Jaký je právní rámec boje proti plagiátorství, proč problém začíná už tolerováním opisování na základních školách, jak nahlíží autorský zákon na spolupráci při vedení studentovy práce či jak se ještě lze inspirovat Západem, rozebírají v dvojrozhovoru proděkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity Pavel Koukal a jeho kolega z Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity Matěj Myška.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Koukal i Myška se shodují v tom, že plagiátorství není z právního ani ze společenského hlediska nový fenomén. V současnosti však jeho rozmachu nahrává mimo jiné rozvoj technologií, které usnadňují vyhledávání zdrojů informací v podstatě z celého světa a jejich kopírování.
„Boj proti plagiátorství považuji za důležitý a je dobře, že to začaly vysoké školy víc řešit. Jinak se budeme i na univerzitách pohybovat v prostředí podobném českému fotbalu nebo dopingu v některých zemích, kde je podvádění norma. To ale nikdo nechce,“ zdůrazňuje Pavel Koukal.
Domnívá se, že konkrétně v České republice vytváří podhoubí pro plagiátorství také silně zakořeněná tolerance k opisování.
„Podle většiny lidí je to normální. Na základní i střední škole to tolerují a vytvářejí tak mladým lidem vzorce chování, které si s sebou přinášejí i do vysokoškolského studia. Tam jim navíc často nikdo pořádně nevysvětlí, co se po nich při psaní různých prací vyžaduje a proč a jaká pravidla mají dodržovat,“ domnívá se Koukal.
Toleranci opisování má podle něj ještě zažitou i většina akademiků. Ani oni pak často nevědí, co přesně plagiátorství je, a netuší tedy, jak mu předcházet a jak pracovat se studenty tak, aby dodržovali zásady při tvorbě akademických prací.
Problematika plagiátorství ale není podle jeho kolegy Matěje Myšky nijak jednoduchá. „Akademické psaní a vědecké práce jsou o kreativitě, o níž se říká, že je to vlastně spojování už známých věcí a nahlížení na ně z nového úhlu pohledu. A právě nesprávné využívání cizích zdrojů k vlastní práci je ten největší problém u plagiátorství a je to také nejpalčivější otázka ve vzdělávání studentů i akademiků.“
Vzpomíná například na studentské plnění, které bylo v zásadě souborem citací z různých zdrojů. „Byly za sebe poskládány velmi kreativně a inovátorsky, ale tvůrci bohužel ani nepřišlo divné, že zdroje citací adekvátně a správně neuváděl.“
Chybí definice
Podle Koukala stojí za podobným chováním mimo jiné to, že akademická obec si dosud nedala žádnou velkou práci s tím, aby jasně stanovila, co plagiátorství je, co konkrétně se v tomto směru vyžaduje od studentů a akademiků a jaký postih jim hrozí za nedodržování pravidel.
Z čistě právního hlediska spadá plagiátorství pod autorské právo, které slouží k ochraně literárních, uměleckých a vědeckých děl. Obecně je však možné cizí dílo využít, ovšem pouze se souhlasem jeho autora. Pro akademickou sféru to ale neplatí stoprocentně.
„Existují totiž výjimky, kdy souhlas autora potřeba není. Jedním z případů je takzvaná citační licence. I takové využití cizího díla ale má daná pravidla. Citaci lze využít jen pro určitý účel a v přiměřeném rozsahu a je třeba uvést autora a pramen,“ zdůrazňuje Koukal.
Právě citační licence se využívá ve vědecké práci a studenti a akademici by tedy měli v rámci pravidel akademické citační etiky vědět, jak ji správně používat.
Úskalím může být především odůvodněná míra citování. Ani autorské právo totiž nekvantifikuje, co je ještě přiměřené využití cizího zdroje, a co už ne. Podle Myšky však některé etické řády vysokých škol minimálně naznačují, co se za vhodnou míru citování považuje a kdy se případně práce bude posuzovat jako potenciální plagiát.
Plagiátorství v akademické sféře může nahrávat i fakt, že na rozdíl od komerční sféry tady není přímé spojení mezi využitím cizího díla a vznikem nějaké konkrétní škody, například ušlého zisku.
A komu tím ublížím…
Koukal ale připomíná, že lidé nemají jen zájmy majetkové, ale také osobnostní. Autor tak má právo na to, aby bylo jeho jméno spojováno s jeho dílem, a současně i na to, aby to dílo nebylo užíváno nevhodným způsobem, který by snižoval jeho hodnotu, nebo třeba v nějakém problematickém kontextu.
U vědeckých článků pak může vzniknout i zájem majetkový, protože se u nich sleduje citační index. A čím vyšší tento index je, tím lépe může být daný vědec hodnocený třeba u grantových žádostí, a má tedy lepší šance získat finance na svou další práci.
„Hlavní smysl toho, že se v pravidlech akademického psaní vyžaduje správné citování, je, že tím přiznáváme konkrétnímu člověku autorství daných myšlenek a jejich využitím v naší práci mu vzdáváme hold za to, že něco takového vytvořil. Prosté zkopírování cizího textu ve vlastní práci je vlastně jakýmsi opovrhováním výsledky práce ostatních autorů,“ zdůrazňuje Koukal s tím, že je to vlastně otázka cti.
Jeho kolega Myška pak dodává, že plagiátorství ovlivňují dva systémy, jednak autorské právo a jednak problematika akademické etiky a s ní spojených pravidel akademického psaní. I když se v zásadě překrývají, v některých oblastech mohou mít odlišný obsah.
„Jde o to vždy vyhodnotit, zda jde o prosté nepřiznané kopírování cizího textu, nebo využití cizích myšlenek. To první řeší autorské právo, pravidla akademického psaní pak mají chránit původnost myšlenky. Kdybych to měl ilustrovat na nějakém příkladu, tak když někdo poskládá svůj originální text z parafrází myšlenek z děl jiných autorů a vytvoří tak vlastně dílo nové, aniž by uvedl autory takto využitých myšlenek, tak z hlediska autorského zákona to postižitelné pravděpodobně nebude, zásady akademického psaní to ale zcela určitě poruší.“
Důležitá je prevence
Oba pozitivně hodnotí využívání různých antiplagiátorských systémů. Koukal by ale ocenil možnost je využívat už při samotném psaní prací, a ne až při jejich kontrole vyučujícím či hodnotitelem. „Na angloamerických univerzitách mají systémy, které studenty upozorňují na nesprávné využití cizího textu už během psaní, což pomáhá k tomu, aby se ho nedopouštěli. U nás tak v podstatě chybí prevence,“ říká Koukal.
Obzvlášť náročné je to třeba u seminárních prací u oborů, jakým je právě třeba právo, kde studuje v ročníku několik stovek lidí a i pro vyučující je náročné všechny práce důkladně kontrolovat. „Já se snažím automatizovanými systémy projít všechny práce, a pokud je shoda s jiným textem, třeba i od stejného studenta, osmdesát procent, zadám mu náhradní úkol. Pokud se to opakuje, tak se rozhoduji, zda mu udělím zápočet, a v závažných případech to může vést až k disciplinárnímu řízení,“ popisuje svou snahu o prevenci Koukal.
Pozor na spoluautorství
Upozorňuje také na další úskalí autorského zákona, které se dotýká akademického psaní. Naráží na fenomén, kdy se učitelé občas považují za spoluautory závěrečných prací, které se studentem konzultovali. Ve většině případů to tak ale rozhodně není.
„Autorský zákon v tomto případě dává jasná vodítka k tomu, koho lze za spoluautora označit. Rozhodně jím není ten, kdo k vytvoření díla přispěl jen radou či podnětem nebo technickou asistencí. Problematické to může být v přírodovědných oborech, kde jsou občas u odborných článků i desítky spoluautorů a je otázkou, zda třeba jen neposkytli data či organizační pomoc,“ říká Koukal a upřesňuje, že spoluautor se musí na vzniku výsledného díla aktivně podílet, nestačí jen dát k němu podnět.
Myška dodává, že pro vytvoření spoluautorského díla je třeba, aby člověk uvedený jako spoluautor měl k výsledné podobě díla tvůrčí přínos, tedy podílel se na psaní nebo na kritické tvůrčí revizi, a schvaloval poslední verzi textu a tím převzal odpovědnost za integritu díla.
Jdeme na Západ
Stále větší důraz na dodržování pravidel akademického psaní a vyhledávání a případně i postihy za plagiátorství vnímají oba právníci pozitivně. Podle Koukala je důvodem většího „dohledu“ fakt, že české prostředí se cíleně orientuje na standardy běžné na západoevropských a amerických univerzitách.
„Dochází tu ale ke kolizi v tom, jak vnímají tuto problematiku akademici, kteří svou kariéru začínali za normalizace a na začátku 90. let, a jak se k ní staví ti, kteří měli možnost seznámit se osobně s fungováním západních institucí.“
Myška upozorňuje, že rozdíly jsou zatím i v dopadech na ty, kteří se proti akademické etice prohřeší. Zatímco u nás nejsou prozatím důsledky moc závažné, na Západě podle něj usvědčení plagiátoři často pocítí významné dopady – nálepka usvědčeného plagiátora může vést k tomu, že ostatní vědci nejsou ochotní s daným člověkem spolupracovat a i jeho šance na získání grantů se sníží.
Nepřímé dopady pak může mít plagiátorství i mimo akademickou sféru. Příkladem z Česka je třeba bývalá ministryně spravedlnosti Taťána Malá, která kvůli tomu po pár dnech na ministerský post rezignovala. Mnohem víc podobných případů se pak odehrálo například v Německu, kde nedodržování pravidel akademického psaní stálo významné funkce, a dokonce i tituly, několik politiků.
Nejen v České republice, ale i v jiných zemích však nemá odhalené plagiátorství stejné dopady a podle Koukala se ani jednotný postup institucí očekávat nedá. „Pohybujeme se tu v rámci akademické samosprávy a je věcí každé veřejné vysoké školy, jak se s plagiátorstvím a plagiátory popasuje. Do toho nikdo univerzitám mluvit nemůže. Podle mě je v pořádku, že mezi školami existují rozdíly, protože i přístup k této problematice jim dává nějaký společenský kredit.“