Včely bez nás mohou žít, my bez nich ne

Včely bez nás mohou žít, ale my bez nich ne, varuje Augustin Uváčik, správce univerzitní včelnice ústecké Univerzity J. E. Purkyně. Rozhodně nejde jen o med. Včel jsou tisíce druhů, medonosných je jen zlomek. Mnohem důležitější službou lidstvu i celému ekosystému je jejich schopnost opylovávat rostliny. Proto se Uváčik, jeden z nejvýznamnějších střešních včelařů v České republice, angažuje i v ochraně tohoto užitečného hmyzu.

Včelaří od svých dvanácti let. „Jednou v létě, když jsem si hrál na zahradě na jižní Moravě, slyšel jsem nad sebou zvuk motorů. Fantazie zafungovala, takže když jsem se podíval nad sebe, spatřil jsem UFO. Tehdy se v časopise ABC o létajících talířích hodně psalo,“ směje se. Ve skutečnosti se talíř za chvilku snesl blíž a Augustin Uváčik uviděl, že to je roj včel. „Sletěly se na malý stromek meruňky a ve mně se spustila, jak by dnes řekli mladí, aplikace včelař,“ dodává. Měl ji po kom podědit, dědeček vlastní včelstvo choval. Šel z půdy sundat starý moravský univerzál – velmi těžký úl – a srdce mu bušilo adrenalinem: chtěl mít taky vlastní včely. Roj nejprve shrnul do krabice od bot a posléze přendal do úlu. „Když se maminka vracela domů z práce, z dálky jsem křičel a chlubil se novinkou na zahradě. Ale pak jsem si všiml, že je prázdný. A maminka tehdy řekla památnou větu: Co je, Gustíku, ty se tváříš, jako by ti ulétly včely.“

Později se dozvěděl, že šlo o poroj včel, který moc rád migruje krajinou, než se usadí, a většinou spíše zahyne. Do týdne si pořídil včely od místního včelaře a začal doopravdy. Z koníčku se stala profesní fascinace – v minulosti vedl včelařský podnik s více než 700 včelstvy na jihu Čech a jižní Moravě, v současnosti působí jako učitel včelařství. Organizuje také Besedy pražských včelařů pro vědce i řadové včelaře. Dnes je 49letý Augustin Uváčik správcem nejen univerzitní včelnice a uznávaným propagátorem střešního včelaření. Jeho včelstva obývají například střechy významných pražských hotelů či prestižní budovy České filharmonie – Rudofina.

Proč včel ubývá?
Za nejlepší způsob, jak si udělat v této věci úsudek, považuji vlastní sledování přírody, a to v dlouhém časovém horizontu a po generace. Včely jsou zde již z dob druhohor, kdy pračlověk ještě ani neběhal po stromech, natož aby něco tvořil. Včely bez nás mohou žít, my bez včel nikoliv. Vliv na úbytek včel i jiného hmyzu má počasí a klimatické změny, extrémní sucho, které eviduji za posledních pět let. Mám v tomto směru skutečně velké obavy. Úhyn včelí populace způsobuje také intenzivní zemědělství, lesnictví a rybářství. Proč se musí používat tolik pesticidů a další chemie, aby nám naše pole, lesy a rybníky dávaly co nejvíce úrody? Dnešní doba opravdu musí honit jen peníze? Není právě nyní poslední šance vše vrátit k normálu? Zajišťovat potraviny na přirozených procesech přírody je základ. Chovat včely bez chemie, to je přece vize, která stojí za to.

Co by se stalo, kdyby včely vymřely?
Náš život na planetě Zemi by chudnul, jeho pestrobarevnost a biodiverzita by vedla velmi rapidně k monokulturnosti a postupné devastaci celého ekosystému. Nejen včela medonosná, ale všechny včely na světě a jejich pestrá druhovost jsou zásadní. Jeden druh umí to a druhý zase jinou činnost s vazbou na všechny kvetoucí rostliny. Pokles populace dovolí jiným druhům se více množit, jiné naopak zcela zaniknou.

Jsou nějaké postupy či zásady, jak mohou pomoci i jednotlivci?
Vědět o včelách co nejvíce. Znát důležitost opylovací činnosti, to je jen krůček od toho, jak včely chránit a jak jim neubližovat. To by, pro začátek, mohlo stačit. Umět rozumně využívat opylování, med, vosk, pyl, propolis, mateří kašičku či včelí jed v každodenním životě. Mají fantastické účinky. Včelám nabídnout co největší pestrost při pěstování hmyzosnubných rostlin.

Pomůže i osvěta a třeba více profesionálních včelařů?
Včel a včelařů u nás už naštěstí přibývá, ale chybí jedna celá generace: ta moje. Husákovy děti prostě musely dělat něco jiného než včelařit. Starším včelařům je přes sedmdesát, osmdesát let, ve střední generaci je nás hrstka, až nyní prožívá včelařství boom. Rád bych, aby toto nadšení vydrželo co nejdéle, ale je mi již téměř padesát a vím, jak se projevují zákony Gaussovy křivky. (směje se) Teď je v zemi přibližně 680 tisíc včelstev a 48 tisíc včelařů, jen v Praze máme 720 včelařů s 5,2 tisíci včelstvy. Úživnost krajiny je dostatečná a nebojím se převčelení, jak někdy slyším i z úst erudovaných kolegů.

Prý jste kvůli včelám kontaktoval i Vatikán. Proč?
Poslední dobou se zajímám o pravdivost rčení, které je přisuzováno Albertu Einsteinovi. Ten údajně na jednom vědeckém sympoziu prohlásil, že pokud vymřou včely, lidstvu zůstávají jen čtyři roky života. To je přece závažné sdělení. Jenže zatím není vyvrácené ani potvrzené. Dnešní věda nicméně už opravdu prokázala, že pokud ze světa zmizí včely, život na Zemi nebude takový, jaký jej známe. Proto jsem poslal do Vatikánu dotaz, zda by bylo možné odkrýt toto tajemství lidstvu. Dostal jsem odpověď, že všechny Einsteinovy spisy jsou v uzavřené schránce přímo pod správou papeže. Svatý otec František ale, naštěstí, do budoucna uvažuje, že budou zveřejněny.

Co je vlastně pro včely největší nebezpečí?
Včelám může nejvíce ublížit, samozřejmě, člověk svým neuváženým jednáním. Konkrétně například vadí špatná agrotechnická opatření na kvetoucí porost, kam včely létají. Pesticidy, ale taky třeba seč. Ale i medvěd umí včelstvo zcela zdecimovat, aby si pochutnal na medu či na včelích larvách. Včely mají mnoho parazitů, s kterými si většinou dokáží poradit, ačkoli taková varroáza s přenosem mnoha škodlivých virů nebo zvlášť nebezpečné nákazy včel, jako jsou mor včelího plodu či hniloba plodu, dokáží zničit celou včelnici. Vosy, sršni, myši, včelojedi a jiní predátoři dokáží včelám taky dost ublížit. Dokonce i samotný včelař, když provede zásah v rozporu s potřebami včelstva.

Zdecimované české včely mnohde začínají nahrazovat čmeláci. Je to v opylování, když, samozřejmě, odhlédneme od produkce medu, dostatečná náhrada?
Čmeláci jsou nezastupitelní při opylování květů, které mají rourkovitý vstup k nektariím tak, aby se pyl dostal na bliznu. Opylování jetelovin a hluchavek si bez čmeláků ani nedovedeme přestavit. Pamatuji si ze „starého“ režimu, psal se rok 1987, učil jsem studenty, jak přesvědčit včely, aby lépe opylovaly vojtěšku. Dával se jim speciální vývar z květů vojtěšky, společně s řepným cukrem. Jen půl deci včely motivovalo k opylování, ale měly jeden velký problém. Rourkový květ vojtěšky včely při průniku rourkou „bouchne“ do hlavičky. To na čmeláka nic není a klidně to vydrží. Čmeláci mají ale další výhodu, díky svému zraku a skvělé orientaci v uzavřených prostorech se používají k opylování ve sklenících s paprikou, rajčaty a dalšími plodinami. Kdybychom ve skleníku vypustili včelky, letěly by rovnou k oknu a již nikdy se nevrátily do svého úlu. Čmelák je v tomto třída, uzavřený prostor rychle monitoruje a bez problémů najde svůj včelník – hnízdo.

Čmelák je také dobrý obchodní artikl a vím, že v České republice se umělý chov čmeláků k zákazníkům prodá po internetu doslova za pár minut. Zájem má, samozřejmě, nejvíce skleníková velmoc Holandsko. Výhodou je také vyšší aktivita i při nižších teplotách. Včela potřebuje minimálně 12 stupňů Celsia (a je to tenká hranice mezi životem a smrtí), kdežto čmelák dokáže létat i při šesti, osmi stupních.

Není včela jako včela

Když já jako laik vidím včelu, je to včela... Věřím ale, že jich je mnoho druhů.
Máte pravdu, je jich celá řada. U nás jsou to společenské včely, jako je známá Apis mellifera, včela medonosná, ale i další druhy samotářských včel. Včela medonosná je celkově nejrozšířenější na světě, krom medu opyluje také velmi významně hmyzosnubné rostliny (až 96 procent všech nektarodárných a pylodárných). O zbytek se starají včely samotářské, bručiví čmeláci a další hmyzí drobotina.

Jsou ještě jiné společenské včely než ta naše známá medonosná?
Můžeme je rozdělit do čtyř hlavních druhů. Včela květná staví jednotlivý plást většinou ve skalních převisech, včela černá je původem z Afriky, zkřížením černé s medonosnou se v USA vyvinula obávaná agresivní včela africká a způsobila do dnešních dnů nejedno úmrtí člověka i zvířete. Čtvrtým druhem je včela indická.

A jak se od společenských včel liší včely samotářské?
Ty jsou významné. Váží se jen na určitou rostlinu a pomáhají jí ve vytvoření semen. Na celém světě jich je přes dvacet tisíc druhů. U nás jich žije přibližně 620 druhů, 106 přímo v Praze. Jsou to zajímaví tvorové, jejich životní specializace je úchvatná. Takové Pískorypky umí vyhrabávat v písku své komůrky a tam kladou jednotlivě vajíčka. Znám jednu lokalitu, kde jich na jednom místě žije několik tisíc. Jiné samotářské včely dokáží konkurovat švadlenám, protože si z listu umí učalounit svoji komůrku. Fantastické jsou Zednice, dokáží pro ně užitečnou dírku pomocí vlastních slin a hlíny doslova zazdít. Moje nejmilejší je ale naše největší samotářská včela, Drvodělka potulná a fialová. Svojí velikostí mnohdy překoná naši Sršeň obecnou a má krásnou červenou barvu s fialovým nádechem. Když nese pylové rousky, směju se, protože mi to připomíná, jak říkávala moje babička, „ženskou o sobotních nákupech“.

Je nějaký rozdíl mezi českou a zahraniční včelou?
To je úsměvná otázka. Ptáte se, jaká je ta česká a jaká ta slovenská? Nebo dokonce ta německá či ruská? No vidíte, právě se dostáváme na docela tenký led politického tématu a mohli bychom propadnout současným třenicím, co je lepší... Včela medonosná se vyskytuje v šestnácti plemenech a každé z nich je něčím specifické. A ano, i v souvislosti se včelami se můžeme dočkat „včelího rasismu“. Právě v Rakousku jsem mezi odborníky zažil hru na barvy, kdy je zajímala zejména barva sternitů na zadečku a tak nějak jim unikalo poslání včel v dané lokalitě či dokonce zmíněné doprovodné vlastnosti. Pro mne není důležitá barva kdejaké včelí matky-královny, ale například to, zda jsou odolné vůči nemocem, zda jsou mírné, když je chci chovat ve městě, zda se moc nerojí, zda taky donesou nějaký ten med a podobně. Včelaři se rádi přou, zda kdejaký proužek na zadečku je ten pravý. Já tyto diskuse nechávám na kolegy, kteří si rádi a donekonečna povídají. Tohle pro mne není. Obdivuji přínos včel, tím nemyslím pouze ekonomický, ale i environmentální dopad jejich činnosti.

Jak vnímáte doporučení „Buď pilný jako včelička“, když víte, že se pilná včela na jaře po několika týdnech života upracuje k smrti?
To je taková dětská hříčka. Ano, včely opravdu velmi pilně pracují a můžete na nich pozorovat ten zázrak tvořivosti, pospolitosti a umu zachování rodu. Včely mají ale několik kast, které jsou diametrálně odlišné v pracovních činnostech.

Létavky toho umí mimo úl hodně. Jedny dokáží sbírat pouze nektar, jiné se specializují na sběr hodnotné bílkoviny v podobě pylových bochánků, takzvaných rousek. Jiné včely dokážou sbírat oboje a pak, obtěžkány, padají před úl a jen těžko se domů vrací. Jiné létavky jsou zase specialistky na donášení vody. Je to pro včelu velmi riziková záležitost, protože do medného váčku musí nasát pouze tu, nemá moc energie na let, takže si musí velmi dobře spočítat, zda se vůbec do svého úlu vrátí. Další včelí létavky sbírají lepkavý propolis, a to taky zabere spoustu práce, protože ho pomocí kusadel zpracují a na nožičkách zadních párů s ním letí do úlu. Propolis, jak je lepkavý, jde pak velmi těžko dolů. Dezinfekce úlového prostředí je prostě nezbytná.

Existují ale prý i včely záhadné...
Donedávna záhadné. V úlu naberou plný medný váček, mimo úl mají mnoho energie, domů se ale vracejí bez jakýchkoliv zásob. Vůbec se nevědělo, proč tak činí. Ve včelstvu se nechají krmit a moc práce nevykonávají. Až nedávno se zjistilo, že tyto nepracující, někdo by řekl líné včely, nosí do úlu to cenné. Informace! Přesně vědí, kde se co děje, kde jsou různá nebezpečí. Je to minimálně stejně důležité jako potrava či množení.

Jaké funkce tedy mají včely v úlu?
Od vylíhnutí v dospělce se včela stane dělnicí a je přírodou naprogramovaná k určitým činnostem. Po vylíhnutí z buňky se stává malým dítětem. A co udělá malé miminko, když se narodí? U včel je to úklid svého pokojíčku. Okolo pátého, šestého dne života jim zduří hltanová žláza a včely produkují mateří kašičku, kterou krmí předně matku (privilegovaně a celoživotně) a dále všechny larvičky do tří dnů po vylíhnutí z vajíčka. Starší larvy pak směsí medu a pylu. Těmto včelám se říká Krmičky, protože musí krmit larvy a další potomky v úle, třeba trubce. Z Krmičky se dvanáctý den po vylíhnutí stane Stavitelka. V zadečku se jí aktivuje voskotvorná žláza a začne vylučovat voskové šupinky, z kterých včely staví plásty k uložení zásob medu a pylu a k odchovu plodu. Osmnáctý až jedenadvacátý den jsou některé včely zvoleny za Strážkyně, jsou to včely hormonálně připravené nasadit svůj život při obraně česna a úlu samotného. A poté se stávají létavkami, což je pro včelu ortel: život mimo úl je velmi nebezpečný. Letní včely se dožívají pouze šesti týdnů, když je ale extrémní práce, v hrozných podmínkách, žijí třeba pouze týden.

A zimní generace?
Ta se líhne od podletí do podzimu a víc se šetří, je více „zatučněna“ a pozře na zimu více pylových zásob. Tyto včely žijí od srpna do května v početním stavu okolo 10 až 15 tisíc jedinců společně s matkou. Na podzim jsou vyhnáni nepotřební samečkové-trubci a krátkověké letní včely provedou seberegulaci početního stavu na pouhé dlouhověké včely. Zásob je přeci tak akorát a na jaře včelstvo vše dožene v nové výchově pracovních čet dělnic a plodných samečků. Privilegium jako takové je dáno jedné samičce, včele, která dokáže klást oplozená vajíčka všech kast včel: předně dělnice, nedokonalé samičky, trubce, a při množení rojením taky konkurenční matku, s kterou se jen tak nesnese, ale náhrada je někdy potřeba.

Vytvářejí včely něco jako partnerské vztahy? Jsou si v páru věrné?
V páru včela-včela, včela-trubec jako takovém ne, ale v páru včela-včelstvo, včela-matka ano a je to silný pud. Včely jsou zkrátka nade vše věrné svému společenství. Často se ale stává, že se létavka omylem dostane do cizího úlu, kam by ji normálně strážkyně nepustily. Zde ale proběhne něco, co znají i někteří naši politici. Létavka „podplatí“ Strážkyni ochutnávkou části svého medného váčku, a tak stráž uzná, že se tato včela může v úlu pro včelstvo hodit. Je zajímavé, že včelaři říkají, že mají své včely, ale pravda je, že až třicet procent létavek může být z cizího úlu. Stává se to zejména u krajních úlů. Já si z toho dělám legraci, když říkám: „To víte, je to jako ten chlap, co si dá u nějaké ženy kávu a pak tam zůstane dalších dvacet let.“ (směje se)

Včely mají ještě jednu věrnost. Věrnost k danému druhu květu. Odborně se tomu říká florokonstance. Medonosné včely opylují pouze jeden druh, například hrušně, a již nelétají na jiný, například na pampelišku. Tato věrnost má ale jepičí život, vydrží pouze jeden den a včela si klidně druhý den najde jiný zdroj potravy.

Med: nejčastěji pančovaná potravina

Pojďme se přesunout k medu. Jak konkrétně vzniká a co je třeba s ním před namazáním na chleba všechno udělat?
Med je podle legislativy EU a naší země pouze produktem včel a dalo by se říct, že je to jejich „ochranná známka“. Med je ve světě ale taky velmi často pančovaná potravina.

Jak přesně med vzniká? Vyprávíme to dětem my laici přesně?
Krásně to navazuje na příběh opylování: Když se dvě květiny chtějí pomilovat, co udělají? No, zavolají si včelu. Květy jí nabídnou sladkou odměnu v podobě nektaru, který za pomoci sosáčku včela nasaje přes jícen do medného váčku až v zadečku. Sladina je již během nasávání včelou obohacena látkami z různých žláz o vzácné včelí enzymy. Obsahuje dva hlavní jednoduché cukry, fruktózu a glukózu, dále pak pyl ze sbírané rostliny, minerální látky a jiné... Prakticky většinu chemických látek z periodické tabulky prvků, včetně stopových množství kovů, i těch těžkých, nebo dokonce radioaktivitu.

Maminky svým dětem říkají: „Papej, med je zdravý a plný vitamínů.“ To je sice pravda, ale je jich tam málo, vzácnější jsou právě včelí enzymy, které člověk neumí vyrobit a které dělají med medem. Med, jak je vyroben včelami, je prakticky zahuštěn s obsahem vody běžně na nějakých patnácti až dvaceti procentech vody. Díky této vlastnosti je konzervován a včely, než zavíčkují buňku voskem, si jsou vždy jisté, že je zralý a nezkvasí. Včelař odebírající med z plástů se jej snaží uložit do potravinářsky nezávadných nádob. Vhodné jsou ze skla, protože je neutrální, taky se používá nerez nebo potravinářský plast. Ale sklo je sklo. Takto vyrobený med od včel se již nemusí upravovat a je k jídlu.

Mluvíte o medu jako o velké vzácnosti...
Naši předkové si této potraviny velmi považovali a věděli, jak je vzácná. Většina medu se musela odevzdávat pánům a prostý lid se k jedinému sladkému cukru v podobně medu jen těžko dostával. V syrovém stavu je velmi prospěšný zdraví právě díky včelím enzymům. Výtečně startuje organizmus. Sám dobře vím, že když si dám po ránu jednu lžíci na lačno, cítím to množství energie. Doporučuji tento ranní med zapíjet čistou vodou, ale až za několik minut, když již ucítíte škrábání v krku, protože vám vyschne hrdlo. Látky v medu jsou silné a sami poznáte, jak dobře působí na celý váš organismus.

Může běžný laik poznat kvalitní med? V odborných testech dopadly některé medy ze supermarketů žalostně. Proč?
Poznat pravý med od falešného je kapitola sama pro sebe. Jako máme každý svého lékaře, mějme i svého včelaře. Jen tak si zajistíte poctivost a pravost produktu od člověka, co chová včely z lásky. Med je nejčastěji falšovaná potravina ve světě, a to proto, že i cena pravého medu je poměrně vysoká. Náklady na kilo medu nejsou legrace. Nedávno jsem byl na tiskové konferenci Státní veterinární správy, kde odhalili data laboratorních rozborů medu od včelařů a zpracovatelů medu či dalších distributorů. Včelaři ani jeden med nijak nefalšovali a výsledky byly na nejvyšších metách kvality, naopak se propadly medy od firem, které je dodávají do obchodní sítě.

Nekvalitní medy v obchodních řetězcích poškozují ale i jméno poctivých místních včelařů. Netuším, proč se med musí dovážet, když je naše země v jeho produkci soběstačná. Paradoxně se náš med vyváží a zahraniční se, s marží, přiváží. Je to celé nesmysl... i kdyby byl kvalitní, co tím získáváme?

Skutečnost, že si našinec koupí český med, také zajišťuje, že podporuje naše včelaře a předně také opylovací činnost všech rostlin. Představte si, že jednou může nastat doba, kdy tu nebudeme mít naše včelaře, včely bez nich již v intenzivním a globalizovaném světě nebudou. Mnoho rostlin je přitom závislých na opylovačích, včela medonosná hraje v tomto systému nezastupitelné místo. To chceme, aby rostliny opylovaly drony nebo lidé štětečky, jak je tomu v určitých místech v Číně či Vietnamu?

Takže radíte konzumovat výhradně český med?
Český med z rukou svého včelaře je jistota již od středověké doby králů, kdy naše země měla pravčelaře, takzvané brtníky. Med, který jíte z oblastí, kde žijete, vám navíc může pomoci odstranit pylovou alergii. Když budete jíst med z druhého konce světa, z klimatu, na které nejste zvyklí, mohou vám pylová zrna vyvolávat alergické reakce. Naopak med od místního včelaře obsahuje pyl, s kterým se setkáváte nejčastěji a je z vašich alergenů. Tím, že jej pravidelně konzumujete, se alergie můžete zbavit.

Sledujete nějaké generační odlišnosti v oblibě medu?
U květových medů pozoruji, že více chutnají dětem a mladým lidem. Je to dáno tím, že obsahují mnoho pylových zrn a je zde přidaná hodnota této přirozené bílkoviny, ačkoli samotný pyl má pro lidské tělo jen slabý vliv, protože se v našich žaludečních šťávách neotevře a není využita jeho vzácná bílkovina. To umí jen včely, když jej fermentují ve svých buňkách, pak je využitelný i pro člověka v podobě pergy (včelami již zpracovaný pyl, který ukládají do plástů jako bílkovinnou složku vlastní potravy, pro člověka má mnoho příznivých vlivů na organismus – pozn. red.). Starší lidé zase upřednostňují med medovicový. Ten naopak neobsahuje tolik pylu, ale zato mnoho potřebných minerálních látek. Medovicový med si také žádají lidé nemocní nebo po úrazech, když se chtějí rychle uzdravit.

Jaký med máte rád vy?
Čerstvý rohlík nebo chleba s máslem, na to med a zapíjet studeným kravským mlékem. To nemá chybu. Mám jej ale rád například i do krupicové kaše či na kachnu se zelím. Miluji med také s ořechy. Vlašské ořechy z vlastní zahrady zalité medem necháte alespoň čtrnáct dní v uzavřené sklenici. Následně ochutnáte jednu malou lžičku, a pak mlsáte a mlsáte, až je sklenice prázdná. A abych nezapomněl na medobraní! Čerstvý med vytékající z medometu stále ochutnávám. Poznávám, jak každé včelstvo sbírá trochu něco jiného, a tím je med stále fascinující a lahodný.

Používáte med i v kuchyni? Prozraďte nějaké gurmánské specialitky...
Sladím medem vše vhodné a zcela jím nahrazuji bílý cukr nebo i ten třtinový. Zkuste si někdy osladit kafe květovým medem. Akátový nebo luční je na to nejlepší, nejen že má skvělou vůni, ale opravdu vybranou chuť i pro ty největší gurmány.

Anebo takový smažený černý bez ve vinném těstíčku pokapaný vlastním lučním medem vás vystřelí do neznámých končin a chuť zaplní i ty pohárky, o kterých jste celý život nevěděli. Moje žena ho umí skvěle připravit.

Včely na střeše

V současné době zajíždíte i na sever, na ústeckou univerzitu. Co všechno obnáší správa univerzitní včelnice?
Starám se o univerzitní včely, jak nejlépe dovedu, o vše, co potřebují... a musí to zároveň sloužit i pro potřeby Univerzity J. E. Purkyně. Spolupráce s ní si velmi vážím, protože zde cítím ten posun v myšlení společnosti s ohledem na environmentální vhled do problematiky. Mám radost, že v současném roce se univerzita stala předlohou pro zřízení vlastní včelnice i pro Humanitární gymnázium v Praze.

Na ústecké univerzitě jsme založili včelnici před rokem. Původně mělo vedení UJEP zájem instalovat včelstva přímo na střechách v univerzitním kampusu, který budují jako živé městečko plné zeleně a venkovních ploch. Ty však nebyly pro chov ideální, a tak jsme se rozhodli pro pozemky univerzity poblíž Schichtovy vily v ústecké čtvrti Vaňov. Vila a její okolí navíc jakoby byly pro včelnici předurčeny. Přesně v polovině kopce pod touto krásnou stavbou se nachází patnáct včelstev. Sklad na další včelařské pomůcky máme zřízen v budově u vjezdu. Je to krásně logisticky přístupné místo a navíc včely mají v okolí dostatek nektarodárných a pylodárných rostlin. Ve správě včelnice navíc nevidím „jen“ ošetřování včelstev jako takových, ale hlubší souvislost. Včely jsou univerzální „komunikátor“ a lze z nich čerpat vědění a rozšiřovat si znalosti napříč vším věděním. Včely jsou pro většinu lidí nepopsatelný relax a okamžité dobití energie. Umím si přestavit matematika či jaderného fyzika, že ve včelách najde to své. Takový psycholog či politik... a včelař? Ano, i u těchto profesí se najdou.

Je vlastně běžné spojovat včelstva s určitými institucemi?
Dříve byly včely u každé fary, kde kněz studoval život v rámci poznání Bible a Boha aneb „modli se a pracuj“. Na školách byly včely díky včelařským patentům, které zavedla Marie Terezie. Pan řídící k nim vodil děti a ukazoval to dílo, které dokáží včely, jako inspiraci a poučení. Banky dříve měly ve znaku včelu nebo rovnou košnici (prastarý úl ze slámy nebo proutí) jako symbol svého klienta-včeličky, co hospodaří moudře. Právě ta moudrost je důležitá. Včely nic nedělají hloupě.

Jste známý i jako propagátor střešního včelaření ve městech. Co to vlastně je, střešní včelaření?
Dnešní včelařské technologie jsou již na takové úrovni, že nevylučují chov včel v hustě obydlených městských čtvrtích. Střešní včelaření je, mimo jiného, možností, jak zabránit poklesu počtu včelařů na celém světě. Mnoho se neliší od včelaření na venkově, jen by s ním neměl začínat úplný laik. Navíc se jim na střechách daří, nemají zde žádné predátory, jako jsou mravenci či jiný hmyz. Nikdo je neobtěžuje a nikdo vám ze střechy nic neukradne.

Je zde ale také mnoho povinností a potřebných zkušeností, které včelař musí zvládnout, proto střechu nedoporučuji začátečníkům. Musíme umět zvládat rojení i umístění včel tak, aby budova nebyla omezena, či chovat mírné plemeno, aby nikoho ve městě nepoštípalo. Ale stojí to za tu námahu. Včely navíc zajišťují tu nejpotřebnější činnost, a tou je opylování až do vzdálenosti mnoha kilometrů.

Kde všude tedy už vaše včelky sídlí?
Střešní včelaření, jak rád říkám, je včelaření s nadhledem. Když jsem se střešním včelařením začínal, na Malé Straně v Praze a na Letné již střešní včelaři byli. Svá včelstva měli ve vikýřích a půdách starých domů. Udivilo mne množství včelínů nejen v Chotkových sadech, ale prakticky celý Petřín měl nějaké to místo pro medonosný hmyz, kde žil. Těch střech a městských stanovišť je dnes opravdu mnoho, abych vyjmenoval jen ty, o které se starám nebo je mentoruji: Moje první stanoviště na střeše bylo na Hotelu InterContinental Prague, v Pařížské ulici, kde jsem si, mimochodem, zavčelařil s třetím nejdůležitějším člověkem na světě. Po americkém a ruském prezidentovi to byl samotný Generální tajemník OSN Ban Ki-Moon. Dále následovalo střešní stanoviště na obchodním Centru Chodov, hotel Hilton Prague Old Town vedle Obecního domu, Národní zemědělské muzeum na Letné či prestižní budova České filharmonie – Rudolfinum. Letos jsem zavčelil také Humanitární gymnázium v Praze Nuslích, jednu budovu ČEZ, zde se plánuje větší rozšíření na další objekty, a Komerční banku na Stodůlkách, hned vedle metra. Moc pěkné místo je například zoo v Brně, kde jsou jen prosklené úly, a tak návštěvníci mohou sledovat „in natura“ život včel, nebo Svatý Kopeček u Mikulova, kde máme vysázeno přes osm tisíc levandulí a ta vůně je omamná. Mám letos ale i jednu velkou výzvu – rozhodnutí, zda umístit včely na jednu známou střechu hned vedle koně Svatého Václava.

Dokážete spočítat, kolikrát vás už vaše včely bodly?
V trávě s bosýma nohama je to hned, nebo když manipuluji s plásty plnými včel, tam s tím musím doslova počítat. Zkrátka se brání. Příroda vymyslela mnoho moudrých věcí, ale proč po bodnutí včely umírají, to mi nejde do hlavy celou dobu, co včelařím. Ročně dostanu několik desítek žihadel, převážně do rukou. Na jaře se na to vždy těším: Hurá apitoxin... Je výborný na bolesti kloubů a různé křeče, a navíc upevňuje zdraví.

Stále populárnější je apiterapie, léčba člověka pomocí včel a jejich produktů. Angažujete se i v této oblasti?
Apiterapie má historii, která sahá do počátku včelařství. Léčení včelími produkty bylo přirozené a takový med nemohl nikdy chybět u báby kořenářky či v torně vojáka-ranohojiče, který jím ošetřoval zranění z bitev.

Med pomáhá léčit špatně se hojící rány. Pomáhá před nemocemi z nachlazení, upevňuje imunitu a má široké využití při rekonvalescenci. Je to prostě nejen potravina. Lze jej používat i preventivně. Včelí jed – apitoxin je skvělý nejen na klouby, bolesti šlach či revmatizmus. Samostatnou kapitolou je pak propolis. Největší problém vidím v současné české legislativě, která se apiterapii a jejímu použití v praxi spíše brání. Apiterapie by měla mít své místo mezi lékaři i veterináři a naopak by neměla fungovat u kdejakého samozvaného léčitele, laika nebo samotného včelaře.

Zasloužil jste se o to, aby včely měly svůj oficiální pozdrav…
Když se lidi potkávají, snaží se slušně a s úctou pozdravit. Myslivci se zdraví Lovu zdar, vodáci Ahoj, rybáři zase Petrův zdar. Běžně si říkáme Dobrý den. Včelaři se nijak neodlišovali, což mi přišlo škoda. Provedl jsem mezi nimi tedy anketu a napsal článek do časopisu Včelařství, který odebírají téměř všichni členové Českého svazu včelařů, což je bezmála 48 tisíc lidí. Obdržel jsem různé návrhy a dnes již ani nevím, kde se vzalo to „Včelám dík“. Při setkávání se včelaři se snažím zdravit tímto pozdravem, ukončuji takto i veškerou korespondenci... Potěší mne, když mě někdo tímto pozdravem osloví. Pozdravem „Včelám dík“ my včelaři vyjadřujeme poděkování, které jsme již dávno podvědomě v sobě cítili.