Budoucnost? Výroba bionafty z odpadních olejů, věří držitel „malé Nobelovky“

Jako jediný český vědec získal takzvanou malou Nobelovu cenu – Rolex Award for Enterprise. Téměř celý život se věnuje zpracování odpadů, ať už z koželužského, potravinářského nebo textilního průmyslu. Výzkum ho dovedl až k výrobě bionafty – samozřejmě jak jinak než také z odpadů. „Pokud budeme vyrábět bionaftu z odpadních tuků a olejů, a těch je kolem nás dost, může být její výroba rentabilní,“ říká profesor Karel Kolomazník z Ústavu automatizace a řídicí techniky Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Možnostem, co dál s odpadem, se věnujete už téměř padesát let. Co vás vlastně tehdy, když jste začínal, na odpadech tak zajímalo?
No, zajímalo… V době, kdy jsem po dokončení postgraduálního studia nastoupil na fakultu technologickou ve Zlíně, to byl jasně definovaný požadavek chemického průmyslu, konkrétně kožedělného a koželužského. Byl jsem tedy rád, že nemusím řešit nějaký výzkum do šuplíku. Tak jsem se začal věnovat tuhým odpadům.

V 80. letech minulého století se vám podařilo získat stáž ve Spojených státech, ve výzkumném centru amerického ministerstva zemědělství. Jak se vám vůbec tehdy povedlo se do Ameriky dostat?
Jelikož tehdy nebyla uzavřena kulturní dohoda mezi ČSSR a USA, jedinou možností, jak se dostat do Ameriky, bylo získat výměnné stipendium AIREX. Fungovalo to stylem kus za kus. Zatímco Američané k nám jezdili studovat architekturu a dějiny, od nás se čas od času podařilo vyjet i nějakému technologovi, jako jsem byl já. Protože jsem ale neměl americké občanství, nemohl bych v USA pracovat. Tak mi poradili, ať si zkusím požádat o výjimku. Pak ještě bylo potřeba, aby se za mě zaručili dva američtí odborníci. Na konferenci v Praze jsem se už dříve seznámil s jedním americkým profesorem, a tak jsem jej požádal, jestli by se nestal mým ručitelem. On mi na to řekl jen: „No problem!“ a navíc sehnal ještě druhého ručitele. Takže jsem se v USA mohl věnovat tomu, na čem jsem pracoval doma – výzkumu zpracování odpadů.

Daly se tehdy srovnávat podmínky k vědecké práci, které jste měli v Československu, s tím, co jste viděl ve Spojených státech?
Podmínky byly nesrovnatelné. Měl jsem možnost v USA pracovat s opravdu vynikajícími přístroji, výzkumné centrum bylo špičkově zařízené. Sám jsem měl třeba k dispozici přístroj, které u nás byly pouze dva v celém Československu. Špičkový byl také servis. Když jsem potřeboval jednu speciální chemikálii, tak jsem si o ni požádal. Laborant se mi velice omlouval, že ji momentálně nemá, ale že se ji bude snažit zajistit co nejdříve. Když jsem přišel do laboratoře další den ráno, byla připravená… Takže: přístrojové vybavení bylo tehdy fantastické – to už je tedy dnes i u nás – a služby prvotřídní. V tomto u nás bohužel stále vládne byrokracie. Možná že v Americe je byrokracie také, a třeba i větší, ale výzkumný pracovník tam přeci nebude vyplňovat nějaké papíry, on je tam od odborné práce, servis mu zajistí jiní.

I díky této stáži byla vaše práce v zahraničí sledována a od 90. let jste začal získávat řadu vědeckých cen po celém světě. Nejvýznamnější z nich byla cena Rolex Award for Enterprise. Za co jste ji dostal?
Na jaře roku 1990 jsem dostal pozvání z USA, ať opět přijedu, že budeme pokračovat ve společné práci. V Americe totiž vyvinuli novou metodu na zpracování kožedělných odpadů, při níž se z nich odděloval škodlivý chrom, a poskytli na ni naší republice licenci. Podobný výzkum řešily i koželužny ve zlínském Svitu a výzkumný ústav v Bratislavě. Zpracovaná kožní hmota ale obsahovala poměrně velké množství, třicet až čtyřicet procent, popela. No a mně se podařilo vyvinout takovou technologii, kdy jsme množství popela výrazně snížili. A na to jsme získali patent. Hlavním přínosem té technologie bylo, že dokázala průmyslově oddělit chrom od kožní bílkoviny. My jsme byli první na světě, kdo to dokázal realizovat v průmyslovém měřítku. A ta oddělená bílkovina navíc našla uplatnění v zemědělství jako organické dusíkaté hnojivo. Za tento výzkum jsem dostal Rolex Award. (Profesor Kolomazník je dosud jediným Čechem, který tuto významnou vědeckou cenu obdržel. Jeho výzkum byl navíc zařazen mezi 40 nejvýznamnějších objevů, které kdy cenu Rolex Award získaly – pozn. red.)

Kromě zahraničních cen máte i řadu českých, v roce 2014 jste obdržel i nejvyšší ocenění udělované vědcům v České republice – Česká hlava. Jak je vůbec pro vědce důležité, když dostane nějakou cenu?
Českou hlavu jsem dostal za výzkum, jemuž se věnuji v současné době, a to je výroba bionafty z odpadních tuků a olejů. Víte, když člověk obdrží nějaké ocenění, je to vždycky stimul pro to, aby dál překonával překážky, kterých je ve výzkumu nepočítaně.

Na výrobu bionafty z odpadních tuků a olejů jste vloni získal evropský patent. Vyplatí se takto vyrobená bionafta ve srovnání s produktem vyrobeným klasickými postupy?
Klasická výroba bionafty z olejů rentabilní není a ani nemůže být. Pokud budeme pěstovat zemědělské plodiny jen pro to, aby se z nich vyrobila bionafta, bude takové palivo asi dvaapůlkrát dražší než ropná nafta. Výhodou bude jen to, že snížíme naši závislost na zdrojích z nestabilních oblastí. Pokud však budeme bionaftu vyrábět z odpadů, tak rentabilní být může. My ji vyrábíme z mázdry, tedy z podkožního vaziva, která obsahuje asi třicet procent vysoce jakostní bílkoviny. Získali jsme evropský patent na její deproteinizaci, takže při zpracování koželužského odpadu získáme nejen bionaftu, ale i vysoce jakostní protein, který tu nerentabilní bionaftu zaplatí. Protein se pak využije v ekologickém zemědělství k výrobě biostimulátorů k podpoře rezistence rostlin.

Řada motoristů však bionaftu považuje za nutné zlo, stěžují si, že biopaliva škodí motorům. Mají podle vás paliva vyrobená z obnovitelných zdrojů budoucnost? Dají se jejich vlastnosti zlepšit natolik, aby byly srovnatelné s ropnou naftou?
Bionafta musí splňovat celou řadu parametrů. A pokud je splní, tak je jakostnější než ropná nafta. Má například větší rozpouštěcí schopnost, dokáže tedy čistit motor od usazenin karbonu. Jestli bionafta někomu ničí motor, tak to způsobuje jen nekvalitní, pančovaný produkt. Takže výroba bionafty z odpadů je perspektivní. Vždyť odpadů je dost – sádlo z jatek, přepálený olej a podobně. A výsledná cena takové bionafty bude srovnatelná s běžnou naftou.

Jaké jste si dal výzkumné cíle do budoucna?
Je potřeba zdůraznit, že všechny výzkumné úspěchy jsou týmovou prací. Jsem rád, že se mi podařilo dát dohromady skupinu mladých nadšených vědců mezi třiceti a čtyřiceti lety pod vedením špičkového technologa Jiřího Pechy, takže můj výzkum postupně přebírá mladší generace. Naše technologie na zpracování kožedělných a koželužských odpadů prezentujeme zájemcům ze zahraničí. Věnujeme se také zpracování odpadů textilního průmyslu – pracujeme na vzniku továrny na zpracování odpadu z firmy, která vyrábí klobouky. S jinou firmou z Jilemnice zase pracujeme na technologii výroby obalů na párky z kůží. V těchto případech už jde o aplikaci laboratorních poznatků přímo do průmyslové praxe.