Závěry prvního velkého celosvětového průzkumu magazínu Times Higher Education mezi zaměstnanci univerzit, který se zaměřil na rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, jsou tady: akademičtí pracovníci se cítí být vystresovaní a nedostatečně finančně ohodnocení a je pro ně těžké sladit osobní vztahy a rodinu se stále rostoucím pracovním vytížením. Zprávu přináší Ellie Bothwellová.
Většina zaměstnanců univerzit má pocit, že jsou přepracovaní, nedostatečně finančně ohodnocení a že jejich kariéra má negativní dopad na jejich vztahy s přáteli, rodinou a životními partnery.
To jsou některé ze závěrů, ke kterým lze dojít na základě prvního velkého celosvětového průzkumu magazínu Times Higher Education, který se zaměstnanců univerzit ptal na rovnováhu mezi osobním a pracovním životem.
Zjištění ale současně ukazují na zásadní rozdíly mezi odpověďmi akademiků a neakademických zaměstnanců (tedy odborných a dalších podpůrných profesí) a také mezi zkušenostmi mužů a žen.
V průběhu října a listopadu 2017 nám 2 379 vysokoškolských zaměstnanců – z nichž 85 procent byli akademičtí pracovníci a 67 procent byly ženy – odpovědělo na otázky ohledně toho, jaká je jejich pracovní zátěž a nakolik jsou schopni sladit svou kariéru se svým osobním životem.
Téměř dvě třetiny respondentů (61 procent) působí v Británii, 17 procent pracuje v USA a pět procent v Austrálii. Celkově jsou v průzkumu zastoupeni pracovníci z 56 zemí na šesti kontinentech.
Doplňkový průzkum s dotazy týkajícími se duševního zdraví a odpovědností za péči o druhé zodpovědělo 402 zaměstnanců, z nichž 76 procent byli akademičtí pracovníci.
Přestože respondenti se v obou případech účastnili průzkumu na základě vlastního rozhodnutí, tedy samovýběrem, jsou jeho závěry velice zajímavé pro všechny, kdo se zajímají o kvalitu života univerzitních pracovníků.
Mezi hlavní zjištění průzkumu patří následující poznatky:
• Většina zaměstnanců by svou práci doporučila svým dětem i přesto, že většina akademických pracovníků a velká část ostatních pracovníků současně hovoří o pracovní době výrazně překračující počet smluvních hodin, a to včetně práce o víkendech a svátcích.
• Většina univerzitních zaměstnanců s dětmi – zejména ženy – má za to, že jejich rodinný život do určité míry brzdí rozvoj jejich kariéry, a současně řada z těch, kdo děti neplánují, dospěla k tomuto rozhodnutí kvůli své kariéře.
• Řada pracovníků má za to, že mají nižší plat a horší rovnováhu mezi osobním a pracovním životem než většina jejich přátel.
• Velká většina zaměstnanců někdy zvažovala odchod z vysokoškolského sektoru.
• Řada pracovníků uvádí, že jejich práce je omezuje v tom, aby se mohli setkávat s přáteli, a překáží jim také v udržování stabilního vztahu.
• Co se týče rovnováhy mezi osobním a pracovním životem, existují v řadě oblastí velké rozdíly mezi akademickými a neakademickými pracovníky, přičemž druhá skupina pracovníků je mnohem spokojenější než ta první.
Pracovní zátěž a duševní zdraví
Zdá se, že pracovní zátěž lidí pracujících na univerzitách roste. Přibližně dvě pětiny všech zaměstnanců univerzit uvádí, že během posledních tří let se jim zvýšil počet hodin odpracovaných během pracovního týdne. Největší podíl respondentů z řad akademických pracovníků pracuje devět hodin denně, zatímco u neakademických pracovníků toto číslo klesá na osm. U akademických je oproti neakademickým pracovníkům dvakrát větší pravděpodobnost, že budou pracovat deset a více hodin denně: toto číslo uvádí 40 procent vědeckých pracovníků oproti 20 procentům neakademiků (viz graf 1 níže).
Jedna manažerka na univerzitě v kontinentální Evropě dokonce odpověděla, že po odchodu z předchozí akademické pozice se pro ni rovnováha mezi pracovním a osobním životem zlepšila: „Člověk za sebou může zavřít dveře kanceláře a jít si užít víkend, aniž by měl pocit, že mu utíkají příležitosti k publikacím, spolupráci nebo získání financování,“ říká.
Třicet jedna procent akademických pracovníků a 27 procent těch neakademických také běžně pracuje oba víkendové dny. Téměř polovina akademiků o víkendu běžně pracuje jeden den (49 procent), zatímco u neakademiků je to něco přes třetinu (37 procent). Dvě pětiny vědeckých pracovníků (40 procent) pracují o víkendech šest a více hodin; u neakademických pracovníků je to jen 15 procent (viz graf 2 níže).
Čas strávený prací
„Během týdne se musím neustále účastnit schůzí a zabývat se záležitostmi, které s náplní mojí práce souvisí jen okrajově. To znamená, že všechno, co vyžaduje zamyšlení a výzkumnou práci, se odkládá na večery a víkendy,“ říká profesorka z jedné britské univerzity.
Když se nahlas ozvala s tím, že její pracovní zátěž je „neudržitelná“, bývalý děkan její fakulty ji „odbyl komentáři typu ,nikdo jiný nemá na všechny tyhle role dostatečnou kvalifikaci‘, a nepřímo vyhrožoval, že pokud nesplníme všechna stanovená KPI, mohlo by dojít ke zrušení mojí oblasti studia“.
I několik dalších akademiků uvedlo příklady členů nejvyššího vedení, kteří k jejich vysoké pracovní zátěži buď přispívají, nebo ji nejsou ochotní řešit.
„Velká část zvýšené pracovní zátěže souvisí s novými nápady stále rostoucího počtu administrativních a vedoucích pracovníků, děkanů odpovědných za různé oblasti a vyššího vedení, jejichž cílem je kontrolovat zaměstnance, odškrtávat si políčka u takzvaných metrik a rozvíjet vize. Skutečné problémy (zmatené rozvrhy, nevyhovující zázemí, nedostatečné zdroje a podpora) se ignorují a/nebo popírají, často jazykem připomínajícím jakési novodobé pseudo-hippies,“ uvádí jiný respondent z řad profesorů na jedné z institucí asociace Russell Group v severní Anglii.
Profesor na výzkumné univerzitě v jižní Anglii zase hovoří o „nekonečné byrokracii vytvářené těžkopádnou, přeplněnou, přeanalyzovanou a přeplacenou třídou vyššího vedení,“ jako o hlavním problému. „Většina z nich není kompetentní k projektovému řízení, takže musíme často kromě vlastního výzkumu a výuky odvádět i jejich práci. Každý týden to znamená několik hodin práce navíc, v které nejsme nijak zvlášť dobří a nedá se říct, že by nás zrovna motivovala.“
Další část respondentů poukazuje na to, že modely rozdělení pracovní zátěže, které mají podporovat zdravé pracovní prostředí, věci příliš neprospívají. „Je tady tendence poukazovat na rozpisy práce a říkat ,vždyť tady na to máte vyhrazený čas, v čem je problém?‘, navzdory tomu, že tabulky pro přidělování objemu práce jsou založené na neuvěřitelném podcenění času, který běžné úkony zaberou,“ uvádí odpověď respondenta z řad profesorů na velšské výzkumné univerzitě.
„Jsem ve stresu. Práce nikdy nekončí, nikdy není dost dobrá, dost lukrativní [nebo] dost významná, takže je vždycky tlak na to udělat ještě víc,“ stojí v jiné odpovědi od respondenta na profesorské pozici z výzkumné univerzity v severní Anglii.
Pracovní zátěž dalšího z respondentů z řad docentů na jedné z nových anglických univerzit (tj. univerzit, které získaly tento status po roce 1992 – pozn. překl.) „je možné udržet pod 60 hodin jenom díky zanedbávání některých povinností. V první řadě tím trpí výzkum. Řádné vykonávání všech mých učitelských a administrativních povinností by znamenalo nejméně 70 až 80 hodin práce týdně.“
Ne pro všechny akademiky je ale pracovní zátěž problém.
„Rovnováha mezi mým osobním a pracovním životem je skvělá, stejně jako počet dní dovolené a očekávání ohledně pracovní doby na mojí instituci. Nevím, proč má tolik akademiků pocit, že musí dřít a snižovat kvalitu své práce odváděním neuvěřitelného počtu hodin práce na publikacích, a následně si na to stěžovat – akademické prostředí nemusí být závod ve zbrojení a je rozhodně mít vyvážený pracovní a osobní život,“ říká postdok na skotské výzkumné univerzitě.
Akademičtí pracovníci také odjíždějí na dovolenou mimo domov méně často než ti neakademičtí. Největší podíl respondentů z řad akademiků (33 procent) měl loni jednu takovou dovolenou, zatímco neakademičtí pracovníci měli nejčastěji dvě (také 33 procent). Dvě nebo více dovolených mělo loni 56 procent akademických a 62 procent ostatních pracovníků.
Profesor inženýrství a technologie na britské univerzitě nicméně ve své odpovědi uvádí, že poslední dovolenou „měl v roce 1994“. V jiné odpovědi respondenta z řad docentů na jedné z nových univerzit na severozápadě Anglie stojí, že je „téměř nemožné“ na dovolenou vůbec odjet: „Nesmíme si vybírat dovolenou během semestru, ale současně také ne během zkouškového období, období opravování a udělování známek nebo během plánovaných interní schůzí zkouškových komisí a schůzí k plánování předmětů. To znamená, že i když máme 35 dní [dovolené] ročně, ve skutečnosti si můžeme vybrat asi 14“.
„Moje poslední celotýdenní dovolená byla před víc jak třemi roky,“ dodává odpověď respondenta z řad profesorů v oblasti společenských věd v USA. Lektorka na univerzitě patřící do asociace Russel Group na jihovýchodě Anglie zase říká, že „už páté Vánoce v řadě strávila opravováním prací studentů“.
Docent na jedné z nových anglických institucí uvádí, že mu „bylo výslovně řečeno, že když si vezmu dovolenou, nutím tak ostatní víc pracovat“.
U vědeckých pracovníků je o 17 procentních bodů větší pravděpodobnost, že budou pracovat i o dovolené (86 procent), než u jejich neakademických kolegů (69 procent). Z těch, kteří pracovali na dovolené (definice práce na dovolené zahrnovala i odpovídání na pracovní e-maily), odpovědělo 65 procent akademiků, že práce jim zabrala pět nebo více procent jejich dovolené, oproti 42 procentům ostatních pracovníků (viz graf 3 výše).
„Druhá plánovaná dovolená se na poslední chvíli rušila. Proč platit peníze za hotel, kde by člověk stejně jenom seděl a pracoval? To už je lepší nikam nejezdit a pracovat z domu, a tak to taky nakonec dopadlo,“ uvádí reakce jednoho z respondentů působícího na lektorské pozici na výzkumné instituci v anglickém regionu Midlands.
Pro jiné není hlavním problémem čas, ale peníze. “Vzhledem k počtu hodin, které mám přidělené, a k odměně za hodinu si dovolené nemůžu dovolit,” stojí v odpovědi respondenta, který působí jako na pozici asistenta výzkumu s pracovní smlouvou na dobu určitou v USA. „Když už mám volno, strávím ho doma a stejně musím věnovat čas práci.“
Někteří akademici také uvedli, že si vybírají dovolenou, aby měli čas dokončit výzkum. Podle jiných zase jejich nadřízení očekávají, že budou pracovat i během svého volna.
„Šéf mi zcela otevřeně odmítá schválit žádosti o dovolené, pokud písemně nepotvrdím, že budu po celou dobu plně k dispozici na e-mailu,“ uvádí jeden z postdoků z australské univerzity.
„Očekává se ode mě, že budu pracovat, i když nejsem v kanceláři, bez ohledu na to, jestli je zrovna víkend nebo mám dovolenou. Pokud neodpovíte na e-mail do 24 hodin, bere se to jako známka toho, že svou práci neberete dostatečně vážně,“ stojí v odpovědi respondenta z řad administrativních pracovníků z kanadské univerzity.
„Pracovní zátěž je hlavní problém, s kterým se dnes musíme vyrovnávat. Má negativní dopad na duševní i fyzické zdraví a připadá mi, že je každým rokem horší,“ dodává jiný respondent z řad z profesorů na univerzitě asociace Russel Group na severu Anglie.
Pocit nezvladatelné pracovní zátěže je často uváděn jako příčina rostoucího stresu a pocitů úzkosti. Náš menší doplňkový průzkum naznačuje, že tomu tak je zejména mezi akademiky. Skupinou, která nejčastěji odpověděla, že práce má „značně“ negativní dopad na jejich duševní zdraví, je mužská část akademiků: tuto odpověď jich uvedlo 31 procent, oproti 26 procentům mezi jejich ženskými protějšky a jen 17 procenty neakademického personálu (viz graf 4 níže; vzhledem k relativně malému počtu neakademiků v doplňkovém průzkumu jsme jejich odpovědi nerozdělovali podle pohlaví).
Neakademici jsou také tou skupinou respondentů, která je nejlépe schopná doma zapomenout na práci buď „často“, nebo „vždy“: dokáže to 24 procent z nich, v porovnání s pouhými šesti procenty mužů a sedmi procenty žen z řad akademiků (viz graf 5 níže). Jen o něco méně než polovina obou skupin uvádí, že jejich schopnost „vypnout“ se za poslední tři roky zhoršila.
Duševní zdraví
„Často jsem ve stresu a někdy se probudím ve dvě nebo ve tři ráno a přemýšlím o práci, kterou je potřeba dodělat a která pořád není hotová,“ říká jeden respondent působící na asistentské pozici v administrativě na americké univerzitě.
Několik respondentů dodává, že mezi kolegy stoupá počet nemocenských dovolených. Jeden respondent z řad profesorů na výzkumné univerzitě v anglickém Midlands uvádí, že pracovní zátěž a tlak „mě několikrát dohnaly až k pokusu o sebevraždu“. A docent na jedné z nových univerzit dodává, že jeho univerzita mu „nedává žádný prostor pro osobní život“ a dodává: „Je to rakovina, která vám užírá váš život.“
Děti
Obzvlášť vypjatým tématem je v oblasti zvládání pracovního a osobního života otázka rodičovství. A analýza našeho průzkumu ukazuje na asi nijak překvapivý výsledek, totiž že ženská část univerzitního personálu to pociťuje v mnohem větší míře než ta mužská.
Více než dvě pětiny (43 procent) akademiček s dětmi uvádí, že je tato skutečnost „značně“ nebo „do velké míry“ brzdí v kariéře, zatímco mezi muži-akademiky je toho názoru jen 25 procent respondentů. Co se týče neakademického personálu, uvedlo tuto odpověď 30 procent žen a jen 14 procent mužů (viz graf 6 níže).
Vedoucí katedry na jedné z univerzit na severozápadě Anglie má jednoduše za to, že „pracovní zátěž a odpovědnost [spojená s akademickým životem] není kompatibilní s rodinou“.
Většina vědeckých pracovníků s dětmi (60 procent) se domnívá, že by pracovala alespoň o pět hodin týdně víc, pokud by neměli děti nebo jiné členy rodiny, kteří jsou na nich závislí. Totéž říkají i dvě pětiny neakademiků (40 procent). Mezi ženami v akademické sféře stoupá tento podíl na 65 procent oproti 53 procentům mezi muži. Mezi neakademiky by ale bez dětí alespoň o pět hodin týdně víc pracovali o něco častěji muži (52 procent) než ženy (47 procent; viz graf 7 níže).
Vliv dětí na počet odpracovaných hodin a kariérní rozvoj
„Než se v roce 2016 narodil náš první syn, bylo pro mě běžné pracovat 50 až 60 hodin týdně, a to nepočítám každý den dvě hodiny dojíždění,“ říká jeden z respondentů působící v rámci postdoktorského výzkumu na velšské univerzitě. „V současnosti zvládám pracovat jenom asi osm až devět hodin denně a dny dovolené (kterých mám hodně) si vybírám v pátky na péči o syna. Tahle vynucená rovnováha mezi pracovním a osobním životem je ale na úkor mé práce. Za šest měsíců mi končí smlouva a s ní pravděpodobně skončí i moje akademická kariéra. Zjišťuju, že s tím, kolik hodin teď dokážu odpracovat, není možné můj objem práce zvládat.“
Oproti tomu ale jeden ze zaměstnanců v oblasti médií, PR a marketingu na univerzitě patřící do asociace Russell Group uvádí: „Podle mě je vysoké školství jeden z nejlepší sektorů pro práci, pokud hledáte rovnováhu mezi kariérním postupem a rodinou s dětmi“.
Většina respondentů průzkumu – 56 procent akademických a 60 procent neakademických pracovníků – v současnosti děti nemá, což ale může být do jisté míry způsobeno tím, že 57 procent akademiků a 56 procent neakademiků mezi respondenty je ve věku do 40 let (14 procent první a 16 procent druhé skupiny je ve věku do 30 let). U žen je mezi akademiky nižší pravděpodobnost, že mají děti, než u mužů, ale na dotaz, kolik dětí by chtěli celkem mít, odpovídají obě skupiny velice podobně: asi 30 procent akademiků obou pohlaví chce mít dvě děti a přibližně stejné procento nechce mít žádné. Výsledky jsou podobné i u neakademických pracovníků.
Mezi respondenty, kteří děti neplánují, uvádí 63 procent žen na akademických pozicích, že je to přinejmenším částečně v důsledku obavy, že bude nemožné skloubit rodinu s dětmi a kariéru. U mužů na akademických pozicích a žen mezi neakademiky je toto číslo 41 procent a u mužů mezi neakademiky klesá na 35 procent – na druhou stranu ale u této poslední skupiny vyšší procento respondentů (19 procent) odpovědělo, že jejich rozhodnutí nemít děti souvisí „převážně“ nebo „výhradně“ s jejich prací, zatímco u žen na neakademických pozicích je to 14 procent (viz graf 8 výše).
„Moc ráda bych měla děti a ráda bych je měla v době, kdy je nižší pravděpodobnost potíží s neplodností, mám ale strach, že to bude mít negativní dopad na mou kariéru. Skutečně si myslím, že pokud neobětujete akademické dráze celý svůj život, je to vnímáno jako něco negativního,“ říká doktorandka v oblasti společenských věd, která neuvedla zemi svého zaměstnavatele.
„V diáři nemám čas ani na to naplánovat si schůzku, natož mít děti,“ říká další britský akademický pracovník na docentské pozici.
A docentka na jedné z nových univerzit na severu Anglie dodává: „Kdybych se nerozhodla pro akademickou kariéru, nejspíš bych děti měla. Pokud ale [nenajdu] partnera, který by mohl péči o děti vzít na sebe, nevidím možnost, jak bych mohla pokračovat ve své práci, dál pracovat na plný úvazek (což musím jak z finančních důvodů, tak kvůli důchodovému zajištění) a zároveň si uchovat duševní zdraví.“
Ženy mezi respondenty také upozorňují na to, že je od rozhodnutí mít děti odrazují jejich nadřízení. Výzkumnici na postdoktorské pozici na britské univerzitě řekl vedoucí její doktorské práce, že každé dítě, které bude mít, bude „knihou, kterou nenapsala“.
Manažerka na americké instituci zase uvádí: „Před dvěma roky jsem se rozhodla pro potrat, mimo jiné i toho důvodu, že mi končila roční smlouva a nevěděla jsem, jestli budu vůbec mít práci, nebo jestli si budu moct vzít mateřskou dovolenou a spolehnout se na to, že se po ní budu moct do práce vrátit“.
Podle některých respondentů ale rozhodnutí mít děti pomohlo jak jejich kariéře, tak jejich duševnímu zdraví. „Moje dítě mě rozhodně drží při zemi a mám pocit, že i po akademické stránce podávám lepší výkony od té doby, co se narodilo. Díky tomu, že mám doma stabilní zázemí, se lépe vyrovnávám se stresem v práci,“ říká vedoucí katedry na středně velké londýnské univerzitě.
Jeden z lektorů na nové univerzitě na východě Anglie dodává: „Od té doby, co se nám narodilo druhé dítě, vědomě odděluji pracovní a soukromý život. Víc se soustředím na čas strávený prací, pečlivěji si ho hlídám a víc přemýšlím o tom, jakou práci si na sebe vezmu. Stejně tak pracuji doma jen tehdy, když je to naprosto nevyhnutelné. Od té doby, co mám jasně stanovené hranice, mám pocit, že mám věci víc pod kontrolou, a jsem mnohem spokojenější jak v práci, tak doma“.
Navzdory těmto možným přínosům si velká většina jak akademiků, tak neakademiků myslí, že na kariéru žen mají děti větší dopad než na kariéru mužů. Rozdíl je ale přesto mezi oběma skupinami značný: tento názor má 89 procent žen na akademických a 85 na neakademických pozicích, v porovnání s 67 procenty mužů na akademických a 65 procenty mužů na neakademických pozicích.
„Vidím kolem sebe kolegyně s dětmi, které jsou přeskakované, když dojde na povyšování, a vystavené poznámkám a komentářům na adresu jejich plodnosti a mateřství. Lidé si o nich dělají závěry, které si o mužích prostě nedělají,“ říká jeden z respondentů působící na docentské pozici na jedné z nových britských univerzit.
Australská výzkumnice na postdoktorské pozici se smlouvou na dobu určitou zase dodává, že má „nesmírné obavy a starost“ ohledně svých šancí na získání další akademické pozice, protože „personální oddělení bude možná mít za to, že u mě hrozí ,odchod na mateřskou dovolenou‘“.
„Než jsem získala svoje první místo postdoka, několik kolegů mi poradilo, ,jestli bych nemohla‘ v rozhovoru nenápadně zmínit, že neplánuji děti, a sundat si všechny prstýnky, aby to vypadalo, že jsem svobodná.“
Podíl akademiků i neakademiků, kteří chtějí mít víc dětí než jejich partneři, je nižší než podíl těch, kteří jich chtějí méně, čísla jsou nicméně v obou případech nízká: naprostá většina respondentů ve všech kategoriích chce stejný počet dětí jako jejich partneři. Pokud už tam ale rozdíl je, pak ho akademici mnohem častěji než neakademici přičítají alespoň částečně nárokům, které na ně klade jejich povolání – a opět jsou to častěji ženy než muži (68 procent žen vs. 60 procent mužů).
Podíl na péči o děti
Co se týče rozdělení odpovědnosti za péči o děti v rámci partnerských dvojic, je u mužů výrazně nižší pravděpodobnost než u žen, že ponesou více než polovinu této odpovědnosti. Pouze sedm procent mužů mezi akademiky a šest procent mužů mezi neakademiky odpovídá za péči o děti z více než poloviny, oproti 50 procentům žen-akademiček a 45 procentům žen mezi neakademickým personálem (viz graf 9 výše).
Malý podíl respondentů (19 procent) v doplňkovém průzkumu uvedl, že mají na starost péči o jiné členy rodiny než děti. Z těchto respondentů uvedla o něco více než třetina (34 procent) akademiků, že je tato odpovědnost „značně“ nebo „do velké míry“ brzdí v kariéře, oproti pouhé pětině (20 procent) neakademiků.
Přátelství
Udržování vztahů s přáteli a partnery je další známka vyváženosti pracovního a osobního života, zdá se ale, že zejména pro akademiky je to často problém. Většina vědeckých pracovníků (58 procent) uvádí, že jejich práce jim „značně“ nebo „do určité míry“ brání vídat se s přáteli tak často, jak by chtěli. U neakademiků je to 32 procent.
„Nemám čas udržovat přátelské vztahy mimo akademickou půdu. A i přátelství na pracovišti se těžko udržují, jednak kvůli množství práce a také kvůli chybějícím společným prostorám pro zaměstnance. Vyčlenit pro akademiky osobní prostor, kde by se mohli neformálně setkávat, nenabízí žádnou možnost zisku, takže to univerzita nedělá,“ říká jeden z respondentů působící na docentské pozici na nové britské univerzitě.
Další z odpovědí, tentokrát respondenta z řad manažerů na britské univerzitě, zní takto: „Během týdne nemám na kamarádská setkání čas a o víkendu mají zase všichni rodinný program s manželi a dětmi. Je to osamělý styl života.“
A docent na univerzitě v severozápadní Anglii se zase s většinou přátel setkává „jednou ročně“, kvůli „realitě pracovního a rodinného života“ a také z toho důvodu, že žije daleko od nich. Faktem je, že pro několik respondentů je právě – v akademické sféře žádaná – práce v zahraničí nebo nutnost na dlouhou dobu vycestovat překážkou v udržování přátelských vztahů. „Stěhování, které bylo nutné pro získání mojí první PhD pozice a potom dalších pracovních míst, mi značně zkomplikovalo možnost najít si nové přátele kromě spolužáků a kolegů. Je těžké zapustit kořeny, když nemáte pocit, že někam patříte,“ zní jedna z reakcí respondenta z řad lektorů na londýnské univerzitě.
A další z respondentů na docentské pozici v jižní Anglii dodává: „Vzhledem k povaze práce v akademické sféře žiju přes půl světa od mých přátel a rodiny. Nemůžu s nimi trávit čas a vzhledem k časovému rozdílu je pro mě složité i jenom s nimi mluvit. K dovršení všeho vydělávám výrazně míň než moji přátelé a členové rodiny.“
Jak nemít míň než soused
Řada akademiků říká, že pro jejich přátele mimo akademické prostředí je těžké pochopit jejich práci, a tedy být jim tou oporou, kterou potřebují, zatímco jiní hovoří o rivalitě na univerzitách jako o překážce přátelství mezi akademickými kolegy.
„V akademickém prostředí mnohem víc než přátelství kvete soutěživost a riziko krádeže duševního vlastnictví,“ říká jedna odpověď z doktorandské pozice na americké univerzitě.
Závist vůči životnímu postavení přátel není mezi akademiky ničím neobvyklým. Běžným kamenem úrazu bývá plat. Téměř polovina akademiků (49 procent) a dvě pětiny neakademiků (40 procent) mají za to, že jejich plat je nižší nebo o hodně nižší než plat většiny jejich přátel. Oproti tomu jen 22 procent akademiků a 28 procent neakademiků má za to, že si vydělají víc než jejich přátelé (viz graf 10 výše). Výrazný je ale u neakademiků rozdíl mezi pohlavími: zatímco 57 procent mužů vydělává víc než jejich přátelé a 25 procent vydělává méně, u žen vydělává víc 45 procent a méně 39 procent.
Rozdíl mezi odpověďmi vědeckých a ostatních pracovníků se ještě prohlubuje, co se týče rovnováhy mezi pracovním a osobním životem, kdy 68 procent akademiků, ale jen 43 procent neakademiků uvádí, že jsou na tom v této oblasti hůř nebo mnohem hůř než jejich přátelé (viz graf 11 výše).
Intimní vztahy
Osmdesát jedna procent akademiků, kteří se zúčastnili našeho průzkumu, a 79 procent neakademiků žije v dlouhodobém vztahu a z toho přibližně devět z deseti sdílí s partnerem či partnerkou společnou domácnost.
Téměř dvě třetiny vědeckých pracovníků (62 procent) uvádí, že podle jejich partnera má jejich akademická kariéra přinejmenším mírně negativní dopad na kvalitu jejich vztahu (11 procent uvedlo, že jejich partner považuje dopad jejich kariéry za velice negativní). Co se týče neakademiků, uvedlo 65 procent z nich, že jejich partner považuje jejich pracovní dobu za nepříznivou pro zdravý rodinný život, a v 13 procentech případů za velice nepříznivou.
„Můj příšerný pracovní rozvrh vedl v minulosti k rozpadu mého vztahu,“ přiznává odpověď jednoho z lektorů na univerzitě asociace Russel Group na jihovýchodě Anglie.
„Podle mojí polovičky by jakákoli jiná práce byla lepší než práce v akademickém sektoru. Je to velká zátěž jak pro náš vztah, tak pro můj vztah s dětmi,“ dodává reakce respondenta z řad docentů na skotské univerzitě.
Manažerka v nejvyšším vedení na britské univerzitě souhlasí s tím, že její práce je „hlavním zdrojem stresu“ v jejím partnerském životě. „Hádky se vždycky stočí k mojí dlouhé pracovní době, nenaplňující práci a k tomu, jaký dopad to má na náš rodinný život. Můj partner chce, abych odešla,“ říká.
U obou skupin přesto více než šest z deseti respondentů uvedlo, že jejich partner na ně nijak nenaléhá, aby svou současnou kariérní dráhu opustili, nebo na ní naopak zůstali. Jen 19 procent akademiků a 25 procent neakademiků má partnera, který by byl rád, aby kariéru změnili.
To může souviset se skutečností, že akademičtí i neakademičtí pracovníci většinou vydělávají více než jejich partneři (u první skupiny je to 47 procent, u druhé 44). Opačná situace je u 33 procent akademiků a 40 procent neakademiků. Současně si ale ženy v obou skupinách, zejména ve skupině neakademických pracovníků, většinou vydělají méně než jejich partneři (viz graf 12 níže).
Kdo plní rodinnou kasu?
Absolutní výše mzdy ale zdaleka není všechno a 55 procent akademiků a 43 procent neakademiků říká, že jejich partneři nepovažují jejich mzdu za dostatečně vysokou v poměru s počtem odpracovaných hodin; za spravedlivou ji považuje 44 procent partnerů v rodinách akademiků a 48 procent partnerů v rodinách neakademiků.
Téměř třetina (32 procent) zaměstnanců na akademických pozicích má partnera, který také pracuje v akademické sféře. Čtyřicet osm procent z nich má za to, že je díky tomu jejich vztah jednodušší, a pouze 27 procent se domnívá, že je o to náročnější.
Několik respondentů nicméně upozorňuje na problémy, které vyvstávají v situaci, kdy mají oba partneři stejné povolání. „Problém partnerských dvojic ve vysokém školství je zhoubou mnoha akademiků, které znám, a byl i příčinou mého rozvodu,“ říká odpověď jednoho z respondentů působícího na profesorské pozici na univerzitě v jižní Anglii. Další z respondentů dodává: „Jen na mé malé humanitní katedře mám dva kolegy, jejichž ženy a rodiny žijí ve Státech, zatímco oni jsou během akademického roku v Londýně.“
„Moje [neakademická] polovička je mi velkou oporou, když vezmu v úvahu, kolik stresu na ni přenáším,“ říká lektorka z univerzity v severní Anglii. „Rozhodně to má vliv na náš vztah: o dovolených je prý ze mě jiný člověk a z toho mám opravdu špatný pocit. …Bere na sebe spoustu práce okolo domácnosti a zajímá se o moji práci. …Nemůžeme spolupracovat, což je podle mě v řadě ohledů dobře, občas ale závidím kolegům, jejichž partneři také pracují v akademické sféře a můžou [s nimi] cestovat na konference.“
A doktorandka na skotské univerzitě dodává, že mít partnera mimo akademickou sféru je „ten hlavní důvod, díky kterému mě úplně nepohltily špatné pracovní návyky. O víkendech si neberu práci domů, protože mě o to požádal, abychom mohli trávit čas společně, a to mi pomáhá ubránit se pokušení pracovat nepřetržitě,“ říká.
Další postdoktorská výzkumnice z Londýna k tomu podotýká: „Emocionální investice, která je potřeba k udržení dlouhodobých osobních vztahů, je nesmírně náročná, pokud máte současně rozvíjet i svou akademickou kariéru. I když máte trpělivého partnera, často musíte pracovat ještě intenzivněji, abyste byli schopní splnit povinnosti, které k němu jako ke svému životnímu druhovi máte, a současně pokračovat ve své kariéře (musíte třeba absolvovat dlouhé cesty vlakem nebo pracovat přes týden do noci, abyste mohli o víkendu být spolu)“.
Profesorka z blíže neuvedené země má ale na věc diametrálně odlišný pohled: „Můj partner je velice rád, že pracuji v akademické sféře, vzhledem k flexibilitě, kterou mám při hledání rovnováhy mezi prací a rodinou k dispozici (a kromě toho ho velice zajímá můj obor)“.
Nejdřív práce, potom láska?
V řadách respondentů, kteří aktuálně partnera nemají, uvedlo 46 procent akademiků, že jejich práce jim „značně“ brání v tom, aby dokázali udržet stabilní vztah, a dalších 26 procent říká, že jim brání „do určité míry“. Tento podíl klesá u neakademiků v obou situacích na 18 procent (viz graf 13 výše).
Přibližně 45 procent nezadaných akademických pracovníků má za to, že vztah s někým, kdo také pracuje v akademické sféře, by byl snadnější než s někým odjinud, a 24 procent má za to, že by byl náročnější.
Změna profese
Naprostá většina univerzitního personálu už někdy zvažovala odchod do jiného sektoru: 85 procent akademiků i neakademiků uvedlo, že o tom alespoň občas uvažují.
U vědeckých pracovníků je ale dvakrát vyšší pravděpodobnost, že o změně kariéry uvažují často: tuto odpověď uvedlo 16 procent akademiků, ale jen 8 procent neakademiků.
Akademičtí pracovníci také častěji očekávají, že rovnováha mezi jejich pracovním a osobním životem by se při práci v jiném sektoru zlepšila (31 procent v porovnání s 21 procenty neakademických pracovníků). Neakademici zase častěji očekávají, že by jim změna přinesla vyšší plat (29 procent oproti 27 procentům akademiků, viz graf 14 níže).
Je jinde líp?
Nezanedbatelný podíl vědců (21 procent) má za to, že změna profese by jim mohla pomoci omezit stres (mezi neakademiky si to myslí 15 procent respondentů), a 14 procent neakademiků má zase za to, že by si dokázali najít zajímavější práci (oproti pouhým 4 procentům akademiků).
Několik respondentů má ale obavy, že pro jinou kariérní dráhu nemají potřebné schopnosti. „Zjišťuji, že moje vzdělání a zkušenosti z akademického prostředí jsou velice špatnou přípravou na práci jinde a že je téměř nemožné dostat se na pracovní pohovor mimo akademický sektor,“ uvádí odpověď postdoka na velšské výzkumné univerzitě.
„Je těžké změnit odvětví, když to, co umíte, je tak úzce specializované. Už mě několikrát napadlo jít učit, platově se to ale nedá srovnat,“ zní další názor postdoka z University of Bristol.
Lektorka z evropské univerzity popisuje změnu kariérní dráhy u akademiků jako „hlavu 22“. „Jste překvalifikovaní, ale kvalifikace, kterou máte, není ta, kterou potřebujete. A zároveň nemáte pro jiná zaměstnání potřebné praktické zkušenosti,“ říká.
Další odpověď jednoho z lektorů na australské univerzitě k tomu dodává: „Vysokoškolský sektor je čím dál tím ,manažovanější‘ a pomalu se vytrácí důvody pro moje rozhodnutí vybrat si ho jako kariéru. Těžko si ale představit jinou práci, která by umožnila kombinaci výuky a výzkumu.“
Rodinná tradice
Ne všichni ale vidí věci tak černě.
„Mám zkušenost z víc různých zaměstnání, takže vím, že jinde není líp! Celkově jsme na tom opravdu dobře, pokud člověk dokáže zvládnout svoji pracovní zátěž a najít si příjemné kolegy na spolupráci,“ stojí v odpovědi respondenta z řad postdoků na velšské výzkumné instituci.
Možná vůbec nejpřesvědčivější test spokojenosti s prací je to, jestli by člověk svou práci doporučil svým dětem. Přibližně 65 procent akademického a 75 procent neakademického personálu by to udělalo – i když ve většině případů „s výhradami“. Nejčastěji by svou práci „bezvýhradně“ doporučily ženy z řad neakademiků, nejméně často pak ženy z řad akademiků (viz graf 15 nahoře).
Jeden z členů neakademického personálu na univerzitě v jihovýchodní Anglii trefně shrnuje všeobecný názor: „Uvažuju o tom, že z vysokoškolského sektoru odejdu, ale bylo by těžké to opravdu udělat. Je skvělé, když je člověk obklopený vynikajícími lidmi a špičkovým výzkumem. Je to živé a inspirativní prostředí, i když je to trochu blázinec“.
_______________________________________________________
Vyberte jednu věc, kterou by vaše instituce mohla udělat pro zlepšení rovnováhy mezi vaším pracovním a osobním životem?
„Náhradní volno a promyšlený systém sdílení personálu mezi jednotlivými programy, abychom si všichni mohli vzít aspoň jednou ročně slušnou dovolenou.“ – Respondent/ka působí na docentské pozici na nové britské univerzitě ve východním Midlands
„Přestat neustále znovu objevovat Ameriku: objem práce je s přimhouřeným okem tak akorát zvladatelný, pokud nás nechají v klidu dělat svou práci. Co věci nevyhnutelně dostává přes hranu, je nutnost držet krok s tím, na co se vedení zrovna tento týden rozhodlo zaměřit.“ – Respondent/ka působí na docentské pozici na nové univerzitě na severozápadě Anglie
„Máme sice model pracovní zátěže, je ale naprosto nerealistický. Zejména čas potřebný na administrativní záležitosti, opravování prací a jednání o studijních modulech není odhadnutý realisticky, takže máte vždycky víc práce, než kolik byste jí podle modelu ,měli‘ mít.“ – Respondent/ka působí na lektorské pozici na univerzitě patřící do asociace Russel Group na severozápadě Anglie
„Univerzity by měly nabízet vědeckou dovolenou (sabbatical) po návratu z mateřské dovolené, abychom měli férovou šanci udržet krok na našem výzkumném poli.“ – Respondent/ka působí na lektorské pozici na středně velké londýnské univerzitě
„Zakázat e-maily mimo běžnou pracovní dobu.“ – Respondent/ka působí na docentské pozici na nové univerzitě v jižní Anglii
„Přijmout víc lidí a omezit tak stres a tlak na stávající personál.“ – Respondent/ka působí na pozici laboratorního technika na velké londýnské univerzitě
„Nabírat nové lidi za ty, co odejdou! Mám pracovat 23 hodin týdně, pomáhám ale zaskakovat za aktuálně neobsazený plný úvazek, takže momentálně je to spíš 60.“ – Respondent/ka je členem personálu knihovny na univerzitě v severní Anglii
„Vedení by mohlo školy vést takovým způsobem, aby řízení škol nepřipomínalo bitevní pole.“ – Akademička působící v Severním Irsku
„Dát nám víc času se v práci společensky stýkat s ostatními, podporovat aktivity mimo pracovní dobu, být flexibilnější k ženám na částečné úvazky a jednat s nimi stejně jako se zaměstnanci na plný úvazek.“ – Respondent/ka působí na docentské pozici na nové univerzitě na severu Anglie
„Nabízet začínajícím výzkumníkům smlouvy, které jim poskytnou dostatečnou stabilitu pro založení rodiny.“ – Respondent/ka působí jako postdok v oblasti inženýrství ve Švýcarsku
„Neakademičtí pracovníci představují největší skupinu zaměstnanců, přesto tu ale nejsou žádní poradci, kteří by hájili její zájmy. Je to jako koupit si velice drahý přístroj a potom se neobtěžovat s jeho údržbou.“ – Respondent/ka je členem neakademického personálu na univerzitě v Kanadě
_______________________________________________________
Porovnání: situace v Británii, USA a Austrálii
Problémy týkající se vyváženosti pracovního a osobního života se zdají být po celém světě velice podobné. Filtrování výsledků průzkumu podle zemí, kde respondenti žijí, nicméně přináší některé zajímavé odlišnosti.
Když se zaměříme konkrétně na odpovědi akademiků z Británie, USA a Austrálie (které společně představují 85 procent odpovědí všech akademiků), ukazuje se, že britští akademici jsou nejpilnější: 71 procent respondentů pracuje denně devět a více hodin a 15 procent víc jak deset hodin (nejvyšší uvedený počet hodin byl 18). V USA se do první uvedené skupiny řadí 63 procent respondentů a do druhé 12 procent, v Austrálii je to 68 procent a 15 procent.
Británie je zemí, kde objem práce celkově roste nejvíc. Čtyřicet šest procent britských respondentů uvedlo, že jim za poslední tři roky přibylo práce, oproti 32 procentům v Austrálii a 30 procentům v USA.
Současně je ale u britských akademiků o něco menší pravděpodobnost, že budou o víkendech pracovat víc než pět hodin (38 procent, zatímco v USA je to 46 procent a v Austrálii 43 procent vědeckých pracovníků). Britští akademici také méně často pracují o dovolených (82 procent oproti 94 procentům v USA a 88 procentům v Austrálii).
U amerických vědeckých pracovníků je nejvyšší pravděpodobnost, že měli za poslední rok dvě nebo více dovolených (59 procent, z toho 12 procent mělo více než čtyři dovolené), a naopak nejnižší je u australských akademiků (48 procent).
Pokud jde o děti, je procento respondentů, kteří mají pocit, že děti je brzdí v jejich kariéře, ve všech zemích podobné. U akademiků pracujících v Británii je menší pravděpodobnost, že odpovídají aspoň za polovinu péče o děti (53 procent oproti 63 procentům v USA a 64 procentům v Austrálii): to je ale možná částečně způsobeno tím, že mezi britskými respondenty je o něco menší podíl žen (66 procent, zatímco mezi americkými respondenty je 72 procent žen a mezi australskými 69 procent).
Mezi americkými vědeckými pracovníky je oproti jiným zemím o něco méně těch, kteří nechtějí mít děti – ale na druhou stranu je v této menšinové skupině největší podíl těch, kteří své rozhodnutí alespoň částečně zakládají na nemožnosti skloubit rodičovství s akademickou kariérou (68 procent, zatímco v Británii je to 54 procent a v Austrálii 50 procent).
Zdá se, že australské univerzity odvádí mnohem lepší práci, co se týče pomoci s hlídáním dětí: 51 procent australských respondentů si je jistých, že jejich instituce má školku přímo na pracovišti. V Británii je to 40 procent respondentů a USA jenom 23 procent.
Respondenti z Británie si častěji myslí, že jejich přátelé mají mnohem zdravější rovnováhu mezi pracovním a osobním životem než oni, a častěji zvažují práci v jiném sektoru. Mezi americkými respondenty je zase nejvíc těch, kteří nikdy neuvažovali o změně kariéry. Pokud už respondenti o změně kariéry uvažují, pak akademici z USA by v první řadě hledali vyšší plat, zatímco vědecké pracovníky z Británie a Austrálie spíš láká možnost lepší rovnováhy mezi pracovním a osobním životem.
Mezi respondenty, kteří nemají partnera, jsou to akademici z USA, kdo nejčastěji uvádí svou práci jako překážku pro partnerský vztah. Američtí vědečtí pracovníci také nejčastěji mají partnery z akademického prostředí (37 procent, zatímco v Austrálii je to 31 procent a v Británii 30 procent). Zdaleka nejčastěji také vydělávají mnohem méně než jejich partneři a přátelé.
Paul Jump
______________________________________________________________________
Celosvětový pohled
Kdo a kde jsou naši respondenti?
Hlavního průzkumu, který proběhl během října a listopadu 2017, se zúčastnilo 2 379 respondentů, kteří se sami přihlásili k účasti (samovýběr). Z celkového počtu respondentů bylo 2 011 (85 procent) akademiků a 368 neakademiků, tedy personálu z odborných nebo podpůrných profesí.
Zajímavé je, že mezi respondenty bylo výrazně víc žen než mužů: mezi akademiky to bylo 67 procent a mezi neakademiky 76 procent. Podle statistického úřadu pro vysokoškolské vzdělávání bylo přitom v letech 2012/13 a 2014/15 v Británii mezi akademickými pracovníky 45 procent žen a mezi neakademickými pracovníky 63 procent žen. Tento rozdíl může být náznakem toho, že pro ženy v akademických institucích představuje rovnováha mezi pracovním a osobním životem větší problém.
Většina respondentů jak z řad akademických, tak z řad neakademických pracovníků je spíše v počáteční fázi kariéry. V kategorii do 30 let věku je 14 procent akademiků a 16 procent neakademiků, v kategorii 30–39 let je to u akademiků 43 procent a u neakademiků 40 procent, do kategorie 40–49 let spadá 26 procent akademiků a 30 procent neakademiků a konečně 15 procent z první skupiny a 11 procent ze druhé se řadí do kategorie 50–59 let.
Devadesát procent akademického a 87 procent neakademického personálu pracuje na plný úvazek, ale zatímco 87 procent neakademiků má pracovní smlouvu na plný úvazek, u akademiků je to jenom 67 procent.
Co se týče zeměpisného rozdělení, pracuje 62 procent akademických respondentů v Británii, 10 procent v jiné evropské zemi, 17 procent v USA, 6 procent v Austrálii, 3 procenta v Kanadě a 4 procenta jinde. Mezi neakademickými respondenty je 71 procent zaměstnáno v Británii, 5 procent jinde v Evropě, 17 procent v USA, 3 procenta v Austrálii, 2 procenta v Kanadě a 3 procenta jinde.
Mezi akademiky pracuje největší podíl (25 procent) v biologii a fyzice, 21 procent ve společenských vědách, 20 procent v oblasti umění a humanitních věd a 10 procent v medicíně, zubním lékařství nebo veterinární vědě. Nejčastějším pracovním zařazením je pozice lektora a docenta nebo jim odpovídající pozice (po 26 procentech), profesora (19 procent), postdoka (14 procent), doktoranda (10 procent) a vedoucího katedry (5 procent).
U neakademických pracovníků převažují manažeři s 37procentním a výše postavení manažeři s 19 procentním podílem. Následují administrativní pracovníci s 18 procenty, technici s 12 procenty a nejvyšší vedení s 4 procenty, přičemž zbývajících 11 procent nespadá do žádné z uvedených kategorií.
Doplňkového průzkumu se zúčastnilo 402 respondentů, z nichž 66 procent jsou ženy a 76 procent jsou akademičtí pracovníci. Mezi akademiky je největší skupina respondentů – 36 procent – ve věku od 30 do 39 let a 89 procent jich pracuje na plný úvazek. Co se týče zeměpisné polohy, 81 procent z nich je z Británie, 6 procent z jiné evropské země, 7 procent z USA, 3 procenta z Austrálie a 3 procenta odjinud.
Paul Jump
2017 Times Higher Education. All rights reserved. Publikováno na základě dohody o spolupráci s Times Higher Education, přeloženo magazínem vysokých škol Universitas. Článek v angličtině naleznete zde. / Republishing based on partnership between Times Higher Education and Universitas magazine. 2017 THE, all rights reserved. You will find the article in English on the website www.timeshighereducation.com.