Když se řekne udržitelné natáčení, většina lidí podle něj začne mluvit o třídění odpadu nebo vegetariánském cateringu. Jenže udržitelnost filmového průmyslu v době klimatické krize je podle green filming konzultanta Adama Karáska o dost jiných věcech. Od podzimu bude na FAMU jedním z vyučujících bezplatných kurzů celoživotního vzdělávání věnujících se ekologii a udržitelnosti. Přihlásit se do nich může kdokoliv, kdo má zkušenost s natáčením, deadline přihlášek je 22. srpna.
Absolventi a absolventky kurzů se stanou certifikovanými konzultanty (získají mikrocertifikáty), kteří se budou moct green filmingu profesionálně věnovat.
„Doteď jsme naráželi na problém, že u nás nepůsobilo dost odborníků, kteří by vám mohli poradit, jak udržitelně natáčet film,“ vysvětluje Adam Karásek, green filming konzultant a spoluzakladatel firmy Planet A Collective, který jeden z kurzů povede.
V rozhovoru shrnuje, jak na tom v Česku jsme s povědomím o změně klimatu i o tom, jak se může audiovizuální průmysl přizpůsobovat v době, kdy je udržitelnost nutné promýšlet.
Jaké je obecné povědomí o udržitelnosti v české společnosti? Vystihuje ho titulek na Novinkách o tom, že kvůli green filmingu filmaři nebudou smět jíst maso?
Všichni mají pocit, že green filming znamená hlídání odpadků a nejezení masa. Zrovna nedávno se přesně tato témata objevovala v konverzaci se členy štábu na jednom natáčení. Lidé také mluví o tom, že si Češi uvědomují závažnost změny klimatu, ale nechtějí se osobně nijak omezovat. Omílá se, že je marné se snažit, když tolik emisí produkují Číňané a letadla, a když je válka na Ukrajině. Jednu dobu mi pořád někdo říkal, že se v lodní dopravě používá mazut a ten je přece strašný. Už jsem byl alergický na slovo mazut. S každým člověkem, s nímž mluvím trochu déle a do hloubky, ale nakonec dokážu najít společnou řeč. Ideálně bych se ale potřeboval bavit s každým členem audiovizuálního průmyslu. Poslechnout si jeho frustrace, dát mu za pravdu, a najít průniky, společná témata. V kurzu chystám i velký blok o nenásilné komunikaci, sám se to teď učím aplikovat.
Jak téma udržitelnosti reflektují filmaři?
Jsme ve fázi, kdy je už vidět posun kupředu. Je super, že se téma už dostalo do povědomí filmové veřejnosti. I když je samozřejmě otázka, jak nad ním lidé uvažují. Jejich první setkání s udržitelností nebylo vždy úplně šťastné, zatím tu nemáme moc odborníků, takže to fakt občas vypadalo tak, že na servisních zakázkách stál člověk u košů, a nadával, že tam někdo něco hodil špatně. Pravidelně se setkávám s tím, že lidi vědí, co je green filming a považují to za důležité, ale připadá jim, že se to dělá ve zdejší audiovizi nesmyslně. Nevidí to důležité a podstatné. Kdybych se zeptal, tak většina lidí bude skutečně mluvit o těch odpadcích. Ale teď už máme Platformu pro udržitelnou audiovizi a dějí se kroky k tomu, aby se vše řešilo strukturálně. Dokončuje se příprava kurzů na FAMU, které mají vybudovat skupinu kvalifikovaných konzultujících. A působí u nás manažer pro udržitelnou audiovizi – Miroslav Vlček.
Jste součástí Platformy udržitelné audiovize. Vznikla jako důsledek toho, že se u nás udržitelnost víc řeší, nebo je větší důraz na ekologii naopak spíš jejím cílem?
Tyto věci jsou vždycky spojené s požadavky zvenku. To znamená, že například televize začaly být ke krokům zvyšujícím udržitelnost tlačené skrze ESG, tedy kritéria, kterými se hodnotí udržitelnost firem. Například u některých půjček banky jejich splnění vyžadují. Také zahraniční produkce už mají vlastní set požadavků, například německé produkce mají přesně definované body pro ty, kdo se uchází o státní peníze, a to se pak přelévá do českého prostředí. Teď se třeba řeší, že na velkých servisních zakázkách vzešel požadavek na dodavatele, že pokud s námi má točit, tak by podle požadavků z USA měl být z padesáti procent elektromobilní. A z praxe vyplynulo, že ve stávající infrastruktuře to zatím není proveditelné.
Platforma pro udržitelnou audiovizi je neoficiální uskupení televizí, tedy České televize, FTV Prima, Tv Nova a členem je také Asociace producentů v audiovizi, FAMU, Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů. Jejím cílem je sjednocovat se v opatřeních posilujících udržitelnost. Je to samozřejmě lepší, než když si to dělá každý sám pro sebe. Všichni členové se shodli, že je dobré se potkávat a v postupech sjednocovat. Je jednodušší, když je celá audiovize zvyklá na jeden standard. Ten je nezávazný a doporučený, nikdo nikomu nic nezakazuje. No a dobrá zpráva je, že je u nás pár ojedinělých případů, kdy se sami producenti chtějí chovat udržitelně. Pár jich je.
Vedla se už mezi filmovými profesionály a profesionálkami nějaká kritická debata, jak točit s větším ohledem na přírodu a klima?
Mluvilo se hlavně o tom, že je to drahé. Ale to je tím, že to povědomí není tak velké, lidi si zatím neumí představit, že jde hlavně o to si nastavit priority, a to jak mohou jednotlivé kroky vypadat. Něco vyjde levněji, něco dráž, a šetří to třeba prostředky až později. To, co bude vždycky stát nějaké peníze, je reporting – sběr dat pro výpočet uhlíkové stopy projektu.
Když jsme začalipracovat pro Novu, tak po nás chtěli, abychom vypočítali běžné náklady pro green filming, což nejde. Rozpočty jsou zkrátka pokaždé jiné, producenti nikdy na začátku neví, jak to bude vypadat na konci. Mnohdy se ukazuje, že když zapojíme úvahy o udržitelnosti, tak to vyjeví slabá místa. Například když chcete po cateringu, aby ručně umýval kelímky na pití, tedy aby byly omyvatelné, bude se tomu catering, který je finančně podhodnocený, bránit – aby ušetřil na pracovní síle. Šikovného producenta poznáte, když si automaticky ohlídá, aby se natáčení připojilo k místní elektrické síti a nemusel se vozit vlastní agregát.
U menších natáčení s malými rozpočty asi není nutné tak pečlivě počítat uhlíkovou stopu jako u velkých produkcí. Co je pro malé produkce relevantní a co ne? Co by si měly hlídat a čím se třeba zabývat nemusí?
Je pravda, že v Česku není v kinematografii moc peněz, a tak si stojíme relativně dobře, co se týče udržitelnosti. Nízkorozpočtové produkty jsou z principu udržitelné. I kvůli tomu je ale někdy náročné se o udržitelnosti vůbec bavit. Když jsem například vedl workshop pro dokumentaristy, tak je to téma lehce iritovalo, protože se cítili velmi chudě a tedy už tak „udržitelně“. V tom smyslu, že jsou zvyklí se pokaždé zamyslet nad tím, kde se dá ušetřit. A občas prostě toho už víc udělat nejde, šetří se na maximum. Takže mají za to, že jsou „udržitelní“ na maximum.
Hollywoodské produkce mají samozřejmě nesrovnatelně větší stopu a tak mohou paradoxně více ušetřit, můžou si třeba nakoupit velké baterie. V tom to mají jednodušší, ale znečišťují více. Takže nezávislí čeští tvůrci jsou občas frustrovaní a já je chápu. Říkají si, že je prostě zas někdo nutí dělat něco navíc a oni už přitom na nic čas nemají a udělali dost. Neexistuje žádný mustr podle kterého postupovat, ale hlavní opatření jsou v oblastech energie, dopravy, materiálů a úsporných opatření budov.
Nejlepší, co člověk může udělat, je nastavit si priority. To je krok číslo jedna, který zabrání tomu, že je to pak celé o odpadech. Poradí se s konzultantem, někým, kdo tomu rozumí, nebo si něco přečte. Zanalyzuje si to a vidí, do čeho se pustit, a co cenu nemá.
Jsou producenti, kteří třeba minimálně používají agregát. A jsou zase jiní, kterým musíte vysvětlovat, že to je zrovna podstatná kapitola. Relevantní bývá dost i to, jaké mají vztahy s dodavateli. Na jednom projektu měli třeba problém používat agregáty méně, protože jeden dodavatel jim zařizuje i karavany a další věci, a pokud by se smlouva s ním zrušila, tak se musí nahrazovat i ty. Tyto zaběhnuté dohody bývají překážkou, ale i výhodou.
Ve standardech Platformy pro udržitelnou audiovizi se píše, že hlavními kapitolami jsou energie, doprava a ubytování, materiály a odpady, reporting. Jak moc přísné jsou tyto české nezávazné standardy v porovnání například s německými? Ty jsou totiž závazné, takže už v tom je velký rozdíl.
Ano, v Německu jsou závazné. V něčem je to super, protože se to pak fakt dodržuje. Ale ten závazek může vést i k bizárům. Například nedávno jsme na jednom projektu aplikovali německé standardy a v nich je požadavek, že polovina nakoupených potravin musí být lokální. Tedy vyprodukovaných do sto padesáti kilometrů od místa natáčení, což tady, pokud vím, ještě nikdo nezkoušel dodržet. Byla s tím spojená velká rešerše, nechali jsme si od cateringu poslat účty a stopovali jsme, odkud jídlo pochází. Automaticky jsme se dostali k nejdražší položce – masu. Zakazovat maso je navíc kapitola sama pro sebe.
Pak se stalo, že místo Kofoly jsme museli doporučit objednat Coca Colu, protože se vyrábí kousek za Prahou, což tu produkci štvalo. Vznikla tím určitá frustrace. A stejně tak u kuřecího masa – řešilo se od jaké firmy ho měli, a najednou to celé bylo o Babišově kuřeti. Catering byl naštvaný, že se mu vnucuje změna, která se mu nechtěla dělat – což je z mého pohledu problém, protože to pak nevede k systémové změně. Už to příště neudělají.
Jako konzultant potřebujete všechny kroky znovu nahlížet, revidovat, a odbourávat frustrace – to je teď moje velké téma. Zaměřovat se na to, abychom dělali kroky, které se propíšou. Které zůstanou. Snažím se vyvinout maximum úsilí, abych s produkcemi nalézal společnou řeč. Když jde třeba o kvalitu jídla, tak se snažíme pomoct, aby rostlinné, bezmasé jídlo bylo skutečně kvalitnější.
Zohledňuje udržitelnost nový Státní fond audiovize? Promítl to do požadavků na žadatele a žadatelky?
Teď se teprve celý systém mění, v zákoně o audiovizi je zmínka o udržitelnosti, takže se to musí řešit, ale není to ještě finální. V nových žádostech už by ale otázka na udržitelnost i hodnocení měly být. Může vám pak zvýšit počet bodů, pokud kvalitně promýšlíte, jak pracovat udržitelně.
Jak se k tomu zatím stavěly školy? Bezplatné kurzy celoživotního vzdělávání na FAMU jsou prvními, které se k tématu takto vztahují?
Takhle komplexní vzdělávací program je v Česku první. Doteď nebyla možnost získat vzdělání v environmentálním konzultantství. Na FAMU byl předmět, co se věnoval udržitelnosti obecně, vedla ho Michaela Rýgrová. Ale tohle je první ucelená věc.
Které kurzy teď bude možné na FAMU navštěvovat? A proč pro vás bylo podstatné tu nabídku strukturovat právě takto?
Je tam prerekvizita, že musíte mít nějakou zkušenost s natáčením, ale to je vše. Je to tedy pro každého z branže. Předmětů je celkem pět a věnují se jak praktickým opatřením a záležitostem za kamerou, tak tomu, co vůbec znamená udržitelné natáčení. Bude se otevírat kurz o tom, jak implementovat udržitelnost v rámci struktury výroby, tedy jak nastavit systém nebo přesněji řečeno, jak něco zcela nového vsunout do fungujícího byznysu. Člověk může ztratit spoustu času jen tím, že to dělá nesystémově. Implementovat green filming například do struktury televizní stanice není jednoduché. Musíte mít například povědomí o tom, co se děje v zahraničí. Co se chystá za zákony, na které je to navázané. Také se otevřou kurzy o climate storytellingu – možnostech jak komunikovat ekologii, abychom netlačili na pilu a ukázali filmařské obci, že je to pestré, zajímavé téma.
Jak jinak mohou filmové školy uchopit téma udržitelnosti?
Pro školy je základní téma samotná budova. To, jak je energeticky ošetřená. Ale důležité jsou i další věci. Jak jsem mluvil o frustraci dokumentaristů ohledně toho, že neví, co se po nich zase chce, tak na FAMU byla znát podobná frustrace studentstva, které mělo pocit, že je strašně zavalené úkoly. Studenti a studentky mluvili o tom, že dělají „tisíc“ cvičení ročně, nestíhají a mají minimální rozpočty. Tedy podle svých představ pracují extrémně udržitelně, protože vlastně nemají dostačující prostředky. Je těžké mluvit s někým, kdo je přehlcený. Přemýšlet zeleně vyžaduje nějakou energii, kterou studentstvo na FAMU zjevně nemá. Takže u nich bych začal řešením tohoto problému.
Jak se zapojují televize v Česku? Dělají to, protože musí splňovat ESG standardy, nebo protože chtějí opravdu dělat i něco navíc? I čeští filmaři se v tomto ohledu musí posouvat, protože by pak nemuseli získávat finance na svoje projekty z evropských projektů, je to tak?
Já můžu mluvit za Novu – s ní spolupracujeme nejvíc – a ta se snaží dělat i něco navíc. S vedením Novy komunikuji a má ambici se posouvat kupředu a hledat řešení, která kvalitativně zlepší natáčení. I s Českou televizí mám zkušenost – dlouhodobě se snaží něco dělat, ale trochu tam bojují s tím, že jsou Česká televize. Tím myslím, že pracují s limitovaným rozpočtem. Ale snaha je velká. Udělali si sami před lety pracovní skupinu a sepsali si i udržitelné desatero. A je pravda, že zahraniční fondy do toho tlačí i tvůrce.
Jak jsme na tom s ochotou promítat téma udržitelnosti nebo změny klimatu do samotného vyprávění příběhů? Máme jiné příklady českých filmů, než jen Brutální vedro a Běžná selhání nebo seriál Limity? Vy jste na to téma nedávno diskutovali v prostoru Archa+ i s některými zdejšími tvůrci a tvůrkyněmi, je to tak?
Ano, tomu tématu se věnuje Culture For Future, konferenci jsme pořádali s nimi. Snažíme se v tomhle ohledu tak trochu dohnat západ, který je v tom daleko. Máme ambici ukázat autorstvu, že je to zajímavé, inspirativní a důležité téma uchopitelné mnoha způsoby. Snažili jsme se mluvit o různých možnostech jejich práce, nebyli tam jen scenáristé jako Klára Vlasáková nebo Petr Zelenka, ale taky třeba zdravotnice a odbornice na udržitelnost Anna Kšírová, která mluvila o tom, jak klima dopadá na lidské zdraví. Což je extrémně zajímavé téma, velmi příběhové, dá se promítnout například do seriálu.
Problém je, že lidi si myslí, že ekologické téma bude z filmu nebo seriálu trčet. A z Limitů také trčí. Ale myslím si, že je hodně fajn, že ten seriál vznikl. Nesouhlasil jsem v mnoha ohledech s jeho kritikou.
Potom u nás vzniklo ještě Sucho Bohdana Slámy a chystaný projekt producenta Ondřeje Lukeše, který teď momentálně konzultuje s odborníky, jak téma udržitelnosti organicky obsáhnout, aby netrčelo. V televizích je pak snaha ho dostávat do programu, ale ne vždy se to povede. Nicméně je skvělé, že do toho šlápli.
V čem může tohle ovlivnit green filming konzultant a jak?
Každé kvalitní dílo vychází z toho, že autor nebo autorka ho chtějí napsat, že je zajímá. To je předpoklad, že to napíší hezky, že to bude kvalitní. Pokud to autora ve skutečnosti nezajímá, tak tam dané téma vloží tak, že bude vyčnívat. Proto je ideální dostat se přímo ke scenáristům. Absolvovat s nimi kvalitativní setkání jeden na jednoho, a pak je třeba i spojit s odborníky na konkrétní téma. Nejlepší je představit jim možnosti konkrétní látky, aby si uvědomili její potenciál a rozpoznali, jak by ji mohli právě oni zpracovat. Cíl je, aby autor řekl: ano, tohle by se mi líbilo.
Teď třeba máme domluvenou schůzku s tvůrčím týmem jednoho seriálu ze zdravotnického prostředí, kde bychom rádi zapojili zmiňovanou Annou Kšírovou. Taky autorský tým Ulice se setkal, myslím, se sociálním a environmentálním psychologem Honzou Krajhanzlem.
Když jsem například poslouchal Alberta Hospodářského, autora filmu Brutální vedro, tak můj dojem byl, že jeho téma vůbec není ta ekologie, přesto ho dokázal skvěle vytěžit. To je podle mě taky skvělé. Divák to v tom filmu nepřehlédne, ale není to ekologický film. Měl jsem pocit, že Alberta otázky na klima až obtěžují.
Je léto. Co mohou dělat filmové festivaly? A dělají to?
Opět jde hlavně o to, jak se vypořádají s tématy jako je energie nebo zpracování odpadu. Například Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě je v tom velkým premiantem. Má svoji strategii, ombudsosoby, které se tomu věnují, a vydávají o tom i report. To samé dělá olomoucké AFO. Serial Killer v Brně se o téma udržitelnosti také zajímá. Neúspěšně jsme zkoušeli navázat spolupráci v Karlových Varech. U tohoto festivalu vidíme potenciál, jak skrze udržitelnost budovat lepší vztah mezi jím a městem a jeho obyvateli. Tedy malé české festivaly se o udržitelnost aktivně snaží, Karlovy Vary by ještě mohly udělat kus práce.