Nečekala jsem, že coby filmařka vyhraju vědeckou soutěž

Mladá doktorandka z FAMU Lea Petříková letos v červenci získala Jacques Derrida Prize, cenu, kterou uděluje francouzské velvyslanectví talentovaným vědcům do 33 let. Výjimečné je to i proto, že jako umělkyně zvítězila v ryze vědecké soutěži. Porota ocenila její projekt, v němž zkoumá filmy mezinárodní farmaceutické společnosti Sandoz ze 60. a 70. let.

„Nebyly to ale jen čistě reklamní či vzdělávací filmy. Naopak, jednalo se o umělecky zajímavá díla, často s překvapivým uchopením obtížných témat, jako je duševní nemoc nebo změněné stavy vědomí,“ popisuje filmařka.

Proč vás zaujaly zrovna filmy farmaceutické společnosti Sandoz?
Ve filmovém portfoliu Sandozu se objevují experimentální, výtvarné filmy, jako třeba La femme 100 têtes nebo Images du monde visionnaire, což jsou snímky, které vycházely z děl známých výtvarníků. První zmíněný je například adaptací kolážové knihy Maxe Ernsta. Na některých filmech dokonce známé postavy umění spolupracovaly – druhý zmíněný film byl inspirován osobními zkušenostmi výtvarníka a literáta Henriho Michauxe, sám Michaux se na filmu podílel. V mém výzkumu mě zajímají především ty filmy, jež katalogy Sandozu zahrnují do kategorie psychologie, protože především tato kategorie obsahuje umělecky zajímavé položky. Jako nesmírně podnětné vnímám, že se filmaři točící pro Sandoz nebáli tematického uchopení mezních zkušeností lidské existence, jakými jsou právě změněné stavy vědomí.

Jak jste vlastně přišla na téma změněných stavů vědomí ve filmu?
Mimořádné stavy vědomí jsou všudypřítomnou kapitolou lidského prožívání skutečnosti, a můžeme je tak chápat jako spolutvůrce našeho náhledu na svět – vždyť člověk by měl trávit osm hodin denně spánkem, tedy vlastně setrvávat dlouhou a pravidelnou dobu v jednom z mimořádných stavů vědomí – ve snění. Umělce zajímaly tyto stavy odedávna, a tak s nimi či o nich intuitivně tvořili svá díla, a to snad od samotného počátku umění. Film na to jen přirozeně navázal a svou blízkostí k vědomí člověka tuto vazbu ještě prohloubil. Když jsem objevila filmy Sandozu, zaujala mě především interdisciplinarita, kterou jejich téma v sobě nese, protože je možné na ně nahlížet skrze několik perspektiv a jednou z nich je právě oblast změněných stavů vědomí. Sandoz stál mimo jiné za výrobou a výzkumem psychoaktivních látek, a proto se nabízí možnost, že filmová produkce měla s touto oblastí farmaceutické výroby určitou souvislost. 

Co všechno je součástí vašeho projektu?
Co se týče doktorského projektu, tak na FAMU, přestože je to umělecká škola, pracují doktorandi na projektech ryze teoretických, jež samozřejmě mohou propojovat se svou uměleckou tvorbou. Výsledkem by ale měla být čistě písemná, teoretická disertace, proto se věnuji všemu, co takový výzkum obnáší. V roce 2018 jsem navštívila firemní archivy společnosti Novartis v Basileji, které spravují filmové dědictví Sandozu. To byl velmi důležitý bod mého projektu, protože jsem odhalila, že portfolio Sandozu neskrývá jen dva tři umělecky zajímavé snímky, ale řadu filmů, jež stojí za hlubší zkoumání. Filmy následně analyzuji a dávám jejich okolnosti do souvislostí s historií Sandozu. Mapuji také různé fenomény spojené s tématem, ať už přímo kapitoly produkce, nebo širší otázky, jako je třeba psychedelické téma a jeho současná renesance. Z archivního výzkumu jsem vypracovala odborné texty, jež letos vyšly ve francouzském odborném časopise Cahiers d’histoire du Cnam vydávaném Conservatiore nationale des arts et métieres (Národní konzervatoří umění a řemesel). V tomto roce pracuji na výzkumu časopisu Médecine/Cinéma, což je revue vydávaná filmovým centrem společnosti Sandoz v 60. a 70. letech. Výsledkem by tedy měla být disertace ve formě monografie zaměřené na téma filmů Sandozu. Zároveň se ale snažím svůj teoretický výzkum propojovat i s uměleckou praxí. V roce 2019 se konala v Galerii Pragovka v Praze má samostatná výstava A Girl Named Sandoz, na níž jsem tematizovala svůj pohled na archivní snímky Sandozu a jejich propojení s psychedelickou výrobou společnosti. A výzkum jsem využila i ve své uplynulé výstavě Správci Paláce vidění

Co je výsledkem vašeho projektu a jak se bude dát v budoucnosti využít?
Cílem mého projektu je vlastně zmapování uměleckého filmového portfolia Sandozu ve všech jeho souvislostech. Zatím jsem došla k tomu, že filmy Sandozu překračují kategorii průmyslových snímků svými tématy či neobvyklou formou. Často se navíc dotýkají problematiky spojené s psychedelickou produkcí společnosti či je lze tímto způsobem zpětně interpretovat. Ráda bych přispěla k odhalení bohatosti portfolia odborné i široké veřejnosti. V tomto roce jsem například navázala spolupráci s bruselskou CINEMATEK (Královská belgická kinematografie, pozn. red.), která mě pozvala, abych poskytla odborný úvod projekci jednoho ze Sandoz filmů. Projekce se těšila velkému zájmu veřejnosti, takže doufám, že spolupráce se CINEMATEK nebo s jinou institucí na přibližování filmového dědictví Sandozu bude pokračovat. 

Očekávala jste, že byste mohla skutečně Jacques Derrida Prize získat?
Absolutně ne. Ne, že bych si tolik nedůvěřovala, ale byla jsem si vědoma toho, že většina konkurentů byla velmi silných, a navíc jejich výzkumy jsou již často zasazené do akademicky profesionálnějších či tradičnějších prostředí, jako je Akademie věd. Ostatně jsem se později dozvěděla, že jsem byla historicky první účastnicí soutěže z FAMU. Přistupovala jsem k účasti tedy hlavně jako k výzvě a možnosti se posunout a vyzkoušet si novou situaci. Umístění, a navíc na prvním místě, proto bylo velkým překvapením. 

Proč tedy myslíte, že porota vybrala právě váš projekt? Co je zaujalo? Mluvili o tom s vámi?
Ano, po předávání cen ve Francouzském institutu jsem mluvila s předsedou poroty, jímž byl Jérôme Heurtaux, ředitel CEFRES. Podle něj porota ocenila především originalitu mého výzkumu a až detektivní potenciál, který má prezentace tématu nesla. Mám dojem, že mi pomohla příprava, již jsem soutěži věnovala. Reflektovala jsem přitom, jakým způsobem přednáší zahraniční speakeři na mezinárodních konferencích, jichž jsem se zúčastnila. Tam jsem viděla, že je stejně důležitý obsah prezentace jako zajímavá forma, kterou mluvčí volí k přiblížení svého tématu, i jistá dramatičnost a zábavnost projevu. 

Když odhlédneme od ceny, kam byste se jako filmařka ještě chtěla dostat?
Jak v umění a filmu, tak ve vědě bych se chtěla hlavně neustále posouvat, neustrnout, zkoušet nové věci a prolamovat své dosavadní představy, což jsou pro mě nejdůležitější mety i v životě. Mým cílem je hlavně poznání. Kariérně je mým ideálem věnovat se profesně tomu, co mě naplňuje, tedy umění, a to už různými způsoby dělám.

Dá se vůbec dnes v Česku uživit jako filmařka? Kolik vašich spolužáků z bakalářských studií se skutečně živí filmem a kolik jich změnilo obor, případně do jakého oboru filmaři odcházejí?
Uživit se ryze autorským filmem je velmi obtížné, uživit se komerčními formami určitě možné je. Mnoho lidí proto tyto oblasti kombinuje, případně má další práci jiného směru či našli uplatnění v příbuzných oborech, jako jsou rozhlas, hudební produkce, práce v kulturních institucích a podobně. Obecně lze asi říci, že je velmi složité udržet se po absolvování školy na scéně, ať už na té filmové, nebo umělecké. Má cesta je taková, že kombinuji rozličné činnosti, jež všechny naštěstí spadají mezi oblasti umění, které mě zajímají. Věnuji se doktorskému studiu, výzkumným projektům, vlastní umělecké tvorbě i filmu v různých podobách, od experimentálního filmu až po tradičnější formy, jako byl dokument pro Českou televizi Sametová FAMU. Často musím paralelně řešit několik různorodých projektů, což je ale běžná situace právě pro umělce na volné noze, kteří se tvorbou živí. Na jednu stranu je náročné všechny tyto polohy kombinovat, na straně druhé mi tento mód přináší neustálý posun vnímání a vyzývá k neustrnutí. 

Cítíte, že pandemie koronaviru brzdí filmové aktivity v Česku, nebo tomu tak není?
Samozřejmě brzdí aktivity v Česku i ve světě. I mě se několikrát přímo dotkla – některé akce byly odloženy či zrušeny, například celá festivalová sezona filmu Podle čaroděje, což je můj experimentální snímek podpořený mimo jiné Fondem kinematografie, byla odložena. Premiéra filmu naštěstí proběhla v Museum of Contemporary Arts North Miami v USA v únoru těsně před vypuknutím koronavirové pandemie. Možná se zdá jako malicherné řešit konání premiér filmů a festivalů, pro filmaře je to ale zásadní. Navíc u tak minoritního žánru, jako je experimentální film, jsou festivaly naprosto nezbytné, protože představují v podstatě jedinou možnost, jak na filmy upozornit a dostat je k divákovi. Česká premiéra Podle čaroděje proběhne v experimentální sekci MFDF Ji.hlava (Mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů v Jihlavě se uskuteční online od 27. října do 1. listopadu, pozn. red). Během uplynulých měsíců jsem si už účast na online konferenci i festivalu vyzkoušela, je to určitě také možnost, jak naložit se současnou situací. Nemyslím si ale, že je pro filmaře plnohodnotnou náhradou za fyzické konání akcí.

Myslíte si, že filmařina se na českých vysokých školách učí dobře? A nemyslím tím pouze FAMU, ale i jiné filmové vysoké školy. Co se tady učí dobře a co naopak pokulhává?
Na učení filmu a umění obecně je mnoho pohledů. Domnívám se, že FAMU dělá plno věcí v tomto ohledu skvěle, třeba dodnes vzpomínám na první ročník studia, který dá studentům dobrou představu o tom, co to znamená týmové natáčení, když musí studenti společně v sestavených skupinách procházet různými zadáními a vytvářet své první filmy na škole. Stejně tak jsem vždy oceňovala široký výběr přednášek a kurzů, které škola nabízela. Pokud má student zájem, může se toho naučit hodně a vstřebat množství informací z různých oblastí. Co si myslím, že by se mohlo posunout, je propojování oborů, na které se v zahraničním pojetí filmového vzdělání klade větší důraz. Na FAMU se buduje specializace, často dost úzká, alespoň co se týče tradičních oborů, jako je kamera nebo zvuk, což může být na jednu stranu považováno ve světovém kontextu za výjimečné, na straně druhé současné tendence profesionálního filmu i umění ukazují, že je potřeba pěstovat především komplexně uvažující myšlení, jak to činí třeba Centrum audiovizuálních studií (CAS) na FAMU. Myslím tedy, že by se měly jednotlivé obory FAMU co nejvíce otevírat, jak směrem ven, tak uvnitř na škole vůči ostatním oborům. 

Jistě máte zkušenosti s tím, jak se učí a dělá filmové umění v zahraničí. Co se v zahraničí dělá lépe, čím by se Česko mohlo inspirovat?
Přímou zkušenost mám z Malmö Art Academy ve Švédsku, kde jsem chvíli studovala v letech 2014 a 2015. Vzhledem k tomu, že se jednalo spíše o uměleckou školu, tak nemůžu úplně mluvit o učení filmu, každopádně mnoho studentů i pedagogů se také věnovalo pohyblivému obrazu, který byl na škole považován, v souladu s vývojem současného umění, za integrální součást uměleckého vyjádření. Škola je unikátní v tom, že oproti českému uměleckému školství, které je stále do velké míry postaveno na hierarchickém systému, tedy hlavní slovo má vedoucí ateliéru, dílny nebo diplomové práce, si zakládala na demokratickém, rovnostářském pojetí, kdy každý student magisterského stupně prochází studiem ve svém vlastním ateliéru. Tedy skutečně dostane vlastní prostor ve škole, skládá si kurikulum podle svých představ a vybírá si, s jakými pedagogy bude konzultovat. Tento přístup mi přišel tehdy hodně překvapivý. Dnes už se daleko více mluví o konci hierarchie uměleckého vzdělání i u nás. 

Další studentka pražské FAMU Daria Kashcheeva loni získala studentského Oskara a byla také nominována na toho velkého. Nyní přichází váš úspěch. Je podle vás výuka na FAMU v něčem výjimečná, nebo jsou tyto úspěchy jen shoda náhod?
Vždy se stavím proti izolovanému vypichování úspěchů bez kontextu. Všichni studenti FAMU jsou talentovaní svým vlastním osobitým způsobem a každá klauzurní prezentace je v podstatě úspěchem, protože musíte každoročně předstoupit před celou katedru, přizvané profesionály a publikum a předvést svoji právě dokončenou práci, což je velmi křehký a často bolestný moment, který si žádá velkou odvahu a vnitřní přesvědčení. Otázka úspěchu je navíc v umění velice ožehavá. Ocenění je často výsledkem souhry několika věcí – samozřejmě talentu a píle, dlouhodobé práce, ale také povahy festivalu nebo soutěže, poroty, která rozhoduje o oceněných, a do velké míry také náhody a trefení se do té správné chvíle. Na FAMU vznikne mnoho skvělých děl, která třeba ani nejsou ve chvíli svého vzniku doceněna na škole, natož ve světě venku. To ale neznamená, že jsou neúspěšná a jejich tvůrci nestojí za nic. Těch ocenění je navíc na FAMU daleko více než zmíněné dvě ceny – studenti pravidelně prezentují filmy na českých i světových festivalech, mají výstavy, jsou aktivní ve společnosti. A právě v tom je výjimečná FAMU hlavně v univerzitním kontextu – vyučuje totiž nejen tvorbu, ale také myšlení o umění a vůbec o světě a naší pozici v něm. Myslím, že i mé ocenění je vlastně důsledkem této kultivace svobodného myšlení. 

Na čem dalším nyní pracujete?
Právě skončila má samostatná výstava v Galerii etc. v Praze Správci Paláce vidění a připravujeme se na festivalové premiéry experimentálního filmu Podle čaroděje. Ve fázi vývoje mám rozpracovaný další experimentální projekt a samozřejmě se dále zabývám doktorským výzkumem, který by měl ideálně v dohledné době být zakončen státnicemi. 

Autorka je redaktorka Hospodářských novin.