Anna Švarc studovala Ateliér architektury II UMPRUM pod vedením Evy Jiřičné a Ivana Kroupy. V současné době má na starosti vizuální styl a estetiku nově rekonstruovaných a budovaných stanic pražského metra nebo integraci současného umění do něj.
K práci pro metro se dostala díky stáži v zahraničí. V Londýně působila v architektonickém studiu Evy Jiřičné, poté přešla do Studia Egret West, které se právě na metro specializuje. „Zaujal je můj zájem o graffiti, které za starých časů mělo do metra větší a dalo by se říct kvalitnější přesah. Dnes, kdy je kontrola nad metroprostorem sofistikovanější, jsou vidět už jen zkratkovité tagy bez valné výtvarné hodnoty. Dodnes se zájmem sleduji, jak se graffiti scéna pomalu stěhuje do galerií, přičemž ale často shoří to, co je na ní nejryzejší,“ popisuje Anna Švarc.
Co konkrétně jste měla ve Studiu Egret West na starosti?
Dělala jsem takový všeobjímající design manuál pro londýnské metro, který se týkal architektury, designu, umění, osvětlení, reklamy atd. Metro je tam obrovské, se spoustou různých stanic v různém duchu a stylu. Mým úkolem bylo vše kategorizovat a formulovat principy postupů při rekonstrukci stávajících nebo navrhování nových stanic. Na téhle práci se mi potvrdilo, jak jsou manuály důležité kvůli stabilitě a kompaktní přehlednosti komplexních systémů. Ano, může existovat nějaký nesmrtelný supermanager, který to vše má v hlavě a vždy zná optimální odpověď na konkrétní situaci, ale při určitém měřítku už je to neudržitelný přístup.
Po návratu z Londýna jste natrefila na inzerát Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, kdy hledali někoho na připomínkování stanic pro plánovanou linku metra D. To byl začátek vaší práce pro pražské metro.
Ano. Nyní už pracuji přímo pro Pražský dopravní podnik. Navíc nová trasa D je jen malá část mé práce. Na starosti mám především dohled nad estetickou kvalitou stávajících a nových stanic metra a v rámci možností integrací současné architektury, designu a umění do stávajícího systému. Za nejdůležitější bych považovala prosazování praxe architektonických a výtvarných soutěží a formulaci jejich zadání. Když se už něco tak významného jako stavba děje, tak ať to není výsledek práce projektanta soutěženého na cenu celkové zakázky. V momentě, když už je návrh v některé z projektových fází hotov, je mým úkolem ho připomínkovat. Pracuji také na manuálu pro regulaci reklamy v metru, ať už té konvenční, nebo například označení obchodní vybavenosti stanic. Mám na starosti také péči o stávající umělecká díla nebo prosazování vzniku nových uměleckých počinů v rámci metra.
Jste absolventka UMPRUM, na co ze studia vzpomínáte nejraději?
Nejraději vzpomínám na ateliéry. Po studiu na střední anglické škole pro mě byla UMPRUM doslova vysvobození. Potkala jsem se tu s lidmi, co jsou ze stejného těsta. Když pominu mateřství, tak to bylo mých nejlepších šest let v životě.
Máte zkušenosti z řady pobytů v zahraničí… Co vám daly?
Ve 3. ročníku jsem vyrazila na stáž Erasmus do Berlína na UDK (Universität der Künste), kde ateliér tehdy vedl Wiel Arets. Ovlivnilo mě tam nejen studium, ale i život ve velkém multikulturním městě. Bylo to pro mě jakési otevřené okno, kdy jsem si ale také uvědomila kvality vlastního – pražského – světa.
Jaké byly rozdíly mezi UMPRUM a UDK?
V Berlíně jsme pracovali na projektu ve skupině. To na UMPRUM nefungovalo, zde byla zadání víc individuální a svobodná. Na UDK jsem se naučila kooperaci s dalšími lidmi. Sice to nebyl tak volně kreativní proces, ale byla to skvělá příprava na praxi a dobře to reflektovalo realitu. Na druhé straně oceňuji i zkušenost z tvorby, kdy si člověk může sáhnout až na hranu konceptu a není tolik zatížen například rozpočtem.
Kromě studijních stáží UMPRUM nabízí i stáže pracovní. Vy jste se dostala do prestižního studia OMA nizozemského architekta Rema Kolhaase. Co jste si odtud odnesla?
Byla to skvělá zkušenost a obrovskou satisfakcí bylo, že všechny projekty se realizovaly. Velmi zajímavý byl i vhled do velké kanceláře a určité s tím související pracovní toxicity. Pro studenta nebo mladého člověka je ale plné odevzdání se kanceláři asi v pořádku. V momentě, když člověk studuje, je dobře, když dostane nějakou zátěžovou zkoušku. Je potřeba pochopit kontext, kde pracuje a kde jsou hranice. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.
Několik let jste potom působila v Anglii. Jaké zkušenosti se vám tam povedlo načerpat?
Zde jsem začínala v architektonickém studiu Evy Jiřičné. Byl to menší ateliér, kde jsem strávila rok a půl. Potom jsem vyzkoušela práci ve studiu, které se zabývalo podstatně většími projekty, a nakonec jsem skončila ve Studiu Egret West. To byl skvělý ateliér. Pracovala jsem tam s týmem, který mi při současné práci chybí. Byla tam i výborná pracovní kultura. To je důležitý základ pro dobré fungování instituce. Přirovnala bych to k hudbě ve skvělém baru. Pokud tam hraje špatná, nefunguje to.
Co byste poradila současným studentům a studentkám UMPRUM?
Aby si věřili, nebáli se zkusit realizovat své plány a využili toho, co se jim nabízí. Myslím, že už jen to, že se na UMPRUM hlásí, o určité míře zdravého sebevědomí vypovídá. Bez pochyb vyjet ven a pracovat v zahraničí. Je to důležité pro sebereflexi, přísun čerstvých informací i objektivnější pohled na svět.
