I Papuánci mají mobily, nečekejte divochy

Od domorodců z horské vesnice na Nové Guineji se vrací už potřetí. Laická představa, že ho tam uvítali Papuánci oblečení do sukní z rákosu a ozdobení čelenkami z peří, kulturního geografa Jana D. Bláhu rozesměje. Lidé z komunity Nungon, mezi nimiž strávil letos v létě několik týdnů, totiž nosí podobné oblečení jako my. A podobně jako my používají i mobily a sociální sítě. Právě vlivy moderních technologií a nových komunikačních nástrojů na životy obyvatel Tichomoří se chystá odborný asistent z ústecké Univerzity J. E. Purkyně popsat a dokumentovat na příkladě uvedené komunity.

Vystudoval kartografii, ale vždycky ho lákalo propojovat různé obory. Absolvoval i studium kulturní antropologie, ve své disertační práci se zabýval estetikou. „Musel jsem přírodní a technické disciplíny kompenzovat humanitním oborem, teď jsem spokojený,“ říká Jan D. Bláha. Kromě kombinace odborností ho baví i spolupráce s dalšími výzkumníky. I proto už od roku 2012 spolupracuje s kulturním antropologem Martinem Soukupem z olomoucké Univerzity Palackého na výzkumu obyvatel tichomořské Nové Guineje.

Jezdíte na Novou Guineu pozorovat vlivy globalizace na tamní obyvatelstvo. Je možné tam najít civilizací vůbec nedotčené vesnice?
Nekontaktovaných, respektive globalizací nedotčených kulturních komunit je na světě naprosté minimum. Bez nadsázky můžeme říct, že většina obyvatel této planety je součástí takzvané globální vesnice, jejíž obyvatelé používají stejné či velmi podobné nástroje komunikace, včetně mobilů a sociálních sítí, oblékají stejné či podobné oblečení, využívají obdobné průmyslové materiály. Navíc, kde je mobilní signál, tam máte k dispozici i internet, tedy „celý svět“. Rozdíly mezi kulturami se tak rychle stírají. Díky tomu stojí před kulturními geografy a antropology zcela nové výzvy v podobě studia, jak se s těmito změnami lidé z různých koutů světa vyrovnávají. Navíc virtuální migrace prostřednictvím internetu vede ke zvýšené reálné migraci. Člověku je totiž přirozené, že se chce mít minimálně tak dobře jako jeho soused, a může se klidně jednat o virtuálního souseda, kterého nikdy fyzicky nepotkal.

Jinými slovy, představa Papuánce oděného v primitivním oblečení z tapy či trávy a ozdobeného čelenkou z peří rajky je podobná jako představa Bavořana, který dnes běžně do práce jezdí v tralaláčku na hlavě a má na sobě Lederhose. Papuánci mají v oblibě velmi pestré oblečení západního typu.

Třeba?
Globalizace je mocná, takže průmyslové materiály postupně nahrazují ty ryze přírodní a jejich použití může přijít člověku leckdy úsměvné – například tradiční síťová taška zvaná bilum má v současnosti u mladých Papuánců variantu ušitou z frajerské rifloviny. Některé dochované snímky Papuánců nicméně dokumentují pronikání západní módy už v šedesátých letech 20. století.

Jak se lidem v údolí řeky Uruwy žije?
Řada lidí v Česku a v Evropě se mylně domnívá, že Papua a její obyvatelé jsou především odlišní, nebo dokonce nebezpeční. Po třech pobytech a pěti měsících strávených na Nové Guineji mohu konstatovat, že tyto názory a obavy nejsou na místě. Panují tam velice podobné zásady slušného chování a podobná sociální struktura obyvatelstva v sídlech. Stejně jako u nás je ve větších městech zvýšená kriminalita a lidé často „z nudy tropí hlouposti“. V odlehlých oblastech, k nimž se řadí i údolí řeky Uruwy, jsou však lidé mimořádně pracovití a existuje u nich propracovaný systém sociální kontroly – při své první návštěvě jsem například byl svědkem razantního řešení krádeže slepic.

O co šlo?
Několik mladíků v noci ukradlo dvě či tři slepice a pak je nenapadlo nic chytřejšího, než si je za vesnicí upéct na ohni. Vůně se rychle linula údolím a majitel ještě rychleji zjistil, že ráno už se právě jeho slepice neprobudí. Chlapci byli komunitou následující ráno dopadeni, výuka v místní škole ten den byla zahájena později. Děti tak mohly s napětím sledovat, jak to celé dopadne a jaký trest mladíci přijmou. Všichni předáci komunity postupně chlapcům domlouvali a následně jim vždy uštědřili pohlavek. Významnou roli pak sehrál i místní učitel, zpočátku stojící nezúčastněně opodál. Ten mladíkovi, jenž zpozoroval průběh vyšetřování a trestu a dal se na útěk, přerazil přes lýtka klacek, o nějž se sám předtím opíral. Utíkat před spravedlností se prostě nemá. U nás bychom čekali zhruba rok, než by náš právní systém problém vyřešil.

Kdybyste měl tedy vaši výzkumnou lokalitu, vesnici Yawan v údolí Uruwy, porovnat například s Ústím nad Labem, kde spolu právě sedíme, v čem se obě místa liší?
Členité přírodní prostředí a kulturní různorodost (jen v samotném údolí řeky Uruwy se mluví hned několika jazyky a jejich dialekty) způsobují další izolaci lidí. Ti často zůstávají celý život na jednom místě a jen někteří mladí se dostanou za studii do větších měst. Jediné spojení s lokalitou je letecky, což si většina místních nemůže dovolit, nebo pěšky, což je však záležitostí pro zdatné mladé jedince. Velké rozdíly samozřejmě vidím i při srovnávání přírodního prostředí výzkumné lokality a přírodního prostředí Ústí nad Labem. Byť se obě nacházejí v údolí řek, zásadní rozdíl spočívá už ve vlhkém klimatu daném rovníkovou oblastí, což ovšem kompenzuje nadmořská výška (vesnice se nachází v podobné výšce jako Praděd). Údolí Uruwy je mnohem zaklenutější, svahy prudší, Uruwa je bouřlivá horská řeka s četnými přítoky. Nad vesnicí například dominuje vodní tok Yabem, který z nadmořské výšky kolem 2 000 metrů ve formě kaskádovitého vodopádu ústí do Uruwy v nadmořské výšce kolem 1 300 metrů. Čas dne je vyměřen víceméně po celý rok na dvanáctihodinovou noc a dvanáctihodinový světlý den, jenž je navíc v období deště omezen zhruba od dvou hodin odpoledne vytrvalejším deštěm.

Právě jste se vrátil z třetího pobytu na Nové Guineji. Co jste zkoumali tentokrát?
S kolegou jsme byli opět u našich přátel v horské papuánské vesnici, kde jsme kromě sledování kulturních změn rozšířili naši agendu o zkoumání vlivu globalizované společnosti na životy tamních lidí. Včetně vlivu moderních technologií a komunikačních nástrojů. Když jsem při předchozí návštěvě viděl výsledné mapy žáků místní školy, kteří měli zakreslit hranice svého domova, tedy de facto svou kulturní identitu, zaujalo mě víceměřítkové pojetí těchto map a chtěl jsem tomu přijít na kloub. To byla další činnost během našeho pobytu.

Jak to dopadlo?
Mluvíme-li o víceměřítkovém pojetí map, máme tím obvykle na mysli, že se v jedné mapě projevuje tematický obsah hned v několika měřítkových úrovních (lokální, regionální, makroregionální apod.). Zde se v mapách žáků projevovala kulturní identita na úrovni státu Papua-Nová Guinea i jejich lokální identita na úrovni vesnic. Jednoduše řečeno, svou lokální identitu promítli do typického tvaru ostrova Nová Guinea. Troufám si tvrdit, že naši žáci by do jedné mapy tyto úrovně identity nezakreslili. Letos jsme proto sledovali, zda a jak se jejich identita projevuje v úrovni údolí řeky Uruwy, abychom mohli lépe popsat význam té či oné zmíněné úrovně identity. Chystáme k tomu společný odborný článek.

Během pobytů na Nové Guineji jste v místních školách ve spolupráci s učiteli pořizovali také různé kresby žáků včetně emočních mentálních map. Našel byste rozdíly, čím se jejich kresby liší od obrázků dětí v českých školách?
Už samotné geografické a sociální prostředí, v němž člověk vyrůstá, ovlivňuje, co a jak ve svých kresbách ztvárňuje. Protože nejsme psychologové, nepouštíme se s kolegou do žádných detailních psychologických rozborů, ačkoliv jsme s psycholožkou Michaelou Dvořákovou jednu takovou studii publikovali. Papuánci používají při orientaci v krajině a k ohraničování svých pozemků jiné objekty než my. Proto se v jejich mapách objevují například červené květiny, mající dokonce určitý rituální status. Když necháte papuánským dětem nakreslit mapu, snaží se, aby to vypadalo jako mapa, kterou znají už od koloniálního období, tedy obsahuje například rám, titul či legendu. U našich dětí to často bývá stále obrázek, někdy opatřený měřítkem. Zde je patrný vliv geografického vzdělávání v českém a papuánském prostředí. Zatímco Papuánci měřítko vnímají spíše prostřednictvím docházkového času (za jak dlouho se do určitého místa dostanou), u nás je kladen daleko větší důraz na přítomnost vzdálenostního měřítka (jak vzdálené je určité místo). Papuánci mají větší tendenci k figurálnímu zobrazení objektů než české děti, jež využívají více symbolického mapového jazyka.

Zapojujete se rovněž do života ve vesnici? Ne každý si přece pustí „cizince“ do svého domu...
Náš výzkum je založen, mimo jiné, na zjišťování příbuzenských vztahů a mapování prostoru včetně zaměřování budov. Je to takové lokální sčítání lidu, domů a domácností spojené s katastrem nemovitostí. Takové počínání není možné bez podpory místních. Protože Nová Guinea je do značné míry postavena na takzvaném bigmanství (forma autority představitele komunity), tedy to, co podporují předáci komunity čili bigmani, podporuje i komunita, je třeba získat právě jejich podporu. Přesvědčit o smysluplnosti výzkumu lídry komunity je však často mnohem náročnější než přesvědčit grantovou agenturu, aby podpořila právě váš projekt. A pak se samozřejmě snažíme zúčastňovat náboženských setkání, podporovat místní školu, projevovat přirozený zájem o dění v komunitě.

Co konkrétně výzkum v oblasti příbuzenských vztahů už ukázal?
Dosavadní výsledky ukazují především to, na co se v naší západní, silně individualizované společnosti značně zapomíná, a to sílu příbuzenství. Soužití rodiny, generační obydlí, která známe ještě z nedávné doby i v našich podmínkách, hrají v papuánských komunitách klíčovou roli. Díky genealogiím komunity a podrobným mapám vesnice máme navíc představu, patrně jako jediní na světě, jak se projevuje kupříkladu klanová či náboženská příslušnost Papuánců v prostoru, jak daleko od sebe žijí nejbližší příbuzní, kolik lidí obývá průměrně jeden dům apod. Populace komunity Nungon také velice rychle roste, dětí je tam opravdu hodně. Příčiny snad není třeba rozebírat.

Jak vlastně s místními mluvíte a na jaká úskalí během výzkumu přímo na místě ještě narážíte?
Během samotného terénního výzkumu komunikujeme s jedním z lídrů komunity a terénními asistenty v angličtině, zvládáme základy pidginu a několik frází v místním jazyce, takže žádná významná bariéra. Ačkoliv některé situace člověka překvapí, mám spíše pocit, že jsme úplně stejní a že ten největší rozdíl je opravdu v našem rozdílném vzhledu. Za zmínku stojí možná jen poněkud odlišné vnímání času. Když se domluvíte s asistentem, že se uvidíte zase zítra v devět hodin, může se stát, že dorazí skutečně v devět hodin, ale až za tři dny.

A jak se vyrovnáváte s technickou zaostalostí prostředí deštného pralesa?
Technická zaostalost je součástí našeho výzkumu (směje se). Vše, co potřebujeme pro výzkum, si vezeme s sebou, vše, co zkoumáme, je na místě. Pro dobíjení přístrojů využíváme solární energii. Jako největší bariéru tak vnímám rozdíl v kuchyni. Na to si člověk za tak krátkou dobu těžko zvykne. Když je to doprovázeno závislostí na místních, jíme to, co místní uvaří, pokud to uvaří... je to často psychicky náročné. Každodenní dvanáct hodin trvající tma bez existence umělého osvětlení člověku také příliš optimismu nedodá, do toho nepohodlí, různé formy hmyzu... Tady se mi hodí letité zkušenosti ze skautingu. Jsem přesvědčen, že v rámci výběrového řízení pro terénní výzkum by zkušenost se skautingem měla hrát důležitou roli.

Jaké jídlo vás zaujalo nejvíce?
Takových jídel byla celá řada a situace kolem stravování nás s kolegou dokonce motivuje napsat nové pokračování „kuchařky naší vesnice“, tedy té papuánské. Mám obavu, že ornitologové by z celé situace neměli velkou radost, ale při poslední návštěvě malý chlapec donesl drobného papouška zabitého prakem a my se dlouho pídíli po smyslu jeho konání. Když jeho matka řekla, že je to pro děti, usoudili jsme, že se jedná pravděpodobně o jakousi bizarní hračku. Teprve umístění vedle hrnců s tarem a batáty začalo objasňovat jeho funkci. Upozornili jsme našeho asistenta Bennyho, že zřejmě není dobrý nápad umístit papouška vedle hrnců s jídlem, načež pravil: „Ou, plis“, uchopil papouška do rukou a postupně mu oškubal peří a upekl ho. Upečený vydal na jednohubku, ale chutnal dobře, kolega obdržel levé stehýnko, já pravé.

Jak se vyrovnáváte s kulturním šokem, o němž se často v souvislosti s prací v odlišných prostředích mluví?
Když člověk někam přijede poprvé, je většinou poněkud vykolejený. Čím více a dále cestuje, tím se jeho prvotní šok snižuje a stává se více a více vůči těmto změnám imunním. Terénní výzkum v jedné lokalitě přináší výzkumné práci geografa či antropologa výhody i nevýhody. Výhodou je samozřejmě postupná znalost prostředí a díky tomu i lepší pochopení zákonitostí území, chování a jednání lidí. Nevýhodou je, že se lokalita stává jakýmsi druhým domovem, a tím člověk poněkud ztrácí kontext rozdílu vůči jiným místům a komunitám. Jak geografie, tak antropologie jsou srovnávací disciplíny, proto je zřejmé, že náš výzkum bude zapotřebí provádět i jinde. Každopádně během našich pobytů se ani na chvíli nezastavíme. Když mi někteří známí přejí příjemnou dovolenou v takové exotice, těžko se mi vysvětluje, že svou dovolenou si představuji opravdu jinak (směje se).

Původně jste vystudoval kartografii, ale oborů jste si nakonec ke studiu zvolil víc…
Už na gymnáziu jsem uvažoval o studiu kartografie nebo architektury. Nakonec zvítězila ta první dáma, nicméně cosi dalšího se ve mně stále pralo. Několik let jsem se bez úspěchu hlásil na režii a dramaturgii na DAMU, navštěvoval tam některé předměty u profesorů Císaře a Vostrého a koketoval s myšlenkou točit filmové dokumenty. Také po absolutoriu geografie na pražském Albertově mi stále cosi chybělo. Musel jsem ty přírodní a technické disciplíny kompenzovat humanitními a sociálními obory, tedy estetikou v rámci disertační práce a kulturní antropologií během studia na filozofické fakultě.

Teď už jste s kombinací svých oborů spokojený?
Vcelku ano. Svou cestu a témata svých výzkumů jsem si nacházel zpravidla sám, a to mi přijde důležité. Když mám pocit, že to v oboru dělá už skoro každý, jdu a hledám prostě něco jiného. Prakticky všechna moje dosavadní témata vycházela ze snahy propojit poznatky různých oborů, ať už šlo o posuzování estetických hodnot map či uživatelské hodnocení kartografických děl, o aplikaci mentálních map v kulturní geografii a didaktice geografie nebo nynější témata výzkumu. Je to zřejmě důsledek mého vnitřního boje se specializací všeho druhu a zároveň určitá zvědavost, co přinese do výzkumu ten druhý obor, případně lidé z daného oboru. Diskuze s lidmi, kteří za sebou mají úplně jinou odbornou zkušenost, mě baví ze všeho nejvíce. I proto na novoguinejském výzkumu už šest let spolupracuji s kulturním antropologem Martinem Soukupem z Univerzity Palackého v Olomouci.

Kdo vaši vědeckou činnost podporuje?
S podporou je to vcelku obtížné. Na některá témata se podařilo sehnat prostředky různých grantových agentur, jiná témata, zejména ta „novoguinejská“, jsou sice společensky atraktivní, nicméně přes svou relevanci pro českou společnost v sobě nesou zároveň punc exotiky, která je jim spíše na škodu. Buď se nevejdou do žádné financované škatulky, nebo mají chlebodárci pocit, že za jejich peníze pouze cestujeme po světě. Zhruba polovinu tak nese na svých bedrech soukromý rozpočet. Mrzí mě, že v různých dokumentech o výzvách dnešní společnosti čteme, jak je důležité podporovat mezioborový výzkum či kulturně-komparativní studie, nicméně realita je jiná.

A zbývá vám vůbec ještě volný čas, abyste se mohl věnovat třeba vašemu oblíbenému skautingu?
Přiznávám zcela otevřeně, že jsem aktivní činnost ukončil a skautské dění v současnosti sleduji už jen jako řadový člen. Mám však ohromnou radost z toho, že myšlenka skautingu oslovuje stále větší množství mladých lidí a dětí. Po listopadové revoluci si řada lidí myslela, že se zakázané ovoce v podobě skautingu časem přejí. Navíc se vzrůstajícím počtem volnočasových nabídek se vytvořila i mimořádná konkurence a svobodné pobyty v přírodě jsou nahrazovány pohodlím zařízených zájezdů. Přál bych každému člověku prožít o samotě noc uprostřed přírody. Nějak jsme zapomněli na to, odkud pocházíme…, ale terénní výzkum mi to vždycky připomene.