Vizuál instituce a korporátní identita JAMU

Silný trend institucí zavádět jednotné vizuální styly, které by co nejlépe podtrhly poslání i samotnou identitu té které instituce, je dominantním průvodním jevem posledních desetiletí. Souvisí přímo se stále větší snahou se výrazně prosazovat ve virtuálním prostředí i s marketingovými strategiemi privátního sektoru, jehož úspěšnost je na kvalitní vizuální sebeprezentaci přímo závislá (zvláště nutností se výrazně odlišovat od konkurenčního prostředí). Souvisí také se strategiemi institucí veřejného sektoru, jehož součástí jsou rovněž vysoké školy.

Janáčkova akademie múzických umění v současné době prochází procesem aplikace jednotného vizuálního stylu, jehož součástí kromě nového loga je tvorba nových webových stránek a vytvoření celého komplexu nových vizuálních prvků, které budou součástí korporátní identity instituce. Tento dlouhodobý proces by měl vyvrcholit počátkem roku 2020, kdy by měl být celý soubor jednotného vizuálního stylu JAMU uvedený v život. V souvislosti s těmito kroky a se snahou posunout rozměr instituce k modernějším trendům, které současné vysoké školy prosazují, se nabízí otázka proč vlastně vytvářet jednotné vizuální styly uměleckých institucí. Tento problém je často vnášený samotnými profesionály v oblasti umění, z nichž někteří vyjadřují pochybnosti nad přínosem takových kroků: vždyť umělecká výuková instituce má hlavně hovořit kvalitou svých pedagogů, absolventů, svých uměleckých výstupů, kulturou vnitřního prostředí nebo dalšími kvalitativními parametry. Navíc umění nelze měřit, jeho kvalita se hodnotí obtížně: je vpravdě „něčím pro někoho a ničím pro všechny“ řečeno výstižným citátem básníka Vladimíra Holana. O složitosti prostředí, kterým to umělecké skutečně je, ani nemluvě. Samy o sobě jsou totiž umělecké osobnosti vyhraněnými individualitami, které mají často problém se na něčem shodnout nebo se s něčím identifikovat.

K čemu tedy snaha o vytvoření jednotného vizuálního stylu vlastně je, když jeho prvky nemají možnost hmatatelně proniknout do pedagogického nebo výzkumného procesu, když není ničím, co by mohlo být hmatatelně přijímáno jako inovace směřující ke zlepšení kvality výstupů instituce? Na tyto často přímo mířené otázky není jednoduchá odpověď, ale přesto jsem jednoznačně přesvědčen, že vnímání vizuálního designu instituce jako něčeho, co je výrazným jednotícím prvkem spolu s vnímáním silné značky pomáhá vnímat daný subjekt jako něco, co má svoji nezaměnitelnou identitu: poslání, tradici, konkrétní vizi, lidské zdroje i samotný produkt – absolventy a projekty, kterými se prezentují. A nejen to: vizuální identifikace může výrazně posunout uvažování lidí uvnitř instituce ve smyslu formování a posilování značky – brandu, jehož uvědomování značně souvisí s přítomností jakési jednotící vize, společného směřování a rovněž v prosazování určité hrdosti na to, že jsem, jako jedinec nebo člen skupiny, aktivní a tudíž i přínosnou součástí této značky. A myslím si dokonce, pohybuje se ve vysokoškolském prostředí téměř třicet let, že právě tento jednotící směr, když chybí, tak je energetický potenciál instituce nesoustředěný, až odstředivý, což může pro celou instituci znamenat značný kontraproduktivní efekt.  

Když připustíme, že identifikace se značkou může mít významný vliv na průběh procesů v rámci instituce, pak o to více vnímáme její důležitost ve vazbě na vnější prostředí skrze nástroje, jako je např. webová prezentace. A není to důležitost nijak virtuální: samotný nábor potencionálních talentovaných studentů může být do značné míry ovlivněn pohledem na instituci právě skrze webové prostřední. Instituce, která se dostatečně nestará o svou vlastní prezentaci, může působit zevnějšku jako zastaralá, ačkoliv třeba vůbec není, popřípadě může působit na mladé adepty jako jakási šedá zóna bez dostatku atraktivních událostí, ačkoli ve skutečnosti realizuje množství kvalitních, zajímavých a často nadstandardních profesních výstupů.

Samozřejmě budování identity instituce není ovlivněno pouze atraktivním a dostatečně slušivým vizuálním stylem, který vhodně podtrhuje její poslání a hlavní produkty. Jsou to samozřejmě také základní momenty, které formují kulturu činností a procesů v instituci: samotné povědomí o kvalitních výstupech, ocenění pedagogů a studentů, úspěšná realizace projektů, čilá komunikace se zahraničím nebo dostatečná spolupráce s institucemi v místě působení včetně zpětné vazby u zaměstnavatelů. Pro formování kultury takového prostředí jsou rovněž důležité faktory dodržování etických pravidel a transparentnosti postupů, faktory rovného přístupu k jednotlivým pracovníkům (ale s přirozenou diverzifikací v odměňování), stejně jako uplatňování lidského a nejen úředního přístupu ve vzájemné komunikaci. To vše dohromady, pokud má instituce to štěstí, že si do svého čela zvolí otevřené a komunikativní vedoucí pracovníky, může jako celek tvořit pověstnou Aristotelovu jednotu v rozmanitosti – všichni jsme individualitami, ale nakonec je možné, že se budeme dívat stejným směrem. A o tento společný pohled jde snad nejvíce – právě korporátní identita je tím, co může instituci pomáhat ve formování silného lidského potenciálu, který nakonec umožní její dlouhodobý dynamický rozvoj.

Autor je prorektorem pro vnější vztahy JAMU.