Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Anglista a pedagog František Tůma z Masarykovy univerzity si to uvědomil už loni a napsal o tom společně s Petrem Knechtem studii nazvanou „Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost?“ Nabízí v ní přehled zahraničních výzkumů i návrhy, jak ze situace ven. Nejprve ale, jak říká v rozsáhlém rozhovoru, musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání postavené na známostech a „úlitbách bohům“.
Nedávná studie institutu CERGE-EI zjistila, že české vysoké školy jsou velmi inbreedované. Až dvě třetiny výzkumníků nabírají univerzity z řad vlastních absolventů či zaměstnanců. František Tůma společně s Petrem Knechtem z Masarykovy univerzity už loni vydali studii, v jejímž názvu inbreeding připodobnili k rakovině. A zkušenost s ním má Tůma i osobní: Sám byl v situaci, kdy měl zaměstnat v projektu někoho bez zkušeností a kvalifikace jen proto, že daný člověk měl na škole úvazek a známosti. „Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům,“ krčí rameny.
Jak míru inbreedingu snižovat? Myslet více na dopravní dostupnost, jazykovou asistenci a vybavenost – a samozřejmě zlepšit platy. Pro zavedení povinné mobility ale Tůma rozhodně není.
Z aktuální studie CERGE-EI vyplývá, že nejméně nabírají pracovníky ze zahraničí české univerzity a univerzity z ostatních zemí visegrádské čtyřky. Překvapuje vás to?
Takové výsledky mě příliš nepřekvapují. Když jsme loni s kolegou Petrem Knechtem připravovali přehledovou studii o akademickém inbreedingu, zkoušeli jsme si spočítat míru inbreedingu na pracovištích v našem nejbližším okolí, abychom věděli, jak moc je to závažné téma. A dospěli jsme k obdobným, ne-li ještě vyšším podílům absolventů dané instituce mezi zaměstnanci. Jedná se také o čísla, která zhruba odpovídají míře akademického inbreedingu třeba v Rusku nebo Portugalsku, což jsou země, kde je akademický inbreeding rozšířený a o kterých se lze dočíst ze zahraničních studií. Pro Česko jsme ale přesná čísla napříč obory dosud neměli k dispozici.
A je něco, v čem vás ta studie překvapila?
Za originální a velmi zajímavou považuji možnost zobrazit výsledky podle města, a nikoliv jen univerzity. Zde se ukazuje, že například na Univerzitě Karlově, a to napříč různými obory, působí z převážné části výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze. Dost podobná je situace také na Masarykově univerzitě v Brně. Nejsem si jistý, jestli za tím stojí nižší ochota univerzit přijímat akademiky z jiných částí Česka, nebo zda jde o indikátor neochoty akademiků z Prahy nebo Brna se za prací přestěhovat, ale ta čísla každopádně dokreslují obrázek o situaci.
Čím to podle vás je, že tuzemské univerzity mají sklon k inbreedingu větší než univerzity ze západu Evropy? Je to mentalitou, systémem, penězi, nebo kombinace více faktorů?
Spíše jde o kombinaci více faktorů. Zahraniční výzkumy ukazují, že vyšší míru inbreedingu vykazují tradiční univerzity, které produkují a zároveň zaměstnávají nejvíce absolventů doktorského studia a které také v mnoha oborech patří k jediným institucím s akreditovaným doktorským studiem. V případě Česka hraje roli i to, že jsme malý rybník – možností, kam jinam jít v některých oborech po doktorátu dělat akademickou kariéru, není zase tak mnoho. Vysokou míru inbreedingu najdeme ale také na zcela nových univerzitách, které naopak často nemohou přilákat odborníky odjinud, a tak zaměstnávají své absolventy. Vedle peněz hraje určitou roli i institucionální, politické a kulturní prostředí. V zahraničních studiích se také velmi často problematizuje tendence raději zaměstnat „svého“ prověřeného absolventa a způsob vypisování výběrových řízení, která někdy bývají šitá na míru právě absolventům té mateřské instituce.
Zlepšuje se podle vás něco, nebo je to spíš stále horší?
Zlepšuje, například vypisování postdoktorandských pozic na českých vysokých školách je čím dál běžnější. Ovšem plat odborného asistenta, tedy absolventa doktorského studia, zůstává tristní a na řadě univerzit takový tarif neodpovídá ani aktuální průměrné mzdě. Například podle aktuálního vnitřního mzdového předpisu Masarykovy univerzity náleží odbornému asistentovi, tedy člověku s doktorátem, tarif ve výši 30 100 korun. Na Univerzitě Karlově jde o rozpětí mezi cca 23 a 35 tisíci korunami. Takže může být velmi obtížné některá místa vůbec obsadit, natož nabídnout místo uchazečům ze zahraničí.
Co dalšího by se mělo vyřešit, aby se situace změnila?
Dalším faktorem, který podle mě inbreeding podporuje, je špatná infrastruktura. Třeba při pracovní otočce do Prahy strávíte cestou z Brna a zpět minimálně pět hodin, budete-li mít štěstí a pojedou-li oba spoje včas. To spojení je opravdu špatné. Bylo by krásné překonat dvě stě kilometrů vlakem za hodinu nebo za devadesát minut, jak je to běžné třeba ve Švédsku nebo Německu. Pokud k infrastruktuře přičteme ještě neochotu Čechů se stěhovat za prací, tak není překvapivé, že akademici pracují tam, kde vystudovali.
O inbreedingu se obecně tvrdí, že je špatný. Že se tím univerzity zavírají před světem a před inovacemi. Souhlasíte s tím?
Myslím si, že je potřeba rozlišovat. Znám třeba výzkumnou skupinu, kde jsou všichni absolventi doktorského studia na stejné fakultě, dokonce značnou část z nich školil docent, který skupinu vede, a většina členů stále působí na stejné fakultě. Tato skupina nicméně pořádá pravidelné semináře, kde vystupují zahraniční hosté i výzkumníci z jiných univerzit, členové skupiny jsou zapojeni do mezinárodních sítí, publikují v prestižních zahraničních časopisech a jezdí do zahraničí na stáže i významné konference. Není asi překvapivé, že tato skupina je velmi otevřená lidem zvenčí. V tomto případě rozhodně nejde říct, že by inbreeding byl špatný. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by se členové té skupiny sami ke studiu na stejné instituci, kde pracují, nějak pozorovatelně vztahovali.
Poznal jsem ale i skupiny složené převážně z absolventů stejné fakulty, kteří naopak tak otevřeni nebyli. Postupně došlo k tomu, že na společných setkáních zaznívaly pouze příspěvky spřátelených kolegů, podporovány byly pouze takové snahy, které odpovídaly koncepci vůdčí osobnosti, a odlišné názory nebo přístupy postupně přestaly dostávat místo. Někteří členové těchto skupin neměli téměř žádné zahraniční zkušenosti, vazby na zahraniční sítě byly značně omezené, rozhodně se nejednalo o vazby na vůdčí osobnosti nebo pracoviště v oboru. Podobně i zkušenosti členů skupiny s působením na jiných institucích byly mizivé. Tím, jak ze skupiny postupně odešli absolventi studia na jiných institucích, kteří měli odlišné názory nebo používali jiné výzkumné přístupy, se skupina ještě více uzavřela vnějšímu světu.
Aha, takže někdy inbreeding vadí a někdy ne...
V literatuře k akademickému inbreedingu se druhá zmíněná situace popisuje jako začarovaný kruh: skupina absolventů zaměstnaná na jednom pracovišti má tendenci přibrat mezi sebe další své absolventy, čímž se postupně snižuje mobilita a schopnost členů držet krok s rozvojem oboru. Dále se vnějšímu světu uzavírají, protože jim chybí zkušenosti odjinud. Produktivita skupiny i jednotlivců klesá, členové vycházejí čím dál více z interních zdrojů a informací a směřují většinu svých činností do naplňování nejrůznějších funkcí a agend na své domácí instituci, čímž se ještě více izolují. Taková skupina pak má tendenci mezi sebe přibírat další své absolventy, čímž se kruh uzavírá a míra inbreedingu na pracovišti se dále zvyšuje. Proto někteří autoři přirovnávají inbreeding k rakovině. Myslím si, že je to právě ta uzavřenost a provinčnost, které jsou pro akademické prostředí škodlivé. A inbreeding považuji za jeden z průvodních jevů, který může k této uzavřenosti přispět.
Dobře, co konkrétně se může stát univerzitě, která s inbreedingem nebojuje, ale podvolí se mu? Může se ta uzavřenost projevit například na kvalitě výuky nebo na vědeckých výsledcích?
To záleží. Jak jsem už říkal, pokud se utvoří skupina, která bude otevřená vnějšímu světu, bude navázaná na zahraniční sítě a bude mít zkušenosti se zpětnou vazbou z významných mezinárodních konferencí nebo od recenzentů předních zahraničních časopisů, pak je asi jedno, zda bude tvořena absolventy stejné fakulty – v tomto případě bych očekával kvalitní výuku i velmi dobré vědecké výsledky, které budou odrážet současný stav poznání ve světě i v Česku.
Na druhou stranu, pokud se sejde skupina absolventů na své alma mater, kde navíc bude nízká zahraniční mobilita a nízká otevřenost, pak lze předpokládat horší vědecký výkon a výuku. Pracovníci budou vlastně dál reprodukovat, co se naučili v dobách svých studií.
A to jsou vaše domněnky, nebo pro to máte nějaký reálný důkaz?
Potvrzují to zahraniční výzkumy, které uvádíme v naší přehledové studii. Akademici, kteří jsou zaměstnáni v instituci, kde studovali, vykazují horší vědecký výkon. Mají větší tendenci publikovat monografie a články v lokálních časopisech, získávají a vedou méně výzkumných grantů a vykazují méně článků a citací v porovnání s těmi, kteří pracují jinde, než kde studovali. Nic ale není černobílé: Existuje například skupina akademiků, kteří po absolvování jedné univerzity pracovali nějakou dobu jinde a poté se vrátili na svou alma mater. Tito akademici naopak patří podle některých studií k nejproduktivnějším.
Bohužel, většina studií o inbreedingu redukuje tuto problematiku jen na vědecký výkon měřený počtem publikací nebo citací. Nevím o žádné studii, která by se zabývala kvalitou výuky z pohledu inbreedingu. Mně osobně přijde důležité i to, jak se uzavřenost související s inbreedingem projevuje v každodenním vedení a chodu institucí, k čemuž zatím existuje jen málo výzkumů.
Dá se říct, že jedním z důvodů, proč univerzity k inbreedingu přistupují, je jednoduše pohodlnost? Tedy že je jednodušší nabrat na vědecké místo někoho, kdo na té univerzitě už je, působí tam třeba jako doktorand, a je pohodlné prostě ho jen nechat trvale přejít do zaměstnaneckého poměru?
Do určité míry ano. Je snazší přijmout někoho, kdo je „prověřen“ studiem na stejné instituci a koho členové katedry, a nezřídka i výběrové komise, znají, takže vědí, co od něho mohou očekávat. Absolvent stejné instituce zároveň většinou dobře zná členy katedry i její běžný chod, takže není nutné ho představovat ani dlouze zaškolovat. Výhodou je i to, že takovému člověku nemusíte vysvětlovat věci, které by nemusely být zřejmé někomu zvenčí. Tím ale současně přicházíte o možnost mluvit a přemýšlet o své každodenní rutině a taky o možnost konfrontace s tím, že na jiných pracovištích se některé věci dělají jinak.
Vy jste za svou kariéru prošel více univerzitami. Dalo vám to něco?
Vystudoval jsem učitelství na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem jako absolvent také působil, ale zároveň jsem během toho dělal v Praze na filozofické fakultě doktorát. Poté jsem přešel na Masarykovu univerzitu, kde jsem po změně pracoviště zaměstnán dodnes. Habilitaci mám z Prahy rovněž z filozofické fakulty.
Jsem za tyto studijní a pracovní zkušenosti rád, protože jsem poznal život na různých pracovištích a měl jsem možnost získat doktorát a habilitaci bez toho, abych se dostal do pracovních nebo výukových vazeb s těmi, kdo mě pak hodnotili. Mohl jsem jednat věcně a v zájmu oboru, aniž bych musel promýšlet, jaké bude mít moje jednání důsledky pro získání dalších kvalifikací, nebo aniž bych byl někomu zavázán z doby doktorského studia nebo postdoktorandské zkušenosti.
Máte nějaké osobní zkušenosti s inbreedingem? Tedy že někoho z vašeho okolí nabrali ne na základě jeho schopností a vědeckých výsledků, ale proto, že tam vystudoval a měl tam známé?
Přímo do výběrových komisí, kde bych toto pozoroval, jsem se nedostal, ale zkušeností především s uzavřeností mám docela bohaté. Například asi nejsem jediný, komu při sestavování řešitelských týmů v projektech bylo několikrát doporučeno nebo připomenuto zaměstnat někoho, kdo sice nemá zkušenosti s daným typem výzkumu ani potřebné publikace, ale kdo na pracovišti zrovna neměl projektový úvazek. Vždy se jednalo o již zaměstnaného absolventa toho pracoviště. Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům.
Nebo třeba při veřejném představování kandidátů do akademického senátu jedné fakulty jsem z úst několika potenciálních senátorů slyšel, že oni jsou vhodnými kandidáty, protože fakultu dobře znají, neboť na ní studovali a již řadu let jí bez přestávky věrně slouží. Tím vlastně inbreeding označili za svou výhodu. Já bych asi od senátora očekával spíš nadhled, širší zkušenosti a určitou otevřenost.
Ale co všechno vlastně je inbreeding? Aby se dalo mluvit o inbreedingu, je to podle vás v rámci univerzity jako takové, nebo v rámci fakult, nebo jen v rámci stejného oddělení? Tedy když jsem vystudovala na jedné fakultě a jdu pracovat na jinou fakultu téže univerzity, tak už to není inbreeding?
Tohle právě není v literatuře příliš vyjasněné. Někteří zahraniční autoři to berou na úrovni univerzit, ale situace v Česku je taková, že stejné nebo příbuzné obory mohou být pěstovány na více fakultách bez nějaké hlubší spolupráce, takže můžete udělat doktorát na jedné fakultě a pak jít pracovat na druhou, kam nějaké nové zkušenosti určitě přenesete a kde je dost možné, že vás vůbec nebudou znát. V takovém případě bych o inbreedingu asi nemluvil.
Další problém s vymezením toho, co je vlastně inbreeding, souvisí s tím, že v zahraničí, zejména na Západě, končí akademické kvalifikace doktorátem a docentská a profesorská místa jsou pouze označení pracovní pozice a funkce na pracovišti. Proto se pro vymezení toho, co je inbreeding, často uvažuje právě to, kde získáte doktorát a kde aktuálně pracujete. Nicméně v Česku, ale i jinde, máme docentské a profesorské tituly, které mohou udělovat jen některé univerzity, a při získávání těchto titulů také hraje určitou roli například i to, jak zaměstnanci přilnou ke stávající struktuře fakulty nebo jak budou prosazovat své téma, své názory nebo svůj výzkumný přístup.
Co se podle vás musí stát, aby se inbreeding na českých univerzitách potlačil nebo úplně vymýtil?
Asi bych nemluvil o potlačování nebo vymýcení inbreedingu, ale o snižování jeho míry. Pro zachování kontinuity a tradice může být určité zastoupení absolventů na instituci prospěšné. Zároveň je třeba zdůraznit, že pro další rozvoj každého pracoviště je zcela nezbytná určitá různorodost, které lze dosáhnout zejména přibíráním lidí odjinud.
Pokud se budeme na akademický inbreeding dívat jako na nízkou mobilitu, včetně mezinárodní mobility, a nízkou otevřenost okolnímu světu, pak jsou, myslím, opatření docela jasná. Podpora stáží na významných zahraničních institucích, podpora spolupráce mezi pracovišti v rámci Česka a jazyková podpora mohou pomoci institucím otevřít se. K tomu je samozřejmě potřeba infrastruktura v podobě funkčních dopravních spojení, dostupnosti zahraničních publikací a vědeckých databází nebo jazyková podpora pro akademiky, kteří chtějí napsat článek, odjet na stáž nebo představit svůj výzkum na mezinárodní konferenci.
Nezmínil jste peníze. Hrají i platy nějakou roli?
Ano, dalším faktorem je obecně nízké finanční ohodnocení zejména na pozicích odborných asistentů, které jen těžko přitáhne šikovné akademiky ze zahraničí. Zároveň je určitě dobré promýšlet i možnosti podpory akademiků vychovávajících děti, aby neodcházeli do jiných sektorů nebo aby se do jiného města za prací mohli přestěhovat s celou rodinou. Roli mohou hrát i částečné a flexibilní úvazky, možnosti hlídání dětí a podobně.
Myslíte si, že by se zákaz nebo aspoň výrazné omezení inbreedingu mělo dát do zákona? Nebo nějak kodifikovat a univerzity, které to nerespektují, za to trestat třeba pokutami?
Podle mého názoru je inbreeding jen částí problému, který bych nazval uzavřenost, respektive nízká otevřenost. Zakázat inbreeding podle mě ten širší problém nevyřeší, naopak si dokážu představit, že by se v Česku rychle přišlo na způsoby, jak takové regulace obejít.
Myslím si, že cestou, jak některá pracoviště víc otevřít okolí, je právě podpora smysluplné mobility a spolupráce mezi institucemi a také jazyková a finanční podpora. A samozřejmě je důležité o těch problémech mluvit.
Takže pro striktní zakázání inbreedingu a zavádění povinné mobility nejste. Myslíte si, že by to napáchalo spíše škody?
Ona mobilita povinná už víceméně je, například v prezenčním doktorském studiu nebo na některých postdoktorandských pozicích musíte na několik měsíců vyjet. Stejně tak katedry sledují a vykazují počty vyjíždějících a přijíždějících studentů a akademiků na krátkodobé pobyty, třeba v rámci programu Erasmus. Osobně si myslím, že spíš než povinnost nebo nutnost by mělo být přijato, aby mobility měly smysl z hlediska odborného rozvoje studenta nebo akademika. Já jsem absolvoval několik stáží, na kterých jsem diskutoval o svém výzkumu s mezinárodně uznávanými odborníky, chodil na různé odborné akce a poznával život na tamních katedrách, což bylo nesmírně přínosné a možná i určující pro mé další odborné směřování. Takový typ mobilit podle mě nejde úplně řídit ani kontrolovat. Pokud se mobilita nebo zkušenost s prací na jiné univerzitě začnou brát ne jako prostředky k nějakému dalšímu rozvoji akademika, ale jako cíle, pak si dokážu představit řadu způsobů, jak to kritérium rychle a formálně splnit, což podle mě situaci nezlepší.
S povinnou mobilitou se samozřejmě pojí řada otazníků. Zejména v případě, že akademik má rodinu, může být obtížné se přestěhovat nebo na nějakou dobu odjet. Stejně tak je řada zdravotních omezení, která mohou mobilitu akademiků komplikovat. Když budeme předchozí mobilitu k získání určitého místa nebo k dokončení studia striktně požadovat, můžeme tím tyto a možná i další skupiny lidí značně znevýhodnit.
A co krátkodobé stáže?
I ty může být dost obtížné realizovat pro akademiky na výukových katedrách. Většinou totiž musíte vyjet během semestru, takže se nezřídka stává, že dva týdny výuky, které budete pryč, nemá za vás kdo odučit, takže si výuku nahrazujete před odjezdem a po návratu. Některé další povinnosti během stáže také nemůžete delegovat ani odsunout. Pokud navíc během stáže máte výukové nebo jiné odborné povinnosti na hostující univerzitě, pak se ze dvou týdnů v zahraničí může snadno stát dost intenzivní měsíční zápřah, který ne každý chce podstoupit.
Jak je to s inbreedingem v zahraničí? Jak na to pohlížejí německé univerzity?
V Německu inbreeding v podstatě neexistuje, je tam naprosto běžné, že s kariérním postupem na vyšší pozici akademik mění univerzitu, což je patrné i ze životopisů profesorů, kteří se stěhovali po získání doktorátu, pak znovu se získáním docentského místa a následně ještě jednou se získáním profesury. Když jsem se nedávno díval na webové stránky relativně velkého německého institutu, kde jsem byl v roce 2013 na stáži, zůstala tam dodnes zhruba polovina lidí, drtivá většina z nich na svých pozicích, hlavně profesoři a lektoři. Ostatní, které jsem tenkrát poznal, odešli jinam a většinou povýšili.
Je ale tohle přenosné do našeho prostředí? Může i v Česku existovat tak vysoká mobilita?
Jak jsem už říkal, jsme docela malý rybník a některé obory se na mezinárodní úrovni rozvíjejí zejména tam, kde je akreditované doktorské studium, a pokud někdo chce pokračovat ve vědecké kariéře v Česku, moc na výběr ve výsledku nemá. Když k tomu přidáme preferenci některých pracovišť zaměstnávat zejména své absolventy, nízkou ochotu Čechů stěhovat se za prací a ještě slabou dopravní infrastrukturu, která dost komplikuje pravidelné dojíždění i mezi největšími městy, pak asi není překvapivé, že profesní trajektorie řady akademiků jsou spojené s jedním pracovištěm, a tím ve výsledku máme nízkou mobilitu.
V některých oborech se to řeší vysíláním pracovníků a doktorandů na dlouhodobé stáže nebo za studiem do zahraničí, případně existují výměny pracovníků, například na postdoktorandských místech. Aby takové výměny byly smysluplné, potřebujete ale mít dobré vazby na přední zahraniční instituce a osobnosti v oboru, což ale ne každé pracoviště má. Zároveň je potřeba se dívat i na oborová specifika – zatímco v některých oborech jde především o týmovou práci lidí, třeba v laboratoři, kde jde asi uvažovat o celkem dobré zastupitelnosti, v jiných oborech dělají vědu spíše jednotlivci, kteří ne vždy mají k ruce spolupracovníky, kteří by třeba mohli převzít výuku a badatelskou činnost, aby bylo možné odjet na stáž.
A co třeba Británie nebo Francie? A jak je to v dalších zemích, odkud máte zkušenosti?
Ze Spojeného království znám lidi, kteří mají většinou také pestré kariéry. Nejspíše je to dáno tamním značně soutěživým prostředím a velkým důrazem na výkon. Pokud vím, tak povýšení v rámci univerzity možné je, ale akademici, podobně jako v Německu, spíše získávají profesury na jiných univerzitách.
S francouzským vysokým školstvím, bohužel, žádnou osobní zkušenost nemám, ale podle některých analýz je mezi zaměstnanci francouzských univerzit zhruba polovina těch, kteří na té stejné univerzitě i dříve studovali, což je výrazně více než ve Spojeném království nebo USA, ale méně než ve Španělsku, Portugalsku nebo Rusku.
Z jiných zemí můžu zmínit Švédsko a Finsko, kde jsem byl několikrát na stážích. V obou zemích je celkem obvyklé, že k povýšení z odborného asistenta na docenta dochází v rámci stejné univerzity, nicméně většina profesorů, které v obou zemích znám, dříve působila jinde. Od kolegů, kteří se o práci ve Švédsku ucházeli, vím, že výběrové komise musejí obsahovat externí hodnotitele a že hodnocení je velmi přísné, zvlášť pokud jde o akademické výsledky a zkušenosti s výukou. Ve Švédsku i ve Finsku jsem poznal řadu akademiků, kteří bydlí v jiném městě, než kde pracují. Dojíždění je tam díky dobré železniční síti naprosto běžné.
Když už mluvíme o dalších zemích, tak ze studie CERGE-EI vyplývá, že univerzity z visegrádské čtyřky mají velmi málo pracovníků s prvním působištěm v zahraničí. Přitom pro české univerzity je za zahraničí považováno i Slovensko. Jinými slovy, moc nezaměstnávají vědce ze zahraničí. Proč tomu tak podle vás je?
Myslím si, že důležitou roli zde hraje špatné finanční ohodnocení akademické práce, především odborných asistentů, kteří tvoří nejpočetnější skupinu – na tarifní platy je dost obtížné nalákat pracovníky ze zahraničí. Pokud jde o Slováky, myslím, že kdybychom se podívali na české univerzity v blízkosti slovenských hranic, které nebyly do studie CERGE-EI zahrnuty, našli bychom zastoupení Slováků docela vysoké, nicméně tito jsou velmi často zároveň absolventy českých vysokých škol, takže se v těch statistikách vlastně ztrácejí.
Z toho ze všeho mám pocit, že celkově jsou české univerzity zahraničí spíše uzavřené. Je to podle vás tím, že jsme postkomunistická země, kde byly dlouho uzavřené hranice? Nebo jednoduše školy nemají peníze na to sehnat kvalitní zahraniční vědce?
Podle mě jde o kombinaci různých faktorů. Vedle historické zkušenosti a slabého finančního ohodnocení je třeba zmínit i to, že na řadě pracovišť je značná jazyková bariéra a výuka v cizím jazyce je někde spíše formalitou. Takže je otázka, jak takové prostředí může zahraničního kolegu přijmout. Otázkou je také to, zda má pracoviště fungující vazby na prestižní zahraniční instituce a na odborníky. S tím souvisí i řešená výzkumná témata, která se leckdy na tuzemských a prestižních zahraničních pracovištích značně odlišují.
Jsou vůbec české univerzity pro zahraniční výzkumníky atraktivní?
V tomto jsem optimista. Třeba zahraniční stážisté, hostující profesoři nebo účastníci konferencí, se kterými jsem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v poslední době mluvil, hodnotí univerzitní i městské prostředí velmi pozitivně. Pro některé zahraniční kolegy je atraktivní naše určitá uvolněnost a liberálnost, pro jiné je zajímavá třeba česká kulturní a umělecká tvorba. Kromě toho na českých univerzitách máme i prvotřídní pracoviště – můžu vyjmenovat řadu odborníků třeba na jazykovědu a pedagogiku, kteří napsali velmi kvalitní práce se značným mezinárodním přesahem a jsou vyhledáváni odborníky ze zahraničí. Myslím tedy, že máme zahraničí co nabídnout i na čem stavět.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.