Téma: třetině vědců hrozí psychické potíže kvůli stresu i papírování, varují studie

Vědci a vysokoškolští pedagogové trpí stresem srovnatelným s těmi nejrizikovějšími profesemi. Podle závěrů hned několika zahraničních studií hrozí více než třetině akademiků rozvoj psychických obtíží. Proč? Vědce trápí vysoké pracovní nároky, administrativní zátěž i špatné vztahy na pracovišti. 

Stres, který v práci zažívají akademici, je obdobný tomu, který trápí zdravotníky, učitele a sociální pracovníky. V porovnání s těmito profesemi trápí navíc zaměstnance univerzit podle několika zahraničních studií ještě vyšší pracovní nápor a naopak nižší podpora nadřízených. Ukázala to analýza existujících dat britské výzkumné organizace RAND, která se tématem na evropské půdě zabývá.

Vědci a postgraduální studenti jsou také oproti lidem pracujícím v jiných profesích ohroženější rozvojem duševních poruch.

„Zaměstnanci terciárních vzdělávacích institucí vykazovali nižší spokojenost v práci než lidé na jiných pozicích, včetně školství, zdravotnictví a sociální práce, a to hned v pěti ze šesti oblastí, v nichž se spokojenost měří. Další data pochází z mnoha šetření pomocí dotazníku GHQ-12, ověřeného screeningového nástroje k detekci psychologického stresu. Podle závěrů tří různých studií hrozí 32–42 procentům zaměstnanců univerzit rozvoj obtíží v oblasti duševního zdraví,“ vysvětluje hlavní autorka zprávy Susan Guthrieová.

Mezi zásadní faktory ovlivňující stres na vysokoškolské půdě a vědeckých institucích přitom patří hlavně vysoké pracovní nároky, administrativní zátěž a špatné vztahy na pracovišti. Další studie citované ve zprávě přitom uvádí, že s nadměrným stresem souvisí nedostatek času na samotný výzkum – a také že práce přesčas koreluje s příznaky deprese.

Česká věda: Méně tlaku na výkon, zato příliš administrativy

Jak taková zátěž vypadá v praxi, popisuje fyzikální chemik a biochemik Jiří Šponer z Biofyzikálního ústavu Akademie věd ČR a CEITEC Masarykovy univerzity: „Primárním stresovým faktorem pro mne je exponenciálně rostoucí pandemie byrokracie, stále více absurdní a nesnesitelná, dělající z vědců s prominutím opice v cirkusu. Podotýkám, že řešení vědeckých problémů, pokud se k nim dostanu, mě stále baví. Ale většinu času trávím činnostmi, jež mne frustrují, a pracuji na hraně svých možností. Kdybych pracoval čtyřicet hodin týdně, tak se k vědě téměř nedostanu. Byrokraticko-administrativní zátěž všeho druhu mi odebírá polovinu pracovní kapacity a zásadně narušuje vědeckou práci.“ 

Podobné závěry přinesla i studie o syndromu vyhoření u českých akademiků od Kateřiny Zábrodské z Akademie věd České republiky. Tuzemské akademické pracovníky zdaleka nejvíc ohrožuje konflikt mezi pracovními povinnostmi a osobním životem. Na druhém místě se pak umístily příliš vysoké pracovní požadavky. 

Obecně se ale české prostředí od toho západoevropského liší: díky menší návaznosti na komerční sektor mohou čeští vědci pracovat svobodněji. A ačkoli tlak na výkon se zásadně liší v závislosti na konkrétním pracovišti, obvykle u nás nebývá tak silný jako na Západě, vysvětluje Zábrodská v rozhovoru.

Jenže české prostředí je naopak náročnější administrativně. „Občas závidím lidem, kterým v práci skončí směna a jdou domů s čistou hlavou,“ říká embryoložka Zuzana Holubcová z Masarykovy univerzity. „Vědu nelze napasovat do pevných pracovních hodin. Zdrojem stresu je pro mě enormní požadavek na výkon a neustálé poměřování kvality výzkumu. Dávno už nám navíc nestačí být jen expert na svůj obor, musíte být také trochu manažer, právník, zootechnik, statistik, grafik, programátor, spisovatel, učitel, popularizátor… Vyplňování tabulek ubíjí kreativitu,“ vysvětluje.

„Vy jste tu, abyste dělala vědu“

Holubcová, která má zkušenosti i s vlastním výzkumem umělého oplodnění v laboratoři na Univerzitě v Cambridgi, může české a anglosaské prostředí dobře porovnat.

„Práce v Cambridgi byla extrémně stresující: jenom udržet se v takové výzkumné skupině připomíná vrcholový sport. V porovnání s Českem jsem ale nemusela řešit věci okolo administrativy a managementu. Bylo mi řečeno, že jsem tam jen proto, abych dělala vědu, všechno ostatní zařídili za mě. Postupně se to zlepšuje i u nás, ale občas mám pocit, jako bych veslovala proti proudu, což logicky vede k pravidelným návalům frustrace,“ říká. 

Uvítala by třeba větší flexibilitu v nakládání s přidělenými grantovými prostředky. „Velmi špatně se mi na roky dopředu předvídá, co budu k výzkumu potřebovat. Takže jsem se ocitla v situaci, že peníze na výzkum mám, ale nemůžu je použít dle aktuální potřeby projektu. Například zakoupení licence softwaru na analýzu dat bylo byrokratické peklo, protože to nespadalo do žádné předem definované kategorie nákladů. Někdy mám pocit, že jsme automaticky podezříváni z toho, že snad chceme grantové prostředky tunelovat.“

S dalším výrazným akademickým stresorem – nejistotou, kam jejich kariéra vlastně směřuje – se setkávají především doktorští studenti. Podle nedávné belgické studie dosáhlo rizikového skóre v dotaznících celých 32 procent z nich, což je oproti jiným mladým a úspěšným profesionálům násobně víc. Téměř třetina doktorandů tak uvádí míru stresu, kterou medicínské studie považují už za příznak psychiatrického onemocnění.

Co trápí doktorandy? Nedostatečné nebo špatné vedení ze strany nadřízených a nejistota, k jaké kariéře jejich studium nakonec povede.

„Doktorandi někdy zkrátka ztrácí smysl své práce: nevědí, proč by měli dostudovat, nikdo je pořádně nevede, ztrácí motivaci,“ potvrzuje Miloš Havlík z poradenského centra Českého vysokého učení technického. Depresivní obtíže, společně s akademickou prokrastinací a netolismem (závislostí na počítačových hrách, sociálních sítích a podobně – pozn. red.) patří mezi nejčastější problémy, s nimiž se na ně studenti obrací. 

„Spouštěčem deprese může být třeba akademická prokrastinace, kterou podle amerických údajů trpí 75 až 90 procent studentů. Já se přikláním spíš k tomu nižšímu údaji, jehož, myslím, dosahujeme i u nás. Člověk ale musí mít k psychiatrické poruše i nějaké předpoklady, navíc často nejsem prvním odborníkem, s nímž se setkávají, a obtíže si přináší už ze střední školy,“ shrnuje svou zkušenost s českými studenty Havlík.

Slepice, vejce a deprese

Poznámka, že za duševní poruchy nemohou jen přílišné nároky prostředí, ale i vlastnosti konkrétního člověka, je klíčová i pro pochopení všech výše citovaných studií.

Jejich data pochází z průřezových průzkumů, které naznačují, že by akademici mohli trpět stresem a depresivními a úzkostnými poruchami víc, než je v naší společnosti obvyklé. Nevyplývá z nich ale, že za jejich utrpení nutně může právě akademické prostředí.

Deprese, stejně jako většina ostatních psychiatrických potíží, nemívá konkrétní příčinu: místo toho vzniká souhrou řady dílčích okolností. Genetické vlohy se mísí s vlivy, kterými náš biologický kořínek ovlivnily životy našich předků, s působením prenatálních vlivů, dětstvím a celou osobní historií – a výsledné osobnostní charakteristiky se pak vzájemně ovlivňují s různými faktory prostředí, od kvality jídla v akademických restauracích po problémy s žádostmi o grant.

Tedy: pokud jsou akademici nadprůměrně depresivní, může to být vinou těch vnějších faktorů – zároveň ale akademické instituce mohou sloužit jako jakási záchytná centra, kde se hromadí lidé, kteří mají k depresím a úzkostem sklony sami od sebe.

Zaprvé, s úzkostmi a depresemi nejspíš souvisí inteligence – a u vědců lze předpokládat, že disponují vyšším než průměrným IQ. Některé studie přitom potvrzují pozitivní vztah mezi vysokou inteligencí a úzkostností nebo depresivitou.

Podle jiných výzkumů souvisí takové problémy naopak s nízkou inteligencí. Takové závěry přitom nejsou v rozporu. Zatímco vysoká inteligence je podmíněná zejména geny, které mohou zároveň způsobovat vyšší náchylnost ke stresu nebo přehnanému přemýšlení, za nízkou inteligencí relativně častěji stojí nějaký další faktor – třeba onemocnění, úraz nebo špatné sociální zázemí –, který člověka kromě IQ bodů okrádá i o schopnost vyrovnat se se stresem a nároky světa, ve kterém žije. K duševním problémům tak dost možná přispívá jak vysoce nadprůměrný, tak vysoce podprůměrný intelekt.

Nemusí navíc jít jen o samotnou inteligenci, ale i způsob, jakým člověk nakládá s vlastním životem. Akademická dráha člověka odměňuje spíš intelektuálně a společenským postavením než materiálně – a jako taková láká jiné skupiny lidí. Častější výskyt depresí a úzkostí mezi akademiky by pak mohla vysvětlit třeba teorie pozitivní dezintegrace polského psychologa Kazimierza Dabrowského. Podle té mohou být úzkostné a depresivní obtíže průvodním jevem osobnostního rozvoje: Dabrowski vnímá určitou přecitlivělost a z ní vyplývající diskomfort jako sílu, která člověku umožňuje růst.

Americká data navíc ukazují, že se deprese objevuje ve srovnání s příslušnými příjmovými skupinami častěji nejen u akademiků, ale i u učitelek nebo zdravotnických profesí. Stejně jako akademický výzkum i tato povolání nabízí silnou nemateriální složku odměny: vědomí, že člověk může prospívat společnosti daleko viditelněji než lidé ve většině ostatních oborů. Lidé, kteří směřují k takovým profesím, se proto nejspíš liší od statistického průměru. Mohou být například empatičtější a citlivější k potřebám společnosti – přičemž právě takové osobnostní nastavení bývá u depresivních pacientů časté.

Proč zůstáváme ve stresujícím prostředí

Lidé se sklony k depresivitě a úzkostem tak pravděpodobně častěji vstupují do akademického světa – a dost možná z něho také méně často odchází.

Když světoznámý profesor James Fallon ve své biografii Psychopat v mém mozku odhaluje širokou škálu výstřelků a psychiatrických obtíží provázejících jeho život, čtenáře živícího se v komerčním sektoru může napadnout, že by dost možná byl z práce velmi rychle odejit. Akademické prostředí je vůči osobnostním charakteristikám zaměstnanců liberálnější: výzkumníci nepotřebují píchačky nebo bezpečnostní prověrky; nikdo jim po příchodu nedává dýchnout do balonku ani je nenutí přemístit se z kanceláří do hlučných openspaců – což všechno může přispívat k setrvání lidí náchylných ke stresu, kteří by z jiných pozic třeba odešli.

Náročnost vstupu do akademického světa navíc akademiky motivuje v něm zůstávat, i když jim třeba příliš neprospívá. Iracionálního nadhodnocování věcí, lidí nebo třeba oborů, jimž jsme něco obětovali, se dopouštíme všichni. Behaviorální ekonomové mluví o efektu utopených nákladů: pokud jsme do něčeho hloupě investovali, raději v investicích ještě hloupěji pokračujeme, abychom si nemuseli přiznat, že naše předchozí rozhodnutí bylo špatné.

Podobně se raději dopouštíme racionalizací, abychom mohli obhájit špatná rozhodnutí, která jsme učinili dříve, než abychom si přiznali vlastní chybu.

Kariéra samostatného vědce začíná po více než dvaceti letech studia – a vynaložený čas a energie člověka motivuje, aby raději i po všech těch letech překonal zase další překážky, než aby uznal, že část vlastních sil i zdrojů společnosti možná vyplýtval z kariérního hlediska nadarmo.

Pochybení naší mysli tudíž mohou přispívat k zůstávání v práci, která člověku nesvědčí, silněji právě v akademické sféře, což přirozeně vede k nespokojenosti a pracovnímu stresu, který pak u predisponovaných lidí živí depresivitu – a u jiných zase jiné problémy.

V praxi se různé vlivy na straně daného člověka i prostředí, v němž pracuje, setkávají – a pokud přesáhnou hranici stresu a utrpení, kterou konkrétní člověk unese bez větších potíží, mohou vyústit právě v depresi.

Spojení mezi prací a depresí si u svých pacientů z akademické sféry všímá i psycholožka z jedné z větších českých nemocnic, která ale chce kvůli jejich soukromí vystupovat anonymně. Za další z rizikových faktorů akademické kariéry považuje vysoké ambice svých pacientů ve vztahu k vlastním rodičům a jejich kariérním (často též akademickým) úspěchům. Ty se jejím pacientům již nedaří překonat – třeba i proto, že to v podmínkách současné vědy ani není možné. Člověk v takové situaci může obětovat většinu času práci, aniž by se mu podařilo dosáhnout otcova či matčina postavení, mimo jiné i kvůli vyšší konkurenci – a výsledkem může být pocit, že svůj život promarnil, upozorňuje na příklady z vlastní ordinace.

Tendenci stěžovat si máme každý

Na otázku „Zažili jste někdy v práci nepříjemný stres?“ odpovídá devětačtyřicet z každých padesáti vědců kladně. Jenže společně s nimi přitaká i převážná většina neakademiků. Práce přináší požadavky, jejichž plnění člověka stresuje, ať už mluvíme o výzkumnících, manažerech, nebo zemědělcích. Stres je reakcí organizmu na nesoulad mezi ideálem a skutečností – a k práci tak neodmyslitelně patří, protože kdyby bylo všechno ideální a hotové, žádnou práci bychom neměli. Výsledky takových průzkumů pak zásadně zkresluje, že na ně vědci odpovídali právě v práci, protože v souvislosti s prací máme sklony své stresy prožívat silněji.

Nejčastěji užívaný nástroj, z něhož vychází hrozivá data o třetině až polovině akademiků ohrožených na duševním zdraví, GHQ-12, se skládá z dvanácti položek typu „kvůli starostem špatně spím“ nebo „cítím se bezcenný“.

Jenže když skupina britských vědců analyzovala odpovědi získané při výzkumech zaměstnanců, objevila zásadní nesrovnalost oproti datům známým z jiných šetření: výskyt běžných duševních onemocnění je podle výpovědí lidí dotazovaných v kontextu profesního života až dvojnásobný. Ve skutečnosti by přitom měl být naopak nižší, protože podstatná část zdravotně a sociálně nejohroženějších lidí trvalé zaměstnání nemá.

Důvod je prostý: lidé mají sklony si při zodpovídání dotazů o práci stěžovat a prožívané útrapy nadhodnocovat. Ve výzkumech mezi akademiky zkreslení navíc ještě zhoršuje nízká návratnost dotazníků, která dále zesiluje vliv těch, kdo v dotaznících ventilují své frustrace.

Pro odhad výskytu psychiatrických poruch nezatížený takovým zkreslením můžeme použít záznamy o sebevražednosti. I ta jako ukazatel kulhají – u socioekonomicky dobře postavených akademiků můžeme očekávat množství faktorů, které je suicidia uchrání i v případě duševního onemocnění: třeba vyšší sociální podporu a lepší přístup ke zdravotní péči. Americká data nicméně ukazují, že mezi výzkumníky je sebevražednost nižší než v celé populaci.

Při vysvětlení zdánlivého rozporu mezi vysokou subjektivně uváděnou mírou depresivity a relativně nízkou četností sebevražd se přitom můžeme inspirovat daleko blíž: v předrevolučním Maďarsku. Porovnání depresivity se sebevražedností napříč maďarskými regiony na přelomu osmdesátých let ukázalo, že se vyšší výskyt diagnostikované deprese pojí s nižší sebevražedností, protože se pacienti léčí, místo aby umírali. I za vyšším naměřeným výskytem depresivních symptomů u akademiků se tak může skrývat třeba fakt, že si jsou lépe vědomi svých duševních obtíží i stresorů, které k nim přispívají.

Stres je drahý

Problémy akademického prostředí samozřejmě nejsou o nic méně stresující jen proto, že je současná data nepopisují úplně přesně a dokonale. Důsledky přitom nenesou jenom vědci samotní, ale celá společnost.

Stres a nepohoda na pracovišti statisticky zvyšují četnost absencí kvůli zdravotní indispozici a snižují produktivitu i loajalitu k zaměstnavateli. Podle britských odhadů se tak ve stresu akademiků utopí asi pět procent rozpočtů výzkumných univerzit. Další nepřímé náklady pak vznikají ukončováním špatně placených a vedených disertačních výzkumů.

Výzkumné zprávy často přichází s doporučeními dalších poraden a rekonvalescenčních programů pro vědce. Jenže zdaleka ne všichni mají o takové možnosti zájem – a navíc by se jednalo o povrchní řešení, které místo řešení problémů jen tlumí jejich symptomy. Možnosti systémových řešení přitom známe.

Ze strany státu by prospělo zásadně zvýšit financování kvalitních vědeckých institucí, aby výzkum a výzkumníci nebyli závislí na grantech. Stálé zaměstnání by oproti grantovým úvazkům na dobu určitou vědcům umožnilo těšit se ze stejné jistoty, kterou mají i jiní zaměstnanci, a také třeba dostat hypotéku.

Kromě lidí by to prospělo i samotnému výzkumu, protože by se nemusel plánovat v cyklech grantových žádostí, vysvětluje v rozhovoru předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová. A upozorňuje i na problém se skloubením osobního a pracovního života, zejména s ohledem na mladé vědkyně: pokud mají na univerzitách pracovat rodiče, musí tam být místo i pro jejich děti. Právě mladší akademici a ženy koneckonců vyšli jako ohroženější skupina i v odkazovaném tuzemském šetření.

Zároveň bychom se měli rozhodnout, co po úspěšných vědcích chceme: jestli rutinně přednášet studentům, kteří si stejně najdou přednášky světových kapacit na YouTube, případně o ně vůbec nestojí, číst seminární práce a vyplňovat žádosti, nebo provádět výzkum jen příležitostně prokládaný podílem na manažerském rozhodování a výjimečnou pedagogickou činností, protože byrokracii a výuku může zajistit administrativní aparát a juniornější kolegové.