Umělecké vzdělání poskytuje člověku skrze jeho vnímání další rozměr jeho bytí, i u pasivního přístupu. Dělá člověka lepším v celé řadě aspektů a zásadní roli hraje – podobně jako věda a výzkum – i v poznávání světa.
Být rektorem JAMU byla pro mne pocta, služba i poslání. Zatímco o těch prvních dvou aspektech asi není sporu, u toho třetího – poslání – bych se zastavil s malou úvahou. Každý je totiž může vnímat různě.
Dle mého názoru životně nutně potřebujeme umění. Potřebujeme je pro úspěšný a vyvážený rozvoj každého z nás i celé společnosti, jediné totiž funguje jako kompenzace naprosto dominantního racionálního vnímání současného světa. A je to právě umění, které je schopno poskytnout ekvivalentní emoční i estetickou stránku tohoto vnímání a dohromady tak spoluvytvářet harmonický rozvoj člověka – dětí a mladých lidí v první řadě.
Umění a kultura jako veřejné statky produkují některé zcela klíčové aspekty pro společnost jako celek – ať již je jimi udržení kulturního dědictví pro budoucí generace, vzdělávací a kultivační efekty, posílení národní identity, vytváření inovačního potenciálu nebo prevence rizik – od různých forem kriminality a drogové závislosti přes sociální otázky a jejich řešení – například zapojováním minorit a problémových komunit do uměleckých programů, vytvářením platformy pro komunikaci mezi minoritní a majoritní společností a v neposlední řadě i prevencí – i v tom nejširším slova smyslu, jakousi prevencí „nelidství“.
Zásadní roli hraje umění – podobně jako věda a výzkum – v poznávání světa. A obojí potřebujeme stejně – ostatně – jak uvádí Sheldon Richmond: „...moje teze říká, že nestojíme před dvěma samostatnými obory, ale jde o interakci mezi uměním a vědou, která vede k analogickému rozvoji“. Ještě zřetelněji se vyslovil T. G. Masaryk: „Dílo umělecké je výronem zvláštního poznávání světa i pravím dále, že je právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké“. Stěžejní je i možná interakce, kdy prostřednictvím uměleckého vzdělávání je aktivizována kreativita zužitkovávaná ve vědeckém poznávání. Jak říká Arjo Klamer: „Civilizovaná společnost potřebuje kulturu a umění stejně jako vědu – jako zdroj vědění a kreativity“. Pro vyvážený rozvoj osobnosti jsou oba dva vzájemně se doplňující způsoby poznávání světa – vědecko-racionální a umělecko-emoční zcela nezbytné.
Umberto Eco je přesvědčený, že věci můžeme poznávat buď prostřednictvím definic, nebo prostřednictvím příběhů. Můžeme dětem říci, že vlk je zpravidla zlý a babičku by zabil a ve smečce možná i sežral – nebo jim můžeme vyprávět tu krásnou pohádku o Karkulce. Jen vyvážením obou způsobů v procesu vzdělávání dětí, mládeže i dospělých lze dosáhnout jejich plnohodnotného a harmonického duchovního rozvoje a připravenosti pro život. S plnou vážností je nutno vzít toto břímě na sebe – a to co nejrychleji, protože jak píše Weizsäcker: „...sestylizovali jsme svou společnost takovým způsobem, jaký neodpovídá ani vnímání citovému, ani vnímání rozumovému. Následkem je rozklad citů a oněmění rozumu“.
Umění přirozenou cestou vychovává. Umělecké vzdělání poskytuje člověku skrze jeho vnímání další rozměr jeho bytí – a to i u pasivního přístupu. Nebojím se říct, že dělá člověka lepším, a to v celé řadě aspektů. Zkušenosti z rozvojových zemí, kde do uměleckých projektů byly zařazeny děti ze slumů a dalších rizikových prostředí, ukazují zásadní změny v jejich chování již v průběhu dlouhodobějších programů. Děti i dospělí dělající umění mají navíc ještě jednu zcela zásadní výhodu – nenudí se – a je prokázáno, že právě nuda je jedním z velmi rizikových faktorů ve vyspělých zemích zejména.
Stále více jsou ale známá a velmi významná i fakta o obrovském přímém ekonomickém přínosu kreativního sektoru v rámci EU (studie The Economy of Culture in Europe), který má obrat větší než sektor například potravin, tabáku nebo chemický průmysl, a v němž „umělecká díla tvoří zhruba třetinu celé hodnoty tohoto sektoru (Michael Hutter z Technické univerzity v Berlíně). Je tedy zřejmé, že dotace do této sféry je v ekonomickém kontextu vysoce návratná a měla by se rekrutovat ze spojených prostředků rezortů, do nichž přichází příjmy, nikoliv pouze ze zdrojů MK a MŠMT. A příjmy z kulturních akcí plynou masivně do kapes služeb všeho druhu (cestovní kanceláře, doprava, hotely a pohostinství a jiné služby), ale i prodeje zboží a podobně. Zkusme si jen představit příjmy Prahy, kdyby zde nebylo umění… Žádným jiným způsobem než přes státní rozpočet se však tyto zisky do umění nevracejí.
Celoevropsky se stále hledají cesty, jak zvýšit konkurenceschopnost, jak vychovávat výjimečně schopné lidi pro všechny oblasti, kdy jedním z hlavních atributů kvality takovýchto jedinců je mimořádně rozvinutá kreativita. Někdo je kreativní více, jiný méně. Nicméně je prokázáno, že kreativitu lze aktivovat. A umění je pro to jedním z nejlepších katalyzátorů. I z tohoto důvodu jsou v posledních letech ve světě (a už i v rozvojových zemích) rutinně a samozřejmě využívány umělecké postupy a přístupy pro stimulaci a rozvoj kreativity s pozitivními výstupy v oblastech od umělecké činnosti daleko vzdálených – zejména pak ve vědě, výzkumu a vývoji, sociálních vztazích, ale i ryze podnikatelských aktivitách, kdy umělci jsou bráni do projektových týmů v činnostech s uměním nijak nesouvisejících. V České republice je tato možnost zatím velmi upozaděna a žádným způsobem nevstupuje ani do systému výuky neuměleckých programů a ani není nijak specificky podporována.
Intuice a kreativita jsou základními předpoklady jakékoliv tvůrčí činnosti, ve světě umění jsou však podmínkou nutnou již pro samotný vstup do jeho bran. Politika státu se vyvážeností obou výše zmíněných typů duchovního rozvoje člověka prakticky nezabývá, ve vzdělávacím procesu pak jen zcela marginálně.
A pak je zde ještě jedna věc – dle mého názoru zcela zásadní. Tou je zodpovědnost za budoucí duchovní vývoj generací našich dětí a vnuků. Mám teď na mysli zejména rizika obrovského boomu internetové komunikace a zábavy, ale i podivně deformovaného pohledu na životní hodnoty. Je samozřejmé, že internetové firmy sledují komerční cíle, potřebují, aby lidé u počítače seděli, pokud možno co nejvíce, a jejich zásadní strategií je ukazovat věci podobné těm, které uživatel chce vidět, které se mu líbí a stále více a více věcí je vám uděláno na přání, více a více se podbízí. Tak se paradoxně svět, který máme poznávat, stává naším odrazem. Lidé, ale zejména děti, stále častěji utíkají z reálného světa do virtuální reality, kde je vše tak, jak si přejí nebo se to dá zařídit pár stisky tlačítek. Nebude-li pro ně existovat adekvátní alternativa umožňující vlastní vytváření, zkoumání a objevování – nejlépe pak vlastníma rukama – přijdou zanedlouho celé generace „tlačítkových dětí“, nejen s výrazně zúženým kreativním potenciálem, ale i s problémy přímé komunikace a empatie. Vzhledem k obrovskému boomu oboru a rapidně se snižující možnosti kontroly dostupnosti produktů IT, ke kterým se děti dostávají, se tento problém stává zcela akutním. A právě sféra umění je jednou z mála možností pro udržení kreativity jedinců v její mohutnosti a zejména šíři a zachování „lidského rozměru“ lidí i do budoucna. Kontakt s uměním působí výrazně pozitivně v obohacování života, posilování jeho pozitivního vnímání a jako prevence proti celé řadě negativních aspektů.
Výše uvedenou mikroanalýzu potřebnosti umění pro budoucí generace a jeho vztah k vědě a výzkumu – či koexistenci obou – řešila společnost i v době minulé, jistě ne bezdůvodně zahrnovaly do své činnosti obě předchůdkyně Akademie věd v předválečném období – Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění i pozdější Česká akademie věd a umění (ČAVU) – i oblast umění, jak ostatně plyne i z jejich názvů. Rovněž pohled do zahraničí napovídá, že věda a výzkum a umění jsou pojímány dohromady – právě z důvodů uvedených výše v textu (stačí jen nahlédnout do sousedního Bavorska na tamní orgány (Bayerisches Staatsministerium für Wissenschaft und Kunst, Institut für Wissenschaft und Kunst et cetera). Proto se naskýtá otázka, proč je v České republice nakládáno s uměním jako s Popelkou, jako by stále platilo socialistické rčení o umění jako nástavbě – řečeno jinak – zábavě, a to navzdory výše uvedeným (a známým) faktům.
Domnívám se, že otázka zodpovědnosti za vývoj naší populace v kontextu výše uvedeného – dětí a mládeže zejména – ale i řešení řady palčivých problému současnosti prostřednictvím potenciálu umění a uměleckého vzdělávání je silnou politickou kartou, se kterou se prakticky nehraje, ačkoliv by byla pozitivně vnímána napříč voličským spektrem – ostatně jde o děti nás všech…