Jako jednoho z kandidátů do Rady České televize ho navrhla Ekumenická akademie. Uspěl hned v prvním kole volby a za sebou nechal jiná známá jména. Tomáš Samek z Univerzity Pardubice se jako antropolog médii zabývá již několik let. To byl také jeden z důvodů, proč do volby vůbec šel. Česká televize si podle něj nevede špatně, i když ve srovnání se západem je co zlepšovat. Během příštích šesti let jí v tom jako radní zkusí pomoci.
Novým členem Rady České televize se stal v červenci. „Oslovili mě dva lidé, zda bych jako antropolog studující naše a zahraniční média neměl zájem kandidovat. Znali mé názory z článků, které publikuji například v kulturním čtrnáctideníku A2, Deníku Referendum či v Českém rozhlasu. Oceňovali, že dlouhá léta zastávám konzistentní a poměrně kritický postoj, který se neřídí momentálně vládnoucími náladami ve společnosti,“ popisuje antropolog Samek, proč na pozici člena rady aspiroval.
Jak vnímáte naši současnou mediální scénu?
To je téma na knihu a sotva ho zhustit do krátké repliky bez velkého zjednodušování. Tu knihu jsem napsal a vyšla loni, takže tam mé názory na naše média najdete. Ale abych neuhýbal otázce, povím aspoň tolik: určitě by nám prospělo, kdybychom měli víc vskutku nebulvárních médií. Míra bulvarizace našich médií je obrovská – a ne vždy obhajitelná ekonomickými tlaky, na něž se někteří mediální manažeři odvolávají. I to, co se u nás vydává za seriózní, působí z hlediska zemí s vyšší mediální kulturou v podstatě bulvárně. Ve chvíli společenských krizí, kdy se pak společnost musí rychle rozhodovat mezi různými recepty předkládanými politickou sférou, plní nebulvární, dlouhodobě a konzistentně seriózní média nezastupitelnou úlohu. V této věci máme problém.
Daří se tedy naší veřejnoprávní televizi plnit svou roli?
Jsem v Radě příliš krátce na to, abych to dokázal posoudit. Jisté je, že by bylo dobré určité věci podstatně zlepšit, a to zejména v oblasti publicistiky a vzdělávacích pořadů. Na druhé straně je třeba vidět, že v mezinárodním srovnání s jinými zeměmi postkomunistické Evropy nedopadá Česká televize vůbec špatně. V mnoha dílčích parametrech je vysloveně úspěšná. Srovnání se západní Evropou už tak excelentně nedopadá, ale vždy je nutné nezapomínat na velikost finančních prostředků, jimiž naše televize disponuje, a zde se třeba s Rakouskem či Německem těžko můžeme porovnávat.
Vraťme se k vaší kandidatuře na člena Rady ČT. Na co jste se ve svém projevu zaměřil a čím přesvědčil komisi, aby vás vybrala?
Zdůraznil jsem, že jako exportně orientovaná otevřená ekonomika uprostřed Evropy musíme rozumět alespoň v hlavních rysech klíčovým debatám, které se odehrávají ve veřejném prostoru nejdůležitějších zemí, a to bez ohledu na to, zda leží na západ, východ, sever či jih od nás. Na jednom konkrétním případu významného prohlášení nejznámějších představitelů německého společenského a politického života, o němž ve své době referovaly světové agentury a o kterém psala média v celé Evropě, jsem dokládal, v čem je třeba zlepšit zpravodajskou práci České televize. Ta totiž toto prohlášení zcela ignorovala, ačkoli disponuje kanálem, který přináší zpravodajské a publicistické informace 24 hodin denně. Samozřejmě, že kompetence členů Rady jsou vymezeny v právních předpisech a radnímu nepřísluší, aby zasahoval dejme tomu do zpravodajských relací. Ale pokud by si na podobná selhání stěžovali diváci, pak už Radě náleží se tím zabývat.
Byl jste vybrán hned v prvním kole volby. Jak to probíhalo?
Úplně první kolo provádí volební výbor Poslanecké sněmovny. Tento orgán z kandidátů vybere trojnásobek počtu míst, která jsou v Radě právě volná. Kandidátů bylo letos 22 a ti všichni se museli představit v krátkém projevu, kde předestřeli svou vizi, a poté museli reagovat na připomínky a dotazy poslankyň a poslanců volebního výboru, na dotazy mnohdy dost ostré. Protože se tentokrát v Radě uvolnila tři místa, volební výbor vybral z oněch 22 nominovaných devět finálních kandidátů, o nichž pak rozhodovala Sněmovna v přímém tajném hlasování. U tohoto hlasování jsem nebyl, o jeho průběhu jsem získal informace až z médií.
Co přesně bude vaším úkolem v Radě?
Úkoly radního jsou přesně vymezeny zákonem, přičemž je nutné zdůraznit, že jde o kolektivní, patnáctičlenný orgán. Rada plní roli článku, který zprostředkovává kontrolu veřejnosti nad daným médiem veřejné služby. Jmenuje a odvolává generálního ředitele České televize, kontroluje plnění rozpočtu, rozhoduje o stížnostech diváků a schvaluje dlouhodobé plány rozvoje České televize.
Všechny tyto úkoly budete řešit kolektivně nebo má každý z radních nějakou „svou“ agendu?
Rada je kolektivní orgán, takže v mnoha věcech pracuje týmově. To se nevylučuje s tím, že jednotliví radní přijímají určitá konkrétní zadání, jejichž výsledek potom zpravidla prezentují při zasedání Rady. A rozumí se samo sebou, že ani hlasování není nutně vždy u všech radních shodné, neboť stanoviska se mohou různit.
Ve své poslední knize nazvané Tahle země je naše: Český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě jste se zabýval otázkou deixe použitelné jako hlediska výkladu světa médií, veřejného prostoru a komunikačních interakcí v něm probíhajících. V čem je tedy německé mediální prostředí jiné?
Liší se celou řadou věcí, i když hned zkraje je třeba předeslat, že srovnávat česká a německá média je samo o sobě a bez uvedení dalších souvislostí neseriózní, vždyť porovnáváme desetimiliónové řečové společenství s řečovým společenstvím zhruba desetkrát větším. Uvedu jako příklad jeden zásadní rozdíl: nejsledovanějším televizním zpravodajstvím jsou u nás Televizní noviny, jež vysílá soukromá televize a které jsou velmi bulvární. V Německu každý večer nejvíc lidí sleduje vysoce seriózní zpravodajskou relaci veřejnoprávní televize ARD. Ta v patnácti minutách – tak dlouho trvají hlavní večerní zprávy – nabízí takovou míru serióznosti, že se s její obdobou nikde v českém televizním světě nesetkáme. A přece je toto nebulvární zpravodajství sledovanější než bulvární žurnalistika konkurenčních komerčních kanálů. Tohle nezdůvodníte pouze velikostí populace.
Můžeme se od našich sousedů něco přiučit?
Určitě a v mnohém. U nás se až příliš často odbývá jakékoli srovnání s Německem jako nerealistické, neboť rozdíly ve velikosti i hospodářské síle obou zemí jsou neměřitelné. Na to se mnohdy vymlouváme i tam, kde bychom se ze světových, nejen německých, zkušeností mohli učit.
V čem například bychom se mohli inspirovat?
Už jsem se zmínil o kvalitě veřejnoprávního zpravodajství, kde podle mého soudu stále máme co dohánět. Dalším příkladem je srozumitelnost: navzdory vysoké úrovni německých nebo britských zpravodajských a publicistických pořadů i debat je jim vždy rozumět, vždy berou ohled na diváka a snaží se daná fakta uvádět do souvislostí, které je činí pochopitelnějšími a divácky jasnějšími. Tady myslím máme ještě stále velké mezery. Ale abych uvedl také pozitivní příklad: naštěstí se Česká televize opravdu snaží porovnávat výsledky své práce s tím, co se děje v zahraničí, třeba ve vývoji a používání sociálních sítí – zde se hledá inspirace jak u veřejnoprávních médií v Německu, tak ve Velké Británii. Je spravedlivé uvést, že v zahraničním srovnání si naše veřejnoprávní televize v mnoha parametrech nevede vůbec špatně – vezmeme-li v úvahu rozdílnou velikost zdrojů, kterými disponuje televize česká oproti třeba rakouské.
O antropologii médií přednášíte i na Univerzitě Pardubice. Bude vám při výkonu vaší nové funkce zbývat čas na setkávání se studenty?
Vysokoškolských pedagogů je mezi radními celá řada a nikdy jsem nezaznamenal, že by kvůli tomu museli zanedbávat svou práci. Ty dvě role jsou velmi kompatibilní. Navíc své zkušenosti z Rady mohu v zobecněné podobě vnášet i do přednášek, takže z toho studenti budou profitovat.
Na jakých projektech se studenty například pracujete?
Například na projektu Sociocon, což je každoroční jednodenní konference, kde studenti i pedagogové společně s přáteli katedry sociální a kulturní antropologie a pozvanými zahraničními hosty prezentují výsledky své práce – to nejvýraznější, čeho bylo dosaženo v posledním roce. Je to velmi živé, jsou tam i filmy, veřejné debaty s absolventy a další vystoupení. Akce je zajímavá tím, že ji skoro celou organizují sami studenti, kteří se tím zároveň učí, jak oslovit veřejnost, neboť Sociocon záměrně pořádáme ve veřejném prostoru místního divadelního klubu a nikoli v kampusu univerzity. Tím napomáháme i tomu, aby široká veřejnost měla možnost seznámit se s tím, co dělá univerzita, a aby vznikala vzájemná vazba mezi různými segmenty společnosti, které se jinak nemají tolik šancí potkávat.