. U otázek, kde jsme čekali velké debaty, nastala shoda nebo se ukázalo, že nejsou pro komunitu vlastně tématem. Například systém akreditací podle oblastí vzdělávání nikoho příliš netrápí a podobně je tomu kupodivu v otázce toho, zda by měl stát vyžadovat a hodnotit procesy, kterými škola kontinuálně zvyšuje kvalitu vzdělávání. Jednoznačná shoda pak panovala třeba na tom, že stát nemá stanovovat, co je profesní a co akademický profil studijního programu, nebo že součástí hodnocení kvality má být využívání efektivních metod ve výuce.
Třetí workshop se věnoval papírové versus skutečné kvalitě a rozpor mezi nimi jste už několikrát v rozhovoru doložila. Jsou nějaké možnosti rychlé změny v této oblasti?
Hodně může udělat NAÚ v oblasti provádění hodnocení, které teď probíhá za nerovných podmínek. Záleží prostě na tom, kdo hodnotí. A protože jsme na workshopu probírali věci opravdu prakticky, navrhli jsme několik změn v akreditačních formulářích. Chtěli bychom z nich vyčlenit části, které se týkají instituce a spíše technického zajištění programů, do nějaké databáze, kde by tyto informace školy aktualizovaly a platily by pro všechny studijní programy dané instituce. Chtěli bychom z formuláře vypustit také věci, které se logicky v čase mění jako například témata závěrečných prací, a naopak do něj doplnit přehled pedagogických kompetencí. Za klíčovou však považujeme změnu ze sumativního na formativní hodnocení, poskytování zpětné vazby a skutečné metodické podpory.
Jak budete s návrhy, které vzešly z konference, dál pracovat?
V rámci programového výboru máme za úkol konsolidovat tři až čtyři hlavní body, které vzešly z debat, a ty pak prezentovat na Dnech vzdělávací činnosti, což je konference ministerstva školství. Adresovat je budeme také České konferenci rektorů a Radě vysokých škol a budoucímu ministru či ministryni školství. Důležité je otevřít především debatu o důvěře a autonomii vysokých škol, protože v roce 2028 bude velké části veřejných vysokých škol končit institucionální akreditace a zatím nevíme, jak bude vypadat reakreditační proces. Je to příležitost definovat si, zda se bude hodnotit uplynulých deset let, nebo půjde o to, aby vysoké školy představily své plány, jak dál chtějí rozvíjet kvalitu vzdělávání.