Na jedné univerzitě celý život. Jak vysoké školy brzdí v pokroku inbreeding

České vysoké školy nabírají až dvě třetiny výzkumníků z řad vlastních absolventů či zaměstnanců, ukázala nová studie institutu CERGE-EI. Na kvalitních západních univerzitách to bývá méně než třetina. Přílišný akademický inbreeding přitom školy omezuje v rozvoji. Jak se mu vyhnout? Úpravou výběrových řízení či zřízením speciálních center pro vědce ze zahraničí. 

Na univerzitě vystudoval magistra, tamtéž si udělal doktorát a už dvacet let zde působí jako pedagog. O místo se bát nemusí. Na své škole si s každým tyká a nehrozí, že by ho nadřízený – dlouholetý kamarád – snad někdy vyhodil.

Do univerzitního výzkumu ničím novým nepřispívá. Nemá rozhled, nikdy na žádné jiné univerzitě nepracoval a vlastně ani moc netuší, co se dělá jinde. Takže pořád pracuje na tom samém, stejným způsobem, rutinně, bez jakékoliv inovace.

Extrémní, schválně přehnaný příklad toho, jak může vypadat akademický inbreeding – tedy situace, kdy školy nebo výzkumné instituce zaměstnávají lidi nikoli zvenku, z jiných institucí či ze zahraničí, ale z vlastních řad. 

Právě na to, jak moc velký problém akademický inbreeding je, se nyní zaměřili výzkumníci z institutu CERGE-EI. Zpracovali rozsáhlou studii, první svého druhu v Česku. 

Vyplynulo z ní, že české univerzity (stejně jako univerzity z dalších zemí visegrádské čtyřky) mají v porovnání se zbytkem Evropy mnohem větší tendenci najímat lidi z vlastních řad.

Pro srovnání: Ty nejlepší americké a britské univerzity, jako jsou Princeton University, Oxford University nebo University of Cambridge, zaměstnávají do 30 procent vlastních absolventů. České školy zahrnuté do studie se pohybují v rozmezí 50 až 70 procent inbreedovaných zaměstnanců. 

Na lidi se zapomíná

Analýza CERGE-EI pokrývá jedenáct oborů napříč vědními oblastmi na třech největších českých univerzitách – Univerzitě Karlově v Praze (UK), Masarykově univerzitě v Brně (MU) a Univerzitě Palackého v Olomouci (UPOL) – a pro srovnání i na dalších patnácti významných zahraničních univerzitách v Evropě a v zámoří.

„Prezentované výsledky jsou celosvětově unikátní, zajímat by měly nejen manažery výzkumu, akademiky a doktorandy, kteří na univerzitách přímo působí, ale i tvůrce souvisejících politik a širší veřejnost. Na způsob řízení lidských zdrojů se totiž při hodnocení výzkumu až příliš často zapomíná, ačkoliv je pro dlouhodobý rozvoj univerzit zásadní,“ upozorňují tvůrci studie Vít Macháček a Martin Srholec. 

Bez podstatně větší otevřenosti výzkumníkům zvenčí, zejména ze zahraničí, budou podle nich české univerzity dorovnávat kvalitu s těmi evropskými velmi těžko.

K prezentaci svých výsledků se rozhodli využít moderní formát interaktivní webové studie. „Její design jsme si sami vymysleli. Cílem je z nepřehledných dat v RIVu (Rejstřík informací o výsledcích – pozn. red.) vytáhnout užitečné informace o publikační praxi na různých pracovištích a výsledky prezentovat zábavnou formou, která čtenáře vtáhne do děje. Každý si v aplikaci může vytvořit vlastní srovnání a dopodrobna prozkoumat obory a pracoviště, které ho zajímají,“ popisuje Srholec. 

První příčky pro visegrádskou čtyřku

Nejhůře jsou na tom s inbreedingem maďarská Univerzita v Szegedu, polská Varšavská univerzita, slovenská Univerzita Komenského a právě tuzemská Karlova univerzita, Masarykova univerzita a Univerzita Palackého. Střídají si první příčky nejvíce inbreedovaných univerzit podle toho, který obor se zrovna hodnotí. Na přední místa s nejvyšším inbreedingem se v některých oborech řadí ještě nizozemská Katolická univerzita v Lovani (KU Leuven).

Například v matematice nejhůře dopadla Univerzita Palackého v Olomouci, která má 63 procent výzkumníků z vlastních řad.

„Vysoká míra inbreedingu je bohužel dědictvím konzervativního pojetí univerzit v postkomunistických zemích, a ačkoliv se situace pomalu zlepšuje, současný stav inbreedingu stále táhne české univerzity směrem k průměrnosti,“ připouští Pavel Banáš, prorektor pro strategii vědy a výzkumu UPOL.

Podle něj je zjištění studie samozřejmě nelichotivé. „Nicméně tento stav se nám daří postupně měnit a už dnes je například v chemických nebo fyzikálních oborech na UPOL výzkumníků z řad vlastních absolventů méně než polovina. Změny však nelze dosáhnout hned a jedná se o postupný proces,“ zmiňuje Banáš.

Víme, ale...

Ve společenských vědách je na tom zase nejhůř Univerzita Karlova (UK). Celých 67 procent svých výzkumníků má inbreedovaných. „Víme o tom, není to pro nás nové zjištění. Samozřejmě, pro špičkovou univerzitu, jako je Univerzita Karlova, není ostudou, že její absolventi obsazují prestižní místa, včetně míst právě na ní, ale ano, potřebujeme nutně získat více kolegů z jiných pracovišť a ze zahraničí. A i ti naši absolventi, kteří na UK po náročném výběru zůstanou, by měli mít za sebou dlouhodobou stáž na špičkovém pracovišti v zahraničí,“ myslí si prorektor pro vědeckou činnost na UK Jan Konvalinka.

Naopak například v chemickém inženýrství dopadla UK dobře. Inbreedovaných má 54 procent zaměstnanců a předstihla i nizozemskou KU Leuven. 

Nejlépe z tuzemských škol dopadla brněnská Masarykova univerzita (MU), jejíž nejhorší místo je čtvrtá příčka – například ve fyzikálních vědách s 55 procenty inbreedovaných zaměstnanců.

„Masarykova univerzita si je nedostatku vědoma a dlouhodobě zavádí řadu opatření, kterými chce tento negativní stav změnit. Výsledky všech opatření v personální oblasti, která jsou navíc v kompetenci děkanů fakult, se však tradičně projeví až po delší době,“ vysvětluje mluvčí školy Tereza Fojtová. 

Proč? Nejen peníze, ale i jazyk

V případě zaměstnávání cizinců je stále hlavní překážkou omezená jazyková vybavenost celé společnosti. Ochota zahraničních výzkumníků přicházet na české univerzity nezávisí jen na tom, zda se domluví se svými kolegy na pracovišti, kde se jazyková vybavenost výrazně zlepšila, ale i v obchodě či na úřadě. Když má vědec rodinu, vše se samozřejmě komplikuje ještě o školky a školy v cizím jazyce. 

„V případě česky mluvících zaměstnanců z jiných univerzit je pak často překážkou například nízká ochota Čechů dojíždět nebo se stěhovat za prací,“ doplňuje Fojtová.        

Dalším významným důvodem, proč se často nedaří přitáhnout vědce ze zahraničí, jsou samozřejmě peníze. Podle prorektora UK Kovalinky je třeba rozlišovat, jestli univerzita láká mladého vědce na začátku vědecké kariéry – pro ty zpravidla umí prostřednictvím různých programů peníze najít.

„Pro špičkového vědce mezinárodního věhlasu je to už ale mnohem obtížnější, tam je třeba najít mezinárodní nebo sponzorské prostředky. Ale i to se občas podaří. Například jako u pozice vedoucího medicinálně-chemického centra v ústavu Biocev, která byla pro Přírodovědeckou fakultu financována společně evropským projektem a darem firmy IOCB TTO,“ říká Konvalinka. 

Žádný zahraniční ani český vědec, alespoň ten, který má skutečně zájem rozvíjet svou kariéru ve vědě, ovšem nenastoupí na instituci jen kvůli výši nabízeného platu. „Daleko důležitější jsou možnosti a prostředí, které univerzita vědcům ze zahraničí nabízí,“ shrnuje Banáš. Rozhodujícím faktorem, jestli zahraniční vědec místo na univerzitě přijme, nebo ne, je tedy atraktivita pozice nebo projektu a možnost kariérního růstu.

Jak to změnit?

Všechny univerzity zařazené do nelichotivého žebříčku se snaží s inbreedingem bojovat. Například na Univerzitě Karlově existuje velkorysý program na získávání špičkových mladých odborníků ze zahraničí. Jedná se o program Primus (https://cuni.cz/uk-7545.html), UK do něj každý rok investuje 90 milionů korun.

Umožňuje vybraným žadatelům z celého světa založit novou výzkumnou skupinu na některé z fakult nebo součástí UK. Dostanou tři až čtyři miliony korun ročně, které mohou použít k založení excelentní vědecké skupiny na kterémkoli pracovišti školy, a to velmi svobodně, jak oni sami považují za nejlepší. „Tímto způsobem se nám už podařilo přilákat řadu vynikajících mladých vědců ze zahraničí, včetně USA, Itálie nebo Německa,“ vyjmenovává Konvalinka.  

Aby přilákala ještě větší počet zahraničních expertů, založila tatáž univerzita CU Staff Welcome Centre (SWC). Centrum slouží pracovníkům ze zahraničí, kteří přijíždějí na dobu delší než tři měsíce. Pomáhá zahraničním vědcům i jejich rodinám například při zajištění dokumentů k pobytu, zprostředkování ubytování v rámci univerzitních kapacit a také asistuje při hledání ubytování v komerčním bytě. Stejně tak pomáhá se školami či školkami pro jejich děti, s lékařskou péčí a podobně.

Centrum teď chce ještě více zapojit rodiny zahraničních vědců do stávajících univerzitních spolků a akcí. Bude proto pořádat výlety po Česku, tematické procházky, workshopy, setkávání kultur a další aktivity.

Jiná výběrka 

Masarykova univerzita chce inbreeding omezit zase tím, že pořádá otevřená výběrová řízení nebo omezuje funkční období u vedoucích kateder, ústavů a dalších částí univerzity. Speciální programy se také zaměřují na přijímání zahraničních vědců. Už od roku 2017 MU láká špičkové zahraniční vědce prostřednictvím vlastních grantů. 

„Při zavádění tohoto grantového schématu jsme se inspirovali v zahraničí, kde se podobné granty vypisují. Cílíme nejen na zahraniční uchazeče, ale také na české vědce působící v zahraničí, kteří zvažují návrat do vlasti,“ popisuje Fojtová.

Soutěž Muni Award oproti jiným grantům dává příchozímu vědci naprostou svobodu v jeho vědeckém bádání a velkou flexibilitu s minimálním papírováním. Součástí nabídky je také možnost rozvoje akademické kariéry.

Jako první v této výzvě uspěl v březnu 2018 Daniel Kráľ, který působil jako profesor matematiky a informatiky na britské University of Warwick a je držitelem dvou ERC grantů. Loni v únoru pak britský expert na dějiny umění Matthew Rampley.

I Masarykova univerzita má speciální centrum, které zahraničním vědcům a jejich rodinám pomáhá kromě běžných věcí například i s češtinou pro cizince nebo registrací auta. 

Podporu zahraničním vědcům na své půdě nabízí i Univerzita Palackého. „Jedná se o obecnou snahu vytvořit fungující špičkový vědecký tým, který by mohl nabídnout jak unikátní infrastrukturu, tak kvalitní know-how. Takto fungující týmy pak na univerzitě začnou fungovat jako zárodečná světlá místa, která jsou schopna narušit a zvrátit zaběhlý trend inbreedingu,“ podotýká Konvalinka. 

V zahraničí je hodně husté síto  

Na prestižních zahraničních univerzitách si vytvořili proti inbreedingu organizovaný systém. Například v oboru ekonomie se začínající výzkumníci, kteří se po dokončení Ph.D. chtějí dostat například na pozici asistenta profesora, registrují do speciálního pracovního portálu. Provozuje jej odborná asociace American Economic Association.  

„Všechny výzkumné instituce na světě, které v tomto oboru něco znamenají anebo chtějí znamenat, o něm vědí a najímají lidi skrze tento kanál. Zároveň to vědí i čerství absolventi z těchto institucí. Je to prostě zavedený a organizovaný globální trh s mladými talenty v oboru,“ popisuje Srholec.

Hlavní vlna najímání probíhá každý rok na podzim a v zimě. Zhruba do konce listopadu čerství absolventi hledající práci ve výzkumu v oboru ekonomie na web načtou informace o sobě. V prosinci si je výzkumné instituce projdou a vybrané kandidáty pozvou na pohovor. Na jeho základě znovu kandidáty protřídí a vyberou užší okruh, který pozvou na seminář, kde kandidáti osobně prezentují na daném pracovišti svůj výzkum, vedou rozhovory se stávajícími výzkumníky a tak dále.

„Na základě toho pak dané pracoviště rozhodne, kterého z kandidátů přijme do akademické pozice. V posledních letech se k tomu připojil podobný evropský projekt pod záštitou European Economic Association. Takto to každoročně děláme i na CERGE-EI v Praze a probíhá to takto i na vrcholných výzkumných pracovištích v oboru ekonomie po celém světě,“ doplňuje Srholec.

Přidává k tomu osobní zkušenost z norské University of Oslo a švédské Lund University. Na jeho místo Ph.D. studenta na University of Oslo bylo vyhlášeno mezinárodní výběrové řízení, do kterého se přihlásilo zhruba padesát kandidátů z celého světa. Srholec výběrko vyhrál. Pokud by odmítl nastoupit, nabídla by škola danou pozici dalšímu kandidátovi v pořadí.

„Na moje místo Associate Professor, což je ekvivalent českého docenta, bylo na Lund University také mezinárodní výběrové řízení. Do něho se přihlásilo předpokládám deset až dvacet kandidátů. Absolvoval jsem podrobné interview přes Skype se skupinou tří předních profesorů v mém oboru, kteří nebyli z Lund University,“ podotýká Srholec.

Vtip je v tom, že o najímání do této výzkumné pozice rozhodovali lidé, kteří na dané univerzitě nepůsobí. Pohovor s nimi byl podle Srholce náročný a rozhodně nešlo jen o splnění nějaké formální povinnosti.

Pokud systém nabírání lidí funguje takto, není samozřejmě vyloučeno, že univerzita najme svého absolventa, jestliže je na danou pozici celosvětově nejlepší. Ale pravděpodobnost, že k tomu dojde, je úměrná celosvětové konkurenci. 

Jistá míra inbreedingu je zdravá

Inbreeding jako takový, pokud se děje v rozumné míře, není ale pouze špatný. Může mít i svá pozitiva. Například prorektor UK Konvalinka říká, že největší česká univerzita určitě považuje inbreeding za věc principiálně nežádoucí a snaží se ji změnit.

Na druhou stranu, na sto procent ji podle něj odstranit nelze. „O některé naše absolventy opravdu stojíme, ale i v těch případech by bylo ideální, kdyby místo na své domovské univerzitě získali až po delším pobytu někde v zahraničí a v konkurenci s dalšími uchazeči,“ navrhuje Konvalinka.

Stejně tak prorektor Univerzity Palackého Banáš si myslí, že jistá malá míra inbreedingu je i v plně zdravém akademickém prostředí přirozená a může být neškodná. „Proto naopak striktní regulace úplně zakazující všem absolventům pokračovat v akademické dráze na stejné univerzitě také nemusí být optimální,“ je přesvědčen Banáš. 

(Autorka je redaktorkou Hospodářských novin)