Jde mi o kvalitu. Chceme předstihnout Univerzitu Karlovu

Děkana lékařské fakulty a neurologa Martina Bareše zvolil akademický senát novým rektorem Masarykovy univerzity na začátku dubna 2019 již v prvním kole a výraznou většinou hlasů. V čele instituce vystřídá Mikuláše Beka v září 2019. „Univerzitu přebírám v dobré kondici, ekonomicky se jí daří, má směr,“ říká Bareš. Ambici má jasnou: aby se Masarykova univerzita do roku 2030 stala nejen nejúspěšnější školou v České republice, ale také významným hráčem v evropském a světovém prostoru.

Část rozhovoru vyšla také v Lidových novinách.

Byl jste nedávno zvolen kandidátem na rektora Masarykovy univerzity (MU) – a to 36 hlasy z padesáti. Jak silný je to podle vás mandát, jak tuto podporu vnímáte?
Mandát, který jsem dostal od Akademického senátu MU, vnímám jako velmi silný; uspět už v prvním kole je vždy silný mandát. A když to přepočítám na procenta, volilo mne 72 procent (volitelů), což je vítězství jak v zaměstnanecké, tak ve studentské komoře. Přiznám se, že mou první reakcí bylo i dojetí… Lékařská fakulta, kterou nyní vedu jako děkan, je sice jednou ze čtyř zakládajících fakult naší univerzity, kde před 100 lety začala výuka, ale na druhou stranu její rozkročení mezi fakultními nemocnicemi a celým resortem zdravotnictví jí nevytvářelo zcela integrující pozici uvnitř univerzity. Takže si o to více cením, že jsem dokázal oslovit hlasující senátory i akademickou veřejnost napříč univerzitou. Vnímám to tedy jako výraz obrovské důvěry – a velké zodpovědnosti.

Jak hodnotíte fakt, že jste na rektora kandidovali jen dva – vy a ještě Jaromír Leichmann z Přírodovědecké fakulty MU? Pokud si vzpomínám, tak při první volbě Mikuláše Beka před lety se objevilo hned pět zájemců o tento post.
Byl jsem tím překvapen, a ještě více tím, že jsme byli oba z takzvaně přírodovědné části univerzity – ač toto dělení nemám vůbec rád, protože má jít o osobnosti, bez ohledu na to, kterou část vědního spektra reprezentují. Můžu ale jen spekulovat, proč tomu tak je; jestli je univerzita spokojena s dosavadním vývojem. Za mnou už jsou výsledky z práce v akademickém senátu krátce po revoluci, v roli prorektora či nyní děkana dnes již největší fakulty Masarykovy univerzity.

O vás se dlouho tušilo, že budete kandidovat, že to berete vážně. Ptal jsem se už loni.
To je správná otázka, protože mnozí o tom mluvili asi ještě dříve, než jsem byl já sám definitivně rozhodnutý (směje se). Ono totiž není úplně jednoduché v polovině funkčního období opouštět pozici děkana, kdy už se podařilo nastavit řadu opravdových změn. Ale ano, asi to akademická veřejnost trochu tušila.

Jak to bude s předáním funkce děkana, které jste se ujal loni v únoru?
Volba příštího děkana bude vyhlášena hned, jak budeme mít kompletní akademický senát, protože aktuálně je nutné doplnit studentskou komoru. Nové vedení fakulty je nutné ustanovit velmi brzy, aby fakulta dobře fungovala, a to nejen v době přijímacích řízení. Září je nejzazší termín.

To se máte ujmout funkce, ale je zapotřebí ještě podpis prezidenta Miloše Zemana. S ním neměla MU kvůli rektoru Mikuláši Bekovi ideální vztah… Nebojíte se „zádrhele“?
Připomenu, že prezident republiky jmenuje – a odvolává – rektora na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy. Opravdu nepředpokládám, vzhledem k hladkému průběhu volby i velmi silnému mandátu, že by měl nastat jakýkoliv problém. A pokud se mi pan prezident rozhodne dekret osobně předat, rád bych té příležitosti využil k tomu, abych se s ním podělil o svůj názor na roli a pozici Masarykovy univerzity v české společnosti.

Co mu řeknete? Jaké máte tři hlavní priority pro vaše rektorování?
Číslo jedna je nasměrovat MU k ještě vyšší kvalitě ve všech oblastech, kde působí: kvalita ve vzdělávání, kvalita ve vědě a výzkumu a v personální oblasti. Naše univerzita skutečně hodně investovala, nejen do kampusu, ale také naše fakulty a ústavy jsou velmi moderní a dobře vybavené. Ale největší práce bude s lidmi. Potřebujeme nadále rozvíjet potenciál našich akademiků, pracovníků i studentů, kteří budou rozhodovat o tom, jak dobří budeme.

Druhá priorita?
Říkám tomu prolomení institutu nedůvěry, který panuje v české společnosti. Dám možná až příliš zjednodušený příklad: viděl jsem to v USA, kde jsem působil jako postdok v době, kdy ještě moc nefungoval internet. Kolega, kterého jsem tam v bytě střídal, mi dal v sobotu dopoledne pár telefonních čísel a řekl mi, ať si přepíšu energie, platby a tak dále. Divil jsem se, jestli mi budou věřit, takhle telefonicky, s mou tehdejší angličtinou a o víkendu. No a samozřejmě, že ano! U nás to tak není. Ta základní nedůvěra se promítá i do celé naší společnosti: lidé si tu málo důvěřují. Na to bych chtěl hodně působit. Je to možná až nadnesený cíl, ale může to změnit i pohled na mezifakultní spolupráci, na vnitřní nastavení milníků, které jsou za každoročními dohadovacími procesy o podobě rozpočtů, že se některé fakulty třeba více zaměří na „střílení gólů“ – tedy na granty Evropské výzkumné rady (ERC), patenty – a jiné zase na výuku a naši společenskou roli, což jsou neméně důležité úkoly.

A třetí klíčová věc?
To je významnější role Masarykovy univerzity směrem ke společnosti. Aby univerzita daleko více vnímala společenské potřeby a situaci; pamatovat na ně i v našem kurikulu. Mám užší vztah k anglosaskému prostředí, kde se univerzity doslova chlubí tím, který prezident či jinak významná osoba je jejich absolventem, dávají své position papers k důchodové reformě, ke zdravotnictví – anebo to může být třeba i ekonomicko-sociologická studie týkající se polohy nádraží v Brně. To je důležité. Jsme apolitická, ale veřejná instituce, která má odpovědnost i potřebnou expertízu.

Tři vaši předchůdci – Jiří Zlatuška, Petr Fiala i Mikuláš Bek – šli do politiky. Čím to?
Není to tím, že by snad Masarykova univerzita „vychovávala“ politiky, je to vždy věc osobního rozhodnutí. Ale je to důkaz, že si univerzita do svého čela vždy dokázala zvolit výraznou postavu, která pak v daném období zanechá otisk v její historii. Je logické, že veřejnost to vnímá a oni pak využijí zkušeností pro politickou kariéru. Cítím se pokračovatelem všech porevolučních rektorů – od Milana Jelínka přes Eduarda Schmidta a tři jmenované – protože každý z nich přivedl MU na novou kvalitativní úroveň. Univerzity nelze řídit tak, že jen tak otočíme kormidlo o 180 stupňů, to nejde. Cíl je jasný: být kvalitní institucí, a navíc i společensky odpovědnou. Roční univerzitní rozpočet se blíží osmi miliardám korun. To vyžaduje výrazné osobnosti ve vedení.

Vy máte politické ambice?
Nemám. I když jak se říká: nikdy neříkej nikdy. Chci hlavně postupovat dál ve své profesi.

Můžete Zlatušku, Fialu a Beka srovnat? Čím se zapsali do dějin letos jubilující školy?
Emeritní rektor Zlatuška, informatik, nás jednoznačně posunul do „elektronického věku“, což byl ve vysokoškolském prostředí průlom. Velmi dobře odhadl situaci významné poptávky po vysokoškolském vzdělání a z poměrně regionální univerzity s malým podílem studentů jsme se dostali do pozice významné instituce. Profesor Fiala následně provedl MU nejednoduchým obdobím strukturálních fondů, vybudováním kampusu v Bohunicích, nastavením výzkumného centra CEITEC. A končící rektor Bek posunul univerzitu opět dál, a to v době kontinuální stagnace rozpočtů z let 2011 až 2015. Přesto se mu na univerzitě podařilo navýšit rozpočet i platy při snížení počtu studentů ze 44 tisíc k hranici třiceti tisíc.

V jakém stavu „Masaryčku“ přebíráte?
Přebírám ji v dobré kondici, ekonomicky se jí daří, má směr. Nyní je zapotřebí ji posouvat dále k metám, o nichž jsme hovořili. Jsem vnitřně velmi kompetitivní, nejvíce soutěžím sám se sebou a přenáším to na své okolí, které to občas i těžce nese… Jsem také důsledný. Takže mám jasnou ambici: aby se do roku 2030, což je tedy hluboce za můj mandát, Masarykova univerzita stala nejen nejúspěšnější univerzitou v České republice, ale také významným hráčem v evropském a světovém prostoru. Pokud bychom to poměřovali univerzitními žebříčky, je to s jistotou první pětistovka celkově a v jednotlivých oborech jít co nejvýše; máme k tomu našlápnuto, naše archeologie už se v novém žebříčku QS dostala na 150. místo na světě.

Chcete prolomit pětistovku a být v Česku nejlepší?
Jednoznačně. Chceme předstihnout Univerzitu Karlovu, do roku 2030 ano.

Pramení takové předsevzetí z vaší soutěživosti, ze sportovního fandovství?
Hrával jsem fotbal, běhal. Syn hraje baseball. Mám sportovního ducha, pokud se někdy čestně prohraje, tak je to v pořádku. Ale když si nekladete za cíl vyhrát, tak prohráváte už dopředu.

Takže už nebudete tou „druhou univerzitou“ v zemi?
Nevěřím tomu, že jsme druhá. My jsme nejdynamičtější univerzita (směje se).

V čem máte ještě rezervy?
Těch je celá řada, samozřejmě. Máme rezervy ve vnitřní komunikaci, ve sdělování našich výsledků veřejnosti, jednoznačně také v internacionalizaci na úrovni studentů a ještě více na úrovni akademických a vědeckých pracovníků, velké rezervy jsou v onom pocitu vnitřní sounáležitosti… Možná to zní až moc nadneseně, a někdo řekne, že „americky“, ale pokud nezačneme vnímat, že bojujeme za značku Masarykovy univerzity, za MUNI, tak je obtížné ji prezentovat navenek a věřit, že něco vyhrajeme. Musíme proto společně budovat brand „Masaryk University“, hlásit se k němu a úspěšně vstoupit do druhé stovky naší historie.

Jste spokojen se stávající propagací univerzity a s novým stylem značky MUNI?
Aby to neznělo moc sebemrskačsky, ale ani přehnaně: máme samozřejmě hendikep v tom, že máme letos sté výročí založení a Univerzita Karlova je tu od roku 1348. Před rokem 1990 jsme se po ne úplně krátkou dobu jmenovali jinak, takže značku „Masaryk University“ musíme budovat. Nový vizuální styl MUNI se mi líbí, ale mám velké výhrady k jeho krkolomné implementaci. Ač nejsem umělecky nadán, mám rád starožitnosti, dobu secese či funkcionalismu, sbírám nějaké obrazy, takže z tohoto hlediska se mi styl líbí a nesouhlasím s výhradami vůči němu. Nejsem odborník a věřím těm, kdo jednotný vizuální styl vybrali.

Pracoval jste na Minnesotské univerzitě. Jak chcete zlepšovat internacionalizaci MU?
Máme ještě rezervy, způsobů je několik. Každý student by už na pregraduálním, respektive bakalářském a magisterském stupni měl vyjet do zahraničí, třeba na semestrální pobyt – ať už využije Erasmu či jiného programu. Doktorandi to mají de facto povinné díky novele vysokoškolského zákona, sice jen na měsíc, ale i to je velký pokrok. Co se týče pedagogů, zde můžeme měnit podmínky habilitačních a profesorských řízení. Zatím si myslím, že české prostředí není tak nastavené, abychom striktně řekli: „Skončíš magistra, musíš si jít pro Ph.D. na jinou školu, ideálně v zahraničí“. Ovšem měli bychom k tomu směřovat.

Někde v Česku to tak dělají jednotlivé katedry, třeba na ČVUT.
Ano, a je to naprosto správné. Šlo by toho dosáhnout modulací kritérií, ale na úrovni fakult, v jejichž gesci to je, a rektor může proces v rámci univerzitní debaty moderovat a vytvářet obecné rámce. Také by bylo dobré daleko více využívat nejen krátkodobých, ale i dlouhodobých tvůrčích pobytů v cizině. Jako sabbatical. Univerzita by měla být navíc aktivnější při vyhledávání těch, kdo chtějí ze zahraničí někam vyjet – a měli bychom se snažit, aby přijeli právě k nám.

Velká diskuse se u vás nedávno vedla o habilitacích předkládaných a také obhájených v angličtině. Nelíbilo se to ovšem myslím slavistům a právníkům, ne?
Právníkům a filozofům. Ona se pak diskuse zjednodušila a posunula jiným směrem. Je naprosto respektováno, v jakém jazyce jsou publikovány práce, na jejichž základě uchazeč předkládá habilitační spis. A rektor rozhodl – byl jsem tehdy v té věci odpovědným prorektorem – že poslední spis by měl být v angličtině, anebo případně v jazyce v oboru obvyklém pro danou oblast: v němčině, francouzštině i ruštině pro lingvistiku a podobně, aby byl mezinárodně čitelný. Pokud máme – a to v dlouhodobém záměru máme – zájem rozšířit potenciální okruh oponentů prací ze zahraničí, tak by měl spis být srozumitelnější. Ano, vznikla k tomu jistá míra averze, ale prošlo to standardně akademickým senátem a bylo zaregistrováno na MŠMT s tím, že byl poskytnut časový odklad opatření a bylo možné žádat o výjimky. Je určitě pozitivní, že se o tom začalo hovořit a už jen tímto vznikl tlak na vyšší kvalitu docentur.

Jak hodláte profilovat školu pro studenty? Jak se chcete „nabízet“ zájemcům o studium?
Nechtěl bych rozlišovat, zda jsme vzdělávací či výzkumná univerzita: to patří k sobě. Vůči studentům obecně musíme být přívětivější a přátelštější, ale při jasně stanovených pravidlech komunikace a samozřejmě i přísnosti, která odpovídá náročnosti studia. Protože studium na Masarykově univerzitě určitě je a má být náročné. Naši studenti a absolventi reprezentují univerzitu na veřejnosti. A když se zde studenti cítí dobře, vnímají prostředí jako korektní a zároveň přísně nastavené, přičemž jim umožní rozvoj v kariéře i jinak, tak to hraje důležitou roli. Odmítám tendence, které občas vidím i na naší lékařské fakultě, takový ten středoškolsko-školometský přístup, kdy „my jsme ti učitelé a vy žáci“, kdy tam existuje jakási bariéra. Tohle už je naprosto překonaný koncept. Je nutné si uvědomit, že naši studenti jsou budoucí elitou národa, která určí směřování naší země a evropského prostoru. A mimo jiné: obrovská přidaná hodnota internacionalizace je i v tom, že když někam vycestujete, tak dobře vidíte, jak zahraniční univerzitní kampusy žijí, že tam jsou i neformální debaty mezi studenty a profesory…

Pedagogové se studenty hrají divadlo, baví se s nimi…
Přesně tak. Ti akademici, kteří toho nejvíc dokázali, se většinou chovají i nejvíc normálně. A taková kultura u nás ještě rozhodně není. Jednoznačně bych to chtěl podpořit. Snažím se o to i v rámci svého dosavadního mandátu na lékařské fakultě: podařila se změna komunikace, pořádáme řadu neformálních akcí. Jde o neformální vztahy: vidět děkana, který se se studenty dokáže normálně bavit – ať již o výzkumu, studiu či běžných věcech. Vždyť jsem byl také student, že ano (usmívá se).

Na změny nebudete sám. Máte už jistý tým prorektorů?
Rektor by měl být něco jako dirigent orchestru. Ano, již mám dohodnutých všech sedm prorektorů MU. Portfolia jsou dána, už se myslím jasně vykrystalizovala.

Co kvestorka?
Paní kvestorka Marta Valešová zůstane.

Před pár týdny MU „zvedla“ téma studijní neúspěšnosti s tím, že spouští poradenství studentům i kampaň podporující dostudovávání. Byl to v ČR přehlížený problém?
V tomto mám jasný názor. Je to velká bolest českého vysokého školství. Vysoká míra studijní neúspěšnosti je částečně způsobena trochu uměle, protože nevyhranění studenti si vybírají více studijních programů. Ti šikovní se dostanou na několik směrů, vyberou si pak jeden a ostatní opustí. Je to možná dáno i relativně malou nuancí rozdílů mezi jednotlivými programy a zde bych viděl pozitivně příležitost institucionální akreditace, která nám umožňuje se ještě více přiblížit vyspělému západnímu světu, kde jsou univerzity daleko více zodpovědné za své studijní programy a vnější autorita v tomto hraje menší roli. Jsou fakulty, které k tomu už odpovědně přistoupily, zredukovaly a zracionalizovaly nejen počty programů, ale i kurikulum. Na lékařské fakultě máme z MU suverénně nejnižší míru studijní neúspěšnosti, protože studenti jasně vědí, chci být lékař, chci být sestra – je to jasně profesně orientované studium. Nejvíce odchodů ze studia bývá ve třetím ročníku, takže i my jsme uvažovali o změně kurikula, ale musíme nejdříve zjistit příčiny a rozhodnutí udělat až po důkladné analýze. Na dalších fakultách mohou být i relativně podobné obory, takže by snad i pomohlo to, o čem v minulosti hovořil pan rektor Bek: tedy tak, jako to bývalo již za první republiky, že si nevybíráte studijní program, ale zapisujete se na univerzitu. Teprve tam si během roku rozhodnete, jaký studijní program si přesně zvolíte. To by mladým, myslím, pomohlo. Ovšem vyžadovalo by to novelu vysokoškolského zákona.

Vám by se líbilo to anglosaské nastavení – major jako hlavní obor a minor specializace?
K tomu už jsme začali směřovat. Jednoznačně ano. Do budoucna si to asi „trh“ vynutí – jakkoliv toto sousloví nemám rád. To zaměření se čistě „na sebe“, že jsem třeba na FF MU, LF MU nebo na ESF MU a svět okolo jakoby neexistuje, je podle mě dnes překonané. Vezměte si například, jak dnes informatika prostupuje vším, takže se nabízejí kombinace s biologickými obory, různá bioinformatika, varianty s umělou inteligencí; a třeba lékařům by pomohlo znát leccos z ekonomie, práva… V tom musíme významně přidat a pomoci tím vlastně i české společnosti.

Jsou nějaké vyloženě nové směry studia, které v Brně chystáte?
Jenom na lékařské fakultě vím hned o dvou, které nyní posouváme od stadia záměru do akreditačního procesu. Jedním je studijní program farmacie, který chceme akreditovat na LF MU, ale přitom využívat i rozkročení k PřF MU a k centru CEITEC a dalším. Půjde o zaměření na klinickou farmakologii, v čemž vidíme „díru na trhu“. A druhý je veřejné zdravotnictví, v anglosaském světě známý jako public health, který propojuje expertizu drtivé většiny našich fakult – je určený těm, kteří musejí mít znalosti nejen lékařské, ale i právní či budou řešit nákupy technologií.

Jako děkan jste se loni zasazoval o zvýšení počtu lékařů v zemi a také jejich učitelů na českých lékařských fakultách. Jak se v této věci budete angažovat coby rektor?
Navýšení kapacit lékařských fakult v České republice je dáno enormní dlouhodobou celospolečenskou poptávkou po absolventech všeobecného lékařství. Nedostatek lékařů, především v regionech mimo velká města, je již alarmující, někde i ohrožuje péči o naše občany, a Asociace děkanů lékařských fakult České republiky vyšla vstříc strategické potřebě státu. Jako zodpovědný rektor budu nadále podporovat všechny smysluplné pobídky, které mají celospolečenský dopad, což je aktuální třeba také v oblasti vzdělávání učitelů. Chci, aby naši současní či budoucí studenti, i mé děti, měli možnost získat kvalitní vzdělání na všech stupních – a k tomu potřebujeme motivované a velmi vzdělané učitele.

K vědě a výzkumu. Jak hodláte zlepšovat prostředí či získávat příjemce ERC grantů?
To je klíčové. Pokud myslíme vážně cíle, které si píšeme do dlouhodobých záměrů, a chceme se posouvat nahoru v žebříčcích, tak musíme pečlivě sledovat, na základě čeho se pořadí vytváří. A to jsou právě počty mezinárodních grantů, počty citací, poměr studentů na učitele, mezinárodní viditelnost instituce – což je tedy extrémně náročné – výsledky v aplikovaném výzkumu a tak dále. Univerzita proto musí řádně nastavit vnitřní mechanismy, aby se jí v tomto dařilo. A řečeno sportovní terminologií: ideálně kombinací, kdy si nějakou „hvězdu“ koupíte a přetáhnete z ciziny a zároveň vám doma paralelně dorůstají vlastní noví hráči. Masarykova univerzita musí mít ambici stát se příjemcem desítek takových grantů ERC, nikoliv jen jednotek.

Autor je redaktorem Lidových novin, kde část interview vyšla.