Němčina z vědy mizí

Před lety se vypravila na germanistickou konferenci. Do Rakouska. A překvapila ji jedna věc, kterou taky všem hned řekla: Proč je tam proboha jednacím jazykem angličtina? Bylo to setkání zástupců rakouských center, všichni uměli německy, většina z přítomných dokonce pocházela z Rakouska či z Německa. „Vůbec jsem to nechápala. Bylo to úplně bláznivé, snažili se být světoví za každou cenu,“ vzpomíná Ingeborg Fialová, profesorka germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Od té doby se na těchto setkáních mluví německy a Ingeborg Fialová vybojovala jedno malé vítězství ve svém soukromém zápase o zachování němčiny. Vede ho přitom i na domácí frontě: Štve ji, že vysokoškolsky vzdělaní absolventi nerozumí německy a že němčina mizí i z vědeckého prostředí.

Sama žije němčinou – a pro němčinu. Má to v genech. „I když jsem se narodila v socialistickém Československu, tak jsem jako děcko se svými prarodiči mluvila německy a trošku polsky, čeština ke mně přišla až ve škole.“

K vaší rodině němčina neodmyslitelně patří. Ačkoli je váš původ docel barvitě národnostně, nábožensky i společensky namixovaný, zdá se mi, že tou spojnicí je právě jazyk, tedy němčina. Je to tak?
Myslím, že předkové do mě vložili pozůstatky staré monarchie. Jednak mám kus „šlonzáctví“, té nátury lidí ze Slezska, tam okolo Třince, krajiny mezi kopci, kde se nikdy nežilo úplně lehko. Mluvilo se tam polsky, německy a „po našemu“. A všichni byli vášniví luteráni. Vedle toho v sobě nesu tradici patricijské židovské olomoucké rodiny. Bohatých továrníků z rovinaté Hané. Na ten mix jsem pyšná. Šlonzáci z maminčiny strany se odmítali definovat národně, dokud je k tomu nepřinutil nějaký teroristický režim. Přes slezskou rodinu se převalily dějiny – napřed Poláci, pak Němci, pak vyhnání Němců, pak Československá republika… A Fürstové? Tatínkova rodina, bohatí Židé, kteří přišli do Olomouce v roce 1848 z Uherského Hradiště a plně se asimilovali. Dědeček, který zahynul v koncentráku, byl pokřtěný katolík. A máte pravdu, že to co mě s nimi spojuje je právě němčina.

Proč je potřeba – s nadsázkou řečeno – bojovat u nás za němčinu?
Doma si ze mě dělají legraci, že se snažím zpátky poněmčovat Čechy! Ale tak to samozřejmě není. Tato země byla historicky dvojjazyčná, česko-německá. Po mnoha staletí dokonce němčina nebyla jen druhým zdejším mateřským jazykem, nýbrž prvním, před češtinou. A tak si myslím, že přes veškeré historické peripetie, jimiž vztahy Čechů a Němců prošly, je škoda, když z této země zcela zmizí jeden její mateřský jazyk. A to se v současné době děje.

Svět se ale proměnil. Všichni spolu chceme komunikovat, a tak je ideální umět společný jazyk. Tím je dneska angličtina. My si spolu povídáme v UPointu, informačním centru Univerzity Palackého, kde si před chvíli nějaký cizinec kupoval univerzitní hrníček. Mluvil anglicky, ale podle přízvuku byl možná právě z Německa nebo Rakouska. V čem je tedy problém?
V historii lidstva vždy existovala nějaká lingua franca čili jazyk, kterým se různé národy různých mateřských jazyků domlouvaly na základních věcech. Takový jazyk nemá jiné funkce než komunikační, nemá většinou ani písemnou podobu. Například ve středověku byla lingua franca jazyk úplně primitivní, jímž se mluvilo kolem Středozemního moře. Jeho základy byly z franštiny (odtud také toto pojmenování), tedy z němčiny, a na ně se nabalovala francouzština, arabština, hebrejština, prostě jazyky kupců, kteří spolu obchodovali. Ten jazyk sloužil jen k tomu, aby si prodali velblouda nebo sůl a domluvili se, kudy se líp jde a kde na poušti číhají lupiči. Vedle toho existoval jazyk vzdělanců, tedy latina, kterou se sdělovaly vysoké obsahy. A teď se vracím k tomu, v čem dnes vidím problém. Mě opravdu nevadí, že dnešní lingua franca je angličtina a že si ten Rakušan řekl o hrnek anglicky. Takový je život i vývoj jazykové kultury. Potíž je v tom, že angličtina je sice lingua franca, ale současně si činí nárok na to, býti jediným jazykem vzdělanců, jazykem vědy.

Ale angličtina je jazyk Shakespeara, to přeci není slepenec různé provenience?
Jistě, angličtina jako mateřský jazyk plní všechny funkce jazyka tak, jak je definoval například Roman Jakobson. O tom vůbec není pochyb. Ovšem globalizovaná angličtina, kterou se mluví po celém světě, má spíše znaky lingua francy. Když si poslechneme zdejší komunikátory i akademicky vzdělané, tak je to zřejmé – špatná angličtina, spousta chyb, základní slovní zásoba - zkrátka prostředek jednoduché komunikace. Ale proč ne? Když se ovšem angličtina této bazální úrovně začne používat jako jazyk vědy, dokonce jediný přípustný jazyk vědy, tak je to průšvih.

Ale ve velkých vědeckých časopisech s významným impakt faktorem také převažuje angličtina, takže je to kultivovaný jazyk vědy? Nebo je podle vás i úroveň angličtiny v těchto vědeckých textech špatná?
Tady narážíme na mocenský rozměr problematiky – přátelé v Německu mu říkají i jazykový imperialismus: Časopisy s vysokým impakt faktorem, v nichž chce každý publikovat, aby dostal co nejvíc bodů, ale i všechny národní i evropské grantové agentury, nutí badatele, aby psali anglicky, což je jasná diskriminace ostatních jazyků. Ještě horší je, že se výsledky bádání publikují už jen anglicky, takže si je může přečíst jen hrstka odborníků – „obyčejný člověk“ tomu nerozumí, nejen věcně, teď už i z jazykových důvodů. Tím se věda uzavírá do sebe a není divu, že se ten obyčejný člověk, který vědu koneckonců financuje ze svých daní, často ptá, na co je dobrá.

Ale ať se vrátím k vaší otázce: úroveň angličtiny je v těchto bohatých časopisech a nakladatelstvích obvykle zajištěna překladateli a lektory, většinou to naštěstí není angličtina původních badatelů. Jim totiž (nejsou-li rodilí mluvčí) určitě angličtina neslouží ke kognitivním účelům. Neumím si totiž představit člověka, který se snaží špatně zvládnutým jazykem sdělit nějaké nové myšlenky nebo dokonce skrze takto špatně zvládnutý jazyk pochopit svět. A k tomu přeci jazyk slouží. Bez jazyka není poznání. Když tedy celé lidstvo retarduje k tomu, že bude mít jeden komunikační jazyk nevalné úrovně, který bude současně používat jako jazyk poznání světa, jazyk vědy a jako jazyk vysoký, tak podle mě skončíme na stromech.

A jaká je tedy role němčiny?
Ta s tím úzce souvisí. Angličtinu v podobě lingua franca se snaží její mluvčí používat i jako nástroj vědeckého poznání a jako jazyk vědy. Ona tak vytlačuje němčinu, která tuto pozici měla v našich zemích a mnoha částech Evropy do první světové války. Jen připomínám, že v našem regionu, zvláště v českých zemích, má veškerá humanitní, ale i přírodní věda německé základy. Základní publikace 19. a 20. století mnoha oborů – sociologie, historie, filozofie, uměnovědy a dalších byly napsány německy. I Palackého Dějiny národa českého jsou původně napsány německy.

Takže pokud chci být dobrý historik, politolog atd., musím pracovat se zdroji, a tak se podle vás bez němčiny neobejdu?
Přesně. A od této myšlenky se odvíjí i několik mých nápadů, jak u nás zachránit němčinu jako jazyk (alespoň humanitních) věd. Za prvé si myslím, že by všechny humanitní obory v Čechách měly být zastoupeny profesory, kteří ovládají němčinu na receptivní úrovni. Pojem receptivní je přitom stěžejní.

Jak to myslíte?
Dodneška se učí cizí jazyk globálně – děcko se posadí do škamen a různými metodami se na něj chrlí jazyk s tím, že až se ho naučí, bude umět číst, psát, rozumět a mluvit v cizím jazyce. Představa tedy je, že by člověk měl cizí jazyk umět používat pasivně i aktivně, a to na co nejvyšší úrovni. Výsledkem je, že z různých kurzů a jazykových hodin vycházejí lidé, kteří si stěží lámanou němčinou objednají pivo. Samozřejmě v tom jazyce nejsou schopni napsat článek, přečíst literaturu, takže je brzy přestane bavit a okamžitě se na něj vykašlou.

A teď se dostáváme k tomu receptivnímu ovládání němčiny. Já si myslím, že současné pojetí učení cizího jazyka je u vysokoškolských studentů, zvláště těch, kteří s němčinou na univerzitě teprve začínají, nedorozumění a nonsens. Podle mě by český akademik, tedy absolvent vysoké školy, měl němčinu ovládat receptivně, aby byl schopen číst základní publikace svého oboru a dokázal vnímat tu řeč na konferencích. To, že není schopen se v němčině zapojit třeba do diskuze nebo napsat článek, nepovažuji za problém. Diskutovat může anglicky - všichni mu budou rozumět, odpovídat mohou zase německy, protože tomu zas bude rozumět onen dotyčný. Pokud pak bude chtít publikovat například v nějakém německém periodiku, může článek napsat česky a odborně vzdělaný překladatel – germanista mu ho do němčiny rád přeloží.

Takže by se podle vás měla změnit především koncepce výuky cizího jazyka – v tomto případě němčiny - na vysokých školách? Aby to bylo zřejmé, nemluvíme o výchově germanistů, filologů, ale o vyučování studentů, kteří mají například němčinu jako jeden z předmětů.
Ano, na vysoké škole se učí jazyk dospělí lidé, kteří už nemají šanci ho vstřebat jako děti odposlechem. Proto bych ráda vnukla vysokoškolským učitelům jazyků, aby upustili od starého modelu vyučování a hlavně se oprostili od vytčeného vzdělávacího cíle, tedy, že jejich studenti budou bezchybně mluvit a psát německy. Stačí, když je naučí vnímat ten jazyk receptivně, na což je vypracovaná metodika. V Německu se na tom pracovalo mnoho let. Je to moderní, ale v našem prostředí velmi neobvyklý způsob.

Jaké reakce jste na tento svůj nápad zaznamenala?
Učitelé jazyků se na mě dívají s otevřenou pusou a ptají se: „To se nebude v těch hodinách mluvit?“ No nebude. My ale přeci máme příklady, kdy se podobně jazyky učí – děje se tak při výuce mrtvých jazyků - latiny, hebrejštiny. Já jsem se hebrejsky naučila tak, že jsem si překládala pasáže Starého zákona. Nikdo ze zkoušejících po mně nechtěl, abych pronesla několik hebrejských vět. Čili ten koncept existuje, jenom je tu nějaká bariéra, které ne zcela rozumím, že to u živých jazyků nejde.

Jak chcete kolegy získat pro němčinu?
Nikoho nelze ani v akademickém prostředí donutit, aby se německy učil. Možné je jenom přesvědčovat, že neznalostí člověku uniká celý kontinent lidského vědění. V Německu existuje spolek Adawis, jehož členy jsou odborníci z různých oborů – přírodovědci, inženýři, technici, doktoři, humanitní vědci – kteří se snaží zachránit němčinu jako jazyk vědy. Jsem jeho členkou a pamatuju si na vystoupení jedné německé japanistky. Mluvila o tom, že velké, zásadní spisy o Japonsku, tamní historii i kultuře, se psaly na začátku 20. století německy. A dnes zjistila, že většina doktorských prací z japanologie napsaných anglicky, opisuje tyto knížky. Jejich autoři prostě věří, že to nikdo nepozná, protože už to nikdo nedokáže přečíst. Takové věci ale retardují vědu, znečišťují vědeckou práci.

Propagace němčiny je sice hezká, ale přesvědčování o jejím významu asi sotva stačí k jejímu uchování v akademických kruzích?
To máte pravdu. Už zhruba před 12 lety jsme si na naší katedře řekli, že když se nedaří přesvědčit kolegy historiky, sociology, filozofy a další, aby jejich studenty nutili k tomu naučit se německy alespoň receptivně, tak začneme sami u sebe. Nabídneme uchazečům, kteří se chtějí věnovat germanistice, aby se naučili základy těchto oborů a byli schopni v němčině uvažovat, mluvit a psát o historii, filozofii, dějinách umění, medievistice, religionistice a obecné a srovnávací lingvistice na bakalářské úrovni. Podařilo se nám tak akreditovat obor němčina jako jazyk humanitních věd, v němž se studium německého jazyka a literatury propojuje se jmenovanými dalšími šesti klasickými disciplínami humanitních věd, které se studují v němčině. V prvním roce studia se učí základy všech těchto disciplín, v druhém ročníku se pak student specializuje na jednu z nich. Po třech letech z něj může být například slušně vzdělaný, dobře jazykově vybavený historik, který může dál pokračovat v magisterském studiu historie.

Jaký je vůbec zájem o studium germanistiky na univerzitě?
Můžu mluvit jen za naše pracoviště. Uchazečů je stále méně. Je to podle mého názoru důsledek ubývání středních škol, které vyučují německy. Ten jazyk také baví méně žáků a ubývá i těch, kteří se dobře naučili německy a chtěli by se věnovat filologii. Druhým důvodem, proč máme méně uchazečů je fakt, že v naší malé republice máme 19 institutů, které si říkají germanistika. Mnohé z nich jsou jen vyšší jazykové školy umístěné třeba na vysoké škole, které ale nemají s filologií nic moc společného. Je v tom chaos a uchazeč se těžko orientuje, kde, na jaké úrovni a s jakým cílem se jazyk studuje.

Ale čím víc míst, kde se učí němčina, tím líp, nemyslíte?
Samozřejmě. Nemám nic proti pracovištím, kde se učí němčina. Naopak. Ale podle mě je nutné dělat zásadní rozdíl mezi tím, co je filologické pracoviště, kde se k jazyku učí i ještě celá kultura, historie, lingvistika a tak dále, a pracovištěm, které je čistě praktické. Teď řeknu něco, co se kolegům napříč republikou asi nebude líbit. Kdyby toto rozlišení fungovalo, tak bych jako ideální stav viděla, že v malé zemi jako je ta naše, existují třeba dvě, tři filologie – v Brně, v Praze, snad i v Olomouci. Všechny ostatní instituce, které ovšem miluju, protože tam získávají pěkné zaměstnání naši absolventi, nechť vychovávají lidi, kteří mluví dobře německy, jsou schopni praktického použití jazyka, umí vést například obchodní jednání, bavit se klientem, tlumočit, překládat. A ty tři filologie nechť vyučují filology, tedy například učitele těchto pedagogů pro praktický jazyk.

A když už mluvím o mých „německých chimérách“, přidám ještě jednu. Líbilo by se mi, kdyby se alespoň jedna univerzita v České republice deklarativně přihlásila k tomu, že se na ní bude pěstovat (různými způsoby) německý jazyk. V Maďarsku například taková univerzita je – Andrassy Universität – a má magisterské a doktorské programy, kde se učí jenom německy.

Takže němčina zmizela z vědeckého prostředí jen u nás?
Ne. Ona odešla hlavně právě v Německu! Tam vědci upřednostňují angličtinu. Je to pochopitelné. Vedle vlivu globalizované kultury na život nás všech, je k tomu stejně jako u nás vedou i ryze praktické důvody: komunikace v mezinárodních týmech je jednodušší, impaktované časopisy vycházejí anglicky, do země přichází množství studentů z celého světa – a těm jsou nabízeny kurzy v angličtině a podobně.

Jenže v Německu se to reflektuje, na toto téma se vedou vášnivé diskuze, je tu skupina akademiků, která upozorňuje na to, že přestane-li se němčiny užívat v různých vědeckých oborech, zakrní tam její slovní zásoba, jazyk takzvaně ztratí doménu a nakonec přijde vniveč zhruba pětisetletá práce minulých generací, které němčinu od dob humanismu s láskou piplaly, aby se jí dalo užívat jako nástroje vědeckého poznání. V Čechách tato reflexe – i vzhledem k češtině – chybí, což má jistě své historické důvody – ale to by bylo na delší povídání.

Vy jste germanistka, narodila jste se do česko-německo-židovské rodiny, kde se mluvilo německy. Takže to studium jazyka bylo jaksi přirozené. Jenže pro řadu lidí, kteří nejsou rodilí mluvčí, je němčina hrůzostrašně složitá...
Naučit se ten jazyk pasivně, aby byl člověk schopen číst a překládat do češtiny, není tak strašně těžké. Věřte mi. Dokonce si myslím, že v jistém ohledu je v tomhle němčina lehčí než angličtina, protože ta je mnohem pohyblivější, dynamičtější. Němčina má navíc dost pevnou větnou stavbu, gramatika je sice složitější, ale zase velmi logická, odvozená z latiny. V němčině se neděje ani mnoho vývojových zvratů. Ten jazyk je poměrně stálý. Naučit se pasivně německy, není nic složitého. Ale uznávám, že naučit se aktivně německy je asi opravdu těžší než se naučit bazálně aktivně anglicky.

Jak by to tedy ideálně mělo vypadat?
Za ideální vzdělanostní stav bych považovala existenci tří skupin uživatelů němčiny: ta početně nejmenší skupina jsou filologové, kteří dokonale ovládají jazyk, ale mají i hluboké znalosti o německojazyčné kultuře, literatuře, o historii, politice – podle okřídleného rčení našeho nestora profesora Václavka, „vzdělaný filolog ví všechno“. Druhou skupinu tvoří tlumočníci a překladatelé, kteří by měl být schopni přeložit/přetlumočit jakýkoli požadovaný text bezchybně do jiného jazyka. Přičemž je jasné, že i tito praktičtí „sluhové“ jazyka by měli mít alespoň bazální všeobecné vzdělání (aby věděli, co překládají a nedělali faktické chyby). A pak je tu třetí skupina, ti, kteří jsou schopni receptivně vnímat němčinu a pokud možno i několik dalších evropských jazyků. Myslím, že by se od vzdělanců mohlo chtít, aby rozuměli třeba i některému románskému jazyku.

Co se vám osobně na němčině nejvíc líbí?
Je to moje mateřština, jazyk maminky. Vybaví se mi moje babička, kterou jsem měla moc ráda a se kterou jsme si vykládaly německy. Říkala mi Ingele, a tak už mi pak nikdy nikdo neříkal... Vlastně ano – některým mým nejmilejším studentům se to zalíbilo, tak mi tak občas říkají v legraci. To je ta citová stránka jazyka, o které jsme nemluvily, ale která by se určitě neměla podceňovat. Mě připadá skoro podezřelé, když se rodiče – dva Češi - domluví, že aby byli světoví, tak budou na děťátko mluvit anglicky. Prakticky i ekonomicky je to asi dobrý nápad, ale kdo tomu děcku předá ty emotivní vlny, které každý mateřský jazyk vysílá?

Co bude podle vás dál s němčinou v Čechách?
Rozhodně se nevrátí se na ty pozice, které měla před první světovou válkou. Myslím, že se dál u nás bude učit jako jazyk praktický, tedy použitelný při hledání dobře placeného zaměstnání, přinejmenším do doby, dokud tady budou německé firmy a dokud bude otevřený pracovní trh – což při dnešním vývoji už nemusí trvat dlouho. Ve výuce se němčina bude prát o druhou příčku asi s ruštinou, možná čínštinou nebo španělštinou. Jistě ale nevymizí docela. Co ale zmizí, možná už zmizelo, je vědomí, že my ve střední Evropě, patříme k sobě, že jsme i díky úřednímu jazyku staré rakouské monarchie součástí onoho „rakousky“ mluvícího světa. Myslím, že ten pocit sounáležitosti se Slováky, Poláky, Maďary, Rakušany, Slovinci a dalšími národy nás obohacoval a že nám bude jednou chybět. To je mi líto.

Autorka je vedoucí redakce médií UP.