Budoucí lékaři a lékařky se nechtějí učit jen řemeslo. Chtějí taky zvládat komunikaci, rozvíjet empatii a pečovat o svoje duševní zdraví. Jenže místo toho častokrát čelí při studiu zbytečnému stresu, chaoticky organizovanému studiu, ale i sexismu a ponižování. Mezioborový tým ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR zevrubně popsal, co všechno studující zatěžuje, a nabízí konkrétní cesty, jak prostředí lékařských fakult, ale taky jejich budoucích pracovišť proměnit.
Lékařské fakulty patří k nejnáročnějším studijním prostředím vůbec. Kvůli obrovskému množství potřebných znalostí se studující potýkají se stresem a zmatkem kolem studia. Často ale i s neetickým chováním ze strany vyučujících. Výsledky výzkumů Sociologického ústavu Akademie věd ČR mimo jiné dokazují, že právě v medicíně se nejčastěji objevují projevy sexismu, ponižování či diskriminace na základě pohlaví či ageismus.
Různá úskalí studia se pokouší detailně popsat projekt Kultimed, což je zkratka slov kultivace (vztahů, prostředí a podmínek) a medicíny. „Medicína je z hlediska silného tlaku, stresu a nároků specifická. Smyslem projektu bylo dát hlas lidem, kterých se to týká, a zlepšit studijní prostředí, ve kterém působí,“ říká vedoucí projektu Romana Marková Volejníčková ze Sociologického ústavu.
Původní nápad zaměřit se jen na studentstvo se zároveň postupně rozrostl i o mladé lékaře a lékařky, kteří stojí na začátku své profesní dráhy. Projekt tak dnes zahrnuje několik rozsáhlých kvantitativních výzkumů a kvalitativní rozhovory s lidmi z fakult i z nemocnic a nabízí i konkrétní řešení – například skrze připravované vzdělávací e-learningové přednášky nebo právě spuštěný mentoringový program.
„Cílem je posílit sebevědomí mediků a mediček, naučit je asertivní komunikaci, ale i jak se bránit nevhodnému chování, a pomoci jim zvládat tlak, který k této profesi neoddělitelně patří. Zároveň je naším cílem inspirovat vyučující, aby přemýšleli o svém přístupu a hledali způsoby, jak studenty učit s větším respektem a porozuměním,“ dodává Kristýna Pospíšilová, která má v Kultimedu na starosti zpracování dotazníkových šetření.
Obě působíte v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, v oddělení Gender & sociologie. Kde vznikl nápad zkoumat lékařské prostředí?
Kristýna Pospíšilová: Naše kamarádka, špičková lékařka Barbora East nám jednou vyprávěla příběhy z lékařského prostředí a říkala, že ta situace v medicíně je opravdu strašná a že bychom na to měli udělat výzkum. Ze začátku jsme se tomu smáli – říkali jsme si, že to nemůže být tak hrozné, jak to popisuje.
Vzpomenete si, co konkrétně říkala?
KP: Byly to její zkušenosti z nemocnice a z lékařské fakulty, hodně mluvila o postavení žen. Říkala nám, jak musí poslouchat, že tam ženy nepatří, že to nemohou zvládnout, že nejsou dost dobré, dost odolné. A to nám vyprávěla žena, která je v Česku považovaná za špičkovou odbornici na operace kýly. A i ona se setkávala s nevhodnými komentáři a podceňováním.
Romana Marková Volejníčková: V případě Báry je situace specifická – chirurgické a ortopedické obory jsou vnímané jako tradičně „mužské“, což se potvrzuje i v jiných výzkumech. Mimo jiné tam vládne představa, že je tady potřeba fyzická síla a ženy na to nestačí. To ovšem neplatí všude, chirurgie v tomto ohledu hodně vyčnívá. Pak tu naopak máme i obory, které jsou pro ženy považované za „vhodné“, jako je kožní nebo pediatrie…
Nakonec jen u historek nezůstalo. Připravili jste tříletý projekt Kultimed, který byl podpořen Technologickou agenturou a odstartoval v září 2023. Kromě Sociologického ústavu AV ČR na něm spolupracuje i 1. a 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy.
RMV: Dospěli jsme k tomu, že by to stálo za prozkoumání, a Barbora East se nakonec stala naší kolegyní. Nejprve jsme se rozhodli zjistit, jestli je prostředí nepřívětivé k ženám opravdu specifické jen pro medicínu, nebo jestli jde o obecný jev na všech nebo vícero vysokých školách. Postavení žen bylo ale jen jedno z témat, kterými jsme se zabývali. Zajímala nás i emocionální, časová a fyzická zátěž studujících, nejasnosti a nedostatky v organizaci studia, které mohou průchod studiem výrazně ztěžovat. Taky jsme se věnovali vztahům – jak mezi studujícími, tak mezi studujícími a vyučujícími.
KP: V českém prostředí zatím proběhlo jen velmi málo šetření, asi jen dvě, která by se zaměřovala na situaci na lékařských fakultách a většinou jen na omezená témata. Proto jsme se rozhodli pojmout projekt široce – ukázat celou škálu situací, se kterými se mohou studující potýkat. Genderová dynamika nás samozřejmě zajímala, ale nechtěli jsme ji za každou cenu vnucovat. Proto jsme nejdřív udělali mezioborové srovnání – ptali jsme se studentstva napříč fakultami a obory, jak své studium hodnotí, jak jsou se studiem spokojení, jak se k nim chovají vyučující, jak se ve škole cítí, jak často jsou ve stresu, zda mají deprese, pociťují syndrom vyhoření, jaké další problémy mívají. Teprve z toho jsme mohli posoudit, zda je prostředí medicíny opravdu horší, nebo ne.
K čemu jste dospěli?
KP: Podařilo se nám získat odpovědi od 2 830 studentů a studentek z různých oborů napříč univerzitami. Kromě lékařských oborů jsme tam měli i společenské vědy, matematiku, vzdělávání, umění, humanitní obory… Ukázalo se, že studující na medicíně se opravdu v lecčem liší. Například jsou nejspokojenější ze všech skupin oborů. Celých 78 % z nich tvrdí, že jsou velice nebo spíše se studiem medicíny spokojení. Vůbec nepochybují o tom, že by si vybrali špatný obor, ani neuvažují o změně.
Dá se to nepochybování, že si vybrali správně, nějak vysvětlit?
RMP: Vysoká spokojenost bude zřejmě vycházet z jejich vnitřní motivace. Cítí velký smysl ve studiu, jistotu uplatnění a pocit naplnění, že jejich budoucí práce dává smysl. Zároveň ale uvedli, že je studium opravdu dost náročné.
Jak moc?
KP: Celých 82 % studujících na medicíně hodnotí studium jako extrémně náročné – zatímco průměr ostatních oborů je kolem 40 %. Zároveň nejhůře zvládají kombinovat studium s osobním životem, prací či volnočasovými aktivitami, odpočinkem. Polovina z nich zažívá nervozitu, úzkosti a stres více než polovinu dní v měsíci.
RMV: V kvantitativním výzkumu se nám ale posléze ukázalo ještě něco, co je v této souvislosti relevantní: lidé na medicíně v průběhu studia „hrubnou“. Dalo by se říct, že jejich morální kompas se vychýlí od respektujícího, empatického přístupu jinam.
Kam? A jak si to vysvětlujete?
RMV: Některé formy komunikace jako ponižování, zesměšňování, urážky, které nemají ve vysokoškolském prostředí ani nikde jinde svoje místo, se pro ně stávají normou. To může být paradoxně i důvod, proč jsou často spokojení – naučili se přijímat kulturu toho prostředí a jeho nároky a už ho nevnímají tak negativně. Faktem je, že medicína je drsná. Studující od začátku poslouchají, že to všichni nedají, že jich spousta vyletí, že oni jsou ta elita, musí být nejlepší, zvládnout náročné předměty. A taky lze předpokládat, že se sem hlásí lidé, kteří mají hroší kůži – přece jen bude hodně z nich jednou zachraňovat životy, pracovat ve stresovém prostředí, setkávat se se smutnými příběhy, se smrtí…
Kolik studentů a studentek z lékařských fakult se do dotazníkového šetření zapojilo?
KP: Podařilo se nám získat odpovědi od 1 500 studujících z osmi lékařských fakult z Česka. Zapojili se studující z LF Univerzity Karlovy v Praze (z 1., 2 i 3. LF UK), LF UK v Plzni a Hradci Králové, ale také Masarykovy univerzity v Brně, LF Ostravské univerzity a fakulty vojenského zdravotnictví v Hradci Králové.
Co konkrétně uváděli jako překážky, kterým čelí a které je stresují?
KP: Třeba že neznají termíny zkoušek dostatečně dopředu. Když je zkouškové, čekají hodiny na chodbě. U zkoušek někdy dostávají nerelevantní nebo urážlivé otázky se sexistickým podtextem. Taky se stává, že nemají k dispozici potřebné studijní materiály. Nebo musí během dne často přejíždět mezi univerzitou a nemocnicí, třeba i opakovaně, což je časově náročné, únavné, hůře se pak soustředí. Vadí jim i to, že nemají dostatek praxe. Sedí v aule, poslouchají a ke skalpelu se dlouho nedostanou, výuka praktických předmětů je nedostatečná. Když pak přijdou na stáž do nemocnice, necítí se být adekvátně připravení, často slyší, že nic neumějí, cítí se nekompetentní.
RMV: Další blok našich otázek se zaměřoval na kombinaci studia s osobním životem – jak zvládají práci, volný čas a plánování rodiny. Zajímavé je, že spousta studujících plánuje založení rodiny během studia nebo během atestací, ale realita je náročná a velká část z nich se obává, jak to vůbec zvládnou.
Mají dilema, zda si rodinu založit až po získání diplomu i atestací, což celé zabere přes deset let, anebo to udělat někdy během této doby, například mezi získáním diplomu a nastoupením do nemocnice, kde je čeká specializační vzdělávání zakončené zmíněnými atestacemi?
RMV: Přesně tak. Je to kombinace časové náročnosti, vysokých nároků a osobních plánů, která vytváří dilema.
Na medicíně dnes studuje víc žen než mužů, je to tak?
KP: Počet žen v lékařských oborech dlouhodobě roste, mluví se o feminizaci medicíny. V některých oborech už ženy tvoří více než polovinu studentstva a tento trend stále pokračuje. Pamatuju si historku z jednoho chirurgického kongresu, kde jsem zaslechla, jak si lékaři mezi sebou říkají: „Jaké ženy v chirurgii? My bychom si měli založit sekci muži v chirurgii, protože budeme za chvíli ohrožený druh. Vždyť těch žen je tady už alespoň dvacet procent.“ Jak už jsme o tom mluvily výše, chirurgie je pořád vnímaná jako tradičně mužský obor, i když i tam žen postupně přibývá, a ne každému se to líbí.
RMV: Z našeho mezioborového srovnání vyplynulo, že jedno z nejvýraznějších témat je opravdu gender a pohlaví. Zjistili jsme, že přibližně 33 % studentů a studentek lékařských fakult se setkalo s diskriminací na základě pohlaví, genderu nebo se sexismy. Pro srovnání, průměr napříč ostatními obory je zhruba 17 %. V grafu je patrný téměř propastný skok mezi medicínou a všemi ostatními obory.
Mluvily jste o fyzické síle, ještě něco si studentky musí na svou adresu vyslechnout?
KP: Bára East nám jednou vyprávěla historku o guláši. Jedna studentka byla u zkoušky z patologie a vyučující se jí ptal na to, jak se vaří guláš – to byla jedna z věcí, které jsme se tehdy na začátku smáli. Ale pak se v rámci našeho výzkumu ukázalo, že takových studentek, které se setkaly v rámci studia a hlavně u zkoušení s otázkami na guláš, je na lékařských fakultách víc.
Předpokládám, že se objevily i jiné variace na guláš?
KP: Ano. Vyučující třeba mluví o plotně nebo se ptají, jak se dělají knedlíky. Vlastně je tu velmi mnoho témat spojených s jídlem. Někteří vyučující dávají studentkám jasně najevo, co si o jejich místě v medicíně myslí. Studentky také popisovaly situace, kdy jim vyučující doslova říkali: „Vám, holkám, nemá cenu nic vysvětlovat, to je vyhozené úsilí.“
Lze předpokládat, že s rostoucím počtem žen mezi studujícími medicíny se postupně promění i složení vyučujících a vedení nemocnic, kde dnes stále převažují muži?
RMV: S určitým zpožděním ano, ale je otázka, do jaké míry. Dnes totiž platí, že i když ženy mají na vysokých školách převahu, postupem na vyšší stupně vzdělání a akademické dráhy jich výrazně ubývá. Často právě kvůli mateřství a složitým podmínkám, které jim kariéru komplikují.
KP: Na lékařských fakultách je na mateřství nahlíženo jako na něco nevhodného. Na mnoha pracovištích zároveň nejsou pracovní podmínky uzpůsobené tomu, aby tam mohly pracovat matky malých dětí. Často jsou všichni, včetně těch matek, které se právě vrátily z mateřské, tlačeni do plných úvazků, přesčasů, nočních služeb a nemorálně dlouhých směn. Ženy v medicíně to tedy opravdu nemají jednoduché, setkávají se s nepochopením a chybějící podporou při studiu i v práci.
Není to problém jen medicíny, ale akademické a profesní sféry obecně. Víme, že ženy jsou dnes průměrně vzdělanější než muži – mají častěji maturitu, bakaláře i magistra. Ale čím výš jdete, tím rychleji jich ubývá. Na doktorát už jich míří výrazně méně než mužů a v kariérním růstu se to dál prohlubuje. Častým důvodem je právě mateřství a nevyhovující podmínky pro sladění studia či práce a rodičovství: ženy mají děti v době, kdy by zároveň měly intenzivně budovat kariéru. Což také během studia slýchávají: že si mají rozmyslet, jestli chtějí děti, nebo studovat. Kdo se rozhodne mít dítě a zároveň studovat, setkává se často s nepochopením a dalšími bariérami.
RMV: To je fenomén takzvané vertikální genderové segregace – ženy sice v oboru přibývají, ale na vedoucí místa často rychleji vystoupají muži. Ti se mohou profesi věnovat naplno, protože péči o rodinu obvykle zajišťuje jejich partnerka.
Jak to studentkám ulehčit?
KP: To je opět do velké míry celospolečenský problém. Když jsme psali výzkumnou zprávu, uváděli jsme i doporučení a jedním z nich bylo, že v českém prostředí stále panuje menší tolerance vůči pečujícím osobám – a to nejen v medicíně. To by chtělo změnit.
RMV: Ve veřejném prostoru to zaznívá už roky. Česká republika má velmi málo nabídek zkrácených úvazků a dlouhodobě bojuje s nedostatkem dostupné a kvalitní předškolní péče. To jsou systémové věci, které kdyby se podařilo zlepšit, pomohly by nejen ženám v lékařství, ale celému trhu práce. Zároveň ale existují i menší organizační kroky, které mohou studentům a studentkám pomoci už teď – a nemusí se nutně týkat jen genderu. Jde třeba o to, jak je nastavená výuka. Třeba jestli je opravdu nutná stoprocentní docházka. To je pro někoho s malým dítětem obrovská zátěž. Mohli by se studující učit i online? Šlo by více sjednotit rozvrhy, aby studenti nemuseli během dne několikrát přejíždět mezi budovami, nebo aby měli k dispozici studijní materiály, když nejsou ve škole? I tyto zdánlivé drobnosti mohou zásadně zpříjemnit studium a ulehčit situaci všem včetně těch, kdo mají další závazky nebo pečují o rodinu.
KP: Proto mluvíme o potřebě „normalizace rodičovství“ – aby nebylo brané jako něco špatného, ale jako realita života studujících. Na lékařských fakultách má dnes děti jen asi dvě procenta studentek, na pedagogické fakultě je to kolem sedmnácti procent. A podle toho vypadá i zázemí – třeba přebalovací pulty, možnost ohřát přesnídávku, dětský koutek, ale i přizpůsobení studijních požadavků…
Ukazuje se, že by změny prospěly i jiným skupinám studentů než jen rodičům/matkám? Jakým? Píšeme s “jinými závazky”, co je to za skupiny studujících? Představuju si, že bych se třeba starala o maminku s Alzheimerem…
KP: Ono by to prospěla všem, respektivě některé změny ve studijním prostředí (online výuka, sdílení prezentací, povolená absence v rozumné míře), by ocenila většina studujících, nejvíce je ale rozhodně ocení ti, kteří mají kromě studia i jiné závazky. Jak říkáte, může to být péče o jiného dospělého člena rodiny, který potřebuji péči. Maminka s alzheimerem, tatínek po mrtvici, babička na vozíčku.
Zmiňovaly jste též, že studujícím chybí ve výuce takzvané soft skills. Naučit se komunikovat, zvládat stres…
KP: Ukazuje se, že opravdu nestačí jen „umět rozříznout a sešít“. Je potřeba, aby lékaři a lékařky byli vzděláváni i v dalších oblastech: komunikace, empatie, emoční inteligence – a to tady stále trochu chybí. A komunikací nemyslím, jen lékař/ka–pacient/ka, ale i situaci, kdy spolu mluví dva kolegové či kolegyně. A ještě jedna věc je zajímavá.
Povídejte.
KP: Náš kolega z projektu doktor Martin Zielina z 2. LF UK se dlouhodobě zabývá tématem morálních kompetencí v medicíně. Víme, že v průběhu studia medicíny tyto kompetence paradoxně klesají. Přitom by to mělo být naopak – na konci studia by měli být studující vybavenější k tomu, aby dělali správná rozhodnutí. Oni ale morální kompetence ztrácejí. Možná to souvisí i s tím studijním prostředím a komunikační kulturou, která tam panuje.
Co si představit pod morálními kompetencemi?
KP: Morální kompetence si můžete představit jako schopnost zvládat složité etické dilema. Existují na to testovací otázky. Například: žena je ve finanční tísni a někdo jí nabídne vysoký obnos peněz za darování vajíček pro umělé oplodnění. Má to udělat, i když vnitřně necítí, že je to správně? Nebo jiný případ – těhotná žena je vážně nemocná a hrozí, že pokud těhotenství bude pokračovat, ohrozí to její život. Jak se v takové situaci rozhodnout? Tyto modelové příklady nabízejí různé argumenty pro a proti a hodnotí se, které z nich studenti vyberou. Ukazuje se, že na začátku studia mají lidé citlivější přístup a častěji volí varianty, které jsou eticky vhodnější. Ukazuje se, že například v průběhu studia psychologie tyto kompetence stoupají, při studiu medicíny naopak klesají.
RMV: Na řadě fakult sice už dnes existují předměty, které se etice a komunikaci věnují – jak předávat špatné zprávy, jak mluvit s rodinou pacienta, jak řešit úmrtí, jak se vyrovnat s traumatem. Jenže většinou jde o volitelné kurzy a studující, kteří jsou zahlceni náročnou teorií a praxí, na ně už nemívají kapacitu.
Ale zároveň sami vnímají, že komunikace je zásadní, je to tak?
RMV: Ano. V kvalitativním výzkumu nám popisovali konkrétní situace, kdy sledovali, jak třeba lékař, když byli na praxi, mluví s pacientem – a tušili, že takhle by to být nemělo. A ti, kteří u toho stáli, nám pak říkali: „My víme, že tohle není dobrý způsob komunikace.“ Sami viděli, že jim chybí nástroje, jak to dělat jinak. Jenže se to ve škole v dostatečné míře neučí.
Snaží se fakulty toto téma ve svých kurikulech posílit?
RMV: Některé fakulty nabízejí kurzy etiky, zvládání stresu nebo spolupracují s externími organizacemi, které se věnují duševnímu zdraví. Někde mají studující možnost chodit do terapeutických skupin nebo na konzultace za sníženou cenu. Ale není to pravidlo a rozhodně to není plošné. Je ale potřeba o tom mluvit a ideálně to měnit, mimo jiné proto, že někteří studující jednou sami povedou týmy, budou mít podřízené a zde se zúročí, jestli mají empatický a senzitivní přístup, nebo ne…
KP: K tomu bych dodala, že oni sami to berou jako součást toho, co znamená být dobrým lékařem či lékařkou.
RMV: A i proto jsou jedním z připravovaných výstupů našeho projektu moduly – e-learningové kurzy pro studující i vyučující. Studujícím by měl pomoct posílit sebevědomí, získat nástroje, jak zvládat náročné situace a lépe se orientovat v prostředí, které není vždy přátelské. Nabídneme jim také inspirativní medailonky lékařů a lékařek, což jsme zatím pracovně nazvali „Prošli medicínou a nezbláznili se“. Budou tam i odkazy, kam se obrátit v případě stresu či nespravedlivého zacházení. A taky jsme spustili mentoringový program. S mentory a mentorkami mohou zájemci osobně řešit svoje obavy či jiné záležitosti spojené s lékařskou profesí či studiem. Druhý modul je pak zaměřený na vyučující a má fungovat jako reflexivní zrcadlo – připomenout, že některé projevy chování nejsou etické ani přijatelné.
Víte, zda budou tyto moduly povinné?
RMV: Na 2. lékařské fakultě UK už máme přislíbeno, že budou povinné pro prváky jako takový vstupní balíček. S dalšími fakultami jednáme. A vybrané části, třeba krátké medailonky inspirativních lidí v medicíně, chceme postupně sdílet i na sociálních sítích.
Jak moc mají podle vás fakulty chuť věci měnit?
RVM: Jak kde. Napsali jsme anonymizovanou zprávu pro všechny lékařské fakulty – ukázali jsme, kde jsou na tom ve srovnání s ostatními. Díky tomu, že jde o rozsáhlý výzkum realizovaný akademickou institucí, je podle nás šance, že se bude Kultimed brát jako důležitý a inspirativní zdroj. Fakulty budou vědět, kde je potřeba zabrat a posílit podporu pro studující i vyučující.
Ve vašem výzkumu jste se zaměřili i na pracovní prostředí mladých mediků a mediček. Co jste zjistili?
KP: Dělali jsme kvantitativní dotazníkové šetření i kvalitativní výzkum přímo v nemocnicích. Mluvili jsme s lidmi ve vedoucích pozicích, ale i s těmi, kteří právě nastoupili. Díky tomu jsme získali pohled z obou stran – jak od těch, kteří teprve začínají, tak od těch, kdo je vedou a připravují. Ptali jsme se na široké spektrum témat: jak hodnotí své pracovní podmínky, jak zvládají náročnost profese, jak se jim daří skloubit práci se soukromým životem. Zajímalo nás také, jak vnímají samotný průběh specializačního vzdělávání – co jim pomáhá, co je naopak zatěžuje a jaké překážky v systému vidí.
RVM: Zajímavé bylo, že když uvažovali o odchodu z nemocnice, bylo to obvykle kvůli tomu, že se jim nelíbil přístup nadřízeného, špatné vztahy na pracovišti či nedostatečný příjem.
Přetíženost jako důvod neuváděli?
RVM: Uváděli, ale nebyla na předním příčkách.
KP: Což je zajímavé, protože počet odpracovaných hodin v nemocnici byl někdy i kolem 60 hodin týdně. Ještě problematičtější byly čtyřiadvacetihodinové služby. Muži jich uváděli průměrně 3,5 měsíčně. Když jsme se ptali na služby delší než 24 hodin, měli měsíčně alespoň jednu takovou. To už je opravdu extrém – kromě jiného je těžké si představit, že vám někdo poskytuje péči po celém dni bez pořádného spánku.
RVM: Na jednom oddělení jsme ale sledovali, jak se skutečně snaží nastavit dobré pracovní prostředí včetně konzultačních hodin s vedením, dobře nastavených služeb a tak dále. A ukazuje se, že právě zlepšení komunikace a vstřícnosti vedení má velký vliv na spokojenost zaměstnanců a zaměstnankyň.
To zní jako dobrá zpráva pro vedení nemocnic. Když zlepší pracovní prostředí, lidé budou spokojenější a budou méně odcházet.
KP: Je to pravděpodobné. Z rozhovorů nám taky vyplynulo, že větší šanci na přežití bez vyhoření mají ti, kteří si udrží koníčky a aktivity mimo práci. Mnoho z lékařů a lékařek na to ale nemá čas ani energii.
RVM: Taky jde dobře vidět, že mladší generace dnes vnímá péči o duševní zdraví jako součást pracovního prostředí a očekává podporu od zaměstnavatele. Starší generace spíš popisovala, že se s tím musela vypořádat sama. Říkali: museli jsme zatnout zuby a vydržet. Mladí lékaři a lékařky by uvítali, kdyby měli interní psychologickou nebo psychiatrickou podporu – někoho, na koho se na svém pracovišti mohou obrátit (nebo i mimo něj), přičemž informace zůstanou důvěrné. V současnosti je sice v některých nemocnicích tým psychologů a psychiatrů pro pacienty a rodiny, ale lékaři a lékařky ani další zdravotnický personál nemají snadný přístup k této podpoře. Je také potřeba, aby prostředí bylo bezpečné.
V jakém smyslu?
RVM: Z rozhovorů jasně vyplývá, že podporující kolektiv – směrem od vedoucích i od kolegů – je klíčový. Ideální stav je, že když si někdo není jistý léčbou nebo potřebuje něco sdílet, může se obrátit na své kolegy či kolegyně a získat radu či „jen“ mentální podporu. Spolupracovníci, kteří dokážou pomoci v nejistých situacích, vytvářejí jakousi záchrannou síť a tím kromě jiného snižují riziko vyhoření. A mimochodem, stejně to funguje i mezi studentstvem: pokud je kruh studujících na škole semknutý a vzájemně si vycházejí vstříc, taky se zde utváří jakási nárazníková síť proti stresu. A v prostředí, kde se člověk cítí dobře a má oporu, se pak i těžké chvíle dají snášet mnohem líp.