Ke stému výročí vydání publikace R.U.R. Karla Čapka připravila Vysoká škola chemicko-technologická v Praze unikátní sborník Robot 100: Sto rozumů. Zmíněných sto různých rozumů pochází od sta různých autorů, kteří v Čapkově dramatu hledají poselství pro jednadvacáté století. Všechna se přirozeně točí kolem robotů – ale neomezují se na inženýrský pohled. Naopak: mezi autory patří mimo fyziky a robotiky i řada biologů, humanitních myslitelů, umělců nebo sportovců, kteří se zamýšlejí nad rolí umělých bytostí – každý ve svém světě.
„Umělý život je mezioborová vědní oblast, do které přispívají počítačoví vědci, robotici, fyzici, biologové, umělci, zástupci humanitních oborů, ale i chemici, včetně nás na VŠCHT Praha. V Česku umělý život nemá velkou tradici – a já jsem v této komunitě už dlouho, takže jsem navrhla, že při příležitosti stého výročí R.U.R. uspořádáme konferenci o umělém životě ALIFE – Conference on Artificial Life v Praze,“ vysvětluje editorka publikace Robot 100: Sto rozumů Jitka Čejková, proč kniha Robot 100: Sto rozumů vychází právě pod hlavičkou Vydavatelství VŠCHT.
Co to přesně umělý život je?
Často používám definici od Christophera Langtona, počítačového vědce, který v osmdesátých letech minulého století spolu se svými kolegy umělý život jako vědní obor založil. Langton prohlásil, že zatímco biologie zkoumá život takový, jak ho známe, umělý život se zabývá životem, jaký by mohl být. Neřeší jenom hmotné věci, ale i počítačové simulace, hru života, umělé neuronové sítě a podobně.
Zaujala mě tematická šíře knihy, po úvodní Čapkově hře následují díla stovky autorů, od robotiků (třeba molekulárního robotika Shin-ichira Nomury) přes biology (Thomase Schmickla) až po umělce (spisovatele Simona Mawera nebo umělkyni Hannu Saito). Co všechny autory spojuje?
Jsou to moji přátelé nebo známí. Když jsem s přípravou knihy začala, oslovila jsem pár přátel – a každý mi pak doporučoval, že mám oslovit ještě toho a onoho. Mohla jsem sice vyzvat celý svět, ať každý něco napíše, ale chtěla jsem to mít pod kontrolou. Navíc se nikdo nemůže cítit uražený, že – ač třeba expert – nebyl osloven: se všemi autory jsem se někdy předtím osobně potkala. A zhruba polovina autorů jsou právě lidé věnující se umělému životu, znám se s nimi z konferencí ALIFE. Uvidíme, kolik z nich bude moci příští rok zavítat do Prahy.
Takže jste zkrátka stovce svých přátel a známých dala přečíst R.U.R.?
Někteří ho samozřejmě znali už dříve. A jiní se začali smát, protože jsem je do toho nutila několik let. „Takže jsi konečně našla způsob, jak nás přesvědčit, abychom si to R.U.R. přečetli,“ říkali.
Hned v prvním příspěvku popisuje britský spisovatel Simon Mawer, jakou náhodou zjistil, že domněle francouzské slovo „robot“ ve skutečnosti pochází z češtiny. Kolik z oslovených zahraničních odborníků znalo původ slova, ještě než se o něm dozvěděli od vás?
Simon Mawer se to nedozvěděl díky mně, ten se o původu slova robot dozvěděl sám, když připravoval svůj román Mendelův trpaslík. Mnozí to ale věděli ode mě, protože je znám delší dobu a hustila jsem to do nich na konferencích. V podstatě v každé své prezentaci i v odborných textech už několik let propaguji, že slovo robot pochází z Čapkova R.U.R.
Ale R.U.R. nezná ani spousta Čechů! Tedy název znají – ale když jim začnete vyprávět ten příběh a zmíníte například „chrchel koloidního rosolu, který by ani pes nesežral“, diví se, jestli to je opravdu citace z R.U.R. Buď to zapomněli, nebo před maturitou četli nějaký zjednodušený čtenářský deník, ne celou hru.
„V knize se čtenář dozví, co se za 100 let od doby, kdy bylo poprvé použito slovo robot, v oblasti robotiky, syntetické biologie a umělé inteligence a umělého života změnilo,“ stojí v anotaci. Jaké nejzásadnější změny od vydání R.U.R. proběhly?
To je tak rozmanité, že bych konkrétní věc nevypichovala. Nechám na čtenářích, ať si obrázek udělají sami. V knize je celkem 90 příspěvků od 100 osobností, pohledy tam jsou různé, někdy dokonce i protichůdné. Někdo se obává, že nás roboti na úrovni těch Rossumových zničí, jiní na ně čekají jako na spásu. V pestrosti těch názorů se odráží pestrost profesí, národností a možná i věku autorů.
Co považujete za nejsilnější část knížky?
Krásná obálka! Pokud někdo tvrdí, že knihu nedělá obal, v našem případě nemá pravdu. Hlava robotky od Jonáše Ledeckého, výtvarníka a komiksového kreslíře, zobrazená na obálce je skvělá, stejně jako předěly – kniha díky tomu už sklízí úspěch, a to ještě ani nevyšla. To není jenom můj názor, chválil ji snad každý, kdo knihu viděl. 
A co do obsahu? Chci totiž společně s rozhovorem publikovat pár ukázek. Své nejoblíbenější už jsem vybral – a zajímalo by mě, co by mezi nimi nemělo chybět podle vás.
Tak mi nejdřív prozraďte, co jste vybral vy.
Líbila se mi esej jazykovědce Karla Olivy: o tom, že z češtiny pocházejí i jiná mezinárodní slova než robot. Ale nejvíc mě zaujaly texty několika fyziků, taky biologa Thomase Schmickla, který pátrá po podstatě „lidství“ a „robotství“…
Souhlasím s vámi i dalšími testovacími čtenáři, že Thomasův text skvěle dává do souvislostí současný výzkum v oblasti umělého života s Čapkovými sto let starými myšlenkami. Thomas Schmickl je známý robotik, takže samozřejmě bývá jako většina vědců dost zaneprázdněný – a tak si vážím, že i on si loni o prázdninách našel čas R.U.R přečíst a napsat do knihy Robot 100: Sto rozumů svůj text.
Všech autorů si moc vážím a nerada bych někoho vyzdvihovala a na představení všech sto autorů tu není prostor. Ale kdybych přece jen musela jmenovat někoho dalšího, tak určitě beru jako úspěch, že přispěl i australský robotik a bývalý profesor na MIT Rodney Brooks. Pokud řeknete jeho jméno jakémukoli robotikovi, bude vědět, kdo to je. Navíc byl první, kdo do knihy přispěl. Když jsem rozeslala prvních pár e-mailů, Rodney mi okamžitě odpověděl, že má text, který by se mi do knihy hodil. Anebo Hiroshi Ishiguro, ředitel laboratoře inteligentní robotiky na univerzitě v japonské Ósace, to je taky osobnost, která je známá po celém světě: má třeba svého robotického dvojníka a vytvořil autonomní robotku Eriku.
A z českých osobností, třeba i mimo svět vědců, je zajímavý příspěvek od atletů Denisy a Adama Helceletových, kteří roboty popisují očima sportovců. Ptají se, jestli budou roboti za sto let soutěžit na olympiádě, a srovnávají roboty s postavením žen před sto lety. Anebo herec, hudebník a dramaturg Petr Rajchert, s nímž se známe ještě z dob, kdy hrál v kapele Chinaski. Je to autor, se kterým se znám nejdéle ze všech, napsal moderní a hezky podaný text na motivy R.U.R.
Mě z českých autorů zaujal publicista Pavel Kasík. Upozorňuje, že to není vzpoura robotů, čeho bychom se měli obávat, ale jejich nepřímé dopady na společnost: tak jako u sociálních sítí nebo „velkých dat“ zneužitelných třeba k manipulování našich názorů. Zamýšlí se, jestli R.U.R. skutečná rizika robotiky spíš nezakrývá, než aby je odhalovalo. Není to tak?
R.U.R. poukazuje i na to, co se může dít, když menší skupina lidí někde tahá za nitky a řídí zbytek světa. Teď to není představenstvo R.U.R., ale mnoho společností, ale ve finále mají taky přílišný podíl na moci. Problémy dnešní doby a sociálních sítí, to nezmiňuje pouze Pavel Kasík, ale zaznívají u více autorů. Jedná se o jeden z problémů, který nastínil Čapek už před sto lety ve svém nadčasovém dramatu R.U.R. Já sama jsem v R.U.R. našla několik témat souvisejících s dnešní dobou, ale nakonec jsem byla sama překvapená, kolika dalších zajímavých detailů si tam všimlo těch sto rozumů, které do knihy přispěly.
Vy sama se ve svém výzkumu zabýváte kapkami, jejichž chování přirovnáváte k chování živých systémů. Jedná se spíš o povrchní souvislost, nebo skutečně kapky za nějakých okolností mohou vykazovat nějaké znaky života?
Jedná se o vzhledové připodobnění, nikdy jsem nikomu netvrdila – ani tvrdit nebudu –, že bych zkoumala něco skutečně živého. Určité kapky ale mají podobné znaky jako živé systémy: třeba umí najít cestu z bludiště, což můžeme přirovnat k chemotaktickému chování buněk nebo drobných organismů. Anebo mění tvar, což zase můžeme pozorovat u živých buněk, které vytváří různé panožky a výběžky. Nepracuji ale na ničem, co by se mělo vyvíjet nebo rozmnožovat. Rozhodně se není důvod bát, že by nás zahltili tekutí roboti.
V jednom ze svých článků popisujete právě ono „hledání cesty z bludiště“. Jak se kapka ke svému cíli dostane?
Všechno je to založené na fyzikálně-chemických jevech. Princip je jednoduchý. Přidáme do okolního vodného roztoku sůl, která sníží povrchové napětí. Lokálním snížením, nebo zvýšením povrchového napětí se vytvoří gradient povrchového napětí, vznikají takzvané Marangoniho toky, které jsou zodpovědné za to, že kapka pak následuje přídavky soli. Experimenty můžeme dělat v rovném kanálku na sklíčku – ale my jsme kapku umístili do bludiště, a ona pak našla cestu ven.
Ve skutečnosti ono bludiště vyřešil už samotný gradient soli, ale ta kapka je zajímavá tím, že je schopná ten gradient následovat. Ne každá kapka gradient vycítí a ne každá dokáže putovat ke zdroji signální látky.
Věnujete se, pokud vím, spíš základnímu výzkumu, ale stejně by mě zajímaly možné aplikace takových cestujících kapek…
Na to se mě ptají ve všech rozhovorech: jak spasím svět nebo vyléčím COVID. To ale nedělám, svět nezachraňuji, nic převratného v tomto směru nevymýšlím. Prostě pozoruji jevy, které jsou zajímavé a které nikdo dřív nepozoroval a nepopsal.
Třeba jednou někdo vymyslí, k čemu je lze prakticky využít. Obvykle jako příklad uvádím Bělousovu-Žabotinského reakci: když ji v šedesátém osmém Rusové představili na konferenci v Praze, vypadalo to jen jako zajímavá reakce, při které se mění barvy. Ale díky tomu, že se objasnily mechanismy v takovýchto autooscilačních reakcích, vědci později snáz pochopili i některé biochemické procesy v těle. Ne vždycky je nutné dělat všechno s konkrétním cílem – doporučuju všem přečíst si knihu Kena Stanleyho o mýtu cíle, a proč velké věci nelze plánovat (Why greatness cannot be planned: The myth of the objective). Mimochodem, Ken je taky jedním z autorů knihy Robot 100: Sto rozumů.
Zaujalo mě, co jste říkala v jednom z předchozích rozhovorů: totiž, že by takové „cestující kapky“ třeba mohly jednoho dne pomáhat při přenosu léčiv v krevním řečišti nebo čištění v mikroskopickém měřítku…
Naopak: říkám, že doručování léčiv pomocí kapek je ten největší nesmysl, který bych mohla uvést jako příklad, ale lidé a redaktoři takové příklady prostě rádi slyší. Myšlenka chemotaxe obecně by mohla případně spět k něčemu, co by mohlo dopravovat nějaké látky v těle – ale to se netýká těch mých kapiček. Myšlenka umělé chemotaxe je tu už dlouho a i někteří moji kolegové se věnují přípravě a studiu částic, které by mohly sloužit k cílenému doručování a vylučování léčiv. Ale jejich částice jsou mnohem menší, z jiných materiálů, jejich chemotaxe funguje na jiných principech. Moje kapky jsou příliš velké a v menším měřítku k jejich chemotaxi nedochází. Pokud bychom se museli bavit o nějakém využití, mohlo by to být například cílené doručování neutralizačních činidel při takzvaném inteligentním čištění.
Co přesně si mám pod spojením „umělá chemotaxe“ představit?
Schopnost kapek pohybovat se v gradientech látek, ten jejich orientovaný pohyb. Chemotaxe v přírodě nastává, pokud buňky nebo organismy cítí nějaké chemické látky a běží buď k nim – to je pozitivní chemotaxe –, anebo od nich, to je potom negativní chemotaxe. Pohyb vyvolaný chemickými signály, stejně jako je fototaxe pohybem za světlem nebo magnetotaxe pohybem v magnetickém poli.
„Myšlenka využít moderní chemii pro tvorbu robotů totiž stále žije,“ píšete v úvodu knihy Robot 100: Sto rozumů. Ve svém už zmiňovaném článku navíc rozebíráte schopnost kapek a bublin provádět základní logické operace. Máme od chemiků zabývajících se kapkami očekávat nové, chemické počítače – a dokonce i roboty?
Jsou skupiny, které se tímto směrem vydávají. Třeba profesor a chemik Lee Cronin z Glasgow, jehož tým taky pracuje s kapkami, se věnuje „evoluci“ kapek. Nedávno se pustili do konstrukce chemického počítače, kde využívají i onu Bělousovu-Žabotinského reakci.
Kdybyste mluvil s někým ještě bláznivějším a optimističtějším, asi by vám řekl, že všechny tyhle chemické počítače a roboty jednou mít budeme. Já to v blízké době nepředpokládám. Co funguje dneska na bázi křemíku, funguje relativně dobře. Muselo by tedy přijít něco opravdu zlomového, aby se začaly využívat. Přístup, který se zkoumá dneska, hojně využívaný nebude.
Ten výrok s myšlenkou využít moderní chemii pro tvorbu robotů spíše souvisí s chemickou syntézou hmoty, která by se chovala jako živá, podobně jako ta protoplazma objevená bláznivým Rossumem v R.U.R. I sám Čapek se totiž bránil myšlence robotů z plechu a koleček, jak se budou moci čtenáři dočíst v knize Robot 100. Onen Čapkův fejeton Autor robotů se brání jsme zařadili do úvodu knihy ještě před vlastní R.U.R. a Sto rozumů.