Ve svém prvním období se chtěl zaměřit především na budování mezinárodního renomé Masarykovy univerzity. Jenže přišel covid, inflace, válka. A z rektora Martina Bareše se stal spíše krizový manažer. V roli zjevně obstál, druhý mandát, do něhož vstoupí v září, má ještě silnější než ten první. Zaměřit se nyní chce na to, aby byla univerzita připravena na více studujících. „Čeká nás hodně práce na univerzitní infrastruktuře. Je potřeba si říct, že například v kapacitě kolejí a jejich zázemí máme historický dluh,“ říká Martin Bareš.
V září vstupujete jako rektor Masarykovy univerzity do svého druhého funkčního období, jak byste zhodnotil vaše první čtyři roky v roli nejvýše postaveného představitele MU?
Prožili jsme velmi hektické a turbulentní období, do kterého jsem přicházel s vizemi, jako je např. zlepšení mezinárodní viditelnosti Masarykovy univerzity, protože obecně zastávám názor, že naším hlavním cílem by měl být úspěch nejen na národní, ale především na mezinárodní úrovni. Ale člověk míní a život mění, protože na podzim 2019 nikdo z nás netušil, co nás čeká od ledna či února 2020 – světová pandemie nového typu koronaviru, která ochromila nejen chod naší univerzity, ale obecně chod celého školství v České republice, změnila celou naši společnost a vlastně celou planetu. V podstatě dva roky „doby covidové“ zcela zásadně ovlivnily každodenní jednání a rozhodování, což významně modifikovalo i ty mé vize, kterých jsem chtěl za čtyřleté období dosáhnout. To samé se dá říct o následující válce na Ukrajině, rekordních cenách energií, nevídané inflaci a podobně. To všechno byly věci, na které jsme museli reagovat. Připomínalo to často spíš krizové řízení univerzity, abych byl upřímný.
Jako „krizový manažer“ jste ovšem zřejmě uspěl. Zatímco do prvního funkčního období jste vstupoval s mandátem 36 platných hlasů z 49 možných, tak na jaře jste získal dokonce 51 platných hlasů z 55 možných. To je výrazně silnější mandát…
Za tento výsledek jsem opravdu velmi vděčný. Vnímám jej jako potvrzení, že se společné dílo dařilo, i když ne možná v té extenzitě a ve všem, jak jsme si naplánovali. A že se podařily i některé věci navíc, s nimiž jsme třeba původně nepočítali. Dnes, s nadhledem, můžu říct, že covid byl pro nás sice obrovskou překážkou, ale zároveň i příležitostí, kterou jsme využili, a stali jsme se více univerzitou.
V jakém slova smyslu?
Začali jsme si uvnitř MU více věřit a spolupracovat, protože jsme uměli rychle reagovat na situaci, se kterou nikdo z nás neměl vůbec žádnou zkušenost. Připomenu, že naposledy byly vysoké školy takhle dlouho zavřené v době nacistické okupace a s pandemií se z nás nikdo v životě nesetkal. Doba epidemie přinesla nutnost rychlého rozhodování, často v řádech hodin. Všichni si pamatujeme na nikoliv jednoduchou komunikaci a související opatření na vládní úrovni. Dodnes rád vzpomínám na první krůčky dnes velmi dobře etablovaného dobrovolnického centra MUNI POMÁHÁ, které vzniklo v prvních březnových dnech roku 2020. Pokud pomohla má pobídka, kdy jsem v rozhovoru pro jedny noviny řekl: „Prosím, neodjíždějte, pomáhejte,“ pak je má radost o to větší. Zároveň jsme velmi dobře zvládli přechod k online výuce, kde se mimo jiné ukázala naše dlouhodobá investice do IT jako správná a strategická. Celkově vzato, jako univerzita jsme v náročné zkoušce obstáli.
Masarykova univerzita se v závěru vašeho prvního funkčního období poprvé ve své historii dostala na 400. místo světového srovnávacího žebříčku QS World University Rankings. Vnímáte tento výsledek také jako potvrzení, že předchozí čtyři roky byly úspěšné?
První takovou vlaštovku jsme měli už loni, žebříček ARWU, což mne naplnilo nadějí, že naše cesta je správná. Nepřeceňuji žebříčky, na druhou stranu každý je sleduje, a pokud hodnotí pro univerzitu důležitá kritéria, nemůžeme je ignorovat. Být mezi 500, což se nám v žebříčku ARWU podařilo nyní obhájit, a současně od června podle QS World University Rankings mezi 400 nejlepšími univerzitami, když na světě je cca 32 nebo 33 tisíc vzdělávacích a výzkumných institucí, znamená, že patříme mezi top 1,3 procenta nejlepších vysokých škol na světě. Takže to je určité potvrzení kvality. Osobně to vnímám jako potvrzení kvalitní práce našeho celého týmu, protože bych chtěl zdůraznit, že to není zdaleka jenom o rektorovi. Ano, on nese největší osobní odpovědnost, je na něm vždy finální rozhodování, ale vždy se musí opřít o lidi zevnitř instituce. Počínaje spoluprací s děkany a děkankami, dalšími součástmi univerzity, kteří vám dodávají podklady, analýzy, se kterými můžete dále pracovat, činit opatření a rozhodnutí.
To zní docela i jako závazek. Jaké jsou tedy vaše plány pro následující čtyři roky v roli rektora Masarykovy univerzity?
V prvé řadě se držet toho, co už řešíme a co máme před sebou, co je součástí strategického záměru naší univerzity a mého programového prohlášení, kde jsem představil vizi směřování Masarykovy univerzity. Osobně vnímám jako dar pro MU, že jednotliví rektoři na sebe skutečně navazují. V drobnostech můžeme mít třeba jiné přístupy, názory, ale ten trend a vizi silné, kvalitní a mezinárodně viditelné univerzity s dobrou reputací, která současně vnímá specifika jednotlivých součástí, fakult, ústavů a dalších pracovišť, a vynikajícími studenty a studentkami, protože jsme především vzdělávací institucí, tak v tomto aspektu si myslím, že jsme jednotní. A tady bych chtěl i poděkovat Akademickému senátu MU, že si vlastně s nadhledem volí do čela své instituce lidi, kteří mají nějakou vizi, chtějí tu instituci posouvat dál dopředu a v prvé řadě jí sloužit.
A kdybyste měl být konkrétní a vyjádřil se ke svým vizím pro druhé funkční období?
Podobně jako se covid ukázal být nakonec příležitostí ke změnám, tak v rámci stoupající demografické křivky, kterou už teď pociťují střední školy, se blížíme k podobné výzvě, kterou si zanedlouho projde celé vysoké školství. Čili jedním z našich úkolů by mělo být přilákání dostatečného počtu uchazečů a uchazeček o studium, kteří jsou nejen dostatečně motivovaní, ale mají i velké studijní předpoklady, aby svá studia dokončili, protože studijní neúspěšnost je bolístka celého vysokoškolského systému u nás. Samozřejmě s tím i souvisí, aby studující měli z čeho vybírat, aby měli k dispozici dostatek zajímavých a atraktivních studijních programů a podobně. Zároveň bych byl rád, aby Masarykovu univerzitu vnímali jako instituci, která je sice náročná, ale je přátelská, podporující, má svou lidskou tvář, a aby na ni jednou dobře vzpomínali. V tomto ohledu musíme přidat i v práci s absolventy a absolventkami, kde máme rezervy. Protože absolventi vám mohou poskytnout dokonalou zpětnou vazbu, co jim studium do života dalo, jak je na kariéru připravilo, a mohou sloužit současným studujícím jako vzor, kam to jednou v životě lze dotáhnout.
To byla tedy oblast studujících, bez kterých by žádná vysoká škola nemohla fungovat. Co dál?
Čeká nás hodně práce na univerzitní infrastruktuře. Je potřeba si říct, že například v kapacitě kolejí a jejich zázemí máme historický dluh. Tady máme plány jasně dané – rozšíření kapacity kolejí ve Vinařské ulici a v budoucnu postavení nových kolejních kapacit v areálu Univerzitního kampusu Bohunice. Zde se musíme posunout kupředu. Nyní se v této věci ladí zejména finanční záležitosti, záležitosti okolo územní plánu atd.
Zmíněnou univerzitní infrastrukturou se asi nerozumí jen budovy, že?
Vůbec ne. Je zde například příslušná kapitola Strategického záměru MU do roku 2028 věnující se personální politice, ve které existují termíny takzvaných funkčních míst, funkčních období a rotace i na těch nejvyšších pozicích. Zde jde zjednodušeně řečeno o to, aby některé pozice měly svůj začátek a svůj konec, protože pro univerzitu je to zdravé. Například jako má rektor maximálně dvě období a konec, děkan má dvě období a konec apod. Na některých fakultách se už objevuje přístup, že určité pozice mají časově omezená období a dochází na nich k rotaci, což bych chtěl prosazovat i dále. Takže to bude od podzimu jeden ze středobodů mého působení. I z tohoto důvodu posiluji prorektorský sbor o portfolio, které bude mít separátní personální řízení a personální politiku a s tím i související udržitelnost, což je jedno ze stěžejních témat současnosti, k němuž přistupujeme zodpovědně, ale vnímáme je mimo jiné i jako udržitelnost finanční a personální. Abychom instituci, jejíž rozpočet je přes deset miliard korun a zhruba tři čtvrtiny rozpočtu se týkají personálních nákladů, měli udržitelnou a zdravou také v této kapitole, tak je důležité se této oblasti věnovat daleko více.
Zmínil jste poprvé finance, což je v oblasti vysokého školství téma, které v poslední době velmi rezonuje i veřejným prostorem. Jaký je váš úhel pohledu na tuto problematiku?
Nezastírám fakt, že nás nečeká jednoduché období a že je nutné se připravit na určitou racionalizaci našich rozpočtů od centralizovaných prostředků až po jednotlivé fakulty, univerzitní ústavy a hospodářská střediska se zřetelem toho, jaká je základní role univerzity, která je vzdělávací a vědecko-výzkumnou institucí se společenským působením. Tady na těchto třech pilířích budeme nadále stavět a musíme si umět říct, co je v daném okamžiku důležitější, a tím pádem bude financováno, a co bude třeba nutné nějakým způsobem utlumit, opustit, modifikovat. V mém vnímání není rozpočet univerzity cílem, ale prostředkem.
Jak tomu mám rozumět? Můžete to přiblížit?
Pravidla rozpočtu a rozpočet jako takový by měly být prostředkem k racionální investici, která nesleduje jen okamžité cíle. V posledních desetiletích jsme zde žili v takovém dlouhodobějším růstu. Ano, byly zde krize v letech 2008 až 2011, ale nyní to cítíme vlivem všech okolností, o nichž jsem hovořil výše – dopady covidu a podobně –, daleko silněji. Takže pokud se budeme dívat na rozpočet univerzity jako na cíl a neuděláme chytré změny a rozumně finanční prostředky neinvestujeme, kýženého efektu obtížně dosáhneme. Zde je role rektora nezastupitelná, neboť musí vnímat rozvoj univerzity nejen v časovém horizontu svého mandátu. Je nutné dívat se na univerzitu optikou jejího dlouhodobějšího rozvoje, což se krásně ukazuje v získávání například mezinárodních prestižních schémat ERC grantů, Horizon Europe a podobně. Tato skutečnost se propisuje i do oblasti lákání nových vědců a vědkyň přes vnitřní grantové soutěže GAMU. Zmiňovaná schémata se nám velmi osvědčují a jde o kroky, které bych chtěl posilovat, protože se nacházíme v době velkého tlaku na veřejné rozpočty, což znamená, že o to obezřetněji musíme s každou korunou dobře zacházet.
To byl spíš vnitřní pohled na univerzitní finance, mě by však spíš zajímal ten globální. Člověk si dnes zapne internet a na něm čte v poslední době skoro pořád o nedostatku financí, nebo dokonce i o možné budoucí stávce vysokých škol…
Už když jsem byl předsedou České konference rektorů, tak jsem dlouhodobě apeloval na vládu a příslušné ministry, aby v otázkách financování celého segmentu vysokého školství postupovali odpovědně, protože financování vysokých škol úzce souvisí se vzdělaností, a tedy i prosperitou naší země. Celý sektor terciárního vzdělávání se aktuálně pohybuje pod 0,65 % HDP a současný podíl je nižší než v ostatních zemích OECD. O stoupající demografické křivce, tedy situaci, jež teď způsobila zahlcení středních škol a která dorazí do oblasti vysokého školství zhruba za tři až čtyři roky, z čehož budou vyplývat další nároky, jsem už hovořil. Navíc tady stále ještě máme poměrně vysokou inflaci, která prodražila takřka vše, čili další případné plošné snižování finančních prostředků je hluboce neprozíravé a způsobí to opravdu spoustu reálných problémů. Proto jsem odpověď na vaši otázku ohledně financí pojal nejprve z vnitřního pohledu Masarykovy univerzity a mluvil o chytrém nakládání s penězi a racionalizaci finančních toků, protože to je věc, kterou reálně můžeme ovlivnit.
Zmínil jste svoje předsednictví v České konferenci rektorů (ČKR), které trvalo od 1. srpna 2021 až do posledního července 2023 a prolínalo se velkou částí vašeho prvního funkčního období rektora Masarykovy univerzity. Do toho druhého už vstupujete jako předseda Asociace výzkumných univerzit ČR. Představte nám trochu tuto platformu.
Slovo platforma mi přijde výstižné, možná bych ještě doplnil názorová platforma, která vznikla v roce 2019 a dnes ji tvoří šest vysokých škol. Kromě Masarykovy univerzity jsou to ještě Univerzita Karlova, Univerzita Palackého v Olomouci, České vysoké učení technické v Praze, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze a Vysoké učení technické v Brně. Vnímám AVUni jako páteř vysokoškolského vzdělávání a vědy a výzkumu u nás, neboť na těchto institucích studuje více než polovina z celkového počtu vysokoškoláků u nás, a to máme v naší zemi takřka šedesát různých vysokých škol. Jak vyplývá z různých mezinárodních hodnocení a žebříčků, jde o šest nejkvalitnějších univerzit v České republice.
Co je cílem této asociace, protože jestli se nemýlím, všechny tyto školy jsou zastoupeny i v ČKR?
Je to uskupení vysokých škol, kterým jde primárně o důraz na kvalitu vzdělávání a excelenci ve vědě. V této asociaci jsou zastoupeny všechny oblasti univerzitního vzdělávání, humanitní, společenskovědní, přírodovědné i technické. A naší ambicí je koordinovat společné kroky a potenciál tak, aby se naše vysoké školství jednou vyrovnalo těm nejlepším univerzitám na světě, protože pořád máme v mnoha ohledech v mezinárodním srovnání co dohánět. Jsme přesvědčení, že pouze kvalita nás jako společnost a celou republiku může posunout vpřed. Proto je nutné se dívat na mezinárodní konkurenci. V ní vás publikace a výsledky lokálního významu jen velmi obtížně někam posunou. Je to vlastně jako ve sportu. Pokud předvádíte opakovaně výkony na úrovni okresního přeboru, tak nemůžete očekávat, že se dostanete na olympiádu.
Hezky se to poslouchá, ale je to vůbec reálné?
Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, ale jsem přesvědčen, že máme co nabídnout. Jasně to dokazují data. Naše členské školy získaly všechny ERC granty, které byly českým veřejným vysokým školám v letech 2017–2021 přiznány, a jsme také držiteli naprosté většiny všech dalších zahraničních prestižních grantů (například MSCA, Teaming atd.). Na AVUni působí 70 % všech doktorandů v celé České republice a většina zahraničních studentů, rovněž se podílejí na většině indexovaných publikací na Web of Science. S tímto výkonem, kvalitou a know-how bychom se chtěli podílet na nastavování principů a pravidel vysokoškolských politik, např. společných kritérií pro habilitační a profesorská řízení, financování výzkumných infrastruktur a dalších. Už jenom otázka postavení doktorandů v českém vysokém školství si žádá podle nás velkou pozornost.
Ano, aktuálně se vede polemika, zda jsou více studující či vědci, pozornost budí i jejich hmotné zabezpečení, o kterém se hovoří jako o nedůstojném.
Přesně, přitom pro rozvoj vědy jsou tito budoucí vědci naprosto klíčoví. A špičková věda je jedním ze základních hybatelů lidského rozvoje, pokroku a prosperity. I proto je jedním z cílů Asociace výzkumných univerzit ČR partnerství s ústředními orgány státní správy a dalšími veřejnými institucemi při tvorbě a nastavování národních politik, a to nejen v oblastech týkajících se vysokého školství a výzkumu, ale i v oblastech, kde mají naši členové potenciál pro řešení celospolečenských témat díky široké paletě vědních disciplín světové úrovně. Mimochodem, i v programovém prohlášení vlády je pasáž o podpoře a vzniku výzkumných a vzdělávacích zařízení. A s našimi zkušenostmi a výsledky můžeme významně pomoci ve strategickém směřování celé společnosti.
Když zůstaneme u Masarykovy univerzity, je takovým budoucím excelentním zařízením, které bude mít potenciál posunout vzdělávání, vědu a výzkum i celou společnost zase o kousek dál, MUNI BioPharma Hub?
Ano. Je to náš strategický projekt, zásadní investice do budoucnosti univerzity, která spadá do investičního rozvoje Masarykovy univerzity a je součástí rozvoje areálu Univerzitního kampusu Bohunice. Troufám si říct, že tento projekt by nás měl posunout o míle daleko, protože představuje unikátní spojení moderních výukových prostor Farmaceutické fakulty MU a špičkové výzkumné infrastruktury Preklinického centra a Centra molekulární medicíny. Tato budova bude také poskytovat zázemí pro vědeckou výchovu v oblasti farmakologického či biomedicínského výzkumu a už teď víme, že z MUNI BioPharma Hubu budou těžit i fakulty, které jsou umístěny mimo kampus.
V jakém slova smyslu?
Už teď na Ekonomicko-správní fakultě MU rozvíjejí oblast farmakoekonomiky, rýsuje se nám zde spolupráce na úrovni bioinformatiky s Fakultou informatiky MU, objevuje se nám v této souvislosti i celá oblast klinických studií a jejich etického rozměru, což je zase téma pro Fakultu sociálních studií MU a Filozofickou fakultu MU. Dále je zde také celý okruh legislativy a právního aspektu, jako jsou ochranné známky, a to nejenom v oblasti léčiv, ale všeho, co se v biomedicíně děje – čili oblast zájmu Právnické fakulty MU. Navíc na MUNI BioPharma Hub se výhledově váže i Vědecko-technický park, který by mohl přitáhnout, a věřím, že velmi brzy i přitáhne, protože jednání se už vedou, také soukromý sektor, soukromé subjekty, a to nejenom z oblasti farmacie, ale z oblasti biomedicíny vůbec, dále také pokročilého IT. A to vše s přesahem a ambicí ke zvýšení odolnosti české společnosti vůči očekávaným i dalším hrozbám.
To zní docela ambiciózně…
Špičková farmacie je jednou z nejnáročnějších oblastí na finance a excelenci a je pro společnost bytostně důležitá. Asi sami všichni vidí, jaké diskuse se v současné době vedou například o lékové nesoběstačnosti České republiky a nutnosti koordinované spolupráce v této oblasti na úrovni EU. A jednou z našich rolí jako vynikající vzdělávací a výzkumné instituce je i určitá společenská zodpovědnost vůči městu a regionu i celé České republice, kde společně žijeme. K mým povinnostem rektora Masarykovy univerzity patří toto připomínat politikům, protože pokud má tato země nějakou budoucnost – a ona ji má –, tak investice do kvality lidí a špičkového vzdělání je úplně zásadní. To musíme politikům bez ohledu na to, z jaké jsou politické strany, dostat pod kůži.
S čím budete spokojený, až budete za čtyři roky předávat rektorát svému nástupci či nástupkyni?
Byl bych rád, kdyby se jednou jako zlatá nit vinula vším naším univerzitním konáním internacionalizace a zahraniční zkušenost, včetně odpovídající jazykové vybavenosti. Mým snem je, aby každý už na bakalářském stupni měl zahraniční zkušenost. Protože vždy jde o vysoce formativní zkušenost pro každého člověka a každou pozici. To platí opravdu pro všechny. A když budeme vědět, jak jinde funguje personální politika, administrativa, tak to má dopady i rozpočtové, ekonomické, protože z dobrých příkladů si lze mnohé vzít. Má to dopady investiční, včetně zasíťování do mezinárodních konsorcií, o dopadech na akademické pracovníky či studenty ani nemluvě. A věřím, že pak by většina lidí i mnohem silněji vnímala, že univerzita je značka, a cítili by i větší komunitní sounáležitost.