Divadelní dramaturg a scenárista Petr Oslzlý se v únoru tohoto roku stal jedním ze tří zcela nových rektorů brněnských veřejných vysokých škol. Až do ledna 2022 povede Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.
Už při své kandidatuře velký školní senát lehce provokoval poznámkou: „Jsem všechno, jen nejsem úředníkem! Životní praxe mne však naučila nejen úřední úkony ovládat, ale úřady také úspěšně a v demokratickém duchu vést.“
Věděl, o čem mluví. Profesor Oslzlý jako blízký přítel a spolupracovník Václava Havla stál dva roky v čele Kulturní sekce v Kanceláři prezidenta republiky a celé čtvrtstoletí šéfuje Centru experimentálního divadla v Brně (CED). Dvanáct let působil jako umělecký šéf Divadla Husa na provázku, dvanáct let jako proděkan Divadelní fakulty JAMU. Šedivého úředníka v tomto rozhovoru o rektorském úřadu, umělecké akademii či celoživotní lásce, kterou je mu divadlo, ale nečekejte. Dvaasedmdesátiletý Oslzlý je akční člověk, který se v profesním i osobním životě naučil nikomu a ničemu neuhýbat.
Kdy jste se rozhodl, že chcete být hlavou JAMU a opustit tím pádem po pětadvaceti letech i pozici šéfa brněnského Centra experimentálního divadla?
Ve spolupráci s kolegou Peterem Scherhauferem jsem už ve druhé polovině osmdesátých let vymyslel a napsal koncepci jmenovaného centra, abychom byli připraveni na dobu, kdy u nás padne komunistický totalitní režim, a když se to stalo, podařilo se nám ji uvést v život. Ředitele CED dělám již celé čtvrtstoletí a trochu neskromně si myslím, že jsem pro toto „své dítě“ i pro obě divadla, Husu na provázku a HaDivadlo, jež jsou jeho součástí, udělal vše, co jsem mohl. S velkým zájmem budu sledovat, kdo a kam Centrum nově povede. Už před rokem a půl, tedy dříve, než možnost mé kandidatury na rektora JAMU vůbec vyvstala, jsem ohlásil, že se nebudu ucházet o další funkční období ředitele CED. A když jsem byl některými kolegy z akademie vyzván k rektorské kandidatuře, mohl jsem tedy svobodně a zodpovědně o této možnosti začít uvažovat. A dlouho před tím učiněné rozhodnutí o ukončení činnosti v CED mi nakonec umožnilo kandidaturu přijmout.
A proč jste se tedy chtěl stát rektorem JAMU?
Od určitého věku asi každý z nás začíná řešit otázku, zda si své poznání a svou zkušenost máme právo nechávat pro sebe, anebo zda máme vnitřní povinnost předávat je mladé generaci. Pocit této povinnosti i mne vedl nejprve k potřebě stát se divadelním pedagogem a posléze ve spojení se zkušeností z vedení divadla i z působení v akademických funkcích mne také přivedl k rozhodnutí kandidovat na post rektora JAMU.
Čím je dnes JAMU jedinečná?
JAMU patří v České republice mezi čtyři hlavní, špičkové a – možno říci – normotvorné veřejné vysoké umělecké školy. Spolu s oběma fakultami pražské AMU, tedy s DAMU a HAMU jsme školami, které vytvářejí pedagogické programování a směřování v hudebním i dramatickém umění. To je jedinečnost přímo exkluzivní. Byla by však pouze deklarativní, pokud by nebyla v minulosti i současnosti potvrzována vynikajícími absolventy, kteří spolutvoří českou – v širším chápání našeho kulturního regionu stále ještě československou – špičku svých uměleckých oborů. A ti nejlepší patří v hudbě i divadlu k umělecké elitě evropské i světové.
JAMU je však specifická také svým pojmenováním. I to by však mohlo být chápáno jen jako účelové spojení se slavným jménem. Chápu je však hlouběji. Pojmenování po Leoši Janáčkovi bylo od počátku existence naší školy přihlášením se k tradici jeho usilování o vyšší typ hudebního školství v Brně. Dnes, kdy jsme již pevnou a ve své oblasti i exkluzivní součástí českého vysokého školství, nás však toto pojmenování především zavazuje navazovat na Janáčka jako na uměleckého hledače a experimentátora – a to nejen hudebního, ale i divadelního, protože jeho opery byly ve svém dramatickém žánru skutečnými novátorskými experimenty.
Ve svém volebním projevu jste zdůrazňoval zapojení univerzity do veřejného života i akcí v něm. To bude jedna z vašich rektorských priorit?
Naše škola musí směřovat k živému a aktivnímu začlenění se do společnosti. Jejím smyslem a středobodem však je pedagogický proces zejména na úrovni kateder a ateliérů. Vysoké školy obecně pro mne jsou ale především ohnisky demokracie, chci na JAMU rozvíjet demokratičnost.
Chci dodat, že brněnská JAMU není žádnou navenek uzavřenou školou. Zdejší Divadelní i Hudební fakulta nabízí během každého akademického roku bohatý program určený a otevřený veřejnosti. Jde o desítky koncertů a divadelních představení. Chtěl bych také podporovat akce, kterými budeme vstupovat do veřejného prostoru města. Vloni na podzim jsme to ukázkově předvedli pouličním divadlem Leošovy stopy, které bylo uspořádáno k oslavám 70. výročí založení naší akademie a na počest Leoše Janáčka. Neměli bychom ale podobné akce dělat jen výjimečně při kulatých výročích. Jsem proto rád, že se Divadelní fakulta rozhodla na základě této úspěšné zkušenosti zahajovat uliční divadelní akcí každý akademický rok. JAMU vždy měla svůj nezaměnitelný podíl na kulturním životě města Brna a svou míru zodpovědnosti na jeho rozvoji. Jako rektor chci tedy všemožně podporovat stavbu Janáčkova kulturního centra, tedy světovým parametrům odpovídajícího koncertního sálu, a projekt Kreativního centra v areálu bývalé věznice na Cejlu, které by mohlo být inkubátorem mladého umění v Brně a na Jižní Moravě. Vedle různorodé sítě brněnských divadel se tak rozšíří prostor pro působení absolventů naší akademie. Mojí snahou tedy bude těmito a podobnými způsoby a cestami pomáhat vytvářet ve vnímání brněnské veřejnosti co nejlepší obraz JAMU jako jedné z nejdůležitějších kulturních institucí našeho města.
Tři ze šesti veřejných vysokých škol v Brně mají nové rektory, kteří na těchto univerzitách však již dlouhodobě působí: vás, Danuši Nerudovou a Aloise Nečase. Jak vy zužitkujete ve své rektorské funkci své více než pětadvacetileté pedagogické působení na Divadelní fakultě JAMU?
Nejde jen o učitelské působení, dvanáct let jsem byl i prvním proděkanem Divadelní fakulty a po dvě období členem Akademického senátu JAMU. To vše pospolu mi dovolilo podrobněji se seznámit s programováním a chodem školy, což je pro rektora nejdůležitější. Ale stejně důležitá je samozřejmě i dlouhodobá zkušenost pedagoga, protože výuka, výchova a příprava studentů k umělecké tvorbě je skutečným středobodem a smyslem vší naší činnosti. Nejde totiž jen o to, jak vše zorganizujeme. Nedokážu si představit, že bych byl zvolen rektorem bez vší této zkušenosti a především bez toho, že bych dodatečně dlouho na škole, o jejíž vedení jsem se ucházel, neučil.
Stojíte nyní v čele akademie, která si po celý minulý rok připomínala sedmdesát let existence. Co pro vás tato její bohatá historie znamená?
Připomínali jsme v loňském roce tradici naší školy, která je vytvářena skrze její špičkové absolventy i pedagogy. Ti všichni znamenají pro školu vysokou prestiž. Od poloviny roku, kdy jsem začal připouštět, že budu kandidovat na úřad hlavy školy, která má tak velkou vážnost, důstojnost i věhlas, jsem si s plnou silou uvědomoval, jak velmi je pro mne její sedmdesátiletá historie, všechny její vrcholy a vše, co se za tuto dobu udělalo a čeho se dosáhlo, zavazující. Celý můj tvůrčí život je spojen s Husou na provázku, která se také na konci šedesátých let zrodila z rozhovorů tehdy mladého pedagoga JAMU Bořivoje Srby s jeho studenty Evou Tálskou, Zdeňkem Pospíšilem a Peterem Scherhauferem, k nimž velmi brzy přizval i mne. Založení našeho divadla je ukázkovým případem z její dosavadní historie, jak by měla škola působit. Celé české divadlo by mělo být JAMU vděčné, bez „Provázku“ by bylo jiné.
Co ze sedmdesátileté historie školy považujete za nejdůležitější a proč?
Samozřejmě to, že vznikla a že vychovala tak velkou řadu divadelních i hudebních umělců často evropského či světového formátu. Velkým milníkem byl nesporně rok 1990, kdy se škola rozšířila na funkční organismus tím, že z dosavadní velké divadelní katedry vznikla samostatná Divadelní fakulta. To umožnilo vytvořit a akreditovat velkou řadu nových a velmi potřebných oborů – či přesněji v dnešní oficiální terminologii programů – a existence dvou fakult nesmírně rozšířila a zkvalitnila záběr, dosah a domácí i zahraniční prestiž celé naší školy.
Brněnská akademie nese od svého založení 12. září 1947 jméno Leoše Janáčka. Jak osobně vidíte toto jeho patrocinium v roce 2018? Co může tento výjimečný muž škole přinést dnes?
Janáček je fascinující uměleckou osobností. Z mého pohledu především jako umělecký novátor a experimentátor, jehož experimenty se ovšem opíraly o velkou předchozí práci, rozsáhlou sběratelskou činnost v oblasti lidové hudby a celkově velmi podrobné studium a znalost hudby. V tom je velkým vzorem pro naše studenty. Hledání a potřeba nových výbojů je v umění životadárnou potřebou, musí však být vždy opřeno o hluboké poznání uměleckého oboru, v němž chceme experimentovat. Čím je to poznání hlubší, tím je výsledný experiment také opodstatněnější a o to zajímavější. Oproti Praze, která je přirozeným administrativním i kulturním centrem, by Brno mělo být centrem uměleckého experimentu. Leoš Janáček, jeho život i jeho umělecké nasazení nás zde k němu zavazuje a inspiruje. Osobně mne fascinuje i jeho lidský osud. Přečetl jsem o něm toho již hodně a spojuje mne s ním i láska k lázním Luhačovice, kam také jezdím na léčebné pobyty a procházím zde znovu a znovu po jeho stopách.
Posloucháte rád Janáčkovu hudbu? Co z jeho díla máte nejraději?
Miluju houslovou hudbu, proto mám velmi rád oba jeho smyčcové kvartety, především ten první vytvořený z podnětu Kreutzerovy sonáty. Z jeho operního díla je pro mne dramatickým i citovým vrcholem Její pastorkyňa. Protože, jak doufám, mám v sobě stále ještě kus dítěte, nesmírně mne baví Příhody Lišky Bystroušky. Záměrně jsem neřekl jako první Sinfoniettu, aby to nevypadalo obligátně, ale její poslech je mojí srdeční záležitostí podobně jako Zápisník zmizelého, který má i velkou zajímavost dramaturgickou. A Glagolskou mši, kterou Janáček napsal z větší části v Augustiniánském domě právě v Luhačovicích, vnímám jako jeden z vrcholů moderní duchovní hudby.
JAMU jako nová umělecká škola nejdříve sídlila v části budovy někdejšího německého gymnázia na Komenského náměstí, v roce 1965 ji dostala do užívání celou. Dnes škola sídlí hned v šesti objektech. V čem, nebo kde vidíte možnosti jejího dalšího růstu a rozvoje nejen prostorového?
JAMU je nyní prostorově velmi dobře saturována. Spíše než extenzívně bychom měli postupovat intenzívně a měli bychom plně využívat všechny prostory, které máme k dispozici. Divadlo na Orlí se stále ještě učíme plně využívat. A musíme zlepšovat funkce všech objektů, ve kterých sídlíme. Podkrovní prostory na Divadelní fakultě se nesporně ještě dají dotvořit. Hodně potřebná je rekonstrukce divadelního studia Marta, především scénografických ateliérů, které zde sídlí. Nechystám se nic nového stavět, ale možná bude nutné hledat prostor, který by mohl pro ně být zrekonstruován.
V čem dnes vidíte největší problém, s nímž se musí vysoké umělecké školství obecně potýkat?
Největším problémem celého českého vysokého školství je jeho dlouhodobé podfinancování a nejde zdaleka jen o umělecké akademie. Státům, které investují do vysokého školství a vzdělání vůbec, se to velmi rychle vrací. Jako příklad bývá v tomto smyslu uváděno třeba Finsko. U uměleckých škol potřebujeme uvnitř celého prostředí a systému vysokých škol obhájit výzkum uměním. Jsme vysokými školami univerzitního typu, které poskytují svým studentům nejvyšší možnou úroveň uměleckého vzdělávání, jehož nedílnou součástí je i teoretický výzkum. Největší umělci byli vždy schopni vysoké teoretické sebereflexe své tvorby. Aktuálním a nesporně i dlouhodobým problémem, který přináší aplikace novely vysokoškolského zákona, jsou nové akreditace všech oborů, nyní programů, které z ní vyplývají.
Co byste JAMU do další sedmdesátky přál?
Naše škola musí udržovat stále stejně vysokou kvalitu a musí ji i rozvíjet. Musí tedy vychovávat studenty, kteří perfektně zvládnou řemeslo svého umění a zároveň budou schopni na evropské úrovni nových uměleckých výbojů. Přál bych jí, aby neustrnula, aby byla otevřeným prostředím a aby demokraticky působila uvnitř české společnosti. JAMU musí být ohniskem nejen umělecké svobody, ale i podněcovatelem svobodného demokratického občanského života.
Budu nyní osobnější. Počátkem 60. let vám bylo z politických důvodů zakázáno studovat na střední škole, vyučil jste se kovomodelářem. Jak jste se ale dostal k divadlu?
Původně jsem chtěl být malířem a velmi intenzivně jsem se jako dítě na to připravoval. Fascinoval mne Max Švabinský, na kterého jsem se jezdil dívat do Kroměříže, a učil jsem se cvičit ruku podle reprodukcí jeho kreseb a grafik. Vůbec jsem vyrůstal ve výtvarně bohatém prostředí. Moje maminka měla dar, který pojmenovávám jako „boží ruka“, bez jakéhokoliv školení dokonale kreslila. V obtížných padesátých a šedesátých letech pomáhala živit naši rodinu jako malířka šátků. A tatínek, který byl profesí kožešník, před válkou jako mladý úspěšný podnikatel sbíral obrazy českých postimpresionistů, které zdobily vysoké stěny našeho bytu. Nicméně miloval i divadlo, spoluzaložil v Prostějově Hanáckou obec, která se stala rychle ochotnickým divadlem známým i mimo Prostějov, v němž hostovali i velcí profesionální herci. Na kolenou mne tak houpával Rudolf Deyl starší (český herec, dramatik a divadelní pedagog, působil v Národním divadle – pozn. red.). Otec v tomto divadle spíše organizačně působil i v padesátých a šedesátých letech, maminka byla jeho skvělou nápovědkou. Takže i divadlo bylo od dětství organickou součástí mého života a nakonec u mne zvítězilo.
V roce 1968 jste začal v Brně studovat divadelní vědu a stal jste se žákem profesora Bořivoje Srby působícího na JAMU i na UJEP, nyní Masarykově univerzitě. Čím pro vás byla a zůstává tato mimořádná osobnost inspirativní?
Byl pro mne životním učitelem. A to nejen svým hledačským přístupem k divadlu a k profesi dramaturga, ale i svým kritickým a sebekritickým přístupem. Byl mimořádný svou neustálou vnitřní nespokojeností s tím, co dělal, která jej vedla až do konce života k velmi intenzivní umělecké a badatelské práci. Učil mne, že je nutné ve všem pronikat do hloubky. Stejně důležité byly pro mne jeho mravní postoje. To vše dovolovalo, aby vznášel vysoké nároky na své studenty. Vyžadoval, abychom četli každý týden kvanta stran. Pro mne jako pro studenta divadelní vědy a kunsthistorie na brněnské filozofii, bylo důležité, že si mne vybral, přizval mne do svých režijních seminářů na JAMU a začal mne zvát k sobě domů, přičemž každá návštěva měla velmi intenzivní seminární charakter. Posléze, když mu zakázali veřejnou činnost, mne za sebe vyslal do Divadla na provázku.
V roce 1972 jste začal působit jako stálý dramaturg Divadla na provázku v Brně, o čtyři roky se stal jeho uměleckým šéfem. Do rektorského úřadu odcházíte z pozice ředitele Centra experimentálního divadla, které Provázek zastřešuje. Dá se říci, co vám celé ty roky u jmenovaného divadla daly?
Já to už popsal mnohokrát. Budu stručný. Je to celý můj tvůrčí život, vše co jsem v divadle dokázal, udělal i co jsem o něm obecně poznal a o něm se naučil, se odehrálo při práci v Huse na provázku, ať již se jmenovala v sedmdesátých a osmdesátých letech Divadlo na provázku a poté divadlo Husa na provázku. Roku 1975 jsme se po úspěchu na velkém festivalu ve francouzském Nancy stali součástí mezinárodní komunity světového alternativního divadla a spolupráce, která neuznávala hranice států a tehdejší rozdělení světa železnou oponou, se stala mým posláním a posedlostí a přinesla zcela jiný pohled na svět. To byl jeden z největších darů, které mi ty roky daly. Ale bylo toho mnohem víc.
Pro úplnost a plasticitu tohoto vašeho mini portrétu nejde přeskočit ani Václava Havla. Zkraje 90. let jste dva roky působil jako jeho poradce. Odkaz tohoto prezidenta i člověka často připomínáte, třeba v roce 2016 koncepcí a dramaturgií festivalu CED nazvaného Málo bylo Havla… Čemu jste se ve vašem profesním a čemu v osobním životě od tohoto mimořádného muže naučil?
Ještě jako student jsem si na papírek vypsal osobnosti českého a světového divadla, s nimiž se potřebuju setkat. Havel byl spolu s režisérem Janem Grossmanem na českém seznamu první nebo druhý. Důvodem byla samozřejmě jeho dramatická tvorba i jeho dramaturgické působení v Divadle Na zábradlí. V roce 1972 se mně s ním podařilo setkat na představení v pražském Rubínu. Oslovil jsem ho a on – už světově proslulý dramatik – se mnou, obyčejným studentem divadla, o přestávce a pak hodinu po představení mluvil. Pro velkou část mojí generace měl mimořádný význam jeho Dopis Gustávu Husákovi, který v době narůstající skepse přesně a kriticky analyzoval tehdejší stav naší společnosti. Byl to jeden z prvních textů, který jsem samizdatově rozmnožoval. V roce 1977, v době mého prvního uměleckého šéfování Divadla na provázku, jsme poté, co jsme všichni do jednoho odmítli podepsat takzvanou Antichartu (podpisová kampaň československých umělců, odsuzující prohlášení Chartu 77. Signatáři tak vyjádřili loajalitu komunistickému režimu – pozn. red.), od něho dostal tajný vzkaz, že velmi oceňuje náš postoj a že v reakci na represivní tlak, kterému jsme poté byli vystaveni, nemáme podepisovat Chartu, protože děláme alternativní divadelní práci, která by ve společnosti chyběla, kdyby nás zakázali. Po jeho návratu z vězení jsem v roce 1982 pak byl, jak mi později sám řekl, prvním divadelníkem, který ho pozval do divadla. Od té doby byl účastníkem všech našich neoficiálních pražských přehlídek, naše přátelství se prohlubovalo a postupně jsme začali tajně připravovat společné umělecké projekty, což vyvrcholilo tím, že pro mne v roce 1988 jako pro dramaturga napsal Zítra to spustíme, což byla jako hlavní část našeho scénického časopisu Rozrazil vytvořeného společně s HaDivadlem po více než patnácti letech jeho první hra uvedená na profesionální československé scéně a nakonec na dobu skoro dvacíti let, kdy se jako dramatik ve funkci prezidenta odmlčel, i jeho poslední velká hra.
Václav Havel pro mne znamenal mnoho hlavně lidsky. Říkal o sobě, že je strašpytel, ale jeho nesmlouvavé postoje a odvaha byly fascinující. Jednou jsem si mu posteskl, že jeden z mých kolegů se bojí s námi přidat k tehdy zakázané akci. On mi řekl, že nikdy nesmím nikomu vyčítat nebo mít za zlé, že se bojí a má strach. Snaž se hledat, proč se bojí, a to ti o něm hodně prozradí, opakoval mi tehdy. Nic tak ale neomlouval, snažil se pochopit své protivníky i lidi, s nimiž nesouhlasil. Jeho trvání na názorech, k nimž dospěl, to pro mne zůstává dodnes určující. Byl bych zcela jiný, kdybych nebyl jeho přítelem a nemohl s ním nakonec i v jeho prvním prezidentském období spolupracovat.
Již dvacet pět let stojíte též v čele Mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER tedy jednoho z každoročních nejvýraznějších uměleckých výstupů Divadelní fakulty JAMU. Vy jste za život jako divadelník projel po celém světě mnoho divadelních přehlídek. Jak byste popsal jedinečnost této brněnské? Co přináší studentům JAMU, v jejichž výhradní pořadatelské gesci festival je?
Není to divadelní festival běžného typu, který se třeba zevnitř tvaruje pomocí dramaturgie. Tady jde o setkání různých škol a metod divadelního vzdělávání. Spolu se studenty každoročně zodpovědně vybíráme jeho dramaturgickou skladbu. Letos se přihlásilo pětačtyřicet škol z celého světa, což je nejvíce za dobu jeho trvání a což svědčí o rostoucí prestiži festivalu. Pro studenty je to velmi cenné jako jejich první vstup do mezinárodního prostředí a fenoménu, kterým divadlo bezesporu je. Vznikají tady celoživotní přátelství. Tento festival, který je jedním z nejprestižnějších svého druhu v Evropě, představuje pro naše studenty jakýsi vstup do světa.
Od roku 2000 jste profesorem dramatických umění. Čemu chcete mladé adepty dramaturgie na JAMU ponejvíce naučit? Zformulujete své pedagogické krédo?
Na studenty je potřeba klást co největší nároky. Dramaturg musí být nejvzdělanějším člověkem v celém divadle, proto je učím, že musí studovat celý život. Dramaturg je především kreatorem nápadů, musí tedy v sobě pěstovat intuici i odvahu je prosazovat. Musí být výrazným spolutvůrcem a posléze i hlídačem dramaturgicko-režijní koncepce. A v té nejvyšší rovině by měl být dramaturg filozofem i svědomím divadla, nositelem jeho svobodného občanského postoje, strážcem demokracie. Sám jsem byl vždy dramaturgem, který vstupoval do všech divadelních profesí, který zasahoval do všech složek divadelního tvaru a i k tomu své studenty vedu, i když ne každý toho bude schopen.
Nejste jen celoživotní zapálený divadelník, často vás potkávám na koncertech klasické hudby. Jaká jiná umění vám dělají v životě radost? Co v sobě musí nést?
Moji rodiče byli vášniví čtenáři velice kvalitní literatury. Dodnes doma mám prvorepublikovou edici knížek nositelů Nobelovy ceny. O své lásce k malířství jsem mluvil. Maminka mne vodila do opery a na koncerty, bez hudby si život také nedokážu představit. Dodnes nemohu zapomenout na první československý poválečný koncert fenomenálního pianisty Svjatoslava Richtera, který se nevím proč, uskutečnil v Prostějově.
V jaké kondici nyní brněnské divadlo obecně je?
Otázka spíše zní, v jaké kondici je celé české divadlo. Ale odpověď na ni je tématem na celou studii. Brněnské divadelní prostředí má v celé své různorodé škále dnes vysokou úroveň. Oceňuji současné působení Martina Glasera jako ředitele Národního divadla Brno, které se opravdu velice pozvedlo, o čemž svědčí třeba i nabídka festivalu Divadelní svět, jehož hlavním pořadatelem je nyní právě Národní divadlo Brno. Celé české divadlo by mělo být mezinárodně suverénnější. Měli by do něho více vstupovat zahraniční režiséři a mělo by víc uvádět novou původní světovou – ale i českou – dramatickou tvorbu. Z pohledu člověka, který vychovává a vypouští o praxe mladé umělce, s uspokojením sleduji, že se stále reálnější stává –jistě ne nenáročná – rekonstrukce areálu věznice na Cejlu v Kreativní centrum. Podobný multižánrový a ateliérový prostor otevřený nejrůznějším tvůrčím dílnám Brnu, v němž žije a studuje několik desítek tisíc vysokoškolských studentů a je zde tedy silná mladá intelektuální vrstva, prozatím chybí. Proměna věznice zatížené temnou totalitní minulostí v místo tvůrčích experimentů a výbojů by krásně rozvíjela odkaz Leoše Janáčka.
Máte nějaká nesplněná osobní přání?
Nesplněná osobní přání nemám, ale nenaplněných plánů mám stále hodně. Ne všechny asi budou naplněny. K tomu tu a tam vyvstávají další. V tomto smyslu bych však byl nerad, kdyby mne hledačské puzení a tvůrčí nepokoj, jež je plodí, opustily. Člověk si musí přát hlavně zdraví pro sebe a své nejbližší, což je u mne naštěstí v mezích možností naplňováno. A pak si přeji, aby naše společnost nesešla z cesty svobody, demokracie a prozápadní kulturní orientace a v mezích svých sil budu dělat vše, aby se toto mé přání nestalo nesplněným.
Autor působí jako tiskový mluvčí JAMU a divadelní publicista.