Komentář: Nemáme ujasněno, k čemu má vzdělání být

Jako společnost jsme se dosud neshodli, do jaké míry je vzdělání přípravou na budoucí profesi. Větší prostupnost studia sliboval nový systém akreditací, povedlo se to ale? A k čemu je vlastně česká maturita?, ptá se v komentáři Jana Mikulová z Masarykovy univerzity.

Se zájmem jsem si přečetla článek o změnách ve vysokoškolském vzdělávání. Ráda bych k němu připojila několik úvah.

Myslím si, že nemáme jako společnost ujasněno, k čemu vzdělání má být, respektove do jaké míry má být pojímáno jako příprava na konkrétní profesi či profese a do jaké míry to má být „kultivace ducha“, snaha pochopit tento svět, výchova k demokratickým a obecně lidským hodnotám apod. U různých oborů bude poměr těchto složek nepochybně různý. Ve veřejné debatě se ale často klade důraz jen na přímé pracovní uplatnění. Přijmeme-li tuto optiku, ztratí se nám znalosti a dovednosti, které jsou pro společnost důležité, třebaže absolventi „nepraktických“ oborů nakonec dělají něco jiného, než se učili ve škole.

Určitě jsem pro výuku přenositelných kompetencí a měkkých dovedností včetně zacházení s vlastními emocemi. Problém by pravděpodobně nastal s lektory, protože si nemyslím, že jich je na vysokých školách dostatek. Za sebe musím říct, že bych v mnoha věcech potřebovala školení nejprve sama. Bohužel se obávám, že někteří akademici nebudou moc ochotni uznat, že osoba, která není Ph.D., doc. nebo prof. může být na výuku některých dovedností lepší než oni.

Větší prostupnost studia jsem si slibovala od nového systému akreditací. Byla jsem však velmi zklamaná, když jsem si přečetla pravidla pro studijní programy NAÚ (počty povinných společných kreditů pro studium se specializacemi apod.). Výsledkem je, že studenti mají mnohdy možností méně. 

K větší flexibilitě by přispěla možnost přidávat si vedlejší studijní plány (tzv. minory) k jinému jednooborovému studiu či jinému sdruženému studiu (např. jednooborový právník si přibere minor z ekonomie a naopak). To teď ale není možné (lze sice akreditovat bakalářské studium za 240 kreditů, ale to je opět rigidně vázáno jen na to, co je v žádosti). Přidáním minoru k jednooborovému či jinému sdruženému studiu přitom nedojde k žádnému podvodu – student musí vystudovat regulérní jednooborové či sdružené studium a minor má jen jako doplněk nad rámec 180 povinných kreditů. 

Všeobecná nedůvěra brání flexibilitě

Obávám se, že zde hraje roli „institut všeobecné nedůvěry“, snaha zamezit podvodům a tendence mít vše pod kontrolou. To ale k flexibilitě nepovede. Mám někdy dojem, že místo toho, aby se zakročilo proti několika podvodníkům, svazují se ruce všem. To neplatí zdaleka jen pro pravidla ve školství.

Právě minory by mohly být základem pro kurzy CŽV, kde ještě leží velký potenciál pro budoucnost. Chtělo by to ovšem navýšit finance pro vysoké školy, protože stávající personál není schopen v dostatečné kvalitě všechno obsloužit. Bylo by totiž podle mě žádoucí vytvořit pro CŽV speciální kurzy s jiným přístupem a ne pouze „zkopírovat“ prezenční studium. Akademici, kteří jsou hodnoceni hlavně za vědu, nemají na promýšlení a vytváření soustavy kurzů CŽV čas ani k tomu nejsou motivováni (viz např. 0 bodů za napsání učebnice). Pedagogická práce je často vnímána jako druhořadá a ti, kdo se jí věnují více než vědě, jsou pokládáni za akademiky druhé kategorie a mohou se obávat neprodloužení smlouvy.

Předností formálního vzdělání je systematičnost

Neformální vzdělání může být efektivnější než formální. Na druhou stranu si myslím, že jednou z předností formálního vzdělání je jeho systematičnost, která může dávat i neformálně nabyté znalosti do systému a souvislostí. Dále učí určitému způsobu uvažování i oborovému řemeslu. Rozhodně bych tedy jeho význam nesnižovala. 

To neznamená, že jsem proti tomu, aby byl náš vzdělávací systém k neformálnímu vzdělání otevřenější. Vítám např. myšlenku, že by se odborníci z praxe mohli rekvalifikovat na pedagogy. Tomu se brání některé pedagogické fakulty, protože to pravděpodobně interpretují jako ohrožení vlastní důležitosti. Stejně tak to může být těžké pro učitele na školách, když přijde někdo „zvenku“ a bude třeba učit lépe než oni nebo bude oblíbenější u studentů. Bude to vyžadovat hodně vzájemného naslouchání, komunikace a moudrosti na všech stranách. 

Menší bariéry ke vstupu na vysoké školy v podobě úpravy přijímacích zkoušek si odporují s důrazem na snižování studijní neúspěšnosti. Doporučuje se nám totiž naopak upravit přijímačky tak, abychom vybrali, pokud možno, jen ty studenty, kteří s velkou pravděpodobností ve studiu uspějí. 

K čemu je česká maturita?

Nevím, do jaké míry je náš systém srovnatelný s německým. Slyšela jsem, že tam přinejmenším v některých spolkových zemích dochází extrémně brzy (cca kolem 10 let) k dělení na ty, kteří půjdou praktickým a akademickým směrem. Pak může být potřeba řešit problém s maturitou naléhavější. 

Je otázka, jak moc je užitečná česká maturita. I přes společné části je evidentní, že absolvent učňovského oboru s maturitou a gymnázia mají zcela jiné předpoklady ke studiu na mnoha oborech. To je ovšem diskuse pro odborníky na vzdělávání. To či ono rozhodnutí by však mělo být uděláno na základě analýzy a výhledu do budoucna, ne pouze jako náhlý nápad podpořený možností zaplatit ho z evropských peněz. 

Výše uvedené neberte, prosím, jako kritiku, ale jako podněty, které mě při čtení Vašeho příspěvku napadly. Je evidentní, že je potřeba se vzděláváním něco udělat. Moc bych si přála, aby změna byla promyšlená a vedla k nárůstu vzdělanosti v naší společnosti. Pokud má být úspěšná, musí ji vzít za své učitelé, rodiče i společnost. Bez toho to bude jako v minulosti už mnohokrát – jak se píše ve Študácích a kantorech, párky se budou prodávat v jiném patře a růžové pijáky se vymění za modré. A pojede se dál ve starých kolejích. 

Autorka působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.