Lidská společenství potřebují stále procházet pády a vzestupy

Historii vidí jako příběhy. Příběhy o lásce i zradě, které se opakují, a my se z nich přesto nepoučíme. Docent Robert Antonín z katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity na uplynulé události pohlíží z různých úhlů pohledu – očima kulturní antropologie, sociologie nebo filozofie. Výsledkem nejsou čistá historická fakta, ale příběhy zasazené do kontextu, které osvětlují myšlení středověké společnosti. A právě taková je i jeho kniha, která nedávno vyšla v prestižním nakladatelství Brill. The Ideal Ruler in Medieval Bohemia (Ideální panovník českého středověku) nastoluje odvážnou myšlenku, že představy o ideálním panovníkovi jsou zabudované hluboko v naší kultuře. 

Když se řekne ideální panovník v období středověku, většina lidí si asi vybaví Karla IV. Byl právě on tím ideálním panovníkem?
Dnes bychom řekli, že Karel IV. měl výborné PR oddělení. Snad kromě jeho pragmatického přístupu k židovskému obyvatelstvu v říšských městech (zjednodušeně lze říci, že vydával listiny o rozdělení židovského majetku ještě před tím, než došlo k pogromům), na jeho image nenajdete nic negativního. Na Karla IV. vzpomínáme jako na stavitele, a to navzdory tomu, že se po zahájení řady staveb o další osudy financování těchto projektů příliš nestaral, svatovítskou katedrálou a dalšími chrámy v areálu pražských měst počínaje a „Karlovým“ mostem konče. Karel byl vizionář, ale práci pak mnohdy odváděl a financoval někdo jiný. O tom už se ale nemluví. Jeho úspěch tkví v tom, že se dokázal prostřednictvím autorů, které ovlivňoval, v kronikách a listinách zachytit tak, aby jeho obraz přesně odpovídal panovnickému ideálu.

A jak vypadal takový panovnický ideál?
Už od raného středověku se v Evropě utvářel obraz ideální spravedlivé vlády panovníka nad lidmi, jakkoli v této fázi šlo především o díla politické filozofie. Postupně byly tyto představy sumarizovány v takzvaných knížecích zrcadlech – tedy návodech, jak správně vládnout a co činit v pozici vládce. De facto se tyto představy opírají o nauku svatého Augustina, ať už vědomě, nebo nevědomě – transfer myšlenek neprobíhal tak, jak je tomu dnes. Panovník měl plnit čtyři základní role: být zákonodárcem (nastolovat spravedlnost ve společnosti), mírotvůrcem (zajišťovat v zemi mír), nalézat sociální smír prostřednictvím milosrdenství a udržovat společenský řád.

A tyto myšlenky dále pronikaly do všech typů pramenů – do kronik a listin, ve kterých jsou panovníci popisováni v souladu s touto teorií. I Karel IV. ve svém životopise promlouvá ke svým potomkům v tomto duchu, součástí Vita Caroli jsou i zásady spravedlivé vlády. A to mě vedlo k otázce: Pokud čteme tato naučení, jsme pouze ve světě literatury, propagandy, nebo se dostáváme do myšlenkového světa středověkého člověka? Obraz panovníka v majestátu zrcadlícím jeho sociální role se přitom stával nejen součástí písemných pramenů, ale i pramenů hmotných, stával se součástí veřejného prostoru – stavěly se sochy, jeho obraz byl na mincích, kterými se platila feudální renta, takže i ten nejprostší člověk přišel s jeho obrazem do kontaktu.

Nakolik tento mediální obraz odpovídal skutečnosti?
Máme doklady o tom, jak panovník vystupuje ve veřejném prostoru. Ukazuje se, že se snaží přizpůsobovat své jednání uvedenému ideálu, a nejde přitom jen o vědomou snahu zapůsobit. Snaží se mnohdy neuvědoměle demonstrovat, že je držitelem sedmera ctností, a sehrává svou sociální roli moudrého, spravedlivého, mírotvorného a statečného panovníka, který je bohatý, nikoli však lakomý. V dalším kroku jsem tak došel k závěru, že jde přesně o to, co očekává i dnešní společnost. Samozřejmě je to velmi zjednodušené, dnešní člověk má představu odosobněného demokratického ideálu nebo případně ideálu silného prezidentského státu, ale všechny tyto systémy navenek směřují k témuž – k mýtu o dosažitelnosti stability ve společnosti. Existují teorie o tom, že v případě popisů středověkých vládců jde čistě o literaturu.

Domnívám se však, že ideál panovníka je jedním z kulturních archetypů, díky kterým lidské společenství drží pohromadě. Z kronikářských popisů tak nepoznáme, jaký konkrétní panovník byl či nebyl doopravdy, ale všeobecně sdílenou představu o tom, jakým být měl. Dostáváme se tam blíže mentálnímu světu středověkého člověka – a to mě fascinuje. Současně je třeba říci, že kronikář chtěl, aby se na panovníky pamatovalo určitým způsobem, fixoval paměť, a sdílená paměť je pro životnost kulturního společenstva tím nejdůležitějším pilířem, který ho drží pohromadě.

Takže panovník v podstatě zaujímal na veřejnosti jakousi pózu. Co na to lidé, věřili mu to?
Většinově zemědělská středověká společnost neměla moc času přemýšlet o panovnickém ideálu, tak jak to můžeme dělat my. Potřebovala však, aby byl zajištěn nějaký řád, a ten byl spojen s vizí spravedlivě jednajícího monarchy. Tady je důležité uvědomit si podstatný rozdíl mezi dnešní masmédii masírovanou společností a tehdejším světem. Vztahy mezi lidmi se utvářely na základě přímého kontaktu, a to je úplně jiný „level“. Podívejme se kupříkladu na vstupní rituály panovníků do měst: měly ceremoniální charakter, účastnila se jich celá městská pospolitost, venkované samozřejmě přihlíželi. Víra v to, že přijíždí panovník a přiváží mír, je z pramenů zřejmá.

The Ideal Ruler je překladem české knihy s podtitulem „Kulturně historická skica z dějin středověkého myšlení“. Jaké bylo překládat takto specifickou monografii?
Anglická verze je silně upravená, méně se rozbíhá do vedlejších témat. Styl psaní v anglickém jazyce je jiný než v češtině a jazyk sám vám navozuje jiný typ myšlení. Kniha by nemohla vzniknout bez překladatele Seana Marka Millera, se kterým jsem spolupracoval, a bez redakční práce se šéfem ediční řady East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450 Florinem Curtou. Oběma za to patří velké díky.

Centrum pro studium středověké společnosti a kultury VIVARIUM, ve kterém působíte, se vůbec zabývá zajímavými záležitostmi – vyšly knihy týkající se středověkých pohřebních rituálů, pojetí důstojnosti člověka, dějin matematiky… Jsou tato témata jen doplněním historického kontextu nebo mají pro poznání historie větší význam?
Jde o to zkoumat středověkou společnost jako celek. Když si vezmeme například pohřební rituál, pojí se s ním celá řada aspektů života středověkého člověka. Od způsobu odívání, oblečení, vystupování lidí a ceremonií až po rituály, které zajišťovaly kontinuitu společnosti. Je to podobné, jako v případě slavnostního vjezdu panovníka do města. I pohřbu se účastní společenstvo lidí, které nějak funguje, najednou se od pohřbu dostanete k popisu celé společnosti. Marcel Mauss tomu říká „totální sociální akt“. Jedna událost rozkryje strukturu celé společnosti a její fungování. A to je přesně ten přístup, o který my se snažíme.

Takto zní historie jako neskutečně zajímavý obor, ale zdá se, že dnešní mladí lidé o ni nejeví velký zájem…
Tím jste mě překvapila, takový pocit nemám. Historie k nám může proudit různými kanály – ať už jsou to dnes velice populární historické romány nebo seriály typu Vikingové či Game of Thrones. Zájem o tato díla mě utvrzuje v tom, že v rámci naší populace zájem o určitý aspekt historického poznání přetrvává.

V tom nevidím zájem o historii, ale o příběh. Není v těchto případech historie spíše jen kulisa?
Vždycky jde přece o příběh. Aby bylo něco pochopeno, musí to být nejdříve vybásněno, tedy vysvětleno pomocí příběhů. Ve společnosti možná není zájem o to učit se nazpaměť data, ale historie, to jsou pro člověka též neustále se opakující příběhy o lásce, o zradě. Dramata, která byla, jsou a budou, proto se v nich jedinec orientuje a zajímají ho – nalézá v nich sám sebe. Každý zkušený literární teoretik nebo kulturolog by vám řekl, že takový příběh z Románu o růži se opakuje v moderní tvorbě znova a znova. Ano, tento typ jakési příběhovosti, v jejímž rámci rozkrýváme svůj svět, je další z kulturních archetypů. Je v nás a priori, a my si to ani neuvědomujeme. Je to paradox, historie, ze které se nepoučíme, v nás současně zanechává vtesané stopy: kulturní paměť společenstva, jehož jsme součástí, která tvoří základní rámec naší identity.

Z historie se nepoučíme?
Ne, přes poznání minulých dějů opakujeme tytéž chyby, historický vývoj se však zapisuje do struktur kolektivní paměti a na ní se jako jedinci spolupodílíme. Historii můžeme poznávat, jak budeme chtít, ale stejně mám pocit, že některé zkušenosti jsou nesdělitelné. Nicméně zdá se, že lidská společenství potřebují neustále procházet pády a vzestupy. A když se na vývoj v Evropě podíváme z dlouhodobého hlediska, převažují takzvaná krizová období nad těmi stabilními. Možná to bude znít cynicky, ale vede mě to k tomu se ptát, jestli samotný pohyb, který vnímáme s despektem a označujeme jej jako krizi, není vlastně normálním stavem. Samozřejmě, že společnosti potřebují stav rovnováhy, aby mohly nějak fungovat. Ideál panovnické moci je vlastně takovým voláním po této rovnováze, Zde bych ale připomněl myšlenku N. Machiavelliho: ve chvíli, kdy je společenské zřízení silné, stabilita plodí klid. Klid plodí zahálku. Ta plodí rozvrat. Rozvrat vytvoří stav chaosu. A v chaosu většinou přijde jedinec nebo skupina, který znovu nastolí nějaký řád. Většina diktatur vzniká s vizí, že dojde k uklidnění společnosti a nastolení spravedlivého řádu. Jenže pak opět zavládne síla, která plodí klid…

VIVARIUM – Centrum pro studium středověké společnosti a kultury

  • Vzniklo v roce 2013 jako výzkumné centrum pro mezioborový výzkum středověké evropské společnosti.
  • Přibližuje tehdejší kulturu, kterou chápe v širokém slova smyslu jako systém symbolů, významů, hodnot a společenských norem, očekávání a životních strategií, ale také jako souhrn všech znalostí a dovedností.
  • Centrum je svou činností propojeno nejen s katedrou historie, ale také například s katedrou dějin umění nebo katedrou latiny.
  • V současnosti centrum Vivarium spolu s Katedrou historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity řeší tříletý grant v rámci excelentního výzkumu zabývající se formováním kolektivních identit ve středověké společnosti s názvem „Kolektivní identita v sociálních sítích středověké Evropy“. Výzkum se zaměřuje na způsob utváření kolektivní identity a také na to, jak a s čím se identifikoval středověký jedinec.
  • Výzkum středověké kultury a společnosti se stal v poslední době jedním z klíčových směrů výzkumu na Katedře historie a dalších pracovištích Filozofické fakulty, pro něž představuje Vivarium zásadní platformu mezioborového výzkumu. Díky němu dnes tato tematika náleží mezi hlavní směry výzkumu Ostravské univerzity.