Dokument ke sto letům MUNI: Oslavný film nečekejte

Hned tři brněnské vysoké školy si připomínají stoleté výročí od svého založení. Masarykova univerzita si k jubileu díky spolupráci s Českou televizí nadělila dokument s názvem Otevřená pevnost. Snímek Ivo Bystřičana není klasický oslavný dokument s výčtem úspěchů a slavných osobností. Vlastně je spíš pravým opakem. Film se zabývá spoustou problémů, které trápí všechny současné české univerzity. Snímek odvysílá Česká televize v úterý 29. ledna ve 20.50 a následující den v 16.50, v obou případech na ČT2. Dokument je také na webu ČT.

Bystřičan natočil film o škole, která vznikla na pozadí složitých vztahů mezi českým a německým etnikem. V průběhu jednoho akademického roku sleduje dění na univerzitě a její zaměstnance a studenty konfrontuje s otázkami na smysl jejich práce a existence univerzit vůbec. V rozhovoru si s autorkou tyká, protože se znají díky tomu, že jsou oba absolventi Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Natočit snímek o univerzitě, která má devět různých fakult, není jen tak. S jakým plánem jsi do projektu vstupoval?
Chtěl jsem v první řadě udělat divácký film. Takový film musí mít téma, které by teoreticky mohlo zajímat všechny. Co by nezaujalo, by byl propagační film o univerzitě, který popíše její infrastrukturu, počty lidí, peněz a vědeckých úspěchů nebo to, jak jsou budovy po rekonstrukci hezké. To by se dalo natočit na každé univerzitě a běžnému divákovi je to jedno. Proto jsem se na Masarykovu univerzitu podíval skrze otázku, jaký má dnes univerzita ještě smysl a zda dokáže být klíčovou společenskou institucí ve společnosti, která prochází čím dál rychleji změnami i krizemi – a nakolik se umí bránit tlakům, které známe z prostředí byznysu. Od středověku se společnost změnila a změnily se i univerzity a já se ptám, jestli její proměna neznamená ztrátu smyslu. 100 let Masarykovy univerzity je k takovému pátrání moc dobrou příležitostí a ve filmu se z ní stává určitá laboratoř.

Co sis myslel o českých univerzitách obecně, než jsi začal točit?
Že jsou značně zmasovělé, což samo o sobě nevnímám příliš negativně, protože univerzitní vzdělání by podle mě mělo být přístupné co nejvíce lidem. Horší pak je, když osobní kontakt a písemnou práci se zpětnou vazbou nahrazuje testování, e-learning a styku mezi pedagogy a studenty ubývá. Také jsem měl za to, a myslím si to pořád, že ve vzájemné konkurenci a soutěži univerzity dávají studentům klamnou iluzi, že jsou jakýmsi garantem umístění na trhu práce. Že jsou tu zejména od toho, aby na nich studenti po patřičném snažení získali titul, což je něco jako svatý grál a klíč ke dveřím od zaměstnání. Tohle podle mě hlavním cílem být nemá.

Člověk přece nežije proto, aby se nechal certifikovat jako nějaké zboží, ale aby vzdělání využil k něčemu opravdovému a důležitému. Tím není jen hypotéka na byt, ale to, aby společnost dobře fungovala. Proto jsem si dělal z respondentů místy legraci. Ptal jsem se jich, jestli se škola nemá jmenovat spíš Univerzita Brno než Masarykova, protože z Masarykových vizí toho zase tolik nezbylo.

Nedohnala školy k takovému postoji ale společnost a politická reprezentace?
Společnost to prostřednictvím mnoha subjektů chce, ale univerzity se musí bránit. Hlavně si nesmíme zaměňovat společnost se zaměstnavateli nebo s trhem práce. Nelze přemýšlet jako v předrevolučních dobách, že dostaneme titul, někam přijdeme, tam si sedneme a to bude naše zaměstnání. Máme přece přemýšlet tak, že když vystudujeme vysokou školu, máme něco sami vytvářet. Protože i když nás třeba v ročníku studovalo hodně, tak jsme elitou svého druhu. Ne v tom exkluzivním slova smyslu, ale ve smyslu společenské zodpovědnosti. Mohli jsme se za státní útraty zabývat něčím, co není nutně jenom praktické nebo v prvním plánu využitelné. Univerzity se do pasti dostaly tak trochu samy, protože mimo jiné zdůrazňovaly okamžitou využitelnost svojí vědy a absolventů, aby daly najevo svou užitečnost. Jenže ony jsou užitečné něčím jiným.

Doteď jsi mluvil hlavně o tom, co sis myslel o vysokých školách obecně. Byla pro tebe Masarykova univerzita před natáčením něčím specifická?
Myslel jsem si, že tuhne na způsob korporací. Že se čím dál víc centralizuje, manažersky řídí. Já jsem imatrikulační ročník 1999, na sociologii nás tehdy studovalo pět a půl. Po nás ale přišly ročníky, kde bylo lidí desetkrát tolik. Pak vyrostl bohunický kampus. To je všechno pěkné, říkal jsem si, jenže to znamená, že se vyčlení elitní centrum, část vědy, která se dá dobře prodat. Ale co třeba chudák filozofická fakulta? Tradiční bašta vzdělanosti musela čekat na rekonstrukci až do nedávna. Na druhou stranu je to škola s obrovskou ambicí, skvělými pedagogy a patří v regionu k nejlepším. A také jako jedna z mála u nás projevuje společenskou zodpovědnost. V čem byla Masarykova univerzita poslední roky výrazná, je i to, že se snažila být pozitivně veřejně činná v době, kdy se společnost nejvíc vykloubila kvůli uprchlíkům, fake news a dalším krizím. Sám rektor hodně veřejně vystupoval a univerzita jako celek podporovala občanské aktivity. V tom mi byla sympatická.

A jaký je tvůj dojem po tom, co jsi na univerzitě rok strávil natáčením?
Zažil jsem hodně momentů překvapení. Třeba ohledně ochoty profesorů reagovat na kritická témata a říkat podstatné věci, které se třeba rektorátu nemusí líbit. Obecně se mi líbila její otevřenost a sebekritičnost. A taky mě zaujaly vyjasněné postoje studentů, jejich sebevědomí, vědomí toho, co chtějí. A na druhou stranu to, jak často berou vzdělání spíše jako instrument k získání pracovního místa. Překvapily mě také univerzitní rituály jako promoce nebo inaugurace děkanů. Pídil jsem se po tom, jestli si někdo vůbec uvědomuje jejich smysl, nebo budou lidé jen papouškovat vyprázdněné věty o tradicích. A opravdu se ozývaly důležité postřehy a myšlenky směřující často k tomu, jak se na moderní Masarykově univerzitě prostřednictvím těchto slavností znovu reprodukuje zodpovědnost vůči středověkému ideálu univerzity.

Co je tedy nakonec hlavní téma filmu?
Dobrá otázka. U dokumentu filmu se skutečně to, co je tématem, v průběhu natáčení tříbí a někdy i mění. Naším tématem se postupně stalo, nakolik se po sto letech své existence ve zhusta dramatických časech univerzita stává korporací a jestli jde smysluplné vzdělání předávat v rámci instituce, která by se chovala jako korporace. Vznikalo to velmi postupně, toto téma zkoumáme na pozadí historických bojů, které Masarykova univerzita prožila. Udržení si svébytnosti a akademických svobod je jedním z těchto bojů v porevoluční éře.

Pro běžného člověka, který žádnou univerzitou nikdy neprošel, je to často těžko představitelná věc. O školách se říká, že jsou rigidní, tak trochu arogantní, elitářské. Viděl jsi něco z toho?
Asi bych vůbec nepoužil tahle slova. Kdyby se měla použít, tak bych ale nakonec řekl, že to je přece dobře. Že univerzity mají být tak trochu zkostnatělé, určitým způsobem mají být sebevědomé. Univerzita není od toho, aby hbitě následovala trendy. Je to určitým způsobem výlučné prostředí a nemělo by fungovat podobně, jako všechno kolem.

Jak to pak ale jde dohromady s tím, že mají být otevřené?
Mají být otevřené vůči studentům, diskusi a kritické diskusi. Nemají naopak být otevřené v tom, že absorbují vše, co po nich průmysl nebo politici chtějí. V tom si myslím, že má být univerzita úplně zapšklá. Univerzita má vést dialog, ale tím dialogem to má často skončit. Nemá to směřovat k tomu, že by měly všechny školy vypadat jako univerzity založené firmami. Protože i věci, které se zprvu jeví jako nevyužitelné a nepraktické, mají často velký smysl. Vždycky bude velká část společnosti, která to nebude umět nebo nebude chtít chápat. Univerzity se to podle mě mají snažit pořád překonávat, ale s vědomím, že se jim to nikdy úplně nepovede.

Film se jmenuje Otevřená pevnost. Do jaké míry je to odraz reality a do jaké jenom vize, jaká by univerzita chtěla být?
Myslím, že taková Masarykova univerzita skutečně je. Ve filmu jsou ty nejpodstatnější fragmenty, ale ve skutečnosti jsme s každým mluvili velmi dlouho. Když jsem ty lidi poslouchal, bylo mi jasné, že mají na srdci něco vážného a že jim záleží na tom, co dělají. V tom si myslím, že odolnost vůči vlivům tlačícím na komercionalizaci a využitelnost tady vcelku je. Lidé, se kterými jsem mluvil, jistě mají dobře zvládnutý newspeak grantových schémat. Vnitřně to myslím až tak neprožívají, zato prožívají výuku a skutečnou vědu. Líbí se mi i jistý nadhled, který Masarykova univerzita má. Když jsme se na začátku domlouvali o podobě a tématu filmu, zástupce školy jistě nenapadlo, že vznikne něco takového.