Kromě rozmachu distanční výuky objevují pedagogové a pedagožky také další metody, které mohou fungovat v době pandemie i po ní. Jednou z nich je open book exam (OBE), která sice ještě nemá český ekvivalent, ale ve světě je známá už přes půl století a na několika tuzemských, především vysokých školách se s ní setkat lze.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
OBE je takový typ zkoušky, při němž studenti a studentky mohou používat povolené pomůcky, tedy opak klasických, běžných zkoušek označovaných jako closed book exam (CBE). Studující při OBE někdy vědí den i více dopředu, jakou otázku se mají naučit, mají čas na přípravu a při samotné zkoušce si pak pomáhají knihami, internetem i vlastními poznámkami.
Mohla by to být spolehlivá forma dálkového zkoušení, kterou v současnosti školství hledá?
Manželé Anastasija a David Frantovi z Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni se spolu s kolegyní Jaroslavou Novákovou při svém výzkumu zabývali nejen touto otázkou, ale metodou OBE celkově. Výzkum prováděli s podporou CRP projektu Posilování akademické integrity studujících vysokých škol se zaměřením na rizika a příležitosti distančních metod vzdělávání a hodnocení, s jeho výsledky seznámí odbornou veřejnost.
Překvapilo mě, že metoda OBE není vlastně žádná žhavá novinka, která vznikla teď v souvislosti s pandemií, ale že má kořeny podstatně hlouběji.
Anastasija Franta: Podařilo se nám ji dohledat v článcích z 50. let minulého století. Možná existují i dřívější záznamy, ale první, který jsme našli my, je z roku 1958. Máte ale pravdu, že diskuze o této metodě se otevřely právě teď během pandemie, kdy jsme potřebovali narychlo vytvořit nějaký způsob zkoušení na dálku.
Jak jste si při výzkumu rozdělili práci?
David Franta: Moje žena měla na starosti teoretickou část, rešerše manuálů a studií univerzit především z anglosaského světa, ale i z jiných zemí, jako je Indie nebo Rusko, paní doktorka Nováková prováděla řízené rozhovory se studenty učitelství pro 1. stupeň ZŠ, já praktickou část, tedy řízené rozhovory s absolventy a zaměstnanci ZČU. Z mých deseti respondentů bylo devět absolventů Západočeské univerzity, kteří po studiu zůstali na univerzitě působit jako vyučující nebo našli uplatnění jinde než na univerzitě, ale zůstali ve svém oboru.
Znali metodu OBE?
DF: Našli se i tací, kteří ji aplikovali při zkouškách už před pandemií. A někteří docela úspěšně. Jeden z respondentů uvedl, že se k ní propracoval sám, intuitivně, aniž by o ní cokoliv odborného četl. Trvalo mu to osm až deset let. Zkoušky dělá tak, že je vlastně tvoří dva testy, přičemž v jednom z nich užívá metodu OBE, test je časově omezený a zkoumá dovednosti studenta, zatímco druhý test je časově neomezený a je při něm už užita metoda CBE, která zase zkouší studentovy znalosti.
Když metodu OBE popíšu krátce tak, že zkoušený student má u sebe nějakou pomůcku a nemusí všechno vědět z hlavy, není to velké zjednodušení?
AF: Je to nejpopulárnější forma takové zkoušky. Může se konat prezenčně, jak jste ji popsal, kdy student má u sebe jakékoliv pomůcky, které mu učitel povolí, ale za určitých podmínek se může konat také distančně. Tam je otázkou, jestli studentovi učitel povolí používat internet. Existují ale i jiné formy OBE, které se v praxi používají na několika světových univerzitách, například v Exeteru, na Harvardu, v Ontariu nebo Sydney. První z nich je questions released, při níž vyučující posílá studentovi předem soubor otázek, on si je může doma v klidu prozkoumat a následuje zkouška, při které žádné pomůcky nemá. Jinou formou je take home exam, při které student dostane většinou jeden den před zkouškou jednu konkrétní otázku, na kterou se připraví, a druhý den opět odpovídá bez pomůcek.
Mohlo by se zdát, že oproti běžnému zkoušení, při kterém se student nebo studentka naučí všechno a čeká, nač se ho učitel zeptá, je tato metoda jednodušší.
AF: Existují studie názorů studentů na metodu OBE před zkouškou a po zkoušce. Studenti opravdu předpokládali, že pro ně taková zkouška bude snadnější i z psychologického hlediska. Mysleli si, že při ní budou klidnější a nebudou se cítit pod tlakem, ale po zkoušce se ukázalo, že takový pocit měla jen menšina z těch, kteří u zkoušky uspěli. Někteří vědci si to vysvětlují tím, že když studenti vědí předem, že se zkouška uskuteční jako open-book, tak nechodí na hodiny, chybějí, nememorují, co by měli, v domnění, že přijdou na zkoušku a v knize si vše rychle dohledají.
Tak to ale není.
AF: Jedna z univerzit, na které jsme se zaměřili, na to upozorňuje přímo v instrukcích k open book: Čím více pomůcek si přinesete, tím hůře dopadnete. Bude to pro vás velká ztráta času, pokud nemáte správný způsob vyhledávání a neudělali jste si systematické poznámky.
DF: Jak se u mnohých respondentů ukázalo, metoda open book je náročnější v tom ohledu, že se zaměřuje spíše na ty praktické dovednosti. Příkladem může být absolventka fakulty právnické, která musela v rámci svého studia napsat případovou studii, dostala určitý stanovený limit a měla k dispozici zákoníky a další odbornou literaturu. Napsat takovou studii tedy vyžadovalo dovednost a respondentka se nám svěřila, že to pro ni sice byla velmi neobvyklá forma zkoušky, ale s ohledem na studium práv to pro ni zároveň byla zkouška smysluplná, protože se při ní případovou studii opravdu psát naučila. Zkouška opravdu ověřila její dovednost, kterou potom jako právnička už ve firmě užila.
AF: Otázky při OBE jsou většinou těžší a komplikovanější než na obyčejné zkoušce. Když jsem ji v takovém formátu skládala já sama, dostala jsem například otázku „Jaká tvrzení jsou pravdivá?“ a pak různá tvrzení A, B, C, která bylo třeba dohledat v různých zdrojích. Kdybych nevěděla, kde je mám dohledat a ověřit, přišla bych o spoustu času.
Na co konkrétně jste se při výzkumu ptali zaměstnanců a absolventů Západočeské univerzity?
DF: Byly to otázky typu: Jak probíhaly zkoušky na univerzitě? Měly podobu OBE, nebo CBE, popřípadě to byly oba formáty nebo jejich kombinace? Pokud jste dělali zkoušku OBE, u kterých předmětů to bylo? Doporučili byste metodu open book exam, a pokud ano, tak ve kterých předmětech? Zdají se vám zkoušky tohoto formátu relevantní ve vašem oboru?
A odpovědi?
DF: Výsledky takové menší sondy je sice těžké zobecnit, ale i tak jsme se dozvěděli zajímavé informace. Například to, že většina respondentů zažila jako studenti sice metodu closed book exam, ale jako vyučující už používali metodu OBE ještě před pandemií. Samozřejmě s různými výsledky. Jedna respondentka, učitelka německého jazyka, s ní má velmi dobré zkušenosti a domnívá se, že je třeba se otevřít moderním technologiím, a výuka i zkoušení by se podle ní měly odehrávat ve větší míře metodou open book. Respondent, o němž už byla řeč, který se k OBE propracoval sám postupně, se zase domnívá, že je však stále třeba respektovat individuality studentů, neboť někdo je schopnější se věci naučit nazpaměť, ale někdo zase dokáže při OBE kreativně pracovat.
Takže vyučující by mohl v rámci jedné skupiny studujících používat obě metody?
DF: Ano, i to může být cesta. Ovšem ve výzkumu jsme měli také respondenta, který má s open book velmi špatné zkušenosti. On při zkoušce stanovil stejná pravidla pro studenty fakulty aplikovaných věd jako pro studenty fakulty strojní a počítal s tím, že strojaři nebudou mít takové znalosti matematiky, které se u zkoušky předpokládaly, ale studenti aplikovaných věd je budou mít lepší a při zkoušce půjdou do hloubky, dosáhnou lepších výsledků. Jenže zjistil, že mezi oběma skupinami nakonec vůbec nebyl rozdíl. Studenti fakulty aplikovaných věd do hloubky nešli, měli stejné výsledky jako strojaři a co do schopností se neposunuli tam, kam zkoušející předpokládal, že dojdou. Bylo to pro něj zklamání.
K čemu tam došlo?
DF: Studenti fakulty aplikovaných věd mohli mít lepší znalosti než strojaři, jak učitel předpokládal, jenomže když se seznámili s metodou OBE, domnívali se, že nepotřebují větší přípravu, protože budou moci pracovat s pomůckou. Hlubší znalosti matematiky, které pravděpodobně mají, nedokázali při zkoušce zúročit. Učitel označil metodu OBE za v jistém slova smyslu pseudoliberalizaci nebo pseudodemokratizaci. Studentům by na jednu stranu rád vyšel vstříc, protože úroveň matematiky u vysokoškoláků je čím dál horší, ale teď si pokládá otázku, jestli škola touto cestou může studenta, budoucího vědce, na povolání vůbec připravit. Ta otázka je namístě a je třeba říci, že sami vyučující musí zvážit, jakou metodu zvolit.
AF: Ten příběh koresponduje s výzkumy vědců, kteří zjišťovali, jaký vliv má forma zkoušky na přípravu a naopak. V ideálním světě se předpokládá, že student při přípravě na OBE bude používat hloubkový přístup k učení. Jenže strategie přípravy studentů se přitom nemění a na výsledky to žádný vliv nemá. Stále zkrátka záleží na studentovi, jak moc se chce předmět naučit.
DF: Pokud je student dobrý a má opravdu hluboký zájem o předmět, může mu open book pomoci. Ale těm slabším může uškodit.
Takže individuální přístup, o kterém hovořil jeden z dotazovaných učitelů, by byl opravdu řešením.
DF: Schopnosti a potřeby studenta je potřeba zohlednit vždy. Musím ale dodat, že zmíněný respondent, který měl s OBE špatnou zkušenost, také řekl: „Něco pochopit znamená naučit se to nazpaměť.“ A já jako středoškolský učitel mu v tom dávám za pravdu, protože jsou věci, které pochopíte jen tehdy, když se je naučíte, jinak ne.
AF: To je pravda, ale teď žijeme v době, kdy je informací tolik, že žák ve škole má k učení více zdrojů, než jsme měli my. Kdyby se ale poctivý student připravoval na OBE tak, jak by měl, tedy s využitím hloubkového přístupu a podobně, měl by si vytvořit velké množství mentálních schémat, provázat jimi všechny informace mezi sebou a poté by měl vědět, kde jakou informaci dohledá. Tím pádem by si to vlastně i zapamatoval. V jedné studii, kterou jsme se také zabývali, byl výzkum, který zjistil, že studenti úspěšní při OBE byli úspěšní i při CBE. Pomáhala jim právě mentální schémata. Naopak to ale nefungovalo, protože studenti, kteří se jen učili nazpaměť, memorovali, už znalosti mezi sebou propojit nedokázali.
A není tahle náročnost důvodem, proč se metoda OBE dnes nepoužívá více, ačkoliv existuje už tak dlouho?
AF: Budeme-li mluvit o Česku, při našem výzkumu jsme o ní našli v českých textech jedinou zmínku, a to návod z Masarykovy univerzity. Je to možná i tím, že vědci z různých států dříve nebyli tak propojeni a nesdíleli mezi sebou informace jako dnes. To je ale moje domněnka, může za tím stát také třeba konzervatismus starších profesorů.
DF: Ano, to spíše.
Ve světě je to tedy úplně jinak, metoda open book je rozšířenější?
AF: Většina zdrojů, které jsme našli, pochází z Ameriky nebo Velké Británie, z Kanady, Austrálie nebo Nizozemí. Jeden zdroj byl také z Ruska, ale třeba já jsem studovala na moskevské univerzitě a tam jsme se s takovým formátem zkoušky také nikdy nesetkali. Přichází to až v poslední době.
DF: Je třeba také říct, že dobře připravit zkoušku OBE je náročné i pro pedagoga. V jistém smyslu je jednodušší zadat uzavřené, ale poměrně široké otázky, a student ať mluví. V našem výzkumu byl ale také jeden respondent, který kritizoval klasickou metodu CBE použitou v biologii. Říkal, že se musel na poznávačky učit nazpaměť latinské zoologické a botanické názvy, přestože latinou neprošel, nezná strukturu latinského jazyka, gramatiku… Latina pro něj byla prázdný pojem a on si nedokázal odvozovat další latinské názvy. Souhlasím s tím, že tento postup nebyl dobrý. Takový student by měl nejprve buď projít nějakým kurzem latiny a až poté se učit metodou CBE, anebo mít při poznávačce k dispozici nějaké klíče, a postupovat tedy metodou OBE.
Dáme-li vedle sebe plusy a minusy metody OBE, myslíte, že má v českém školství potenciál do budoucna?
DF: Dobrý učitel by měl sám poznat, kdy ji lze použít, a kdy ne, jaký edukační cíl si klade a co chce, aby se student naučil. Například v gramatice je nutné, aby se student určité znalosti naučil nazpaměť. Dejme tomu koncovky je třeba se nabiflovat. Ale jak uvedla jedna respondentka, při technice překládání pak už lze používat slovníky, podívat se do nich, promyslet si to a to už je OBE.
AF: Každý učitel sám vyhodnotí, jaké znalosti jsou základní, jaké praktické a jaké spíše rezervní. Metodu bychom určitě neměli zavádět stylem: Teď se začne používat. Studenti i vyučující potřebují nabrat zkušenosti, k čemuž existují návody. Několikrát jsme narazili na názor, že by se na vysokých školách mohly zavést nepovinné OBE průběžné testy. Kdybychom v takovém formátu dělali průběžný test, studenti by už věděli, co je čeká na konci semestru, jak se mají připravit, kolik knih si s sebou přinést.
Jak naložíte s výsledky výzkumu?
DF: Studii plánujeme zaslat do jednoho pedagogického časopisu a výsledky budou zveřejněny také v dokumentu CRP projektu Metoda open book exam na vysoké škole, což bude dokument určený všem vysokým školám v České republice.
Pořád jsme vlastně hovořili o vysokém školství, ale bylo by možné OBE používat třeba na středních školách?
DF: Musí to opět vycházet z charakteru předmětů. Já jako učitel na gymnáziu používám metodu OBE rád, pokud se to hodí. Při překladu latinského textu na známky mají studenti slovník, protože byť se latinská slovíčka a gramatiku učíme, latina není živý jazyk a oni nemají komunikační znalosti tak zažité. Takže v určitém ohledu ano, ale na středních to určitě nemůže být většinová metoda, tou musí stále zůstat CBE. Student musí na střední škole získat znalostní fundus, ze kterého později, třeba právě na vysoké škole, vychází.
AF: A myslíš, že by studenti na střední škole udělali maturitu, kdyby byli zkoušeni jen ve formátu OBE?
DF: Řekl bych, že by je to svádělo spíše k lenivosti. Středoškolský student potřebuje vést za ruku a ukazovat a pro mě by to byly promarněné hodiny. Pokud by se takto pracovalo pořád, student by na vysokou školu nebyl dobře připravený.