Anketa: Inbreeding už vystoupal v Česku nad práh toxicity

Inbreeding tu máme. Škodí. Posiluje klientelismus. Nejlepší cestou ven je dlouhodobý pobyt v zahraničí. Nicméně v dnešní době internetu není třeba lpět jen na povinnosti osobní mobility. Prosazení jakýchkoliv pravidel bude ovšem v Česku složité: panuje tu velká nechuť k čemukoli nucenému. Čtveřice významných osobností české vědy se vyjadřuje v anketě Universitas.cz.

prof. Ing. Petr Dvořák, CSc.
1. místopředseda Rady pro výzkum, vývoj a inovace, profesor Masarykovy univerzity v Brně

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený takzvaný inbreeding, tedy zaměstnávání vlastních absolventů? 
Samozřejmě. Je to na českých vysokých školách více nebo méně rozšířená praxe, bohužel vždy nad prahem toxicity. Ostatní vědecké instituce, tedy především Akademie věd, jsou na tom podle mé zkušenosti o něco lépe. Panuje poměrně silné přesvědčení, že naši absolventi jsou nejlepší. To je také často pravda, ale důvodem k inbreedingu jsou také podmínky pro externisty, které jsou často natolik odrazující, případně netransparentní, že se většinově hlásí pouze slabší uchazeči o pracovní pozice.

2) Myslíte si, že inbreeding může být v něčem hrozbou pro českou vědu i vysoké školy jako takové?
Inbreeding je pro vědeckou kreativitu zničující. Podobně je špatný i pro mladé vědce. Jak se může někdo ve vědě svobodně rozvíjet, když absolvuje vědeckou výchovu u svých učitelů z pregraduálních let, v jednom ustáleném myšlenkovém proudu a s mnoha pevně a dlouhodobě budovanými sociálními vazbami, z nichž ty nejhorší jsou neúměrná vděčnost, okolím očekávaná zavázanost a horlivá loajalita? Žák většinou nepřeroste svého mentora a nic převratného nevymyslí. Přerušení dlouhodobým pobytem v zahraničí je nejlepší cestou ven. V českém prostředí má inbreeding ještě jednu děsivou dimenzi. Pečlivým výběrem loajálních, a ne příliš ambiciózních následovníků se vytváří sítě, kde se nadmíru daří klientelismu.

3) Opakem inbreedingu je zase povinná mobilita. Tedy že by vědci a vyučující museli mezi školami povinně migrovat. Myslíte si, že povinná mobilita by byla prospěšná, či může také škodit?
Tak jako všechno, co se do akademického prostředí zavádí manažerským způsobem bez rozmyšlení, může i povinná meziinstitucionální mobilita škodit. Jsem přesvědčen, že pokud se vysoké školy otevřou světu a personalistika bude podobná jako na špičkových světových univerzitách, vše se změní rychle k lepšímu a míra inbreedingu bude zdravá.

Mgr. Nikola Kostlánová, Ph.D.
vědecká tajemnice centra CEITEC Masarykovy univerzity

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?
Inbreeding je na českých vysokých školách víc než jen rozšířený. Byl to v podstatě výhradní systém, jakým se ještě nedávno obsazovaly všechny vědecké pozice na univerzitách, a dědictví této doby bude ještě nějaký čas na univerzitách znát. Zásadní změnu do tohoto systému pohříchu vneslo spíše uvědomění si juniorních výzkumníků a Ph.D. studentů, že pokud chtějí uspět ve vědecké kariéře, je mobilita v podstatě povinností. Souvisí to samozřejmě i s dobře odvedenou prací na straně instituce, která studenty dokáže vybavit nezbytnými dovednostmi a znalostmi tak, aby jejich zahraniční angažmá pro ně nebylo nepříjemnou nutností, ale spíše osobní výzvou.
Kde ale stále vidím slabinu, je ochota institucí obsazovat i vyšší akademické pozice externími kandidáty. Pokud by se i tyto pozice kvalitně mezinárodně inzerovaly a obsazovaly dle takzvaných OTMR (open, transparent and merit-base recruitment) principů, jistě by se situace brzy zlepšila i zde.

2) Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?
Minimálně riskujeme, že existující vědecké pozice nebudou obsazeny těmi nejlepšími kandidáty, kteří jsou v daném čase a v dané expertize na pracovním trhu dostupní. Zároveň, pokud motivovaní studenti budou odcházet do zahraničí a my nebudeme přijímat alespoň stejně motivované zahraniční studenty či zaměstnance, bude kvalita našich absolventů, respektive vědy a vzdělávání, klesat. Sníží se tak mimo jiné inovační potenciál regionu, což bude mít další nejen ekonomické důsledky. Inbreeding způsobuje izolaci a to je asi ta největší hrozba.

3) Opakem inbreedingu je povinná mobilita. Byla by prospěšná, či může také škodit?
Jde zejména o to, jak je nastavena povinnost mobility. Mobilita sama o sobě je silně prospěšná, ale má mnoho podob, které se mění s fází kariéry. U juniorních výzkumníků je extrémně důležité strávit mimo svou alma mater delší dobu – vypracovat projekt, vytvořit si kontakty, zažít práci v jiné laboratoři, v jiném systému. Důležité je si v tuto dobu vytvořit vědeckou nezávislost na svém předchozím školiteli a to vyžaduje určitý čas. Naopak seniorní vědec by měl mobilitu využít k upevňování kontaktů, vytváření spoluprací a konsorcií, prezentaci výsledků. Toto již není nezbytně nutně postaveno na dlouhodobém osobním kontaktu. Zejména v dnešní době, kdy velmi dobře fungují různé telekonference, není třeba lpět na povinnosti osobní mobility. Neznamená to ale, že by neměla být mobilita podporována i u seniorních vědců, jen bych očekávala více individualizované přístupy.

RNDr. PhDr. Zdeněk Hostomský, CSc.
ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?
Ano, je to v podstatě konstatování, že takto to u nás prostě chodí. Můžeme se zamyslet, proč tomu tak je. Jestli to takto preferujeme, anebo je to něco, čeho bychom se měli co nejdříve zbavit, pokud chceme být aktivními účastníky světového vědeckého snažení. V této souvislosti je zajímavá i statistika ze studie think-tanku IDEA institutu CERGE-EI, že inbreeding – tedy zaměstnávání hlavně svých absolventů a daleko méně lidí odjinud – je typický právě pro země visegrádské čtyřky. To jasně kontrastuje s kosmopolitním prostředím na prestižních světových akademických pracovištích, která mají, kromě vynikající vědecké produktivity, společné i tyto dva faktory: multietnické složení výzkumníků, tedy lidi pocházející ze všech koutů světa, a používání angličtiny jako hlavního komunikačního nástroje. Jinými slovy, pokud tomu tak není, univerzity nebo jiná akademická pracoviště si zachovávají svůj regionální charakter.

2) Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?
Hrozba je příliš silné slovo. Spíše jde o volbu, o co nám, kulturně a ve světovém kontextu, vlastně jde. Jsou starobylé a výrazné kultury, třeba Japonsko, které jsou zahleděny do sebe a mají přirozenou averzi k cizím vlivům, zejména přistěhovalcům, a to i navzdory vlastním demografickým problémům. Připadá mi, že české prostředí, ale také slovenské a maďarské, s něčím podobným pořád zápolí. Jako by snaha mluvit česky, prosadit se zde, kde jsem se narodil, spoléhat se zejména na domácí zdroje, a pokud by náhodou někdo odešel a v cizině exceloval, snažit se ho přitáhnout zpět, měla přednost před vstřícným, i když riskantním zapojením se do celosvětového vědeckého snažení. 

3) Opakem inbreedingu je povinná mobilita. Byla by prospěšná, či může také škodit?
Povinná mobilita mi připadá jako zcela nevhodná. To by jen nahrávalo české vášni vše sešněrovat a různými detailními nařízeními byrokratizovat. Ideální by samozřejmě bylo vytvořit kulturní prostředí a povědomí, které je vstřícné cizím vlivům a zároveň zcela spontánně povzbudí mladé výzkumníky, aby si svůj talent vyzkoušeli i jinde.
Jako dobrý příklad mi připadá statistika udělování prestižních ERC grantů (European Reseach Council, poznámka redakce) v evropském kontextu. V přepočtu na hlavu je nejvíce grantů uděleno Švýcarsku a Izraeli. Tyto malé země jsou zdánlivě zcela odlišné – zatímco ve Švýcarsku většina recipientů ERC grantů má jiné občanství a ve Švýcarsku pouze pracuje, většina recipientů v Izraeli jsou izraelští občané. Švýcarsko je v tomto ohledu – se čtyřmi úředními jazyky a pátou angličtinou, politickou neutralitou a vysokými platy – téměř ideálním prostředím pro mezinárodní pracovní sílu.  Ale i když obyvatelé Izraele mají stejné občanství, většinou pocházejí ze všech koutů světa, jsou tudíž příslušně otevřeni světovému dění.
My jsme podobně velcí jako tyto dvě malé země, tak co kdybychom si z nich vzali příklad?

Mgr. Aleš Vlk, Ph.D.
spoluzakladatel portálu o vědě Vědavýzkum.cz a člen vědeckovýzkumné vzdělávací společnosti Alevia

1) Cítíte z vlastní zkušenosti, že je na českých vysokých školách a vědeckých institucích rozšířený inbreeding?
Neprošel jsem všechny vysoké školy a ostatní výzkumné organizace, ale z institucí, které znám, mám většinově pocit, že lidé na dané instituci vystudují od bakalářského, popřípadě magisterského, do doktorského studijního programu, pak se na dané instituci habilitují a posléze získají profesuru. A vlastně je to bráno jako normální. V lepším případě absolvují někde zahraniční stáž, ale pak se vracejí opět na svoji instituci. To je dle mého názoru zprůměrovaný pohled na český akademický a výzkumný svět. Dokonce jsem si všiml, že to samé platí v sociálních, humanitních i přírodovědných či technických oborech. Ale samozřejmě jsou instituce, kde to je jinak – přicházejí tam lidé z jiných institucí či ze zahraničí. Ale myslím si, že to jsou v českém prostředí spíše výjimky.

2) Může být inbreeding hrozbou pro českou vědu i vysoké školy?
Je to především uzavírání se před světem a podpora takového přezíravého českého přístupu – vždyť my víme sami, co je nejlepší, my na to stačíme, my tady nikoho vlastně nechceme. Nejde o to, že by lidé nebyli chytří, talentovaní či schopní. Ale dle mého názoru dlouhodobým pobytem na jedné instituci přicházejí o alternativní pohledy na věc, o zkušenosti, o další možnosti rozvoje. Největší nebezpečí inbreedingu je dle mého názoru v tom, že může jednotlivce a následně instituci či její část zastavit v čase – dál se nerozvíjí či nechce rozvíjet. A zamezuje to vytváření stimulujícího a motivačního prostředí. A já se obávám, že to lidé, kteří na dané instituci působí několik desítek let, už z podstaty nejsou schopni vytvořit. U některých jedinců, a to relativně mladých, pozoruji nedostatek motivace či syndromy vyhoření.

3) Opakem inbreedingu je povinná mobilita. Byla by prospěšná, či může také škodit?
Určité nástroje, které by mobilitu a obměnu týmů na vysokých školách a dalších výzkumných institucích podpořily, by nebyly na škodu. Nemusí to být ani formou povinných mobilit, ale například to, že nemohu působit jako docent či profesor na instituci, kde jsem získal doktorát. Což se praktikuje v některých zahraničních zemích.
Obávám se ale, že prosazení jakýchkoliv pravidel v tomto směru bude v Česku složité. Za prvé bude velká nechuť k něčemu povinnému, vyvstanou obrovské diskuse o tom, zda to má, či nemá být a zda to je, či není proti autonomnímu řízení vysokých škol. A další věcí je, že to vlastně většině nebude vyhovovat – bude to komplikace současného stavu, který si akademická a vědecká komunita za tři dekády ke spokojenosti většiny vybudovala.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.