Leaky pipe aneb prokapávající potrubí. Situace, kdy sexistické nebo jinak necitlivě nastavené univerzitní prostředí může odradit celou řadu nadaných lidí. Ke škodě všech. Jak se tomu vyhnout a jak zamezit genderově podmíněnému násilí, už řeší stále více fakult českých vysokých škol. „Hledají se způsoby, jak nebýt rigidní a neomezovat běžnou interakci, zároveň ale nastavit jasné mantinely,“ říká právnička Šárka Homfray, jejíž agendou je pracovní právo a genderové aspekty světa práce. I proto byla hned na několika vysokých školách členkou etických komisích.
Z hlediska práva je genderově podmíněné násilí podle Šárky Homfray komplikovaný a široký fenomén. „Má mnoho forem. Od těch, v nichž někdo na první pohled nemusí vidět násilí, což může být verbální nebo ekonomická podoba násilí, často se v tomto případě mluví o šikaně, znevýhodnění či útlaku. Na druhé straně pomyslného spektra je pak často brutální fyzická podoba násilí,“ říká a dodává, že z právního pohledu je situace komplikovaná i proto, že je tu dvojí úloha vysokých škol. Vysoká škola má jednak povinnosti a práva vůči svým studujícím, zároveň je ale taky zaměstnavatelem.
Když loni na podzim uspořádalo ministerstvo školství akci nazvanou Bezpečné vysoké školy: setkání ombudsosob a lidí pověřených problematikou sexuálního obtěžování na vysokých školách, sešlo se tu hned několik desítek zástupců a zástupkyň univerzit: ombudsmani a ombudsmanky fakult, lidé ze studijních oddělení, děkanátů či rektorátů.
„To, že jich tam bylo tolik a že byli z různých univerzit, svědčí o tom, že tato debata nabývá na důležitosti,“ usuzuje právnička Šárka Homfray, která na zmíněném setkání byla taky. Ve svém příspěvku prezentovala novou příručku, kterou vypracovala pro Národní kontaktní centrum – gender a věda a která shrnuje právní aspekty problematiky genderově podmíněného násilí.
Může se genderově podmíněné násilí týkat třeba i stylu výuky?
Může. V jedné škole jsme v komisi řešili situaci, kdy si studující v hodnocení předmětu poměrně často stěžovali na kvalitu výuky, na to, že daný vyučující dělá sexistické vtipy nebo že při plnění akademických povinností preferuje jeden gender. Zde je vždy třeba zjistit, zda se nejedná například o nevhodnou formu šikany ze strany studujících či zda se skutečně jedná o problém s úrovní etické kvality výuky.
Na některých vysokých školách, často kvůli nějaké nepříjemné zkušenosti, začali sepisovat etické kodexy. Je to jedno z možných a funkčních řešení, které může zabránit genderově podmíněnému násilí?
Etický kodex je předpis, který může skutečně pomoct, zároveň to ale není předpis jediný ani to není předpis samospásný. U etického kodexu máte jedinečnou možnost specifikovat povinnosti a očekávání od všech lidí, kteří se na škole pohybují. Tedy jaké etické, morální či právní zásady mají dodržovat. Není ale zcela jednoznačná jeho povaha, a tedy ani to, jakým způsobem je možné vymáhat jeho porušení. Kromě etického kodexu existuje ale taky disciplinární řád, v němž lze řešit následky pochybného jednání či chování.
Někdy se mluví o etických komisích, které by mohly vzniklé problémy na škole řešit. Může být toto řešení funkční?
Etické komise vznikaly obvykle jako reakce na velké plagiátorské skandály a falešné udělování titulů a to je úplně něco jiného než genderově podmíněné násilí. V případě plagiátorství se můžete opřít o písemné podklady a analýzy, lze to projednávat relativně veřejně bez toho, aby byla narušená intimní oblast určitého člověka nebo nějakého okruhu lidí. Je to formální řízení před vícečlennou komisí. Pokud se ale bude řešit případ, kdy si studující bude stěžovat na obtěžování ze strany vyučujícího, tak tento mechanismus nebude dostatečně citlivý. A pokud nemáte vytvořený dostatečně citlivý mechanismus, může to být důvod, proč o tom studující ve škole nikomu neřekne.
V některých případech se etické komise ustavují ad hoc, aby se z případu, který se na škole musel řešit, škola sama poučila. To význam má?
Některé vysoké školy si je tímto způsobem skutečně ustavují. Jsou složené z externích odborníků a odbornic s příslušným vzděláním v genderové problematice, kde se daný případ může projednat a navrhnout řešení, jak postupovat do budoucna, zejména preventivně. Z mých zkušeností je výhodou takového přístupu kromě odbornosti těchto osob i jejich určitý nadhled, který si nad situací mohou utvořit lépe než někdo takzvaně zevnitř. Každá škola ale má svá specifika a ta mohou externistům a externistkám zase unikat.
Jaké další možnosti vysoká škola má?
V závažnějších případech nemusí věc řešit sama. Problém, který se na škole objeví, může spadat do působnosti orgánů činných v trestním řízení. A pak je tu ještě jedna oblast, která je podle mých zkušeností často opomíjená, a to je přestupkové právo. V mezilidské komunikaci existuje řada problémů, u nichž bychom mohli mít pocit, že je to čistě problém jen daných dvou lidí. Dám příklad – třeba velmi agresivní pomluvy nebo určitý typ pronásledování. Můžeme se mylně domnívat, že pokud to nepřesáhne hranici trestného činu, není to právně řešitelné. Přestupkové právo ale na řadu těchto projevů pamatuje a z mé zkušenosti i pouhé projednání přestupku bez ohledu na výsledek může napomoct tomu, aby si agresor uvědomil, že to, co dělá, není v pořádku. Vzpomínám si například na spor sice nikoli z akademické sféry, ale v tomto ohledu velmi typický. Kolegyně dělala kolegovi velké naschvály, někdy až na úrovni dětí předškolního věku, jako je schovávání věcí. Když ho začala ale pomlouvat u spolupracovníků, dali jsme podnět k přestupkové komisi. To postačilo k tomu, aby si kolegyně uvědomila, že nejde jen o zábavu, a dala pokoj. Zdá se to jako banalita, ale nelze vyloučit, že by to gradovalo do sporu, který by otrávil celé pracoviště, zatímco vedení mělo pocit, že se jich to netýká…
Jednou z možností, pokud věc řešíme na půdě školy, je fakultní nebo univerzitní aparát zaměřený na tuto problematiku, obvykle v podobě ombudsosoby.
Určitě se školám vyplatí, pokud mají někoho, kdo se této agendě věnuje a ideálně by na to neměl být sám. Zároveň dává takové místo možnost se o takových věcech vůbec dozvědět.
Musíte vytvořit bezpečný prostor, aby se zjistilo, jestli se na vašem pracovišti neděje něco špatného…
Přesně tak. Je to ale velmi individuální podle typu a charakteru školy. Na některých školách, které jsou menší a mají méně formální vnitřní nastavení, jsou k vyvolání důvěry potřeba jiné mechanismy než na velkých vysokých školách nebo fakultách s tisícovkami studujících. A na různých typech škol budou i různá očekávání, co se bere ještě za etické, a co ne. Abychom ale vytvořili na škole atmosféru důvěry a aby člověk, který se setkal s neetickým jednáním, neměl problém o tom s někým mluvit, musí vždy vědět, za kým jít. Taky by měl předem vědět, co se s jeho podnětem bude dít, kdo ho bude řešit a jak se to bude dál, řekněme, procesovat. Důležité je zaručit jeho anonymitu.
Škola ale taky není v lehké pozici.
To je pravda. K tomu, abyste mohla něco řešit, je potřeba dostatek informací. Škola ale na rozdíl od policie nebo správních orgánů řešících přestupky nemá příliš mnoho nástrojů, jak z někoho informace „dostat“. Nemůže předvolávat svědky a dožadovat se svědecké výpovědi. Přitom ale potřebuje mít podklady, o které se může opřít v případě, že by chtěla přistoupit k disciplinární sankci nebo k některému pracovněprávnímu opatření. A pokud se něco stalo třeba za zavřenými dveřmi mezi dvěma lidmi, je dokazování opravdu náročné.
K tomu, předpokládám, může dopomoct právě i atmosféra důvěry, o níž jste mluvila.
Ano, protože když se lidé, kteří se rozhodnou svěřit, budou cítit bezpečně, nebudou se bát uvádět detaily nebo konkrétní jména. Čím větší důvěru tedy ombudsman nebo ombudsmanka nebo někdo jiný na fakultě má, tím víc informací bude mít škola k dispozici a tím jednodušší bude najít cestu k nápravě.
Mluvila jste taky o neformálním prostředí na některých vysokých školách. Je to v pořádku? Nepřináší to pouze více možností, prostoru pro vznik nežádoucích situací?
Je pravda, že na některých vysokých školách bývá vnitřní prostředí hodně neformální, ale to zároveň neznamená, že bude automaticky neetické. Musíme ale vědět, že je to hodně tenký led. Nerada bych vzbudila dojem, že na školách, kde neformální nastavení dlouhodobě funguje, musí skončit všechny třeba mimofakultní akce a všichni se k sobě musí začít chovat super formálně.
Pomůže, když se o tom bude otevřeně mluvit? Tedy, že neformální prostředí může být fajn, ale za určitých podmínek…
Myslím, že určitě ano. V této debatě jsme aktuálně ve fázi, kdy, dá se říct, to staré umírá, ale nové se ještě nezrodilo. Je tu patrná změna nahlížení na tato témata, jako příklad mohou posloužit konsenzuální vztahy na akademické půdě. Vztah mezi studujícími a vyučujícími není mocensky rovnovážný a nikdy nebude. Jde o vztah někoho, kdo moc drží, a někoho, kdo je v podřízeném postavení. U generace mých rodičů takové vztahy patřily k naprosto akceptovatelnému folklóru. Dneska už se na to ale jako na samozřejmost nedíváme. V této debatě odehrávající se právě teď je patrný posun v nahlížení na to, co je přípustné, a co už ne. S tím samozřejmě souvisí i to, že se objevují různé reakce a někomu tyto debaty vadí. Argumentem je, že se to mnoho let neřešilo, tak proč je to najednou téma. Což je sice pravda, na druhou stranu společenská změna je zkrátka dynamická záležitost. Tady doporučuji nastavit jakousi tlustou čáru, prodiskutovat nová pravidla vzájemného chování s tím, že se akcentuje, že se věci prostě mění.
Když jsem o konsenzuálních vztazích na akademické půdě psala pro magazín Heroine, v rozsáhlé diskuzi pod článkem zaznívaly nejčastěji dva argumenty. Za prvé, že jsou oba dva lidé, kteří do vztahu vstupují, dospělí. A za druhé, že nemůžeme přece lásku oklešťovat pravidly.
Jako právnička si dokážu představit vcelku jasná pravidla, která by mohla být na vysoké škole ohledně konsenzuálních vztahů nastavená. Otázkou samozřejmě je, zda je to žádoucí, ale na to si musí odpovědět už samotné vysoké školy. Jednou z možností, vcelku jednoduchou, je, že lidé, jsou-li ve vztahu, k sobě nemají žádný pedagogický vztah, tedy vyučující nevede závěrečnou práci nebo nesedí u zkoušky svého partnera či partnerky.
U konsenzuálních vztahů je potřeba si uvědomit, že jsou obvykle konsenzuální na začátku, ale ne vždycky i na konci. Zároveň ale nechci démonizovat jen vyučující, protože se samozřejmě můžete setkat i se studujícími, kteří neustojí rozchod nebo nezájem. Z toho vyplývá, že když máte vztah na akademické půdě, pouštíte se do něčeho, co se odehrává v rizikovém prostředí. A pokud to nedopadne dobře, následky můžou být opravdu dramatické. Navíc se to netýká jen jednoho člověka, ale může to ovlivňovat dynamiku celého studijního kolektivu.
Jaké největší obavy při řešení genderově podmíněného násilí ve školách mají?
Největší obavy panují z toho, co vysoká škola ještě může, a co ne. Řeší se třeba, zda když pedagog, řekněme, nedosahuje etických standardů během výuky, zda ho „jen“ nenechat učit, ale na škole si ho nechat, protože může dělat výzkum, v němž je dobrý. Setkala jsem taky s případem, kdy se na jedné vysoké škole řešilo sexuální obtěžování studentky. Daná škola propustila onoho pedagoga, on ale následně vyhrál soud o neplatnost výpovědi. Mohl se triumfálně vrátit, což pro atmosféru ve škole nebylo dobré. Myslím, že na oběti může mít takový scénář devastující účinky. Troufnu si dokonce říct, že je to horší, než kdyby ho vůbec nepropustili.
Je asi logické, že v těchto případech poškozená strana očekává, že dojde ideálně k exemplárnímu postihu.
Na druhou stranu ale chápu obavy škol, když člověk, s kterým danou věc řeší, nepochopí, v čem je problém, a na odchodu se nedohodnou. Z pracovněprávního hlediska je dobré mít na paměti, že nároky na to, abychom někoho propustili, jsou opravdu vysoké. Není to tedy jednoduchá situace. Do hry vstupují případné soudní spory či medializace. Ale zrovna citlivou medializaci některých kauz hodnotím spíše kladně, protože to popohání celospolečenskou diskuzi.
Nezbývá tedy než se postupně učit, jak takové věci řešit?
Ano, ale bez ohledu na to, co jsem před chvílí řekla o právu, by nemělo být naší snahou mít co nejvíc postižených a sankcionovaných, ale mít co nejméně genderově podmíněného násilí.
Tím se dostáváme k otázce prevence...
Důležité je zvyšovat povědomí o tom, co to genderově podmíněné násilí je. Nejvážnější formy si dokážeme představit asi všichni a většina pachatelů asi i tuší, že dělá něco špatně. Pak jsou tu ale projevy v podobě třeba stereotypů či sexistických či rasistických vtipů nebo třeba mírnější formy hatespeech. To, co můžeme nazývat benevolentním sexismem nebo i benevolentním rasismem a co je někdy podávané v rádoby humorné formě. A tady, řekla bych, naše citlivost ještě není taková.
Zároveň platí, že pokud zpochybňujeme schopnost studujících nebo jim nějak znepříjemňujeme studium, tak oni pak, byť jsou nadaní a perspektivní pro svůj obor, mohou ze školy odcházet.
O tomto jevu se mluví jako o leaky pipe (prokapávajícím potrubí). Sexistické nebo genderově stereotypní nastavení vzdělávacího procesu a obecně univerzitního prostředí může odradit celou řadu potenciálně nadaných vědkyň a vědců či jiných odborníků...
… a to je škoda pro nás pro všechny.
Ano, a proto mi přijde důležité opakovat, že vysoké školy mají ze zákona úkol spoluvytvářet občanskou společnost a vést k demokratickým principům. Nechci působit jako někdo, kdo chce třeba zakazovat humor během výuky, ale humor mezi dvěma lidmi je trochu jiná věc než ve výuce, tam můžeme mít přísnější kritéria. A taky nejde jen o to něco zakazovat. Je potřeba o těchto věcech mluvit a říkat, proč jsou nežádoucí, koho poškozují, jaké mají dopady či že slova nejsou „jen“ slova.
Navíc pokud vysoká škola deklaruje, že stereotypy a diskriminace tady nemají místo, šíří tuto myšlenku nejen do svých učeben a kanceláří, ale taky v celé společnosti.
To je podle mne zásadní úloha univerzit. Vysoké školy nastavují laťku, která určuje, jak se k této problematice budou lidé ve společnosti stavět. Právě kvůli tomu by měly vysoké školy přistupovat k této problematice zodpovědně a citlivě, protože jsou to právě ony, které mohou být hybatelem veřejné diskuze a následných změn.