Nový ostrov neobjevím. Ale mohu otevírat neznámé komnaty plné map

Z mapy vyčte víc než z knihy. A atlas pro něj představuje kartografickou „vyšší dívčí“. Na svém kontě má osm tematických atlasů a nápady na mnohé další nosí v hlavě. Mnohé sny si profesor Vít Voženílek, vedoucí Katedry geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ve své kariéře už splnil. Nyní ho ze všeho nejvíc uspokojuje sledovat, jak jeho studenti profesně rostou.

Jako student si přál tvořit mapy, které k něčemu budou. Když se mu to podařilo, přišel další sen – udělat aspoň jeden atlas. Do dneška jich sestavil osm. „Ale stále vidím mnoho témat. Velmi mě láká udělat školní atlas pro nějaký stát, který ho ještě nemá. Pokud jde o Českou republiku, vidím zde celou řadu témat, která by stála za zmapování. Třeba atlas dopadů klimatické změny na život. Nebo nový moderní jazykový atlas – jak se kde mluví nebo jak se udržují nářečí,“ prozrazuje další plány Vít Voženílek. 

Jste geograf, kartograf, profesor geoinformatiky. Jak se ve vás tyto specializace snoubí?
Studoval jsem matematiku a zeměpis pro učitelství, ještě za socialismu. V té době bylo embargo na informační technologie. Po Listopadu 1989 jsem pak viděl, kam Západ došel v informatizaci, digitalizaci a matematizaci geografie. Tak vznikla myšlenka vybudovat na přírodovědecké fakultě katedru geoinformatiky. Všechny tyto odbornosti jsou v symbióze, takže neumím říct, na kolik procent jsem geograf, kartograf a geoinformatik. Geografie je velký základ, řešení prostoru – území. A plno map. Pokud se těmito problémy začnu zabývat pomocí informačních a komunikačních technologií, nastupuje geoinformatika a s ní digitální kartografie. Je ale potřeba oddělit dvě věci. Pokud vyvíjím pro geografii nové metody vycházející z používání počítačů, senzorů, družic, tak toto formování metod a prošlapávání cestiček geovědním oborům je právě skutečná geoinformatika. Když ale následně geograf využije tyto postupy například na měření eroze půdy, sledování klimatu, modelování dopravní dostupnosti, je to už moderní geografie založená na geoinformačních technologiích. A pak si geoinformatik hledá další úlohu pro svůj výzkum a vývoj. Informační technologie pronikly i do moderní kartografie v podobě počítačových a webových nástrojů či virtuální reality.

Počítačová gramotnost se zvyšuje a lidé mají přístup k nejrůznějším technologiím a technikám. Nejsou vzhledem k tomu geoinformatici ohroženým druhem?
Myslíte si, že se počítačová gramotnost zvyšuje? Co když jsme naopak svědky digitální demence, jak ji známe knížky Manfreda Spritze? S každým ulehčením těžké a náročné práce člověk a celá společnost ztrácí spoustu dovedností. S každým novým navigačním systémem zapomínáme, jak se orientovat v prostoru. Ale souhlasím, že na druhé straně se rozhodně zlepšuje digitální gramotnost ve smyslu používání digitálních nástrojů a přístrojů. Musíme si však uvědomit, že jsou vyvíjené tak, aby jejich ovládání bylo jednoduché a aby byly odolné vůči špatnému používání. Jsme schopni zapojit si doma drahou televizi a zacházet s novým typem telefonu, protože nám k tomu pomáhá technologický vývoj usilující o přirozenost. Naopak gramotnost ve smyslu znalostí algoritmů a programování podle mého názoru klesá a bude klesat. Společnost potřebuje především respekt a důvěru k technologiím. Je potřeba si s pokorou uvědomit, že když něco neumím, jsou tady odborníci, kteří to umí lépe. V současné době můžeme vidět velkou skupinu profesí, které nemají geoinformatizaci zvládnutou dostatečně, ať už jsou to média nebo některé přírodovědné a společenské obory. Proto kolem sebe vidím spoustu nekvalitních až špatných map. Pro nás na katedře je to důvod dělat nejen geoinformatiku, ale také propagovat její uplatnění v praktickém životě. Vedle výzkumu a vzdělávání je to třetí role geoinformatiky, kterou chceme plnit.

Existuje několik definicí mapy. Čím je ale mapa pro vás?
Já se mapám věnuji velmi dlouho a mám k nim osobní vztah. Proto bych raději hovořil o tom, čím by mapa měla být ve společnosti – a sice respektovaným a nezastupitelným podkladem pro rozhodování. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že se z map učili. Ať už přímo tím, že se do ní podívali, nebo jim někdo sdělil informaci, kterou z mapy vyčetl. Je to automatické a samozřejmé.

Mapy se určitě proměňují. Lze i v této oblasti sledovat určité trendy?
V kartografii platí, že co je zavedené a osvědčilo se, je třeba udržovat. Na druhé straně je mnoho nového, otevírají se před námi důležité otázky. Jak třeba dokážeme zmapovat vesmír? Nebo jak například vizualizovat big data, jak z nich vybrat podstatu a jaký vyjadřovací prostředek zvolit? Hovoří se o machine learningu. Jak to využít? Určitou formou vizualizace jsou i virtuální scény. Jsou dostatečně srozumitelné? V novinách vidíme spoustu infografiky. Musíme se ptát, jestli není pro běžného čtenáře zavádějící a hledat její nejlepší formy. Toto jsou směry, které kartografie nyní řeší. U každého nového zjištění z nejrůznějších oblastí lze přemýšlet nad tím, jak ho vizualizovat a zmapovat.

Dá se vizualizovat vše? Existuje nějaká hranice?
Kdybych řekl, že ano, patrně bych to nemohl doložit. Lze ale říct, že je možné se pokusit vizualizovat všechno. Jak to dopadne, je věc jiná. I kresba či fotografie je vizualizace, ale není to mapa. Mapa je založena na naprosto neutrálním grafickém jazyku, který umí přečíst kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv.

Hovořil jste o tom, že kartograf musí dodržovat daná pravidla. Jak velký prostor zbývá pro jeho kreativitu?
Když studenti přicházejí a jsou nedotčeni znalostí kartografie, mají velmi široké spektrum toho, co považují za dobrou a správnou mapu. My se je během studia snažíme přimět k tomu, aby byli schopni tento záběr zúžit a rozeznat všechny chyby a nedostatky. Tedy dát jim určité mantinely. Nikdy ale nejde vytyčit jen jedinou správnou linii, při zpracování mapy neexistuje jediné správné řešení. Vždy existuje prostor pro osobní přístup. Třicet studentů může odevzdat k zápočtu třicet různých map na jednotné zadání a všechny budou správné. Každý kartograf si postupně vytvoří svůj vlastní styl. Někdy to může být i omezující, protože pak může mít problém překročit svůj stín a přijít s něčím novým. Já se tomu snažím vyvarovat spoluprací se studenty. Jejich crazy nápady, které by mě už nenapadly, jsou často inspirující.

Co tedy je správná a špatná mapa? Rozezná to laik?
Někdy ano, někdy ne. Podle toho, jak moc jsou porušena kartografická pravidla, která zaručují správné a přesné sdělení zaznamenané informace v mapě. Chyba je, když člověk z mapy získá mylnou informaci.

Mapy se skládají do atlasů a ty máte moc rád. Na svém kontě jich máte osm…
Ano a doma ve své sbírce jich opatruji zhruba 14,5 metru. Musel jsem si koupit byt, kde mám pracovnu s atlasy. Já atlas totiž opravdu beru jako nejkomplexnější dílo. V kartografii je to taková vyšší dívčí.

Věnujete se tematické a atlasové kartografii. Co si pod tím lze představit?
Tematické mapy jsou ty, které upřednostňují v obsahu mapy vybrané téma, například geologické poměry, předpověď počasí či šíření infekčních nemocí. Tematických map může být obrovské množství. Já přirovnávám sestavování mapy k procesu, když se řeč převádí do písma. U tematické mapy je to tak, že informace o určitém tématu převádíte na kartografické znaky. Udělat ji není nic jednoduchého, potřebujete mít techniku, data, znalost tématu a kartografické dovednosti. Ještě mnohem náročnější ale je, když takových map máte udělat třeba 30 a ony spolu musejí korespondovat. A vrcholem je vytvořit atlas z 200 map. Lidé považují atlas za jakousi samozřejmost, ale to neznamená, že vytvořit ho je snadné.

Vraťme se k atlasům, jejichž jste autorem. Který z nich byl nejnáročnější?
Mám dojem, že každý další atlas je náročnější než ten předchozí. I když by to vlastně mělo být naopak. Ale možná lze říct, že nejnáročnější a současně i nejúspěšnější byl ten vůbec první, tedy klimatický Atlas podnebí Česka. Každý kartograf musí mít respekt a úctu k oboru, kam tematicky atlas náleží. Kartograf ví, jakou má mít atlas formu, ale obsah mu musí dodat „tématik“. To je slovo, které jsem zavedl pro označení odborníka v oblasti, která se mapuje. Jednou je to klimatolog, jindy geograf či politolog. Ve vzájemné interakci je potřeba zbořit zažité stereotypy a jistou profesní slepotu. Důležité totiž je, aby mapa byla srozumitelná pro uživatele, nejenom pro autory.

Najdete společnou řeč se všemi?
Překvapivě nejsložitější je to v oborech, kde už plno map existuje a jsou velmi zavedené. Například lidé v lesnictví či územním plánování s mapami pracují neustále a mají některé postoje velmi zažité. Mnohdy se nad mapami nedomluví ani mezi sebou, natož pak s kartografem. Ale setkávání se s různými odborníky mě nesmírně baví. Přesah do jiných vědních oborů mě vždy velmi lákal. Vím, že už neobjevím nový ostrov, ale můžu v různých oborech otevírat nové komnaty plné map, které jejich příslušníkům otevřou nové obzory. Něco takového se mi podařilo například u Atlasu činností speciálně pedagogických center, který vznikl ve spolupráci s kolegy z pedagogické fakulty. Mapami jsme ukázali, jak odlišně klienti center využívají zařízení pro speciální péči dětí se sluchových, zrakovým, tělesným a dalším postižením, jak je síť center nevyvážená a další fakta, která mnoho speciálních pedagogů překvapila.

Na světě jsou místa, která ještě zmapována nejsou. Máte vy nějaké téma, které je pro vás osobně bílým místem, které byste chtěl vybarvit?
Jako student jsem měl velký sen – dělat mapy, které k něčemu budou. Když se mi to podařilo, vzniklo nové přání – udělat aspoň jeden atlas. Udělal jsem jich několik, takže to mám také splněno. Pořád mám ale ještě jeden sen, který souvisí s mou sbírkou školních atlasů z různých zemí. Velmi mě láká udělat školní atlas pro nějaký stát, který ho ještě nemá. Pokud jde o Českou republiku, vidím zde celou řadu témat, která by stála za zmapování. Snažím se přimět například kolegu z hydrometeorologického ústavu udělat atlas dopadů klimatické změny na život. Ale nechci říkat, že bych měl jedno téma, které hodlám do konce své profesní kariéry zvládnout. Například by mě velmi bavilo sestavit nový moderní jazykový atlas – jak se kde mluví nebo jak se udržují nářečí. S Ústavem pro jazyk český AV ČR máme předložený projekt pro geoinformatizaci této problematiky. Moc bych si přál, aby nám vyšel.

Významnou součástí vaší profesní kariéry je pedagogická činnost. Jakými novinkami se vaše katedra může pochlubit?
Jsme pyšní na to, že máme od letošního akademického roku studijní program typu double degree s Univerzitou Salzburk a Univerzitou v jižní Bretani. Projekt je na pět let. Studenti budou studovat rok v Salzburku a pak buď ve Francii nebo Olomouci. Další novinkou je to, že pokud to vyjde, budeme jako první učit geoinformatiku v Erbílu, hlavním městě iráckého Kurdistánu. Máme nové akreditace od bakaláře až po profesorské řízení. A pokoušíme se otevřít nové navazující dálkové studium, protože vnímáme zájem z praxe.

Mají středoškoláci zájem o geoinformatiku?
Zájem je, ale kdyby byl větší, byl bych šťastnější. Vychovávat nové odborníky je totiž to, co nyní ve své profesi považuji za nejdůležitější. Už mi ani tak nejde o psaní nových grantů a vytváření nových atlasů. Je pro mě důležité vidět, jak se naši studenti během studia neuvěřitelně posouvají vpřed a pak nastupují na svá vysněná pracovní místa.