Vědci z Univerzity Palackého a Masarykovy univerzity zkoumají dopady jednotného evropského digitálního trhu na český audiovizuální průmysl

 

V Evropské unii nefunguje jednotný digitální trh a český zákazník je v přístupu k některým online službám diskriminován. Evropské komisi se totiž nepodařilo zajistit, aby nová právní reforma garantovala volný pohyb služeb i v oblasti online streamování. Český spotřebitel si tak nemůže zaplatit a využívat službu nabízenou zákazníkům v jiné členské zemi. Dopadem strategie pro vytvoření jednotného digitálního trhu na český audiovizuální průmysl se zabývají vědci z Univerzity Palackého v Olomouci (UP) a Masarykovy univerzity v Brně (MUNI).

Výzkumníci se v několikaletém projektu podpořeném Technologickou agenturou ČR zabývají dopadem evropské legislativy na české spotřebitele, tvůrce, producenty a distributory. „Zajímá nás také, jaké problémy Evropská komise právní reformou nevyřešila, ačkoliv to byl její původní záměr, a jaké to bude mít pravděpodobné následky v budoucnosti,“ uvedl Pavel Zahrádka z katedry divadelních a filmových studií Filozofické fakulty UP, který je hlavním řešitelem projektu. Multidisciplinární tým složený ze sociologů, analytiků filmového průmyslu a právních odborníků z UP a MUNI se zabývá mimo jiné i mapováním sporů mezi držiteli práv k dílům s platformami pro sdílení online obsahu typu Ulož.to. Věnuje se také postoji Čechů k využívání nelegálně šířeného obsahu internetu a podmínkám, za kterých by tuzemští zákazníci byli ochotni platit například za zvolené filmy či seriály.

Diskriminace zákazníků, obavy filmových producentů a distributorů

Podle vědců v případě digitálního trhu dochází k popření základního principu fungování Evropské unie, a to volného pohybu služeb. „Ačkoliv český spotřebitel nově může užívat předplacenou audiovizuální online službu i v zahraničí během svého dočasného pobytu například na dovolené, což dříve nebylo kvůli geoblockingu možné, nadále si nemůže předplatit streamovací službu určenou občanům v jiné členské zemi. To vlastně znamená, že je diskriminován na základě místa, kde se připojuje k internetu,“ připomíná olomoucký vědec. Některé filmy či seriály tak jsou pro tuzemské diváky nedostupné, i když by si jejich zhlédnutí chtěli zaplatit. Podle zjištění výzkumného týmu mají tato omezení konkrétní obchodní důvody. „Tím hlavním je, že producent získává potřebné finanční prostředky na natočení filmu na základě toho, že (před)prodá budoucímu distributorovi výlučná práva na distribuci filmu v určitém členském státě EU. Řada filmů ovšem nemá zahraniční distribuci a jejich lokální distributoři nemají zájem o nákup licencí pro zahraniční distribuci, protože působí výhradně na lokálním národním trhu,“ dodává Zahrádka.

Čeští filmoví producenti a distributoři se podle výsledků výzkumu obávají vytvoření sjednoceného digitálního trhu, který by zdražil nákup zahraničních filmů, seriálů či sportovních přenosů a ohrozil by mezinárodní koprodukce především v případě producentů ze dvou států se stejným či podobným oficiálním jazykem jako v případě Česka a Slovenska, kde distribuce není synchronizována. „Mohlo by totiž dojít k situaci, kdy se slovenský divák podívá na film prostřednictvím nabídky českého distributora na internetu dříve, než film uvede do televizního vysílání slovenský distributor, čímž by došlo z perspektivy slovenského distributora/investora k ušlému zisku,“ uvádí možný příklad Pavel Zahrádka.

Restrikce nejsou řešením

Vědci v projektu popisují i současný stav využívání nelegálně šířeného obsahu na internetu a jedním z výsledků práce je mapování sporů mezi nositeli práv k dílům a platformám typu Ulož.to. „Přinášíme návrh, jak zajistit nositelům práv férovou kompenzaci za ztráty působené protiprávním šířením jejich filmů prostřednictvím těchto platforem. Docházíme sice k tomu, že restrikce a drakonické sankce nepřinášejí kreativní ekonomice nic dobrého, na druhou stranu ale tvrdíme, že pokud někdo na šíření filmů vydělává, měl by to být především ten, kdo k nim má příslušná práva,“ připomíná Radim Polčák z Ústavu práva a technologií MUNI. Cílem navrženého postupu pro výpočet adekvátní náhrady je pokud možno co nejvíce se přiblížit náhradě skutečně ušlého zisku z příslušného distribučního kanálu.

Podle výzkumníků existuje několik důvodů, proč Češi neplatí nebo nechtějí platit za filmy či seriály na internetu. Jedním z nich je, že se obtížně orientují v tom, co je vlastně legální a co už překračuje hranici zákona. „Dokáží ale odlišovat oficiální a kvalitní poskytovatele obsahů od takříkajíc distribučních šmejdů. Zároveň víme, že se čeští diváci ke stahování a streamování z neoficiálních zdrojů přiklánějí tehdy, když se k tomu, co chtějí sledovat, prostě nemohou dostat oficiální cestou. A to se týká i těch situací, kdy ten či onen film nebo seriál k dispozici například na Netflixu je, ale není s českými titulky nebo dabingem,“ uvádí Jakub Macek z katedry žurnalistiky a mediálních studií MUNI.

Pomoci by mohla osvěta, pravidla i změna práva

Podle výzkumného týmu by českému trhu prospěla jednak větší právní osvěta o tom, co se smí a co už je nelegální, jednak jasně definovaná pravidla. „Pomohla by i větší péče ze strany samotných poskytovatelů obsahů. Nutno podotknout, že aktuálně se přístup poskytovatelů k českým divákům obsahů viditelně zlepšuje, ale na viditelnější důsledky toho si budeme muset chvíli počkat,“ předpokládá Macek.

Vědci z UP a MUNI ale varují, že napětí mezi požadavky spotřebitelů na volný přístup k filmům nabízených zahraničními streamovacími službami a stávajícími obchodními modely audiovizuálního průmyslu bude eskalovat. „Jazykové a kulturní hranice v globalizujícím se světě, který je ve stále větším pohybu, totiž nekorespondují s hranicemi národních států. Řešení napětí může přinést buď změna právních předpisů, nebo změna obchodních modelů. Projekt se kromě jiného zabývá i možnými právními řešeními tohoto přetrvávajícího problému,“ dochází k závěrům výzkumný tým. Ten doposud publikoval pět výzkumných zpráv pro státní správu (MK ČR, MPO ČR a Státní fond kinematografie), která je využívá pro vyhodnocení dopadu regulace.