Téma: Mecenáši. Podpora vědy je vratná investice i vzkaz společnosti

Kdo se vám jako první vybaví, když se řekne mecenáš české vědy? Josef Hlávka, Nadační fond Neuron, manželé Dvořákovi, místní podnikatel nebo třeba váš bývalý učitel na gymnáziu? Podpora vědy má řadu podob, v zahraničí je například běžné, že se mecenášství nevěnují jen ti nejbohatší, ale i střední třída. Častější je i podpora celých vědních oborů, nejen jednotlivců.

Mecenáše většina lidí v Česku vnímá jako bohatého člověka, který nehledí jen na svůj prospěch, ale přemýšlí, jak pomoci celému národu či lidstvu. 

„Mecenáši přitom vůbec nemusí být superboháči,“‎ říká Zdeněk Strakoš, který byl několik let garantem oboru matematika v Nadačním fondu Neuron a také působil v hodnoticích panelech Evropské výzkumné rady (ERC). V současnosti pro mladé vědce spolupořádá workshopy a dlouhodobě usiluje o větší úspěšnost českých žadatelů v soutěži o prestižní ERC granty. „Ve Spojených státech je například docela běžné, že lidé z vyšší střední třídy vydělané peníze – i desítky procent svého majetku – vrací společnosti. Vnímají, že jim společnost dala možnost vyrůst a cítí povinnost to vrátit. O nich se moc nemluví.“‎

Podle Strakoše jsou mecenáši ti, kteří vědu podporují jen proto, že to považují za správné, nemají žádný další motiv. Mecenášství přitom nemusí být jen finanční: „I jakákoli dlouhodobá práce pro druhé nebo nezištná pomoc, kdy je jedinou motivací jedince, že to považuje za správné, je obrovské mecenášství,“‎ míní matematik. „Naopak ti, pro které je motivací vnitřní smíření nebo si chtějí dělat osobní promo, to pak nejsou mecenáši v pravém slova smyslu, i když podporují dobrou věc. Skutečnými mecenáši nejsou ani ti, kteří vydělali obrovské peníze tím, že maximalizovali svůj profit za cenu mnoha negativních souvislostí,“‎ doplňuje.

Podpora vlastní univerzity i celé kariéry profesora

I podle fyzikálního chemika a bývalého předsedy Vědecké rady Nadačního fondu Neuron Pavla Hobzy je mecenášství na Západě mnohem více rozšířené. „Prakticky na každé americké univerzitě najdete profesorské pozice spojené s určitým jménem. Jde o lokálního mecenáše, který věnuje univerzitě velkou sumu, ze které se financují platy vybraných vědců. Ale ne jednorázově, ale po celou jejich kariéru.“‎

Častější jsou jednorázové dary nebo dědictví. „V zahraničí je zcela běžné, že bývalí absolventi významně sponzorují svoji alma mater – nakupují třeba drahé přístroje nebo staví či opravují budovy. To do Česka zatím moc nedorazilo,“‎ doplňuje Zdeněk Strakoš.

 „V Česku ještě stále doháníme svět, kde má mecenášství ve vědě hodně dlouhou tradici,“‎ shrnuje profesor Hobza. Podle něho se nicméně věda stala velmi drahou záležitostí a není prakticky možné, aby ji financoval jedinec, byť velmi bohatý. „To, co mecenáši dělají, je ta pověstná třešinka na dortu, podporují jednotlivce. Někdo mladé nadějné vědce, jiný studenty na zahraničních univerzitách, další podporuje nejlepší vědce v matematice a jiný zase v chemii. Na Západě se vědci touto dlouhodobou podporou dostanou k nadstandardním příjmům. U nás se většinou jedná o jednorázové přilepšení, ale i to je skvělé a lze si jen přát, aby takových bylo více.“‎ 

A kromě finančního benefitu je podle něj stejně významné i samotné ocenění, které svědčí o tom, že laureát či laureátka něčeho významného dosáhli, a tato ocenění v profesní dráze vědce často hrají významnou roli. 

Zběsilé tempo jednoho z největších českých mecenášů

„Jednoznačně Josef Hlávka,“ odpoví bez zaváhání profesor Hobza na otázku, kdo byl nejvýznamnějším českým mecenášem. „Jeho podpora byla obrovská, naprosto nesrovnatelná s mecenášstvím dnešní doby, on nepodporoval, ale plně financoval řadu vědců v 19. století a česká věda mu musí být hodně vděčná.“‎

Architekt a stavitel Josef Hlávka se narodil před 190 lety, v únoru roku 1831. Absolvent pražské polytechniky a vídeňské Akademie výtvarných umění se rychle vypracoval v renomovaného stavitele. Jen v letech 1860 až 1869 firma talentovaného třicátníka postavila neuvěřitelných 142 staveb. Zaměstnával tým špičkových architektů a stavitelů, často měli vyprojektováno a rozestavěno až padesát objektů najednou a na každou stavbu Hlávka osobně dohlížel. 

Zběsilé tempo si ale vybralo daň: v roce 1869 Hlávka zkolaboval, v pouhých osmatřiceti letech ochrnul na obě nohy a začal ztrácet i zrak. Uchýlil se proto do ústraní zámku v Lužanech nedaleko rodných Přeštic, který původně koupil pro svou ovdovělou matku.

Trvalo deset let a mnoho lázeňských procedur, než se zotavil a mohl opět chodit. Po návratu do Prahy se sice znovu zapojil do stavebních prací, ale především začal působit jako politik a mecenáš. V roce 1882 se tak stal hlavním zakladatelem, mecenášem a prvním prezidentem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění – předchůdkyně dnešní Akademie věd. 

Zasloužil se i o vybudování současné budovy Národního muzea na Václavském náměstí. Působil v muzejním výboru a jako člen soutěžní poroty se podílel na výběru návrhu Josefa Schulze na podobu muzejní budovy. Hlávka muzeu daroval i mnoho sbírkových předmětů – archiválií, rukopisů, knih, uměleckých děl a historických artefaktů. 

Své mecenášství završil 25. ledna 1904 poslední vůlí, kde své veškeré jmění odkázal u té příležitosti založené nadaci Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových (Marie se jmenovala jeho první žena, čtyři roky po její smrti se oženil se svou druhou ženou Zdenkou), která měla sloužit vzdělanosti českého národa. Ve stejném roce zřídil studentské koleje, kde nadaným studentům nabízel zdarma ubytování. V roce 1906 na podporu českého průmyslu a obchodu založil Národohospodářský ústav. Josef Hlávka zemřel dva roky poté ve věku 77 let. 

Hlávkova nadace Nadání funguje dodnes, a je tak nejstarší českou nadací s nepřetržitou kontinuitou. I když v minulosti musela čelit několika nelehkým obdobím. Hned první světová válka výrazně znehodnotila její majetek. V roce 1953 ji jako jedinou nadaci komunistická vláda nezrušila a mohla formálně pokračovat, ale přišla o velkou část majetku. Pokusům o zrušení čelila ještě několikrát, naposledy v roce 1987, kdy jí poskytlo záštitu České vysoké učení technické. Po roce 1989 došlo k navrácení majetku a k opětovnému obnovení odkazu Josefa Hlávky. Za posledních 30 let Nadání rozdalo vynikajícím studentům a mladým vědeckým pracovníkům a umělcům nadační příspěvky v celkové výši více než 55 milionů korun.

Nicméně Hlávka nebyl jediný mecenáš té doby. Přelom 19. a 20. století byl zlatou érou českého mecenášství. Řada podnikatelů tehdy zbohatla a ještě z nich nevyprchal obrozenecký pocit, že národu je třeba pomoci. Jako další příklad lze jmenovat třeba Vojtěcha Náprstka, českého vlastence, který v roce 1874 založil dnešní Náprstkovo muzeum. Původně vzniklo jako České průmyslové muzeum, po jeho smrti se stalo muzeem národopisným a po 2. světové válce vzniklo současné zaměření na mimoevropské kultury. Podobných mecenášů bychom v české historii i současnosti nalezli mnoho. 

Nadační Fond Neuron: nejen slavnostní večery 

Na Josefa Hlávku navazuje Nadační fond Neuron, který sdružuje české mecenáše, partnery a podporovatele vědy.

Za jeho vznikem stojí matematik a podnikatel Karel Janeček. NF Neuron vznikl před deseti lety původně jako Nadačního fond Karla Janečka na podporu vědy a výzkumu, v roce 2013 se pak přejmenoval na Nadační fond Neuron na podporu vědy. 

Prioritami NF Neuron jsou vědecké Ceny Neuron spojené s finančním ohodnocením, popularizace vědy a propojení světa vědy a byznysu. 

„Jde o naprosto ojedinělou akci, která nemá v naší části Evropy obdobu,“‎ říká profesor Hobza, bývalý dlouholetý předseda Vědecké rady NF Neuron. „O udělení cen rozhoduje výlučně vědecká rada, mecenáši do výběrového řízení nezasahují. Dále NF Neuron přijímá dary pouze od dárců, kteří získali finanční prostředky legálním a transparentním způsobem. Během mého působení ve funkci předsedy vědecké rady jsme několik problematických donátorů odmítli.“ 

Profesor Strakoš zdůrazňuje důležitou zprávu, jakou fond vysílá ke společnosti: „Nadační fond Neuron kultivuje prostředí, mecenáši jsou pro ostatní vzorem a svou činností komunikují k veřejnosti důležitou výzvu: Přidejte se k nám – dávejte také.“‎

Zároveň ale upozorňuje, že mecenášství není především o slavnostních večerech, které jsou nejvíce vidět: „Ocenění a slavnostní předávání je potřebné, ale pravý smysl mecenášství je jinde. Důležití nejsou ani samotní mecenáši, ale to, co z jejich mecenášství vyroste,“‎ zdůrazňuje Strakoš.

Podle matematika je důležité o talenty pečovat: „Talenty lidí, to je naše největší bohatství. Jako národ s nimi zoufale plýtváme.“‎

Manželé Dvořákovi 

„Z nedávné doby mi velice imponuje příběh Nadace Experientia a manželů Dvořákových; neznám je osobně, ale přijde mi to úžasné,“‎ přidává Zdeněk Strakoš.

Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi založili Nadaci Experientia v roce 2013, a jak říkají: „Vracíme peníze, odkud přišly – do vědy.“‎ Hana Dvořáková totiž spolupracovala s Antonínem Holým na vývoji antivirových látek a je spoludržitelkou několika patentů. „Začalo to nenápadně. Nejdříve chodily jen malé částky za licence látek proti herpes virům. Až později začaly přicházet vyšší částky za licenční poplatky za antivirotika pro léčbu AIDS,“‎ vzpomíná Dvořáková a popisuje, že dlouho hledali, jak peníze nejlépe využít.

Jejich první filantropický počin přišel v roce 2006, kdy Česko zasáhly ničivé povodně. „Když jsem v televizi viděla reportáž, jak Člověk v tísni pomáhá těžce zasaženým lidem v severních Čechách, chtěla jsem pomoci. Bylo to náhlé hnutí mysli, našla jsem si na webových stránkách jejich číslo účtu a poslala jsem tam milion korun,“‎ popisuje začátek spolupráce s neziskovou organizací Dvořáková.

Nápad na vznik Nadace Experientia a systematickou podporu mladých vědců vznikl v roce 2012 během dovolené: „Byli jsme s kamarády, bývalými kolegy z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, v Miláně, podívat se na památky a užít si dobrého italského jídla a vína. Měli jsme tehdy spoustu času na nejrůznější rozhovory a mluvili jsme mimo jiné o ne příliš optimistické situaci v české vědě. V této souvislosti došlo na to, že je škoda, že profesor Holý, tehdejší příjemce největší části licenčních poplatků, tyto peníze nevyužije k podpoře našich mladých vědců. Během letu z Milána mě napadlo, že to vlastně můžeme udělat my. Jakmile jsme přiletěli do Prahy, řekla jsem to Dalimilovi a on povídá: ‚Mě to taky napadlo.‘ Ale takhle my to máme se vším,“ vzpomíná s úsměvem Hana Dvořáková. 

Pro vznik Nadace Experientia bylo také důležité inspirativní setkání s kanadským odborníkem na filantropii Tonym Meyersem. „Ten nám ze svých zkušeností potvrdil, že hledání toho pravého filantropického projektu je zpravidla dlouhodobý proces a vyžaduje mnoho úsilí. Také nás seznámil s Jiřím Bártou, ředitelem Nadace Via, se kterým od té doby spolupracujeme a tříbíme si svoje filantropické názory,“‎ dodávají Dvořákovi. 

Nadace Experientia podporuje mladé vědce a vědkyně z oboru organické, bioorganické a medicinální chemie. Za osm let fungování podpořili již patnáct stipendistů a stipendistek, kterým umožnili strávit rok v zahraničí. Financovali také dva tříleté start-up granty pro založení vlastní výzkumné skupiny v Česku.

A v lednu loňského roku oznámili, že během dalších dvaceti let české vědě věnují 200 milionů korun a plánují podpořit až čtyřicet mladých vědců a vědkyň ročním stipendiem pro zahraniční pobyt a vznik až dvaceti nových výzkumných skupin. „Věříme, že tato cílená a dlouhodobá podpora významně ovlivní českou chemii a posune ji směrem k celosvětové špičce, třeba až k další Nobelově ceně,“ řekla při této příležitosti Hana Dvořáková.

A Dvořákovi dodávají, že jim v mnohém bylo inspirací Hlávkovo Nadání: „Poradili nám třeba to, že aplikační přihláška má být co nejjednodušší, aby umožňovala velkou volnost. Žadatel pak toho o sobě prozradí mnohem více, než kdyby jen vyplňoval nějaké kolonky,“‎ uvádí konkrétní příklad Hana Dvořáková.

„Manželé Dvořákovi jsou neuvěřitelným příkladem altruismu. Díky Nadaci Experientia, kterou založili, cestují mladí vědci po dokončení Ph.D. do zahraničí na špičkové univerzity, kde získávají důležité zkušenosti, a to na všech úrovních, jak na té profesionální, tak i na sociální úrovni. To jsou podle mého jedny z nejdůležitějších okamžiků formování mladého vědce,“‎ popisuje organický chemik Ondřej Baszczyňski, vedoucí výzkumné skupiny na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, jejíž vznik byl podpořen prvním start-up grantem Nadace Experientia.

„Já bych bez jejich podpory vlastní výzkumnou skupinu nejspíše vůbec neměl. Velmi si vážím svěřené důvěry a věřím, že díky ní dosáhneme úspěchu v našem výzkumu. Tím, že manžele Dvořákovy znám osobně, cítím mnohem větší zodpovědnost a motivaci,“‎ dodává Baszczyňski. 

Mecenášství jako vratná investice

„Mecenáši jsou skvělým příkladem pro společnost jako takovou. Ukazují jasně ostatním, že dnešní doba není jen o získávání moci, konzumu a hromadění hmotného bohatství, ale lze jí dát i mnoho pozitivních rozměrů. Jako je třeba altruistická činnost za účelem poznání a vzdělávání,“‎ shrnuje Baszczyňski. 

„Aspektů, proč jsou mecenáši potřeba, je hned celá řada,“‎ míní fyzik Pavel Jelínek, loňský laureát Ceny Rudolfa Lukeše (kterou nově podporuje i Nadace Experientia) a současně garant oboru fyzika NF Neuron.

„Jedním z obecných přínosů mecenášství pro naši společnost je, nazvěme to, vratná investice. Demokratická společnost je založena na principu určité společenské solidarity všech zúčastněných, která není vynucena žádným zákonem či nařízením. Jedním z důležitých faktorů tohoto sociálního konsensu je reinvestice soukromého kapitálu do samotné společnosti, která pro tvorbu tohoto kapitálu poskytla prostředí. Navíc mecenášství umožňuje cílené rozdělování peněz lidem, kteří je potřebují nebo si je zaslouží, lidmi, kteří znají hodnotu rozdělovaných peněz, a tudíž velmi uvážlivě volí, komu je svěřit.“ 

Možná nejdůležitějším faktorem specifickým pro českou společnost je podle Jelínka síla pozitivního příkladu. „Po revoluci byli podnikatelé často vnímáni jako parazité naší společnosti, ať již díky komunistické propagandě, či důsledkem privatizačních zbohatlíků, kteří, dovolím si tvrdit, tvořili jen mediální vrchol ledovce, který byl ve většině tvořen velmi slušnými a pracovitými lidmi. Tudíž, altruistická činnost je jedním ze způsobů, jak zbořit tento mýtus, který dusí naši společnost,“‎ vyjmenovává fyzik, který mecenášství zná z obou stran. 

Jaderná fyzička a bývalá předsedkyně Grantové agentury ČR Alice Valkárová je moc ráda, že se mecenáši v posledních letech zase zrodili, protože přispívají významným způsobem k diverzitě financování vědy v zemi. „Domnívám se, že na rozdíl od státních agentur, které se zodpovídají daňovým poplatníkům, a musí tedy dodržováním složitých administrativních postupů a pravidel dokazovat, že jsou prostředky vynakládány v souladu s původním záměrem a zákony, mecenáši si mohou do jisté míry sami vybrat, na jaký výzkum své finance poskytnou. Toto je zároveň i výhodou pro oceněné, kteří pak mají mnohem větší volnost, na co budou udělené prostředky vynakládat, než kdyby jim je poskytla libovolná státní agentura,“‎ dodává bývalá předsedkyně Grantové agentury ČR.

Chybí podpora celých vědních oborů

„Čeští mecenáši jsou skutečně osobnosti, které mají velmi dobré představy, jak pomoci české vědě. Nicméně je pravda, že v současné době je mecenášská aktivita cílená zejména na osobní granty či ceny,“‎ upozorňuje Pavel Jelínek. „Co tady v současné době chybí, je podpora aktivit, které nebudou cílit na jedince, ale budou se snažit podporovat a stimulovat celou komunitu.“‎

Jako příklad uvádí německou nadaci Wilhelm und Else Heraeus Stiftung, která si klade za cíl podporu celého oboru fyziky, mimo jiné formou organizování velmi prestižních mezinárodních workshopů. Tato činnost je financována ze zprávy dědictví rodiny Heraeus.

„Bylo by skvělé, pokud by se podařilo ustanovit nadační aktivity, které by dovolovaly organizování například vědeckých workshopů, které by umožňovaly hledání spolupráce napříč vědeckými obory,“‎ dodává Jelínek.

O podporu celých oborů začínají usilovat i české nadace; systematická podpora chemie je jedním z dlouhodobých cílů Nadace Experientia. O dlouhodobou podporu projektů napříč obory s širším společenským dopadem se snaží například Nadace RSJ, ale takto široké zaměření je stále spíše výjimkou. 

„Právě v dnešní době je zřejmé, jak je věda důležitá pro řešení současných i budoucích problémů lidstva. Vědci si zaslouží uznání a věda musí dosáhnout vyšší prestiže ve společnosti, aby byla atraktivní i pro mladou generaci. Mecenášství je jedna z cest, jak toho dosáhnout,“‎ shrnuje profesor Hobza.