Platy vysokoškolských učitelů jsou ve srovnání se zahraničním velmi nízké

Platy akademických pracovníků vysokých škol jsou v České republice relativně velice nízké. A to jak v porovnání s platy jejich kolegů v jiných vyspělých i méně vyspělých zemích, tak v porovnání s jinými kvalifikovanými povoláními v České republice. Našim vysokým školám, které jsou přirozenou součástí globálního vysokoškolského prostoru (a nemohou jí nebýt), to ovšem výrazně snižuje možnosti reálné konkurenceschopnosti v mezinárodní, ale i v národní soutěži o kvalitní akademické pracovníky. Platí to tedy nejen pro získávání výrazných osobností ze zahraničí na naše vysoké školy, ale i pro přijímání či udržení nejlepších českých odborníků.

V nedávných diskusích o rozpočtu vysokých škol na rok 2018 se často poukazovalo na nízké platy akademických pracovníků na vysokých školách. Na rozdíl od obdobné diskuse na úrovni základních a středních škol však argumentace postrádala mezinárodní srovnání úrovně platů učitelů na vysokých školách. Přitom právě vysoké školy jsou z celého vzdělávacího systému nejvíce ovlivněny procesy celosvětové globalizace a evropské integrace. Prostředí, v němž působí, se internacionalizovalo a školy se staly součástí mezinárodního prostoru vysokoškolského vzdělávání nebo také globálního trhu, v němž musí obstát ve stále náročnější konkurenci. Také proto není možné ani diskusi o platech akademických pracovníků vysokých škol uzavřít pouze do národního rámce, ale musí se opírat i o komparativní poznatky. Navíc srovnání s jinými vyspělými zeměmi umožňuje zasadit domácí diskusi do srozumitelného rámce a nabídnout jí i jasná kritéria pro hodnocení zjištěného stavu.

Důvodem, proč dosud v diskusi o platech akademických pracovníků nezazněly jasné argumenty opírající se o srovnatelná data, je do určité míry i to, že ani v některých vyspělých zemích nemají na národní úrovni vždy dostatečné nebo dosti přesné informace a data o jejich skutečném platu. Souvisí to s mírou autonomie vysokých škol, ale i se skutečností, že platy akademických pracovníků nejsou centrálními orgány (například ministerstvy nebo statistickými úřady) vždy jasně definovány a navíc jsou na školách často a podle různých kritérií diferencovány.

Proto je k dispozici pouze několik málo zdrojů mezinárodně srovnatelných údajů o platech akademických pracovníků. Již na počátku 90. let minulého století se Česká republika zapojila do velkého mezinárodního projektu Academic Profession in International Perspective, který se snažil postihnout celkové mezinárodní trendy ve vývoji akademické profese včetně odměňování akademických pracovníků. Metodika zjišťování jejich platů však nestála v centru pozornosti projektu, a také proto nebyla dostatečně propracována, aby mohla sloužit k jejich přímému porovnání (blíže viz například Philip G. Altbach (ed.): The International Academic Profession. Portraits of Fourteen Countries, Carnegie Foundation for the Advancement of Teaching, 1996).

Pak však přišla delší odmlka, protože Česká republika se nezapojila do žádného z významnějších mezinárodních projektů, které by se tématu akademických pracovníků a jejich odměňování nějak týkaly. Nenajdeme nás tedy bohužel ani v mezinárodním projektu Changing Academic Profession (CAP), kterého se v letech 2007-2010 zúčastnilo 18 zemí, z toho 7 evropských (Německo, Nizozemsko, Finsko, Itálie, Norsko, Portugalsko a Spojené království), ani v navazujícím projektu Academic Profession in Europe: Responses to Societal Challenges (EUROAC) z let 2010-2013, do něhož se zapojilo ještě dalších 5 evropských zemí (Rakousko, Chorvatsko, Irsko, Polsko a Švýcarsko).

Posledním dostupným zdrojem srovnatelných údajů o platech akademických pracovníků jsou výsledky speciálního projektu a šetření OECD (INES NESLI & LSO Networks). Do projektu a šetření, které jsou zaměřeny přímo na srovnávání platů akademických pracovníků, se zapojilo celkem osmnáct zemí: sedmnáct členských států OECD – tentokrát včetně České republiky – a navíc Brazílie. V rámci projektu byly prostřednictvím národních statistických databází sbírány a zpracovávány údaje o průměrných ročních platech všech učitelů vysokých škol a zvlášť ještě vysokoškolských profesorů (nebo srovnatelné kategorie akademiků) v letech 2013 až 2014. V roce 2015 a v roce 2016 byly výsledky tohoto projektu a šetření zveřejněny v databázi i v publikaci OECD Education at a Glance formou mimořádného dodatku ke kapitole D3 How much are teachers paid?

Z databáze OECD Education at a Glance jsou rovněž převzaty údaje o průměrných platech učitelů nižších stupňů škol i o platech všech vysokoškoláků v dané zemi. Použité údaje a ukazatele jsou zpracovávány podle poměrně komplikované mezinárodní metodiky OECD, aby byly srovnatelné pro všechny země zahrnuté do projektu a do šetření. Nelze je proto přímo porovnávat s národními zdroji, jakými jsou u nás například ČSÚ nebo Trexima. Ty ovšem využíváme pro rozbor platových poměrů uvnitř České republiky.

Náš následující rozbor čerpá z dosavadních výsledků tohoto projektu. Z mezinárodního srovnání průměrných ročních platů všech učitelů a profesorů vysokých škol s učiteli jiných vzdělávacích stupňů a především se všemi vysokoškoláky v České republice a v dalších zemích OECD vyplývá několik podstatných skutečností a závěrů. Porovnáváme přitom zaprvé nominální výši průměrných platů podle směnného kurzu jednotlivých měn, zadruhé jejich nominální výši podle kupní síly měn a zatřetí jejich relativní výši ve vztahu k jiným vysokoškolákům a učitelům v dané zemi.

Platy učitelů českých vysokých škol jsou v komparaci s ostatními vyspělými zeměmi skutečně velmi nízké. Vždyť v nominální výši (podle směnného kurzu) dosahují v roce 2014 ve většině z osmnácti srovnávaných zemí oproti platům našich vysokoškolských učitelů více než trojnásobku (Belgie, Finsko, Francie a Švédsko), čtyřnásobku (Itálie, Velká Británie a USA) nebo dokonce více než pětinásobku (Austrálie, Lucembursko a Norsko). Avšak i v méně rozvinutých zemích (Jižní Ameriky) s nižší ekonomickou úrovní než u nás jsou nominální platy učitelů vysokých škol výrazně vyšší (Chile i Brazílie).

Srovnávat se tak můžeme pouze s bývalými socialistickými zeměmi (Slovensko, Maďarsko a Polsko) a s Islandem, kde ovšem platy učitelů značně ovlivnila nedávná dramatická ekonomická krize, po které se snižovaly platy i mzdy v celé ekonomice. Přesto jsou i v těchto zemích (především v Polsku díky nedávnému razantnímu zvýšení platů akademických pracovníků) nominální platy vysokoškolských učitelů vyšší než v České republice, která se v roce 2014 mezi všemi osmnácti srovnávanými zeměmi umístila na posledním místě.

Předchozí závěry však příliš neoslabí, ani když vezmeme v úvahu, že cenová hladina je u nás nižší (někdy podstatně) než ve většině vyspělých zemí. I po přepočtu platů vysokoškolských učitelů podle parity kupní síly (PPP) zůstáváme téměř na samém konci pořadí osmnácti zemí, za něž jsou k dispozici srovnatelné údaje (viz následující graf). Nižší roční plat všech učitelů vysokých škol, který u nás v roce 2014 činil v průměru 27 693 přepočítaných USD (PPP), mají jen na Slovensku (26 726 USD PPP), kde sice vysokoškolští učitelé berou o něco vyšší nominální plat (o 4 %), ale současně je na Slovensku vyšší i hladina spotřebitelských cen (o 7 %). O desetinu vyšší však mají přepočítaný plat v Maďarsku a dokonce ještě výrazně vyšší – o celou polovinu (40 862 USD PPP) v Polsku, kde došlo k podstatnému zvýšení platů učitelů vysokých škol právě v posledních letech, kdy se Polsku ekonomicky dařilo.

Nedostatečné platy vysokoškolských učitelů na našich školách však nevyplývají jen z přímého srovnání jejich nominální hodnoty (ať už podle měnných kurzů nebo podle parity kupní síly) se situací v jiných zemích, ale i ze srovnání platové úrovně různých vysokoškolských profesí v kontextu každé země. Platy našich učitelů všech stupňů škol včetně vysokých jsou totiž pod úrovní celkových průměrných platů všech vysokoškoláků, což přinejmenším v případě učitelů vysokých škol není ve světě zdaleka obvyklé. Z osmnácti srovnávaných zemí to totiž platí pouze pro Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Norsko a Finsko, přičemž u nás je navíc tento rozdíl vůbec nejvyšší (viz následující graf).

 

V České republice je také proto skupina povolání Učitelé na vysokých a vyšších odborných školách (vymezená na třetí rozlišovací úrovni mezinárodní klasifikace povolání jako ISCO 231) mezi 37 skupinami kvalifikovaných povolání (třídy povolání ISCO 1 a ISCO 2) v mediánu průměrného platu až na 20. místě. Před ní přitom figuruje řada nepochybně méně kvalifikačně náročných povolání, která také v řadě případů nevykonávají pracovníci s vysokoškolským vzděláním. K podobným výsledkům se dostaneme, když povolání dále konkretizujeme. Mezi 250 kvalifikovaných povolání (třídy povolání ISCO 1 a ISCO 2 vymezené na páté rozlišovací úrovni povolání) se v mediánu průměrného platu zařadili Profesoři na vysokých školách (ISCO 23102) na 28. pozici, Docenti na vysokých školách (ISCO 23103) teprve na 77. pozici, Odborní asistenti (ISCO 23104) ovšem až na 184 pozici, Lektoři (ISCO 23106) na 226. a Asistenti na vysokých školách (ISCO 23105) dokonce až na 247. pozici. Ti všichni dnes samozřejmě učí vysokoškolské studenty.

To, že platy profesorů na českých vysokých školách dopadají v mezinárodním i národním kontextu přeci jen o něco lépe, než platy všech vysokoškolských učitelů, má dvě hlavní příčiny. Zaprvé je to fakt, že podíl profesorů na českých vysokých školách je nižší, než ve většině evropských zemí: zatímco u nás je to přibližně 11 %, v evropském průměru jde zhruba o 15 % a mimo Evropu je tento podíl většinou ještě vyšší. Profesoři tedy u nás tvoří o něco užší (exkluzivnější) skupinu nejlépe placených učitelů a tedy logicky i jejich odstup od celkového průměru je větší. Zadruhé právě v posledních letech u nás došlo ke zvýšení právě platů profesorů na rozdíl od ostatních skupin akademických pracovníků.

Závěrem předloženého rozboru je možné jednoznačně potvrdit, že platy akademických pracovníků vysokých škol jsou v České republice relativně velice nízké. A to jak v porovnání s platy jejich kolegů v jiných vyspělých i méně vyspělých zemích, tak v porovnání s jinými kvalifikovanými povoláními v České republice. Našim vysokým školám, které jsou přirozenou součástí globálního vysokoškolského prostoru (a nemohou jí nebýt), to ovšem výrazně snižuje možnosti reálné konkurenceschopnosti v mezinárodní, ale i v národní soutěži o kvalitní akademické pracovníky. Platí to tedy nejen pro získávání výrazných osobností ze zahraničí na naše vysoké školy, ale i pro přijímání či udržení nejlepších českých odborníků. Přitom světové výzkumy opakovaně potvrzují, že klíčovým faktorem pro vysokou kvalitu vzdělávání jsou především kvalitní učitelé. V takové situaci a za takových podmínek ovšem není možné od našich vysokých škol očekávat nebo dokonce požadovat výsledky srovnatelné s nejlepšími školami ve vyspělých zemích světa.

Autor působí ve Středisku vzdělávací politiky PdF UK.