Jak podpořit mobilitu? Pomoci studentům s granty a půjčkami

Jak zajistit, aby se studentům snáz vyjíždělo na studijní pobyty a stáže do jiných zemí? Mezinárodní studie kladou důraz na zahájení výuky cizích jazyků už na nižších stupních vzdělávání. Například v Lucembursku se žáci učí dva cizí jazyky dvanáct let. Česko se – s jedenácti lety výuky prvního a šesti lety výuky druhého jazyka – v této kategorii neumístilo úplně špatně. Větší překážkou pro vysokoškolskou mobilitu je ovšem nedostatek peněz pro studenty. Na evropské úrovni se vše řeší především prostřednictvím grantů a půjček z programu Erasmus+. Jednotlivé členské státy by ale měly mít i své prostředky – dostupné a přenositelné. 

Jaké ukazatele lze použít ke sledování podpory mezinárodní studijní mobility studentů na vysokých školách v Evropě? A jak si evropské země stojí při jejich porovnání? Odpovědi můžeme najít ve srovnávací studii sítě Eurydice Mobility Scoreboard. Higher Education Background Report (Srovnání ukazatelů studijní mobility. Podkladová studie o vysokoškolském vzdělávání). Údaje ve studii se vztahují k referenčnímu akademickému roku 2015/2016 a poskytlo je 28 členských zemí EU a dále Bosna a Hercegovina, Island, Lichtenštejnsko, Černá Hora, Norsko, Srbsko a Turecko.

Publikace byla uveřejněna koncem roku 2016. Impulsem pro její vznik bylo mimo jiné sdělení Rady Evropské unie Mládež v pohybu (2010), respektive její doporučení vytvořit ukazatele studijní mobility, které pomohou sledovat, k jakému pokroku dochází v evropských státech při podpoře studijní mobility a při odstraňování překážek v této oblasti.

Autoři publikované studie vybrali celkem šest souhrnných ukazatelů v pěti tematických oblastech: informace a poradenství, jazyková příprava, přenositelnost grantů a půjček, podpora studentů ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí a uznávání studijních výsledků (dva ukazatele). Každému z těchto ukazatelů je ve studii věnována jedna samostatná kapitola. Analýza všech pěti tematických oblastí zahrnují vždy řadu různých dílčích indikátorů a proměnných. Teprve na jejich základě poté vznikají souhrnné ukazatele (scoreboard indicators). Míra naplnění souhrnných ukazatelů je pak ve studii definována pomocí určených kritérií a je barevně rozlišena do 5 kategorií. Mezními barvami jsou zelená – kritéria jsou zcela splněna – a červená – žádný ze zkoumaných prvků není naplněn. Pro ilustraci je v závěru každé kapitoly použita mapka, v níž jsou země barevně označeny podle toho, do které z pěti kategorií se zařadily. Všechny souhrnné ukazatele a míra jejich naplnění jsou pak uvedeny v závěrečné tabulce (Mobility Scoreboard).

Součástí publikace (jako její příloha) jsou rovněž statistické ukazatele věnované mobilitě vyjíždějících studentů z EU a z dalších evropských zemí, které se na této studii podílely.

Jazyková příprava vede

Sledujeme-li míru naplnění jednotlivých souhrnných ukazatelů, jsou evropské země hodnoceny nejlépe v jazykové přípravě. V kategorii označující nejnižší míru naplnění bylo v případě souhrnného ukazatele pro jazykovou přípravu nejméně vzdělávacích systémů. Zároveň se zde nacházelo téměř nejvíce systémů v kategorii označující míru nejvyšší a nejvíce systémů v druhé nejvyšší kategorii.

V doporučení Rady Evropské unie je zmíněna potřeba začít s výukou cizích jazyků ve školách na nižších stupních vzdělávání. Členské státy EU by měly podpořit mobilitu tím, že žákům umožní získat kvalitní jazykové a kulturní vzdělání, a to jak prostřednictvím všeobecného, tak odborného vzdělávání. V rámci souhrnného ukazatele byla proto sledována výuka jazyků od preprimární až po vyšší sekundární úroveň vzdělávání, stejně jako byla porovnána výuka cizích jazyků ve všeobecném a v odborném vzdělávání.

Ve výuce dvou cizích jazyků se od ostatních zemí zcela odlišuje Lucembursko s dvanácti lety výuky. Při porovnání výuky cizích jazyků ve všeobecném a v odborném vzdělávání najdeme ve více než polovině zemí rozdíl v délce povinného jazykového vzdělávání (v časové dotaci věnované výuce jednoho či dvou jazyků současně). To je ve studii hodnoceno jako znepokojivý fakt. Oba tyto směry by pro výuku cizích jazyků měly mít stejné podmínky, vzhledem k tomu, že přístup k terciárnímu vzdělávání je z obou rovnocenný.

Česká republika se – s 11 lety povinné výuky jednoho a s 6 lety povinné výuky alespoň dvou cizích jazyků ve všeobecném vzdělávání (od třetí třídy základního vzdělávání do posledního ročníku vzdělávání středního) – umístila poměrně vysoko, i když se nejednalo o kategorie nejvyšší. Zároveň se zařadila mezi země, kde se žáci ve všeobecném vzdělávání povinně věnují alespoň dvěma cizím jazykům, kdežto ve vzdělávání odborném ve velké většině pouze jednomu.

Při vyhodnocení souhrnného ukazatele věnovaného jazykové přípravě, která studentům umožňuje studijní mobilitu, se České republika zařadila spolu s dalšími zeměmi do druhé nejvyšší kategorie.

V uznávání kvalifikací existují rezervy

Ke zlepšení postupu při uznávání výsledků učení i kvalifikací byla v průběhu let připravena různá legislativní opatření a vytvořeny různé nástroje (Úmluva o uznávání studií a diplomů týkajících se vysokého školství ve státech evropského regionu (1997), Evropský rámec kvalifikaci – EQF, Dodatek k diplomu, Evropský systém akumulace a přenosu kreditů – ECTS). O nezbytnosti uznávání výsledků učení prostřednictvím ECTS a uznávání kvalifikací není pochyb, nefunkčnost v tomto ohledu by byla v rozporu s internacionalizací vysokoškolských systémů.

Přesto byl souhrnný ukazatel věnovaný uznávání kvalifikací – spolu s ukazatelem věnovaným finanční podpoře sociálně znevýhodněných studentů – vyhodnocen jako nejslaběji naplňovaný. Ukázalo se, že celá řada evropských zemí má ještě k automatickému uznávání kvalifikací poměrně daleko.

Přestože je již řadu let vytvářen Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (EHEA), v rámci něhož má docházet k automatickému uznávání kvalifikací – k čemuž se ostatně zavázali ministři, v jejichž gesci je vysoké školství, již na svém setkání v roce 2012 v Bukurešti (Bukurešťské komuniké) a naposledy pak v Jerevanu (Jerevanské komuniké) v roce 2015 – ještě stále existují překážky, které uznávání kvalifikací znesnadňují.

První z následně analyzovaných dílčích ukazatelů byl věnován tomu, jak uznávání kvalifikací v zemích EHEA probíhá. K automatickému uznávání kvalifikací dochází jen ve velmi málo zemích, konkrétně v šesti vysokoškolských systémech: Belgie (Vlámské společenství), Malta, Polsko, Švédsko, Island a Norsko. V několika vzdělávacích systémech je pak možnost automaticky uznat kvalifikaci na základě dohod s některými zeměmi. Česká republika se řadí mezi tyto systémy, má bilaterální dohodu se Slovenskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Německem (v případě Německa však přesto platí určité restrikce). Většina vysokoškolských systémů má pro uznávání kvalifikací v rámci EHEA předepsané určité postupy; téměř ve všech jsou do procesu uznávání kvalifikací zapojeny vysoké školy.

Krokem, který by měl usnadnit uznávání kvalifikací, je pět opatření uvedených ve zprávě pracovní skupiny Pathfinder (Průkopník). Opatření vycházejí vesměs z Úmluvy o uznávání kvalifikací ve vysokém školství v evropském regionu (tzv. Lisabonské úmluvy z roku 1997). Úmluvu podepsaly všechny členské země EU s výjimkou Řecka.

Uznávání kvalifikací by podle zprávy Eurydice mělo usnadnit to, že:
• došlo k revizi a v případě potřeby ke změnám národních legislativ, aby bylo zaručeno dodržování Lisabonské úmluvy o uznávání kvalifikace;
• vysokoškolské instituce nebo další organizace odpovědné za uznávání mají jasné instrukce o řádnému uplatňování principů Lisabonské úmluvy o uznávání kvalifikace;
• rozhodnutí o uznání kvalifikace se uskutečňuje během časového limitu 4 měsíců;
• jsou zavedena odvolací řízení, která probíhají během jasně předepsaných a rozumných časových limitů;
• uznávání kvalifikací na vysokých školách je monitorováno externí agenturou pro zajišťování kvality.

Tomu, do jaké míry byla daná opatření realizována, byl věnován druhý dílčí ukazatel. Z následujícího obrázku vyplývá, že nejvíce vysokoškolských systémů, je zařazeno v kategorii označující země, v nichž byla realizována dvě až čtyři opatření. České republika s pěti opatřeními se zařadila o kategorii výš.

Nejednotné a rozporuplné využívání ECTS

Tematická oblast uznávání studijních výsledků zahrnuje ve studii nejen souhrnný ukazatel věnovaný uznávání kvalifikací, ale také souhrnný ukazatel věnovaný uznávání výsledků učení prostřednictvím Evropského systému akumulace a přenosu kreditů (ECTS) u kreditové mobility.

Přestože je systém ECTS využíván v celé řadě evropských zemí, ne vždy je tímto označením míněno zcela totéž. Jednotlivé země různě pracují s kombinací výsledků učení a studijní zátěže, na nichž je ECTS založen.
Prvním z analyzovaných dílčích ukazatelů bylo procento vysokých škol využívajících ECTS. Při porovnání vysokoškolských systémů bylo zjištěno, že ve 25 z nich využívají ECTS všechny vysoké školy. Na opačné straně spektra se nachází 10 vysokoškolských systémů, kde fungují národní kreditové systémy (které jsou s ECTS více či méně kompatibilní). Mezi těmito dvěma krajními skupinami se nachází 5 vysokoškolských systémů, kde ECTS využívá 75–99 % vysokých škol (do této skupiny byla zařazena i Česká republika).

Vzhledem k autonomii vysokých škol je však problém stanovit skutečné procento vysokých škol, které ECTS opravdu důsledně využívají. Druhý dílčí ukazatel se proto zaměřil na odpovědnost za implementaci ECTS na centrální úrovni, na práci národních hodnoticích agentur. Cílem bylo zjistit, zda se při hodnocení vysokých škol sleduje implementace ECTS, a pokud ano, jestli přímo prostřednictvím využívání ECTS manuálu (ECTS Users Guide 2015) nebo prostřednictvím národní legislativy či jiných řídících dokumentů, kde je ECTS zapracován. Studie ukázala, že největší skupinu tvoří vysokoškolské systémy, kde je využívání ECTS zakotveno v národních vysokoškolských legislativách (včetně České republiky).

Pro poslední dílčí ukazatel bylo vybráno pět klíčových aspektů ECTS relevantních pro kreditovou mobilitu a vysokoškolské systémy byly rozděleny podle toho, zda a kolik těchto aspektů externí agentury sledují. U šesti systémů agentury sledují všech pět hledisek, u 16 není požadováno sledovat žádné z nich a ve 13 se sledují dvě až čtyři z nich.

Klíčové aspekty ECTS relevantní pro kreditovou mobilitu:
1) ECTS kredity se přidělují na základě výsledků učení a studijní zátěže;
2) jsou náležitě používány podpůrné dokumenty pro ECTS (např. katalog studijních programů, studijní smlouvy, přepisy záznamů a certifikáty ze stáží/zaměstnání);
3) všechny kredity získané během studia v zahraničí jsou bezodkladně přeneseny a započítány ke studijním výsledkům, aniž by byla potřeba další studentova práce či jeho hodnocení;
4) vysoké školy disponují mechanismem náležitého odvolacího řízení pro případy, kdy jsou problémy s uznáváním kreditů;
5) pro každý studijní obor existují na vysoké škole tabulky popisující statistické rozložení jednotlivých stupňů hodnocení, které studenti v daném studijním oboru získali.

Souhrnný ukazatel naznačil, že využívání ECTS je v Evropě nejednotné a rozporuplné. Jedenáct vysokoškolských systémů se zařadilo do nejnižší úrovně; ukazuje se, že v řadě zemí ECTS není využíván jako hlavní kreditový systém a že ani v rámci hodnocení kvality vysokých škol není prioritou sledovat jeho správné používání. Česká republika spolu s dalšími 24 zeměmi, kde se celkově používání ECTS monitoruje a kde se vyhodnocuje jeden či více výše uvedených klíčových aspektů.

Souhrnný ukazatel věnovaný uznávání výsledků učení prostřednictvím ECTS, byl zároveň ukazatelem, u něhož se mezi zeměmi projevily největší rozdíly v míře jeho naplňování. Řada zemí se sice umístila v nejvyšších kategoriích naplňování tohoto souhrnného ukazatele, ale mnohé země se také umístily v kategoriích nejnižších.

Finanční podpora studentů: granty, půjčky a jejich přenositelnost

Nedostatek finančních prostředků představuje další překážku mobility. Na celoevropské úrovni se to řeší především prostřednictvím grantů a půjček z programu Erasmus+. Jednotlivé členské státy by ovšem měly mít rovněž své vlastní prostředky podpory, a to dostupné a přenositelné. Souhrnný ukazatel přenositelnosti domácích veřejných grantů (finanční podpora v různých oblastech, například příspěvek na ubytování, stravování, sociální podpora apod.) a státem podporovaných půjček, se soustředí na finanční podporu na úrovni jednotlivých zemí a přenositelnost těchto zdrojů při mezinárodní mobilitě. Jedná se o různé formy veřejných grantů (stipendií), které není potřeba splácet, a dotované půjčky.

Jeden z dílčích ukazatelů se zaměřil na počty studentů, kteří pobírají finanční prostředky prostřednictvím grantů. Přenositelnost grantů může být totiž vysoká, ale počty studentů, kteří veřejný grant získali, mohou být nízké. Česká republika se v těchto počtech pohybuje kolem středních hodnot (15–49,9 %), tak jako zhruba polovina sledovaných zemí. Některé země byly ovšem do této kategorie zahrnuty pouze díky studentům, kteří získávají tyto benefity pouze v prvním cyklu studia. Ve druhém cyklu pak jejich počet může být výrazně nižší, například ve Spojeném království (ve Skotsku).

U přenositelnosti domácích veřejných grantů se monitorovalo, zda se jedná pouze o kreditovou, či o kreditovou i diplomovou mobilitu a jestli pro přenos finanční podpory existují nějaká omezení, například přenositelnost pouze v rámci Evropského hospodářského prostoru. Česká republika vykázala pouze kreditovou mobilitu a obdobně na tom byla polovina zemí, které se zúčastnily studie. Řada z nich však uvádí i některá omezení pro přenositelnost finanční podpory u kreditové mobility, například Řecko, Španělsko, Lotyšsko, Litvu, Portugalsko a Spojené království (Anglii, Wales a Severní Irsko) má neomezenou přenositelnost pouze pro programovou mobilitu typu Erasmus apod.

Počet zemí se státem podporovanými půjčkami je nižší, než těch s veřejnými granty (stipendii). Obdobně jako u grantů bylo i u půjček důležité zjistit počty studentů, kterým byl udělen tento typ veřejné podpory, a teprve následně se zaměřit na přenositelnost půjček a jejich případné restrikce. V počtech studentů s půjčkami se nejvíce zemí, kde se tento typ podpory vyskytuje, pohybovalo v nejnižší kategorii 0–14 %. Mezi země s nejvyšším počtem studentů s půjčkami se řadí Spojené království (Anglie, Wales, Severní Irsko a Skotsko), Norsko, a Švédsko. V České republice nebyl tento typ podpory zatím zaveden.

Souhrnný ukazatel vznikl analýzou dílčích ukazatelů pro přenositelnost veřejných grantů a státem podporovaných půjček; finanční příspěvek určený přímo na mobilitu do tohoto ukazatele zahrnut nebyl. Pouze devět vysokoškolských systémů dosahuje v tomto ukazateli nejvyšší kategorie. Zajímavé je jeho výsledné geografické rozložení. Země s plně přenositelnou domácí podporou a ty, kde se uplatňují pouze minimální restrikce, jsou situovány především na severu či severozápadě Evropy. Naopak země, kde přenositelnost není možná či je velmi omezena, jsou většinou situovány na jihovýchodě Evropy. Mezi těmito krajními kategoriemi se se střední mírou naplnění souhrnného ukazatele společně s patnácti dalšími systémy umístila i Česká republika.

Podpora sociálně znevýhodněných studentů – je mnohé co zlepšovat

Znevýhodnění studenti nemají pro mobilitu stejné podmínky jako ostatní studenti. Prostřednictvím svého doporučení se Rada Evropy snaží přesvědčit členské státy, aby tito studenti měli přístup k cíleným informacím o dostupných programech a k podpoře přizpůsobené jejich specifickým potřebám.

Jak na tom jednotlivé země v tomto ohledu jsou, přibližuje další souhrnný ukazatel podpory studijní mobility znevýhodněných studentů. Různé země definují znevýhodněné studenty odlišnými způsoby. Pro účely studie se jednalo o studenty s nízkým sociálním statusem, tedy o sociálně a ekonomicky znevýhodněné studenty.

Základem pro vytvoření souhrnného ukazatele bylo sledování tří dílčích aspektů týkajících se mobilitních programů: existence národních cílů pro účast sociálně znevýhodněných studentů, monitorování těchto studentů v programech a finanční podpora sociálně znevýhodněných studentů prostřednictvím veřejných grantů podporujících jejich účast v těchto programech.

Jedině vysoké školství v Belgii (Vlámské společenství) má národní cíl přímo zaměřený na účast sociálně znevýhodněných studentů v mobilitních programech.

Do vyhodnocování dílčího ukazatele popisujícího monitorování účasti sociálně znevýhodněných studentů v mobilitních programech nebyl zahrnut program Erasmus+, protože v rámci něho tyto studenty všechny země povinně monitorují. Sledovali se buď studenti, kteří získávají cílené granty na mobilitu (čtyři vzdělávací systémy) nebo celková účast sociálně znevýhodněných studentů (osm vzdělávacích systémů).

Dílčí ukazatel finanční podpory sociálně znevýhodněných studentů zahrnoval dva modely:
– podpora je cílená, zaměřená pouze na tyto studenty, a to formou specifických mobilitních grantů nebo národních grantů udělovaných na základě potřeb těchto studentů; granty jsou pak přenositelné alespoň v rámci kreditové mobility;

– podpora není cílená, jedná se o tzv. podporu hlavního proudu (mainstreaming support); v rámci tohoto modelu získává přenositelný grant nadpoloviční většina studentů; podpora znevýhodněných studentů je ovšem zajištěna holistickým přístupem pro přidělování grantu.

První model finanční podpory mezi zeměmi převažuje. V rámci něj pak nalezneme nejvíc vzdělávacích systémů (23) s granty udělovanými potřebným studentům v jejich zemích. Tato finanční podpora je v rámci mobility přenositelná. K těmto zemím se řadí i Česká republika.

Pro označení kategorií, vypovídajících o míře naplnění souhrnného ukazatele, byly v tomto případě použity pouze čtyři barvy: tmavě zelená, světle zelená, žlutá a červená. Pouze jeden vysokoškolský systém se ovšem zařadil do nejvyšší tmavě zelené kategorie, a to Belgie (Vlámské společenství).

Většina systémů (24), včetně České republiky, poskytuje sociálně znevýhodněným studentům nějakou formu podpory, ale nemá národní cíl zaměřený na účast těchto studentů ani neprovádí jejich monitoring.

Informační podpora a poradenství – ve většině zemí poměrně funkční

U indikátoru věnovaného poradenství a informování o studijní mobilitě se většina zemí pohybuje v kategoriích označujících střední míru naplnění tohoto ukazatele a jen málo zemí v kategoriích nejvyšších a nejnižších.
Před každým výjezdem studenti potřebují informace různého druhu. Důležitá je jejich dostupnost, zohlednění různorodosti potřeb uchazečů o mobilitu, snadné šíření těchto informací, kvalitní poradenství či sdílení zkušeností, které nabyli ti, již se mobility už zúčastnili, tzv. šiřitelé (multipliers).

Při vytváření souhrnného ukazatele věnovaného poradenství a informování o studijní mobilitě studie vycházela z doporučení Rady Evropské unie a pro analýzu byly vybrány čtyři dílčí ukazatele. Pozornost zaměřila na to, jaký postoj k poradenství a poskytování informací zaujímají úřady na centrální úrovni, zda existuje centralizovaný portál zaměřený na poskytování informací a poradenství, jak jsou poskytovány informace konkrétním jedincům a jak jsou tyto služby hodnoceny a monitorovány a jakým způsobem jsou využíváni šiřitelé.

Informace a poradenství k mobilitám (pro vyjíždějící účastníky mobilitních programů) jsou na centrální úrovni zahrnuty alespoň rámcově ve strategiích řady zemí, u deseti vysokoškolských systémů, mezi něž patří i Česká republika – dále pak Belgie (Vlámské společenství), Německo, Irsko, Španělsko, Chorvatsko, Litva, Maďarsko, Nizozemsko a Polsko – strategie kladou důraz spíše na zvýšení mezinárodní atraktivity národního vysokého školství.

Na základě kritérií určujících míru naplnění souhrnného ukazatele o informacích a poradenství k mobilitě studentů se Česká republika zařadila do druhé nejvyšší kategorie. Tak jako většina zemí nemáme centrálně regulovaný systém hodnocení služeb, které jsou poskytovány jednotlivým účastníkům mobilit. Pouze čtyři vysokoškolské systémy splnily všechna kritéria a obsadily nejvyšší kategorii: Belgie (Vlámské společenství), Belgie (Německy mluvící společenství), Německo a Francie.

Závěrem: dost prostoru pro zlepšení

Na základě všech souhrnných ukazatelů můžeme konstatovat, že v oblasti podpory mezinárodní mobility mezi vysokoškolskými systémy jednoznačně vyniká Belgie (Vlámské společenství), která čtyři z pěti souhrnných ukazatelů naplňuje v nejvyšších míře. K dalším vysokoškolským systémům, které vykazují dobré výsledky, patří Belgie (Německy mluvící společenství), Lucembursko a Polsko. Česká republika se řadí k zemím, které si vedou dobře, ale ani u jednoho z ukazatelů se nezařadila do nejvyšší kategorie, zároveň však ani do té nejnižší. K vysokoškolským systémům, které se musí zavádění různých podpůrných opatření ještě hodně věnovat, patří Bulharsko, Bosna a Hercegovina a Srbsko. Obecně však lze říci, že prakticky u všech zemí je ještě dostatek prostoru ke zlepšení.

Následující tabulka shrnuje výsledky do studie zapojených evropských vysokoškolských systémů ve všech šesti souhrnných ukazatelích.

Autorky působí v českém centru Eurydice DZS a spolupracují se Střediskem vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.