Skrze divadlo chceme lidi s postižením přiblížit „normálním“ lidem

Pedagog, režisér a vědecký pracovník Katedry alternativního a loutkového divadla pražské AMU Vladimír Novák se věnuje takzvanému specifickému divadlu. Kromě toho, že v něm místo profesionálních herců účinkují handicapovaní divadelníci, tkví jeho specifičnost i ve způsobu a délce zkoušení jednotlivých inscenací, v přístupu, který musí režisér k dané skupině zaujmout, a nakonec i ve formě výuky této specializace.

Pro Vladimíra Nováka bylo studijní, pedagogické, výzkumné i tvůrčí zaměření na takový typ divadla dané vlastní životní zkušeností: Jeho sestra totiž trpí mentálním postižením a žije v sociálním zařízení Zahrada na Kladně. „Kvůli své sestře jsem si od mládí kladl otázku; asi nejvíce v době, kdy jsem vrcholově sportoval, proč je na tom jinak než já? Když nedokáže věci, které dokážu já, co tedy dokáže? Co je v ní skryto, co nevidím? O co je v životě ochuzena a co dokáže na rozdíl ode mě? Spousta zdánlivě banálních otázek, které vám nedají spát a stále se vrací. To byl vlastně později jeden ze zásadních impulzů vzniku mé práce,“ začíná Novák své vyprávění.

Přibližně v roce 2000 jste založil divadlo 4XPět, později pojmenované jako Divadlo Vzhůru nohama – uskupení, které od počátku tvoří inscenace, v nichž jsou zapojeni herci s mentálním znevýhodněním i herci profesionální. Považujete vznik tohoto souboru za jakýsi nultý bod svého projektu?
Ono to bylo vlastně trošku jinak. Po studiu na Filozofické fakultě jsem přišel na DAMU, kde byla v prvním ročníku možnost si podat grant z Fondu rozvoje vysokých škol, nejlépe sociálně zaměřený, a tak jsem to společně s kolegy z Katedry divadelní antropologie zkusil. V roce 2001 jsme začali projekt oficiálně realizovat, aniž bychom tušili, že se rozroste do takových rozměrů a budeme pokračovat až dodnes. V roce 2009, kdy jsem už pracoval na výzkumném pracovišti DAMU a zároveň studoval v doktorském programu, se naskytla možnost zapojit se do projektu, který byl podporován z DKR (Institucionální podpora na dlouhodobý koncepční rozvoj). Tento projekt se tedy stal součástí mého studia a v rámci toho jsem začal spolupracovat se studenty na KALDu. Nakonec jsem si říkal, že by byla škoda tuto spolupráci neučinit nějak oficiální, a tak vznikla po získání Centralizovaného rozvojového projektu samostatná specializace. V současné době máme podporu od pana profesora Klímy (pozn. prof. Mgr. Miloslav Klíma, vedoucí výzkumného pracoviště KALD) i paní děkanky, a proto můžeme dál pracovat. Díky grantu z programu NAKI II Ministerstva kultury ČR s názvem Výzkum umělecké tvorby ve specifické integrační skupině, který jsme získali v minulém roce, se navíc nemusím příliš starat o to, kde budeme v nejbližších letech shánět finance. Neustále se tedy posouváme dál a dál.

Absolventů je dosud asi padesát. Co je hlavním cílem projektu pro studenty DAMU, kteří získají onu specializaci? 
Skupině studentů se snažíme vždy předat naši asi dvacetiletou zkušenost. Na začátku jejich studia je vezmu do nějaké skupiny divadelníků s určitým znevýhodněním, takže během první, případně druhé návštěvy poznají, jestli o takovou práci vůbec stojí. Následně je pak mým cílem jim ukázat jiný způsob divadelní práce, ať už se seniory, s dětmi v dětských domovech, nebo s lidmi s mentálním postižením, aby věděli, že divadelní tvorba neznamená jen „vlítnout“ to divadla, udělat představení, „vlítnout“ do dalšího, udělat představení tam, a tak pořád dokola. Rozvíjí to jejich zkušenost s divadelní praxí obecně, ale posouvá je to také v myšlení o životě.

A jaký je cíl orientovaný na lidi s handicapem, s nimiž pracujete?
Je to vlastně možnost poskytnout handicapovaným lidem nabídku zapojit se do divadelní tvorby, abychom jim jejich život učinili alespoň trochu snesitelnější a zároveň prolomili bariéry mezi dvěma rozdělenými světy. Chceme lidi s postižením přiblížit „normálním“ lidem, proto nakonec vznikl i Rynholecký festiválek, kde se setkávají zdraví lidé s lidmi s handicapem. S tím souvisí i třetí cíl zaměřený na společnost. Chceme jí ukázat, že lidé se znevýhodněním jsou také „jen“ lidé, kteří mají právo na normálnější život.

Díky divadlu a umělecké tvorbě se osmělují, učí se zbavovat strachů z ostatních lidí a tím, že jdou na jeviště a vystupují zde ve většině případů sami za sebe, boří ty pomyslné hranice a nacházejí vlastní osobní identitu. Teď jsem si například vzpomněl na kluka, který se bál s kýmkoliv dlouhá léta promluvit a po dvou letech divadelní tvorby s námi byl schopný vystoupit na jevišti v hlavní roli, komentovat dění a táhnout vlastně sám celé představení. Díky integraci handicapovaných divadelníků do každodenního života pak roste i zájem studentů o tuto problematiku a divadelní práci ve specifických skupinách.

Uvažoval jste někdy o tom, že by projekt vznikl například na Katedře výchovné dramatiky, která je přímo zaměřena na přesahy divadla do pedagogiky, na jeho uplatňování v pedagogických procesech?
Pro spoustu lidí tahle práce není divadlo, ale terapie. Na toto téma jsem vedl několik rozhovorů i s psychoterapeuty, kterým jsem vysvětloval, že naši práci nechceme škatulkovat jako terapii. Následně jsme byli nařčeni z toho, že jsme diletanti. Jakákoli tvůrčí činnost má přece terapeutický přesah či účinek, nicméně my sledujeme primárně linii divadelní, tj. tvůrčí práci, ne pedagogickou, ne terapeutickou. Jsme divadelníci a našim kamarádům s postižením nabízíme zažít intenzivní zkušenost z procesu autorské tvorby. Jistým způsobem je to péče o duši, která člověka kultivuje. Terapii sice díky svému vzdělání reálně dělat můžu, ale třeba o své sestře s mentální retardací vím, že ji neuzdravím. Terapie má v podstatě vést, nebo minimálně pomáhat k uzdravení. Já chci těmto lidem ale spíš ukázat, že je něco lepšího, než sedět celý den na pokoji a dívat se na televizi. A ano, slyšel jsem i hlasy, které se stavěly proti tomu, aby tato specializace vznikla přímo na KALDu, na Katedru výchovné dramatiky nebo na Pedagogickou fakultu se údajně hodí víc. Ale jak říkám, pro mě je tato tvorba pořád divadlem se vším všudy, protože při své práci vycházím z principů alternativního a loutkového divadla. S lidmi s mentálním postižením pracuji v podstatě podobně, jako když přijdu do divadla mezi profesionální divadelníky, jenom s nimi komunikuji trošku jiným jazykem. Kritické hlasy beru jako výzvy, které člověka donutí buď své snažení vzdát, nebo se zakousnout, věřit tomu, spatřovat v tom smysl a jít za tím.

Jak je projekt realizován v rámci běžné výuky na KALDu?
Vyučujeme tři předměty: Dramaturgie, režie a herectví ve specifické skupině; Výtvarná a scénografická tvorba ve specifické skupině; Základy psychologie a speciální pedagogiky, antropologie – které jsou realizované v terénu. Samotnému procesu zkoušení se specifickými skupinami předcházejí workshopy, během kterých sledujeme možnosti výtvarného vyjádření, práci s loutkou, pohybem atd. Právě během nich hledáme určité téma, jež bychom mohli zpracovávat v inscenaci – může to být konkrétní text nebo opravdu jen téma. Druhou fází už je tedy samotné zkoušení, které z workshopů vychází. Snažíme se to, co jsme objevili, přenést do procesu zkoušení. Poté vznikají dvě inscenace ve dvou skupinách, se kterými spolupracujeme. Máme Kladenskou skupinu, kde je šest až osm herců a v Suchomastech je osm až deset herců. Inscenace, které s nimi děláme, jsou integrované. To znamená, že v ideálním případě hrají herci s postižením s dvěma až třemi studenty z DAMU. Integrace na jevišti je důležitá, protože si můžou všichni herci navzájem pomoct, pozitivně se naladit. Vznikají potom celkem zajímavé zážitky, třeba když herec s postižením upozorní absolventa DAMU, že na jevišti něco spletl a musí to udělat jinak. Samozřejmě je toto spojení také přijatelnější pro diváka, protože se tím zvyšuje estetická hodnota dané inscenace.

Při každém studiu uměleckém oboru je nutná určitá vyváženost teorie a praxe, tedy, že bez teorie nemají studenti dostatečný základ k umělecké tvorbě, ale bez reality oné tvorby by byla teorie značně odtržena od praxe. Jak se tato vyváženost projevuje ve vašem pedagogickém procesu?
Vyučujeme v rámci specializace sice nějakou teorii, ta ale předpokládá, že se mnou studenti jedou do daného zařízení a sbírají teoretickou zkušenost v terénu. Nerad sedím za stolem a povídám jim o tom, jak mají dojít k nějakému tématu, jak mají režírovat, to není můj styl. Spoustu věcí studentům říkám během workshopů nebo po workshopech formou jakéhosi „sokratovského dialogu“. Když by pak chtěli začít svůj vlastní projekt, tak nějaké teoretičtější návody najdou v našich publikacích, které jsou mimo jiné určené i pro studenty. Nejsou to žádné učebnice, byť jsme za tu první získali ocenění v kategorii učebnic, jsou to příručky, studijní materiály. Každý student pak má dar na něco víc, na něco míň, každého baví něco jiného, proto se jim snažím věnovat také individuálně a rozvíjet jejich minispecializace, ať už je to zaměření na práci se zvukem, práci s loutkou, na pohyb, na hereckou složku, výtvarný projev a tak dále.

Cílem běžné divadelní tvorby je primárně představení jako výsledný produkt, který je předváděn divákům. U divadla ve specifických skupinách je kladen stejný důraz na samotný proces tvorby a zkoušení, jako na výsledek. Dalo by se to považovat za hlavní rozdíl oproti profesionálnímu divadlu?
To je vlastně otázka. Je sice hezké, že si tady všichni říkáme, jak je důležitý proces a výsledek tolik ne. Ale i divadelník s postižením je člověk, který má nějakou potřebu. Když s ním půl roku, někdy rok něco zkoušíte a nedopřáli byste mu možnost vstoupit na jeviště, tak vás pošle k šípku. Ano, pochopitelně proces je důležitý, protože se snažíme každé zkoušení založit na jiných principech. Snažím se hledat různé cesty, jak zpracovávat konkrétní téma, aby to nebylo stereotypní a bavilo je to. Každý rok tedy v každé skupině realizujeme jednu inscenaci, je to tedy dlouhodobá záležitost, jejíž součástí je výzkum, zkoušíme pracovat s loutkou, tělem, s hlasem, s výtvarnými artefakty. A když jim na konci toho všeho nedopřejete setkání s divákem, odmítnou to dále dělat. Největší rozdíl je tedy v tom, že se snažím s lidmi se znevýhodněním věci, postupy a principy objevovat během zkoušení, nechodím za nimi s jasnou vizí, jak má daný tvar ve výsledku vypadat. Tato snaha objevovat, nechat se překvapovat, se pak v profesionálním divadle mnohdy stává až jakousi rutinní záležitostí.

Kolik studentů má projekt v současné době?
Předměty vyučované v rámci projektu jsou v celo-akademické nabídce, takže se do nich může zapojit kdokoliv. Je ale pravda, že v poslední době to jsou většinou studenti z KALDu, hlavně proto, že je učím a tudíž mě znají. Tím, že se tomu věnuju prakticky, nemám moc čas dělat své práci a specializaci vůbec jakékoliv PR. Spousta lidí o tom tudíž neví. V současné době nicméně máme sedm studentů z magisterského studia, do projektu NAKI je od dubna zapojeno pět doktorandů, a to je vlastně ideální počet. Zajímavostí je, že máme v současné době většinu studentů se zaměřením na výtvarný projev, tedy na scénografii.

Čím to je, že tato specializace zajímá tolik výtvarníky?
Když se podíváte na umělecké směry jako art brut nebo outsider art, tak je jasné, že obdobné tendence, jakými se zabýváme v divadelním umění, v tom výtvarném prostě existují a existovaly. Navíc výtvarná práce je nám obrovským pomocníkem v počátcích tvorby, kdy začínáme nové zkoušení. Zpravidla, hlavně v nové skupině, začínáme výtvarnými workshopy, skrze které se nám dotyční mnohem snáz otevřou. Nemusíme nikoho dlouze zpovídat. Na určité téma si každý něco nakreslí a až pak si o tom povídáme, což jsou většinou první kroky ke vzniku inscenace.

Zajímavé je, jak mluvíte o PR této specializace. Je vlastně vůbec potřeba? Nedojdou studenti k tomu, že se chtějí věnovat právě této tvorbě, skrze nějakou silnou vnitřní motivaci, která třeba vychází z vlastní osobní zkušenosti, jako tomu bylo u vás?
To si vlastně myslím také. Asi by byl i čas a možná i síla na nějaké to PR, ale zase si říkám, že pokud to člověka má potkat, tak ho to během studia potká a začne si o tom zjišťovat podrobnosti. Na DAMU mě už kde kdo zná, ví, co dělám, ví, že tady existuje tento projekt. V říjnu 2018 jsme měli sympozium Výzkum umělecké tvorby ve specifických skupinách, takže ty možnosti jak a kde se o tom můžou lidé dozvědět, jsou. Já osobně z toho nechci dělat masovou, ale ani privátní záležitost. Nechávám to přirozeně plynout.

Pro jaké diváky je divadlo specifických skupin určeno? Co může nabídnout divákům, kteří patří do stejných sociálních skupin, jako jeho tvůrci, a co nabízí „běžnému“ publiku?
Původně se publikum propojovalo pouze na Kladně v Divadle Lampion, ale přišlo mi to málo. Proto mě nakonec napadlo založit onen Rynholecký festival (2009), kde se během jednoho dne (na Festivalu Menteatrál v Neratově celý víkend) setkává běžný divák s lidmi s jakýmkoli nedostatkem. Intenzivnější zážitek pak běžnému divákovi může nabídnout fakt, že vidí člověka, který se špatně pohybuje, špatně vypadá, mluví nebo nemluví vůbec, na jevišti v představení, jež má navíc nějakou výpovědní hodnotu. K tomu všemu ještě i v hledišti sedí s lidmi s postižením. Pro běžného diváka má tento zážitek za důsledek pochopení – pochopení toho, že lidé s handicapem mu nijak neublíží, že jsou to lidé jako on, jen mají nějaké limity. Na druhou stranu pro postižené je tento zážitek pocitem satisfakce – někdo je uznává, dostává se jim potlesku a pochvaly. V Suchomastech jsem se nedávno bavil s jedním klukem a ptal jsem se ho, co má rád, co ho zajímá, co by chtěl v životě dělat a on mi na to řekl, že se ho na to nikdy nikdo neptal. Nad tím zůstává rozum stát. Najednou jsem mu dal šanci nejenom o tom přemýšlet, ale zapojit se do společné práce, pracovat v kolektivu, prezentovat se před divákem, který je v mnoha ohledech přející, a sdělit skrze postavu, loutku, masku nebo sám za sebe svůj názor.

Vaše práce musí být značně psychicky vysilující. Kde hledáte a znovu nabíjíte energii?
Pokud své práci člověk věří, tak jí obětuje spoustu. Zároveň ale vím, že čas strávený mimo práci je mnohem smysluplnější, když ho trávím s rodinou v přírodě. Své dcery proto vedu ke sportu, i vzhledem k tomu, že jsem bývalý vrcholový sportovec. Od mala jsou zvyklé, že si čas od času vezmeme batohy, vyjedeme si někam naším starým Land Roverem na expedici, lezeme po horách – tak si odpočinu úplně nejvíc. Určitě jsem měl momenty, kdy jsem si říkal, že už nemůžu, kdy jsem padal na pusu, myslel jsem si, že té práce nechám a půjdu do lesa kácet stromy a vyřezávat roubenky, ale když už se to do člověka jednou zahryzne, tak ho to nepustí. Zvlášť, když je moje sestra mentálně postižená. Má práce je v tomto smyslu, nechci říct životním posláním, ale jakýmsi vnitřním puzením. Nelze se ho zbavit, i když bych třeba někdy chtěl.