Je květen, měsíc akademického burnoutu, a já uvažuju, co to v té akademii vlastně děláme, a hlavně, jak dlouho to (někteří) chceme vydržet.
Nabízí se úvaha, že vyčerpání jednotlivců je dáno tím, že jsou to slabé kusy, které neměly dostatečné hranice, zatímco systém je zcela v pořádku. Ale řeknu vám, přátelé, systém je starý jako lidstvo samo a promítají se do něj veškeré lidské ctnosti i nectnosti.
Představuju si to asi takto.
Jakmile si lidstvo osvojilo řeč, okamžitě vznikla frakce pralidí, kteří řeč používali nejenom k pragmatické domluvě („mamut, kde?“), ale k rozmanitým rozšafným úvahám („mamut... proč?... proč????“). Lidé se obvykle sdružují podle podobnosti, a tito pralidé tedy začali již v jeskyních vytvářet drobné diskuzní kroužky, kde diskutovali palčivé aktuální i nadčasové problémy („proč mamut... z čeho mamut... k čemu mamut“).
Všichni víme, že akademické myšlení se nejlépe tříbí kvalitní akademickou diskuzí, takže tito specifičtí pralidé začali rozmanitě klasifikovat a kategorizovat svět kolem, zatímco jiní pralidé chodili lovit, sbírat a tak. To vytvořilo jistou tenzi mezi lidmi, kteří se do akademických diskuzí úplně nezapojovali, a mezi praakademiky.
Jakmile akademičtí pralidé pochopili, že jejich práce je pro lidstvo nesmírně důležitá, začali vytvářet orgány. Představuju si to zhruba tak, že jakýkoliv počet pralidí ve skupině vyšší než 4 vedl k rozdělení pravomocí na funkci a tři lidé konstituující dozorující komisi.
Když tak například někdo šel objevit oštěp, další tři ho u toho kontrolovali, zda to dělá podle správné metodiky objevování oštěpů, a pokud ne, začali vydávat nesouhlasné zvuky, mručení a zatípli mu okamžitě přístup k potravě.
Tím se již v pravěku dosahovalo vědecké excelence.
Aby byla zajištěna rovnost, vytvořili obvykle při počtu 4 lidí cca osm komisí, tak aby v každé komisi byla příležitost diskutovat jiné aspekty akademického pokroku. Většina praakademiků tak nemohla dělat nic jiného než navštěvovat komise, což jim kolidovalo s jinou prací.
Zároveň vytvořili komisi, která kontrolovala docházku na setkání jiných komisí. To je velmi důležité, protože pokud není zajištěna docházka, k pokroku nedojde.
Čas od času se stalo, že se objevil jedinec, který chtěl něco objevit sám od sebe, kvůli vyššímu dobru, ale naštěstí, díky kvalitnímu nastavení systému dodávky zdrojů, obvykle brzy prozřel, získal významné místo v několika komisích a uklidnil se.
Akademičtí pralidé si dobře uvědomovali, že základem akademického úspěchu je internacionalizace, takže se pokoušeli navazovat kontakty s jinými akademickými prainstitucemi. K tomu byli pak obvykle potřeba bojovníci na obou stranách, aby navázanou spolupráci jaksi dokončili, jelikož nezřídka se stávalo, že mezi praakademiky nedošlo ke shodě a akademická diskuze skončila nízkým napadáním se a slovní potyčky často přecházely v surové bitky.
Ve snaze přesvědčit zbývající praspolečnost o významu akademické práce se praakademici často dostávali do neřešitelných dilemat. Tato dilemata vycházela obvykle ze skutečnosti, že toho naslibovali tolik na tolika stranách, že to nešlo stihnout.
A taky z toho, že jejich pracovní náplň nebyla žádným způsobem regulována, takže nikdo nehlídal, jestli těch komisí nemají třeba třicet.
V některá sezónní období, například v květnu, obvykle docházelo k hromadným kolapsům větších skupin praakademiků, kteří ve snaze udržet akademický systém v chodu, museli plnit mnoho pracovních úkolů naráz.
Na květnové vyčerpání pak navazovala tradiční červnová oploštělost a ta přešla do červencového torporu, kdy pralidé mrtvolně leželi, pomalu dýchali a snažili se za pomoci psychoaktivních hub zotavit z předchozího semestru.
Pak je tu otázka učedníků.
Pralidé dobře věděli, že jsou hodnoceni podle tvrdých výsledků, kterými byl například počet rozumných objevů za časovou jednotku, a nemohou se tedy camrat s učedníky. Tedy, občas se objevila světlá výjimka, ale většinu času dávali praakademici přednost cizelování vlastních myšlenek.
Učedníkům tedy nezbývalo mnoho prostoru na vlastní vzdělávání, nikdo se o ně moc nestaral, s jídlem to taky nebývalo valné. Bývali tedy dosti frustrovaní a odcházeli pak do zahraničních jeskyní, odkud se obvykle nevraceli.
To pak praakademici interpretovali jako svůj pedagogický úspěch, zejména pokud se jednalo o kvalitní, uznávané zahraniční jeskyně.
Speciální problematikou bylo postavení žen v praakademii. Názory se zde různí. Část vědců dnešní doby se domnívá, že ženy byly z akademie rovnou vylučovány, druhá část se domnívá, že se nadšeně vyloučily samy, protože je to celé nebavilo a měly jasno v prioritách, kterými bylo vychovávat děti, a nebylo jim tudíž nijak ublíženo.
Jsou známy případy nazuřených žen praakademiček, které si vytvořily nějaké vlastní jeskyně, ve kterých vykonávaly poznání, ale jednalo se o neživotaschopnou variantu, jelikož takové jeskyně obvykle skomíraly na nedostatek zdrojů.
Ženy praakademičky tak obvykle odsunuly svoje bádání až na dobu, kdy budou mít zpracované mamuty, vydělané kůže, uložené děti a bude klid, přičemž tato doba obvykle nenastala.
Každopádně nyní jsme v období roku, kdy akademická tradice již od dob pravěku velí být na osmi místech naráz a vykonávat vysoce významné a zodpovědné úkony simultánně.
Myslím, že od doby pralidí se nic nezměnilo.
Systém je stejný.
Lidi jsou stejní.
Únava je stejná.