Jak se bude nově studovat na vysokých školách

Studijní programy českých vysokých škol by se v budoucnu mohly dělit do čtyř základních skupin – standardních bez specializace, s několika specializacemi, sdružených a učitelských. Na konferenci o kvalitě vysokých škol v Telči je představil předseda Národního akreditačního úřadu (NAÚ) Stanislav Labík. Úřad tak reagoval na loňskou novelu vysokoškolského zákona, která zrušila studijní obory.

Labík uvedl, že NAÚ reaguje na změny, které přinesla novela zákona o vysokých školách. Ta zrušila dělení studijních programů do studijních oborů, konkrétní návrhy však zůstávají stále v kompetenci samotných vysokých škol, a čtyři úřadem navrhované struktury studijních programů jsou tak pouze doporučením. K jejich podobě ovšem NAÚ dovedly právě diskuse se zástupci vysokých škol v posledních měsících.

Doporučené postupy pro přípravu studijních programů a konkrétní příklady jsou k dispozici na webu NAÚ.

„Snažili jsme se systém navrhnout tak, aby umožnil vše realizovat bez studijních oborů, a zároveň umožnit vysokým školám pomocí specializací výrazně snížit počet akreditovaných studijních programů,“ doplnil Labík.

Nejjednodušší typ: standardní programy bez specializace

První možností jsou standardní programy bez specializací. Typickým příkladem je příprava na takzvaná regulovaná povolání, tedy ta, k nimž je potřeba mít uznanou odbornou kvalifikaci. Budou to například lékařské studijní programy nebo studijní programy pro nelékařská zdravotnická povolání.

Tyto programy sice obsahují povinně volitelné a volitelné předměty, v zásadě ale mají jeden studijní plán, kterým procházejí všichni studenti. „Společné části studijního programu – povinné předměty a profilující, tj. pro studijní program stěžejní, povinně volitelné předměty – by měly tvořit významně více než polovinu kreditů,“ shrnul Labík.

I u tohoto typu programu si studenti mohou některé předměty volit. „Aby takový program ale měl svůj smysl, tak by měly povinné a všechny povinně volitelné předměty vytvářet více než 75 procent z počtu kreditů. V mnoha případech, zejména u regulovaných povolání, ale bude toto číslo ještě vyšší,“ doplnil Labík.

Programy se specializací sníží počet oborů

Ke snížení příliš vysokého počtu studijních oborů, které nyní na vysokých školách existují, by měl podle Labíka přispět druhý typ programů: studijní programy se specializacemi. Ty zohledňují, že kromě společné části je často potřeba získat ještě specifické odborné znalosti a dovednosti.

Takový program bude tvořený několika studijními plány, které se mezi sebou budou lišit specializačními předměty. Nebude už ale záležet na tom, zda tyto předměty budou v kategorii povinných nebo povinně volitelných.

Základní profil absolventa bude u všech specializací stejný: pro všechny studenty studijního programu musí být alespoň polovina předmětů společných. Aby student dostal ucelené vzdělání ve specializační oblasti, specializace by měla tvořit aspoň 25 procent kreditů. To by se mělo odrazit i ve složení státní závěrečné zkoušky, která by měla navazovat na společné předměty i předměty spojené se specializací. Na diplomu pak může mít absolvent například uvedeno, že ukončil bakalářský studijní program Analytická chemie s poznámkou o specializaci Technická analytická chemie.

Největší oříšek: sdružené studium

Třetím modelem jsou studijní programy pro sdružené studium. „Při jednáních jsme uvažovali o označení kombinované studium. To už ale zákon zná ve dvou různých významech. Proto jsme zvolili český ekvivalent sdružené,“ uvedl Labík. Tato struktura studijních programů umožňuje, aby student získal ucelené znalosti ze dvou studijních programů, a měla by tak pomoci nahradit původní dvouoborové studium.

Student se zapisuje do jednoho studijního programu (třeba Anglistiky), kde studuje podle studijního plánu maior větší část předmětů. Tu doplňují předměty ze studijního plánu minor patřícího do druhého – přidruženého – studijního programu (třeba Bohemistiky). Předměty ve studijním plánu maior by měly tvořit alespoň polovinu, ale současně méně než dvě třetiny celkového počtu kreditů. Studijní plán maior by ale vždy měl obsahovat základní teoretické předměty profilujícího základu obsažené v plném studijním programu.

„I v tomto případě jsme si byli vědomi, že různé školy preferují různé modely. Z našeho hlediska by bylo dobré, aby se studijní programy maior a minor lišily v rozmezí od 1:1 do 2:1. Typicky pro pedagogické oblasti by se měl posouvat k poměru 1:1, některé univerzity ale budou preferovat, aby maior byl skutečný maior a minor skutečný minor, poměr kreditů by se tedy spíš blížil k 2:1,” vysvětlil Labík.

Cílem podle Labíka je, aby takové programy umožnily vysokým školám vytvářet nejrůznější kombinace. Jedinou formální podmínkou pro to, aby školy mohly vytvořit libovolnou kombinaci – nejen v rámci fakulty, ale i v rámci celé vysoké školy – bude, že oba studijní programy musí mít akreditaci. „Pak je možné kombinovat v podstatě libovolně. Je ovšem třeba – a tady musí plnit roli vedení škol – aby použili ideálně stejný model pro celou univerzitu a prostupnost tak byla co možná nejsnazší,” upřesnil Labík.

Učitelské programy

Jedná se o velmi širokou skupinu programů zaměřených na vzdělávání a přípravu k profesi učitele. Studenti si mohou vybrat od čistě učitelských, tedy standardních programů (například učitelství pro MŠ nebo 1. stupeň ZŠ), přes dvouoborová studia u učitelství pro 2. stupeň ZŠ a učitelství na středních školách až po vychovatelství, speciální pedagogiku atd.

K jedné či dvěma oborovým složkám studia obvykle přibývají další disciplíny jako didaktika, pedagogicko-psychologický základ a praxe. Dalším specifikem těchto programů je, že existují ve dvou podobách: model bakalářského a navazujícího magisterského studia převažuje, existuje ale i pětiletý magisterský program. Do celého systému pak vstupuje velké množství různých typů fakult od pedagogických přes filozofické a přírodovědecké až po technické. Přibyly tedy i otázky spojené s tím, kdo bude tyto programy garantovat.

„Zvažovali jsme několik možností,” komentoval Labík a dodal: „Jednou z možných variant je koncipovat tyto studijní programy jako studijní programy pro sdružené studium. Studijní plán maior by v tomto případě obsahoval oborovou a oborově-didaktickou část dané (jedné) aprobace. Studijní plán minor by obsahoval oborovou a oborově-didaktickou část dané (jedné) aprobace (studijní plán minor je určen pouze pro doplnění studijního plánu maior studovaného studijního programu). Další možností je vytvořit studijní programy se specializací, které by náležely do oblasti vzdělávání Učitelství. Specializacemi se v tomto případě rozumí vysokou školou uskutečňované kombinace aprobací.“