Divadelní průvody městem? Studenti pak vědí, že se s nimi počítá

V Brně žije velká studentská komunita, čítá přes šedesát tisíc lidí. I proto je začátek akademického roku velkým milníkem, město s příchodem studentů mění povahu, náladu i charakter. I proto je dobré pořádat teatrální průvod centrem. Je důležité, aby město dalo najevo, že se studenty počítá. Aby noví studenti hluboce pocítili, že jsou přijati do akademické obce. Je to obřad, rituál otočený dovnitř i ven.

Divadelní fakulta JAMU letos už potřetí zahajovala akademický rok velkým pouličním průvodem středem Brna. V pořádání pouličních divadel má ale tradici mnohem starší. V roce 1990 po znovuobnovení fakulty nastoupili do řad pedagogů divadelníci především ze studiových divadel, kterým byly pouliční akce svojí poetikou blízké. I proto v devadesátých letech čas od času zaplňovaly brněnské ulice divadelní průvody, při rozličných záminkách a pod vedením mnoha režisérů. Postupem času, možná také se změnou společenského naladění, divadelní průvody z brněnských ulic tak trošku vymizely.

Když jsem na sklonku roku 2016 nastoupil do vedení fakulty, čekala mne hned v následujícím roce 2017 řada celoškolských i čistě fakultních oslav sedmdesátin od založení Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Jednou z plánovaných akcí byl i divadelní průvod městem s několika zastaveními. Geneze průvodu nebyla vůbec snadná, a přestože se nakonec odehrál velmi úspěšně, nelehkost tohoto zadání mne vedla k hlubším úvahám.

Bylo patrné, že v průběhu času s ubývajícími „jamáckými průvody“ se začala u našich studentů a absolventů postupně utlumovat celá škála dovedností, cirkusové či chcete-li pouliční takzvané „streetové“ povahy. A nešlo jen o pohyb, ale také o mluvený projev a zpěv v otevřeném prostoru, zvládnutí psychologie ulice a další. Jde o řemeslné dovednosti, které dle mého názoru k herectví neodmyslitelně patří. A já si předsevzal, že při první příležitosti budu o jejich znovunabytí usilovat.

Když se blížil počátek loňského akademického roku 2018/2019 bylo zjevné, že buď na formát divadelního průvodu „navždy“ rezignujeme nebo jej musíme každoročně alespoň dvakrát zrealizovat, aby životaschopnost cirkusových dovedností na fakultě zůstala smysluplně zachována. Když říkám dvakrát, míním tím podzimní průvod na zahájení akademického roku a jarní průvod při zahájení Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter. Přesvědčit pedagogy po vyčerpávajícím roce 2017 plným oslav nebylo snadné, ale naštěstí se jich našlo několik, kteří si kromě faktických obtíží vybavovali mimo jiné i to, čím byli v dobách studií při uličních produkcích obohacováni a co pro jejich nastupující divadelní kariéru pouliční divadelní průvody znamenaly. A jelikož jsem měl nyní jistotu, že existuje tým divadelníků, kteří jsou připraveni s divadelním průvodem pomoci, zbývalo pouze od „jak“ přejít k „co“…

Základní otázkou tedy zůstalo: proč? Proč letos již třetím rokem jsme organizovali divadelní průvod městem?

Za prvé se náš průvod se obrací směrem ven, k městu, jeho obyvatelům a návštěvníkům. Dlouhodobě se mi zdá, že s Brnem stále ještě málo komunikujeme, málo společně žijeme. Proto se obracíme přes pouliční akce ke všem Brňanům. Snažíme se říci, že kromě roku kalendářního či školního máme také rok akademický a že jde o významný časový milník, protože v Brně žije velká studentská komunita, čítající desetitisíce členů (v roce 2019 je to 63 tisíc). Město s příchodem studentů mění svoji povahu, náladu, charakter. Je mladší, odvážnější, ale také citlivější a zranitelnější. Nezlehčuji to, snažím se jen v mírné nadsázce naznačit, že přítomnost studentů je i pro Brno zásadní, a proto je důležité jim dát najevo, že o jejich přítomnosti víme. Že se s nimi, se studenty, takzvaně „počítá“.

Za druhé se náš průvod se obrací směrem dovnitř, k naší vlastní akademické obci. Divadelníci, jakkoli působí extrovertně, žijí také bohatým vnitřním životem, plným hlubokých poznání, radostí i strachů. Studium na fakultě není po emoční stránce jednoduché, vnitřní i vnější tvůrčí tlaky mohou být občas doslova paralyzující. Divadlo je ale také rodina. A my chceme studentům nastupujících prvních ročníků dát najevo, že jsme se na ně těšili. Naše mnohakolová přijímací řízení jsou již za nimi a v nejbližších týdnech je žádné testování, prověřování a zkoušení nečeká, není čeho se bát. Chceme, aby pocítili, že jsou námi přijati do akademické obce a chceme, aby to cítili velmi hluboko. Proto připravujeme každoroční průvod k zahájení akademického roku tak trošku tajemně a s překvapením. Že bude průvod studenti prvních ročníků tuší, ale jeho konkrétní podobu či vyprávěný příběh nikoli. Závěrem je pak vždy „obřad“ iniciačního přijetí do akademické obce a zpětná vazba od těch, kdo takto průvod v prvním ročníku prožili, je zatím opravdu velmi dobrá a veskrze pozitivní.

Náš průvod se obrací mnoha směry a protíná najednou všechny naše ateliéry. Třetím smyslem a zadáním akce je propojit na začátku akademického roku více než tři stovky našich studentů. Aby umožnil posluchačům jednotlivých ateliérů setkání dalšími studenty Divadelní fakulty JAMU, aby se společně poznávali, bavili se a pokud možno společně tvořili. Třebaže se průvod odehraje v jedné až dvou hodinách, je jeho vznik velmi náročný a vysilující. Vyžaduje obrovské vzepětí sil všech účastníků, kteří na vlně společně vytvořené energie překlenou všechny překážky a oslní své publikum včetně sebe samých. Na ulici je totiž často k diskuzi kdo má být divákem a kdo účastníkem. Pravda se stává relativní, a i proto mají naše průvody stálý podtitul „JAMU je víc než pravda“.

Na závěr chci říci, že obtíže se objeví vždy. Vždy se zdá být něco nevyřešitelným problémem a často stojíme na pomyslné hraně konání či nekonání průvodu. Když je však po všem a průvod kriticky hodnotíme, pak přes všechny pochybnosti mne vždy velmi snadno přenese vzpomínka na jeden komentář, formulovaný do otázky našimi studenty na sociálních sítích, pod fotografiemi z průvodu. Je to otázka prostá, tak trošku sebestředná až samolibá, vlastně docela řečnická, obracející se na studenty jiných vysokých škol: „A jak vítáte svoje prváky vy?“

Autor, doc. Mgr. Petr Francán, je děkanem Divadelní fakulty JAMU.