The Transversal Navigation spojuje vizuální a performativní jazyk

Rok 2021 se v GAMU, galerii, která funguje při Akademii múzických umění v Praze, nesl ve znamení projektu s názvem The Transversal Navigation. Ředitel galerie Petr Krátký přizval v tomto případě ke spolupráci intermediálního umělce Aleše Čermáka, jehož tvorba postihuje širokou škálu hraničních žánrů a forem umění.

Aleš Čermák je také zakladatelem platformy A-B_HPP (Ausdruck Books Hybrid Publishing Platform), která se zaměřuje na „výzkum hybridní praxe v oblasti performativního jednání, sociální choreografie, kolektivní akce, péče a psaní“. Projekt TTN v GAMU je jakýmsi sumářem dosavadní Čermákovy tvorby, v níž se snaží o maximální uměleckou otevřenost. Nejedná se o výstavy v klasickém slova smyslu, tvůrci se naopak návštěvníkům galerie snaží zprostředkovat nevídaný, až transcendentální zážitek jiného bytí v naší realitě. 

V rozhovoru se Petr Krátký s Alešem Čermákem ohlížejí zpět za první částí třídílného projektu, kterou museli do jisté míry přizpůsobit podmínkám způsobeným koronavirovou pandemií. Zároveň také hovoří o druhé výstavě, která bude veřejnosti přístupná už brzy: od 15. července.

Jak se projekt The Transversal Navigation zrodil?
Aleš Čermák: Projekt The Transversal Navigation představuje sumu toho, co považuji ve své praxi momentálně za důležité a také za užitečné. Na projekt se lze z určitého úhlu pohledu dívat jako na případovou studii mé osobní praxe. Snažím se skrze něj budovat něco jako syntetickou představivost toho, jak lze relativně obyčejným způsobem designovat inovativní formy, které mohou, ale také nemusejí, být závislé na technologiích či potřebných datech, ale důsledným aplikováním do (jakékoliv) praxe by mohly iniciovat skryté/nedeklarované potenciály. Pokud o těchto potenciálech přemýšlíme dál, tak postupně získáváme schopnost právě pro vytváření nebo designování formy. Zcela jednoduše získáváme určitou schopnost pro něco. Předchůdcem projektu TTN je stále aktivní procesuální projekt Země se chvěje.

Součástí projektu byl také Kurz zpomaleného čtení, který jsem po dobu necelých dvou let vedl na VUT FaVU v rámci svého doktorandského studia. Tento kurz začal v offline režimu a plynule se transformoval do online režimu, ve kterém již zůstal. Architektura celého projektu se ale stále vyvíjí. Kurz zpomaleného čtení stál na samém počátku a formoval první otázky spojené s epidemií COVID-19; otázky týkající se logistiky a organizace prostoru, v němž společně interagujeme.

Jak vás napadlo vše uskutečnit právě v GAMU a navázat tak spolupráci?
Petr Krátký: Nápad pozvat Aleše Čermáka ke spolupráci na programu GAMU se začal formovat již při mém nástupu do funkce ředitele galerie v roce 2019. Tou dobou jsem připravoval dlouhodobý záměr na přebudování dramaturgie galerie tak, aby splňovala některé zásadní požadavky na výstavní platformu zřizovanou AMU a kterými byly, a stále jsou, především interdisciplinarita a pluralita uměleckých výstupů. Alešova dosavadní praxe přesně splňovala mé představy o plnění takových formálních i obsahových idejí a tendencí na poli současného umění snoubící v sobě zajímavé a na scéně (nejen) české ojediněle důsledné prostupování stylů vizuálního a performativního jazyka.

Jakým způsobem navazuje The Transversal Navigation na dosavadní práci Aleše Čermáka?
PK: TTN je dlouhodobou, performativní platformou, která se zabývá posunem vědomí na základě jednání zúčastněných osob do jiného globálního stavu reality – to znamená do jiného způsobu bytí ve stejném světě. Využívá k tomuto záměru metodu setkávání a procesu tvorby v reálném čase a v konkrétním prostoru galerie, který přetváří. Stejně tak, jako je TTN v GAMU rozdělen do tří na sebe navazujících částí v průběhu celého roku 2021, je v podstatě jedním úsekem v dlouhodobé práci a kontinuálním přemýšlení Aleše Čermáka nad řešenými tématy performativního umění v širokém významovém spektru tohoto pojmu s důrazem na sociální empatii. V tomto smyslu jde v případě Aleše Čermáka o komplexní umělecký výzkum se silnou a důležitou teoretickou reflexí opodstatňující se nejčastěji v přímém vztahu s audiovizí, divadlem, hudbou a jejich interdisciplinárními přesahy.

AČ: Jediné, o co mi v tvorbě skutečně jde, je maximální otevřenost. To, jakým způsobem a jakými prostředky k této otevřenosti každý z nás dojde (nebo nedojde), je samozřejmě zcela v jeho kompetenci. Projekt TTN pro mě představuje další krok k této formě otevřenosti. Galerii nevnímám jako výstavní prostor, ale jako jakousi možnost  připravit a ujasnit si  myšlenky pro další aktivity, které se pak nutně nemusí odehrávat v uměleckém kontextu. Můj přístup je v tomhle případě multimodální a nezahrnuje jen můj aspekt, ale také aspekty dalších proměnlivých aktérů, kteří se na projektu podílejí. V tom mi přišlo sympatické, když byly instituce uzavřené a byly nucené hledat nějaký další rámec, jak fungovat v těchto „nových“ podmínkách.

Projekt TTN popisuji, jako edukativně-performativní entitu. Důležitým aspektem projektu je budování jakési emancipační strategie, ve které není žádná úroveň prožívání zanedbána, ale zároveň se žádná z úrovní prožívání nestává tou hlavní. Emancipační strategie má velice blízko k otevřenosti a otevřenost zase k transversalitě.

V čem je podle vás projekt ve srovnání s klasičtěji koncipovanými výstavami jiný? Jaký zážitek může návštěvníkovi nabídnout?
PK: Ve vztahu k programu Galerie AMU je TTN výjimečný zvláště proto, že se jedná o autorský projekt jednoho umělce a to i přesto, že Aleš spolupracuje s množstvím jiných tvůrců, kteří v jeho režii interpretují stanovený záměr a přinášejí do něj své impulzy. Tímto způsobem práce se TTN stává mnohovrstevnatou platformou, která se prezentuje v rozličném množství různých výstupů, ať už přímo v galerijním prostoru, textu nebo dalších formách nacházejících své místo například v online prostředí internetu. K projektu vznikla, v jeho počátku, také webová stránka, která se průběžně doplňuje a přináší ucelený přehled o jednotlivých rozpracovaných fázích a klade si za cíl v konečném důsledku obsáhnout široký diskurz tvořený okolo TTN. TTN je specifický především také proto, že tematické zkoumání probíhá v reálném čase přímo v galerijním prostoru, a je proto během otevíracích hodin přístupné v podstatě komukoliv, kdo o vstup do něj projeví zájem. Tímto charakteristickým přístupem je také určen důraz na výstupy jednotlivých fází, kdy se výsledky prezentují při jejich ukončení, oproti zažitému systému vernisáží, kdy je v podstatě výstava otevřena a její tvar se po dobu jejího trvání nemění.

AČ: Je to přesně tak, jak popisuje Petr. TTN obsahuje také několik dalších projektů, které se vyvíjejí autonomně ve zcela odlišném prostředí. Například projekt Neoficiální důkaz je ve své podstatě urbanistickým výzkumem, který směřuje k něčemu, co jsme si pracovně pojmenovali jako generický urbanismus. Veškeré tyto aktivity se ale zaměřují na různé formy designování, mapování a modelování reality. Pracujeme s častokrát přehlíženými, neviditelnými, překrývajícími se aspekty reality (dané lokality) s motivací, že společné projektování rovná se modelování reality. Vytváříme případové studie, které by se měly stát v ideálním případě součástí urbanistických studií dané lokality, nebo by měly být zohledňovány. To je tedy jedna z větví, která se dá dále rozšířit i do pedagogické praxe, což je naše motivace do budoucna.

Dá se v případě projektu mluvit o tematickém propojení s dramaturgickým směřováním samotné GAMU? Proč je podle vás důležité, že projekt vzniká právě pod záštitou GAMU a Petra Krátkého?
PK: Ano, Aleš byl přizván ke spolurealizaci výstavního plánu GAMU na rok 2021 v souladu s dlouhodobým dramaturgickým plánem galerie, uskutečňovaným od roku 2020, na základě kterého se později jeho autorský vstup vyprofiloval až do nynější podoby projektu TTN. Cílem Galerie AMU je vytvořit prostředí umožňující profesionální realizaci vlastního interdisciplinárního programu s ohledem na šíři médií, reprezentujících zaměření jejího provozovatele a protínajících se hlavně v rámci performativních forem hudby, tance, divadla nebo pohyblivého obrazu. Mezi hlavní cíle galerie patří snaha nabídnout umělecké i širší veřejnosti autentické umělecké výstupy prostřednictvím dramaturgického plánu vycházejícího z kvalit instituce největší tuzemské umělecké vysoké školy a reflektujícího tvorbu umělců napříč generacemi, žánry a výrazovými prostředky a zároveň vytvořit v galerii otevřenou a vstřícnou atmosféru podporující porozumění současnému umění. 

Do kdy projekt vlastně potrvá a jaký je k němu připraven doprovodný program?
PK: Projekt je plánovaný na kalendářní rok 2021. Druhá část začne 15. 7. a bude trvat celé léto. Jeho poslední část bude zahájena v polovině listopadu a potrvá do konce roku. Ohledně akcí se v současnosti nevyplácí příliš plánovat, a proto bych spíše radil sledovat naše sociální sítě, kde se budou včas objevovat aktuální informace (oficiální profil na FacebookuInstagramu

Bude vaše osobní reflexe součástí připravované publikace, která má vyjít v Nakladatelství AMU?
PK: Projekt je rozdělený do tří na sebe navazujících bloků, a to v průběhu celého kalendářního roku 2021. (březen – duben, Podivné bezdomovectví: sen jako skutečná praxe, červenec – srpen, Ve skutečnosti už se světem dávno nekomunikujeme a listopad – prosinec, Komunita v okamžiku rozpadu). Naše společné úsilí směřuje k definování a artikulaci projektu tak, jak by se měl v následujícím roce objevit v zamýšleném vydání knihy/ manuálu/ slovníku, který představí výsledky našeho celoročního snažení. Kromě knihy pracujeme také na produkci dokumentárního/ experimentálního filmu o TTN v GAMU.  

AČ: Nyní proběhne druhá část. Opět za zcela jiných podmínek, než ta předchozí. Prostory GAMU jsou nyní otevřeny pro veřejnost. V této části, která nese název Ve skutečnosti už se světem dávno nekomunikujeme, budeme rozvíjet princip, který se objevil v části první. Původně jsem měl pocit, že budeme tvořit tři autonomní celky, ale postupem času se opět ukazuje vnitřní koherence celého tvaru, jež nedovoluje téma opustit, ba naopak vyžaduje komplexnější uchopení. Což je z mého pohledu zcela v pořádku. V druhé části budou v GAMU vytvořeny vstupní podmínky, které se budou po dobu trvání jemně proměňovat. Více bude zmíněno v textu, který se objeví na webu TTN nebo na webu GAMU. V první polovině srpna proběhne v GAMU také performativní event.

Co se týče plánované publikace, ta by měla vyjít až v roce 2022. Měla by víceméně mapovat vnitřní logiku tohoto projektu nebo naše snahy v širším kontextu.

Zajímáte se i o zpětnou vazbu návštěvníků či odborné veřejnosti?
AČ: Primárně je nutné vnitřní přesvědčení o tom, že to, co člověk dělá (v těchto proměnlivých podmínkách) má a dává smysl. Zajímá mě spíše reflexe, která má tendenci přemýšlet v delším časovém horizontu. Hezký text napsal třeba před nedávnem Vít Bohal (viz https://34.sk/transverzalni-navigace-alese-cermaka ) Momentální funkčnost je primárně závislá také na uživateli, od něhož se vyžaduje, že zcela dobrovolně přistupuje na daná pravidla, které to či ono rozhraní má. Pokud se tak nestane, jeho přítomnost zde je zcela nefunkční. To znamená, že někdy (ne vždycky) je důležitá také aktivní spolupráce. V tomto případě může být zpětná vazba zcela zásadní. 

PK: Plně souhlasím s tím, že zpětná vazba může být zcela zásadní, a to zvláště u projektů typu TTN. Od samého začátku jsme počítali s projektem jako s otevřenou platformou, kde by zpětná vazba a reakce přímých aktérů přicházely v podstatě v reálném čase a přímo na místě by docházelo k tvarování situace. Máme za sebou první část projektu a vzhledem k okolnostem v souvislosti s pandemií koronaviru a nemožnosti zpřístupnění galerie veřejnosti, by se tento náš prvotní záměr naplňoval jen velice obtížně. Lze samozřejmě pomocí specializovaných nástrojů sledovat třeba návštěvnost webu nebo komentářů na sociálních médiích, to ale určitě není ten druh zpětné vazby, o který bychom primárně stáli a který by měl nějaký kreativní dopad na proces celého projektu. Na druhou stranu musím říct, že možná právě proto, že nebylo možné do TTN aktivně vstoupit tak, jak bylo předem avizováno, vzbuzuje zájem odborné veřejnosti a alespoň pro nadcházející události disponuje jistým druhem exkluzivity nebo zvědavosti na to, co přinese možnost osobního kontaktu s reálným prostředím. Tento ambivalentní vztah první a druhé nadcházející části vnímám jako nadhodnotu, se kterou jsme původně nepočítali, ale určitě se shodneme na tom, že je její přítomnost zcela v pořádku.

Jak projekt ovlivnila pandemie koronaviru? Byli jste nuceni přizpůsobovat koncepce výstav nepříznivé epidemiologické situaci a restrikcím, které s ní souvisely? Mohla být v určitém slova smyslu pandemie i přínosem?
PK: První část s názvem Podivné bezdomovectví: sen jako skutečná praxe, se konala právě v době uzavření galerijních institucí z důvodu preventivních opatření proti šíření koronaviru a museli jsme plánovaný tvar přizpůsobit v té době aktuálním podmínkám. To se nakonec, i ve vztahu k dalším plánovaným částem TTN, ukázalo jako zajímavý způsob postupného rozvíjení projektu. Původní záměr počítal s pravidelnými setkáními aktérů TTN a aktivní participací návštěvníků galerie, což se velice brzy ukázalo jako nemožné, stejně tak jako původní plán zapojit je formou nějakého typu blokové výuky, semináře nebo volitelného předmětu. V počátku velice fyzicky zamýšlený tvar se tedy postupně transformoval, a to i v návaznosti na téma snění, v do jisté míry uzavřenou ale veřejnosti zprostředkovanou realitu. Díky práci za “zavřenými dveřmi” se důsledněji pracovalo s charakteristickými rysy prostoru a vnímání jeho, za běžných okolností, přehlížených nebo nepostřehnutelných, nuancí, jakými je například prostorová, světelná nebo akustická kvalita galerie. V dalších pokračováních bychom chtěli pracovat více materiálově a poskytnout divákovi, oproti prvotnímu efemérnímu seznámení se s projektem TTN v GAMU, bližší a tělesnější kontakt.

AČ: První část vznikala opravdu ve specifických podmínkách tvrdého lockdownu. Jinak z mého pohledu je zásadní uvědomění si faktu, že nemoc již hostuje v architektuře nemoci předešlé. Takže ona „neviditelnost“ nemoci nás překvapí v budoucnosti a my se tomu ještě divíme.

Nabízím také pár otázek pro čtenáře: Jsou viry živé, nebo jsou to neživé patogeny? Pokud viry nejsou naživu, tak jak můžeme vysvětlit jejich extrémně přesnou a neustále mutující účinnost? A co je možná ještě nejdůležitější, co vlastně viry chtějí? Na to navazuje také otázka: je epidemie COVID-19 projevem radikálně expresivní lásky? 

Uvažujete na základě této vaší spolupráce o dalších projektech či výstavách?
AČ:  Ano. TTN je otevřená a stále se vyvíjející architektura. Máme rozpracované projekty na území ČR, ale také třeba v Indii. Tyto aktivity se častokrát cíleně odehrávají mimo umělecký kontext. Myslím, že umění může být velice užitečné a funkční, když je schopno opustit místo svého působení, nebo přesáhnout svůj primárně estetický rámec. Veškeré mé/naše aktivity se nyní soustředí kolem tohoto projektu. Mé proto, že některé aktivity jsem schopen zastoupit sám. Naše proto, že některé aktivity je nutné a příjemné rozvíjet v kolektivu. Budoucí motivace TTN jsou řekněme pedagogicko-výzkumné zjednodušeně řečeno, ale nyní jsou podmínky velice proměnlivé. Pracujeme s takovou situací, jaká je. Co bude, to se uvidí. 

PK: Nejedná se o náš první společný projekt, ale určitě jde o jeden z nejkomplexnějších, a to i ve vztahu k projektům realizovaným v GAMU. S Alešem se známe od dob studií na pražské AVU, kde studoval v ateliéru Monumentální tvorby Jiřího Příhody a kde jsem se s ním a jeho prací poprvé blíže setkal při své semestrální stáži z pražské VŠUP. Tuším, že to bylo v roce 2008. V roce 2012 jsme společně realizovali výstavu s názvem Linhartovy narace pro Altán Klamovka v Praze a řekl bych, že i když jsme se třeba delší dobu neviděli osobně, neztratili jsme navzájem povědomí o praxi toho druhého. V čase se naše role na umělecké scéně proměňují a přináší nové možnosti spolupráce, tak jako v případě TTN v GAMU. Alešovi práce si vážím a myslím, že v současnosti není na galerijní scéně jiná podobná instituce, kde by TTN mohl vzhledem ke svému charakteru, lépe a přesněji rezonovat.