Pohled do budoucna: Průzkum THE mezi čelnými představiteli univerzit

Jak se čelní představitelé univerzit – tedy podle země rektoři, prezidenti či vicekancléři – dívají na trendy, hrozby a priority, které budou utvářet budoucnost jejich institucí? Téměř 200 vedoucích představitelů světově uznávaných univerzit se s námi v článku Johna Rosse podělilo o svůj názor na to, jak bude terciární vzdělávání vypadat v roce 2030.

Přeloženo na základě dohody o exkluzivním partnerství s magazínem Times Higher Education. Text v originále najdete zde./ Republishing based on partnership between Times Higher Education and Universitas magazine.

Nejlepší světové univerzity očekávají, že budou během příštích dvanácti let dál prosperovat, předpokládají ale významné změny ve studijních plánech, systémech financování, složení studentů i pracovní síle.

To jsou některé ze závěrů, ke kterým lze dojít na základě prvního velkého průzkumu magazínu Times Higher Education provedeného mezi čelnými představiteli univerzit z našeho žebříčku World University Rankings.

Před setkáním World Academic Summit na National University of Singapore, které se konalo 25.–27. září, jsme vedoucím představitelům univerzit položili řadu otázek na téma „univerzity v roce 2030“. Výsledkem je téměř 200 individuálních postřehů od rektorů ze 45 zemí a šesti kontinentů ohledně trendů, hrozeb a priorit, které budou v krátkodobém a střednědobém výhledu utvářet vysokoškolské vzdělávání.

Z průzkumu se mimo jiné dozvíte následující:
• Univerzity předpokládají těsnější spolupráci se soukromým komerčním sektorem, zvýšení svého ekonomického přínosu pro domovskou zemi a navýšení podílu studentů v technických a přírodovědných oborech i podílu aplikovaného výzkumu.
• Žádný z vedoucích představitelů neočekává, že by jeho instituce do roku 2030 ukončila činnost, a to navzdory hrozícím problémům v oblasti příjmů, zejména státní podpory výuky.
• Očekává se zvýšení podílu zaměstnanců na krátkodobé a příležitostné úvazky, a to zejména v Severní Americe a v Austrálii – ale ne v Británii.
• Pravděpodobně dojde ke zvýšení podílu starších studentů a v Severní Americe a Austrálii se současně očekává zkrácení délky studia.

Priority, priority: jak vidí vedoucí představitelé univerzit svoji roli

Celá otázka toho, jak by si měla vysokoškolská instituce naplánovat cestu k roku 2030, se točí kolem smyslu a poslání univerzity. Odpověď vedoucích představitelů univerzit je jednoznačná. Na otázku, jaký je jejich nejdůležitější úkol, zvolil největší podíl možnost „vychovávat vynikající studenty“ a na druhém místě skončila možnost „podporovat úspěšný výzkum“.

Vychovávat vynikající studenty samozřejmě není totéž, jako mít maximálně spokojené studenty, a někteří rektoři se důrazně ohrazují vůči myšlence, že by mezi jejich úkoly mělo patřit i to, aby byli studenti – neřkuli akademici či politici – „spokojení“.

„Náš přínos občanům a komunitám je nesmírně důležitý,“ říká Jang Chaj Wen, viceprezident na Southern Medical University v Kantonu. „V Číně znamená pro studenty přijetí na univerzitu úlevu. Pokud se bude univerzita příliš soustředit na to, aby byli studenti spokojení, nebudou tvrdě pracovat a dobře se učit.“

Ne vždy se ale předpokládá, že bude snadné výuku financovat. Zatímco Čína do svých univerzit investuje velké částky, o mnoha dalších místech na zeměkouli se totéž říct nedá.

Faktor důvěry: poroste důvěra v univerzity?

Téměř polovina respondentů očekává, že univerzitní výuka bude do roku 2030 představovat menší podíl celkového veřejného rozpočtu, zatímco opak předpokládá pouze jedna třetina. Financování výuky se považuje za nejohroženější ze všech zdrojů příjmu v Evropě, Oceánii (všichni respondenti z této oblasti pracují na australských institucích), Africe i v Latinské Americe (tato čísla je potřeba brát s určitou rezervou vzhledem k počtu respondentů z těchto kontinentů – sedm respondentů z Afriky a osm z Latinské Ameriky).

V Severní Americe, některých oblastech Asie a v Británii se za vysoce ohroženou formu příjmů považuje také školné. Pouhá jedna desetina všech respondentů pak označila státní financování výuky jako ten zdroj příjmů, který v příštích letech s nejvyšší pravděpodobností poroste.

Jak podotýká prezident jedné z univerzit v USA: „Je tu neustálý tlak na snižování veřejných výdajů ve všech možných oblastech, zejména na úrovni rozpočtů jednotlivých států USA. Kromě toho se veřejnost stále více domnívá, že vysokoškolské vzdělání nepředstavuje z finančního hlediska dobrou investici, přestože objektivní důkazy hovoří o opaku.“

Tim Sands, prezident univerzity Virginia Tech, uvádí, že státní podpora vysokoškolského vzdělávání se za poslední dvě desetiletí v přepočtu na studenta a reálnou hodnotu dolaru snížila na polovinu, zatímco náklady na zajištění výuky se nezměnily, a „momentálně nic nenaznačuje tomu, že by se na tomto trendu mělo něco změnit“.

Pokud univerzitní výuku nezaplatí stát, musí ji hradit jednotlivci, a veřejné univerzity v USA se dívají na školné jako na zdroj příjmů s nejvyšší pravděpodobností růstu. Podle Sandse ale zvyšování poplatků uvádí univerzity do značných rozpaků.

„Potíž je v tom, jakou univerzitou chcete být?“ říká. „Je tu celá řada potenciálních studentů z rodin s vysokými příjmy, kteří by se moc rádi dostali na Virginia Tech. Problém je v tom, že jsme veřejnou institucí, která vznikla díky podpoře státu, a chceme proto sloužit co nejširšímu spektru veřejnosti. Pro studenty z rodin s nižšími a středními příjmy je čistá cena našeho školného jen stěží dosažitelná. Snažíme se získat více studentů z [těchto] příjmových kategorií, a pokud toho máme docílit, musíme jim dát slevu ze školného.“

Sands říká, že Virginia Tech má relativně štěstí, protože je po ní vysoká poptávka, a musí proto ze svých cen slevovat jen pro studenty ze znevýhodněného prostředí. Některé instituce musí nabízet slevy, aby studenty vůbec získaly: „Stovky soukromých neziskových institucí dnes nabízí slevy překračující 45 procent a podobně, [ale] pokud nemají značný vlastní fond z darů univerzitě, pak mají problém najít studenty, kteří si mohou školné dovolit, i po této výrazné slevě.“

Kdo a kde: naši respondenti

Pochmurná atmosféra se okolo financování výuky rozprostírá i ve zbytku anglosaského světa. Podle Briana Schmidta, vicekancléře Australské národní univerzity (ANU), je „naléhavě potřeba“ věnovat na vysokoškolskou výuku větší procento australského veřejného rozpočtu. Jak ale dodává, „nezdá se příliš pravděpodobné, že by k tomu byla politická vůle“, i když „v dnešní době, kdy politika pro daný den trumfuje dlouhodobější strategii, je těžké odhadnout, co vláda udělá“.

Tento neradostný pohled na motivaci politiků sdílejí i jiní australští vicekancléři. „Naše vláda nemá absolutně žádnou představu o tom, jak vytvořit dynamickou a inovativní společnost, která by zvýšila prosperitu země,“ stěžuje si jeden z nich. „Na vysoké školství se dívají jako na náklad a příležitost k politickému fotbalu.“

Další z nich nevidí „žádnou politickou vůli k tomu, aby se financování v přepočtu na studenta navýšilo – a i kdyby k navýšení došlo, nebude zřejmě příliš vysoké“.

Pesimističtí jsou ohledně vyhlídek na navýšení objemu financí na výuku i čelní představitelé britských univerzit a jako důvod pro svůj pesimismus uvádí trendy poslední doby, rozpočtové priority a nepříznivé politické klima.

Na penězích záleží: předpokládané toky příjmů na univerzity

V jiných částech světa se názor na budoucnost financování výuky různí. Lino Guzzella, prezident univerzity ETH Zürich, není příliš optimistický: „Byl bych za to rád, ale vývoj [ve Švýcarsku] se ubírá spíše směrem k nižší podpoře akademie a vysokoškolského vzdělávání.“ V sousedním Německu ale pět ze šesti respondentů očekává, že na univerzitní výuku půjde vyšší podíl HDP země.

Ještě větší očekávání pak mají vedoucí představitelé čínských institucí, kde všech sedm respondentů očekává navýšení financí určených na vysokoškolskou výuku. Podle některých je to vzhledem ke stále rychlejšímu ekonomickému vývoji a rostoucím cenám nevyhnutelné.

Viceprezident Jang ze Southern Medical University například říká, že nároky „běžných“ lidí na zdravotní služby spolu s politikou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga „Zdravá Čína 2030“ znamenají, že vláda bude muset „vynaložit větší podíl HDP na vzdělávání zdravotníků“.

V jiné části asijského kontinentu pak Hassan Amir Shah, vicekancléř Government College University v pákistánském Láhauru, souhlasí s tím, že o pozornost mezi sebou soutěží řada priorit a že politická motivace se může různit, předpovídá ale, že „poptávka po znalostní ekonomice a mezinárodní integrace“ vlády donutí, aby na veřejné vzdělávání vynakládaly více peněz.

Růstový faktor: otázka velikosti a státní podpora

Pesimismus ohledně financování výuky může být částečně důvodem toho, proč řada respondentů očekává, že se do roku 2030 zkrátí délka programů prvního stupně vysokoškolského studia. Myslí si to více než 37 procent respondentů, opačného názoru je pak 40 procent. Jsou tu ale výrazné regionální rozdíly. Evropští univerzitní lídři ve většině případů se zkrácením doby studia nepočítají: „Pokud se vůbec bude měnit, pak se prodlouží, protože bude potřeba zajistit [vysokoškolské] vzdělání většímu počtu lidí s horší úrovní základního vzdělání,“ říká Peter Slee, vicekancléř Leeds Beckett University.

Čelní představitelé univerzit v USA a zejména v Austrálii nicméně zkrácení délky studia očekávají. V případě USA to souvisí se snahou udržet školné v dostupné výši.
„Pokud chceme, aby studenti program na naší univerzitě úspěšně dokončili, musíme zajistit, aby chápali požadavky na splnění programu“ a nezapisovali si kurzy, které nepotřebují a které pro ně nejsou zajímavé, říká prezident jedné z amerických veřejných univerzit. „Instituce po celé zemi se takto snaží pomoci studentům absolvovat studium s menšími dluhy.“

Čas se krátí: bude studium v budoucnu trvat kratší dobu?

Jiní čelní představitelé univerzit zase očekávají, že i kdyby si tradiční studijní programy zachovaly stávající délku, vzniknou vedle nich programy, které budou trvat kratší dobu. Klaus Capelle, bývalý rektor univerzity UFABC (Universidade Federal do ABC) v brazilském São Paulu, k tomu podotýká: „V reakci na poptávku společnosti a trhů začnou vznikat kratší studijní programy a ‚mikrocertifikáty‘ či ‚nanotituly‘. Tyto možnosti ale nenahradí tradiční akademické tituly, po kterých bude stále poptávka; budou fungovat spolu s nimi.“

Poptávka po kratších programech souvisí s takzvanou čtvrtou průmyslovou revolucí: očekává se, že řadu pozic, kde dřív pracovali absolventi vysokých škol, převezme umělá inteligence a roboti, a lidé se tedy budou muset rekvalifikovat.

To je také jeden z důvodů, proč vedoucí představitelé univerzit na všech kontinentech očekávají, že průměrný věk jejich studentů se do roku 2030 zvýší. V Austrálii to předpokládají všichni respondenti a v Severní Americe s tímto tvrzením nesouhlasí jen 10 procent respondentů. Jeden z australských respondentů to formuloval následovně: „V západním světě bude celoživotní vzdělávání hrát klíčovou roli.“

V některých zemích ale mají univerzity k tomu, aby svou pozornost obracely na starší studenty, také finanční motivaci. V USA se například „zmenšuje populace studentů v tradičním věku pro studium a stále větší podíl v ní [tvoří] ekonomicky znevýhodněné skupiny, které budou pro vysokoškolské studium potřebovat značnou finanční pomoc,“ říká vedoucí představitel jedné z amerických veřejných univerzit. V některých rozvojových zemích, kde velkou část obyvatel tvoří mládež, je zase pravděpodobné, že se univerzity budou nadále soustředit na osmnáctileté studenty. „Vzhledem k demografickému složení Pákistánu a aktuální míře populačního růstu není pravděpodobné, že by se podíl starších studentů zvyšoval,“ říká Hassan Amir Shah, vicekancléř Government College University v Láhauru.

Kombinace finančních tlaků a nadcházejících změn na trhu práce také stojí za pravděpodobným nárůstem podílu krátkodobých a příležitostných pracovních úvazků v akademickém sektoru. Tento vývoj očekává celkem 46 procent respondentů, a to zejména v Austrálii a USA; opačný názor má 31 procent respondentů.
Prezident jedné z amerických veřejných univerzit k tomu podotýká: „Volení veřejní činitelé opakovaně vyjadřují pochybnosti o systému akademické definitivy a najímání členů sboru na krátkodobé smlouvy je levnější.“

Nové tváře: jak se změní složení zaměstnanců a studentů?

Podle Lina Guzelly z ETH Zürich je „tento trend vzhledem k rostoucímu počtu lidí ve výzkumu a nižší finanční podpoře bohužel velice pravděpodobný“. Vedoucí představitel jedné ze soukromých japonských univerzit zase podotkl, že „přestože zaměstnávání akademických pracovníků na krátkodobé a příležitostné pracovní smlouvy je nežádoucí, je to pro univerzitu kvůli obchodní stabilitě nutnost“.

Čelný představitel jedné z amerických soukromých univerzit se zase domnívá, že je potřeba změnit americký systém akademické definitivy: „Uzavírání smluv na celou kariéru příslušného zaměstnance není udržitelné, protože tyto smlouvy neumožňují institucím pružně reagovat na změny společenských potřeb a požadavků. Namísto definitivních smluv by se měly uzavírat dlouhodobé smlouvy na pět nebo deset let.“

Lídr jedné z australských univerzit k tomu dodává, že vzhledem k měnícím se požadavkům studentů a komerčního sektoru „bude nutné, aby univerzity byly schopné adekvátně přizpůsobit svůj sbor. Rostoucí poptávka po programech, které představují jen část studijního plánu pro získání titulu – například jen několik předmětů nebo jen jeden předmět – potenciálně povede k většímu počtu studentů na kratší dobu, a tím spíše bude potřeba flexibilní pracovní síla.“

Prezident jedné z veřejných univerzit v USA nicméně podotýká, že „pokud začne být běžné najímat zaměstnance příležitostně nebo na krátkou dobu, bude výrazně těžší přilákat na akademické pozice kvalitní zájemce“, a univerzity tedy budou muset být „konkurenceschopnější, co se kvality pracovních pozic týče“.

Obzvlášť vyhranění se proti tomuto trendu zdají být britští vicekancléři. Pouze osm procent z nich očekává, že do roku 2030 budou zaměstnávat více akademiků na příležitostné smlouvy, zatímco 72 procent s ničím takovým nepočítá. Jeden z nich dokonce uvádí, že tento trend by „poškodil celý sektor“, k tomu ale dodává: „Je tu patrně důvod se domnívat, že bude potřeba najít možnosti, jak pracovat s akademickými pracovníky se smlouvami na dobu neurčitou flexibilnějším způsobem.“

Aplikace vědy: co v budoucnu čeká základní výzkum a obory STEMM?

Přestože pozornost se v debatě o příležitostném najímání zaměstnanců upíná na učitelské pozice, podobné smlouvy se samozřejmě uzavírají i s řadou mladších výzkumných pracovníků. Očekává se nicméně, že v této oblasti nebudou finanční tlaky tak silné.

Polovina našich respondentů se domnívá, že jejich vlády vyčlení v roce 2030 na výzkum větší procento ze svých rozpočtů, a pouze čtvrtina se domnívá, že se toto procento sníží.

Nejoptimističtější jsou v tomto ohledu zástupci evropských a asijských institucí, kdy zvýšení očekává 59 procent respondentů z Evropy a 65 procent respondentů z Asie. Tento optimismus nicméně sdílí pouze 38 procent čelných představitelů univerzit v Latinské Americe, 33 procent v Africe, 27 procent v Severní Americe a pouhopouhých osm procent v Oceánii.

Australští vicekancléři říkají, že finanční a politická situace nepřejí tomu, aby Austrálie věnovala větší podíl HDP na výzkum. Podle jednoho z vicekancléřů mají politici „mylnou představu“ o důležitosti výzkumu pro zdravou ekonomiku a i ti, kteří tomu rozumí, nepovažují výzkum za „voličsky právě nejatraktivnější rozpočtovou prioritu“.

Další z vedoucích představitelů australských univerzit sice uvádí, že vláda plánuje posílit výzkum a výzkumnou infrastrukturu, pochybuje ale, že se tyto plány – zejména v jiných oblastech, než je lékařský výzkum – skutečně realizují.

V Británii oproti tomu 60 procent univerzitních lídrů očekává, že se podíl rozpočtu vyčleněný na výzkum zvýší, a jako důvod pro svá očekávání uvádí sliby ze strany vlády a rané známky toho, že vláda tyto sliby dodrží.

Jeden z britských kancléřů má pro svou důvěru v navýšení financí na výzkum jednoduché vysvětlení: „Žádají si to technologické změny a sociální problémy.“ Jiný z jeho kolegů nicméně varuje, že pokrok v této oblasti může zbrzdit rána, kterou ekonomice zasadil brexit, a dodává, že „pokud máme mít do budoucna zajištěný stabilní proud kvalitního výzkumu, bude zapotřebí počáteční investice pro nastartování inovací“.

I v jiných částech Evropy jsou rektoři obecně ve svých očekáváních ohledně financování výzkumu poměrně optimističtí, z jejich asijských protějšků ale optimismus přímo srší. Micunobu Sato, prezident japonské Kogakuin University, se domnívá, že procento rozpočtu vyčleněné na výzkum se v Japonsku alespoň zdvojnásobí. Také všichni čínští respondenti očekávají, že dostanou na výzkum přidáno, přičemž většina z nich je o tom zcela přesvědčená. Viceprezident Jang ze Southern Medical University vysvětluje proč: „Výzkum, zejména inovativní výzkum, bude nejefektivnější způsob, jak podpořit hospodářskou sílu.“

Mimo čínský kolos ale veřejné financování jako takové stále působí univerzitám starosti. Řada respondentů označila nízké investice a boj o státní kasu za největší hrozbu, které budou jejich instituce v dalších dvanácti letech čelit.

Na horních příčkách tohoto žebříčku se dále umístilo vměšování politiků, nestabilní politické strategie, krátkozrakost a „politická ignorance“. Společnost jim dělá populační pokles a snižující se hodnota a důvěryhodnost vědy v očích veřejnosti i horší veřejné povědomí o vědě.

V tomto posledním bodě se ale zároveň 44 procent respondentů domnívá, že veřejnost bude univerzitám do roku 2030 důvěřovat více, než je tomu nyní, a pouze 11 procent má opačný názor. Optimismus je nejsilnější v Asii, kde s tímto tvrzením souhlasí 57 procent respondentů, a nejslabší v Severní Americe, kde ho podpořilo 26 procent respondentů.

Vrásky univerzitám přidělávají také technologie, přemrštěná regulace, nedostatek autonomie, rostoucí náklady na výuku, monopolizace publikování akademických prací, náklady na investice do nemovitostí na kampusech, relevantnost a přeshraniční uznávání kvalifikací a „levné tituly s minimálními náklady na lidskou práci, které nabízí naši konkurenti po celém světě“.

Není obor jako obor: postavení jednotlivých vědních disciplín

Jeden z trendů, které předvídá řada univerzit, je stále vyšší podíl financování věnovaný na přírodní vědy, technické a technologické obory, matematiku a medicínu (tzv. obory STEMM).
Více než polovina respondentů se domnívá, že v roce 2030 bude v oborech STEMM více akademiků a studentů než v humanitních a společenských vědách. Tento názor panuje nejsilněji v Severní Americe a dále v Asii a Oceánii.

Prezident jedné z amerických veřejných univerzit shrnuje důvody stručně: „Práce, práce a práce.“ Další z amerických respondentů z podobné instituce k tomu dodává, že „vzhledem k pštrosí politice a pocitu vlastní výlučnosti akademiků v humanitních a uměleckých oborech se nic jiného nedá očekávat“.

Rektoři v Evropě jsou o něco skeptičtější. Vicekancléř Slee z Leeds Beckett University říká, že podobný fenomén se předvídá už od roku 1959, kdy britský vědec a spisovatel C. P. Snow vystoupil se svou přednáškou o „dvou kulturách“, trvá ale na tom, že „lidská přirozenost a kultura jsou důležitější než technologie“. Fabio Massacci, zástupce rektora pro národní a mezinárodní srovnávací žebříčky na Univerzitě v Trentu, se zase domnívá, že řada studentů vnímá humanitní a společenské vědy jako jednodušší, a proto lákavější než obory STEMM. Jak říká: „Na to, abyste se protloukli právy, vám může stačit mechanické memorování, na technice už to ale tak snadné nebude.“

Ewe Hong Tat z malajské univerzity Tunku Abdul Rahman je toho názoru, že čtvrtá průmyslová revoluce vytvoří povolání, která budou vyžadovat zvládnutí vědeckých i společenských disciplín: „Vývoj směřuje k integrovanějšímu studiu.“

Ani vědci z oborů STEMM ale nejsou přesvědčeni, že dominance jejich oborů je žádoucí. „Není to dobrý výsledek,“ domnívá se astrofyzik a nositel Nobelovy ceny Brian Schmidt z ANU. „Tlak aktuálních okolností zastiňuje dlouhodobý význam [společenských a humanitních věd].“

Prezident jedné z amerických univerzit k této problematice podotýká, že důraz na platy – zejména v krátkodobém horizontu – programům STEMM nepatřičně nadržuje. „Vysoké školy a univerzity musí být schopné lépe ukázat, že absolventi uměleckých, humanitních a společenskovědních oborů vedou kvalitní a naplněný život. Výše platu čerstvých absolventů není tím nejlepším měřítkem univerzitního vzdělání.“
I kdyby ale výše platu nebyla tím nejlepším měřítkem absolventů, stále častěji je měřítkem univerzit. Na dotaz, jestli budou jejich instituce v roce 2030 představovat pro svou zemi větší ekonomický přínos, než je tomu teď, odpověděla drtivá většina – 83 procent respondentů – že ano, a nesouhlasila pouze tři procenta z nich.

Své důvody pro toto sebevědomé tvrzení vysvětluje řada představitelů univerzit jednoduše. „Japonsko je zemí orientovanou na průmysl,“ říká třeba Masato Murakami, prezident Shibaura Institute of Technology v Tokiu. „Univerzity budou více zapojené do místních ekonomik,“ doplňuje Albert van Jaarsveld z University of KwaZulu-Natal v Durbanu.

„Naše univerzita se ve výzkumu výrazně orientuje na obor – ekonomické a společenské vědy – kde seriózní věda [zatím nemá] dostatečný veřejný vliv,“ myslí si Ernst-Ludwig von Thadden, rektor Mannheimské univerzity. „To se i díky našemu úsilí změní.“

Ekonomická motivace: přínos pro ekonomiku a spolupráce s komerčním sektorem

Pokud se ale čeká, že univerzity budou větším přínosem pro soukromý komerční sektor, očekává se zároveň, že bude komerční sektor na oplátku přinejmenším z finančního hlediska větším přínosem pro univerzity.

Soukromé výzkumné granty a smlouvy – v současnosti čtvrtý největší zdroj příjmů po státních výzkumných grantech, školném a státních příspěvcích na výuku – jsou v Evropě a Africe považovány za zdroj příjmů s největším potenciálem k růstu. V Asii a v Oceánii jsou v žebříčku zdrojů příjmu na sdíleném prvním místě a v Severní a Latinské Americe jsou druhé odshora. Někteří z čelných představitelů univerzit také ve své zemi předpovídají výrazný nárůst obchodních aktivit, konzultací a komerčního vývoje.
Naprostá většina čtyř z pěti vedoucích představitelů univerzit proto pro dalších dvanáct let očekává užší spolupráci s komerčním sektorem, a pouhá čtyři procenta očekávají opak.
„Taková je ekonomická realita,“ říká vedoucí jedné z veřejných amerických univerzit. „Komerční sektor potřebuje spolupracovat s univerzitami na lepší přípravě studentů a na výzkumu a vývoji, na který už sám nemá kapacitu.“

Brian Schmidt z ANU k tomu dodává: „Budeme více spolupracovat s komerčním sektorem, protože tímhle směrem leží příležitosti k financování. Komerční sektor zase potřebuje naše absolventy a má dnes větší motivaci spolupracovat s univerzitami než kdy dřív.“
Ana de Freitas, prorektorka Univerzity v Algarve v Portugalsku, vnímá těsnější sepětí s komerčním sektorem jako „přirozený důsledek snahy zlepšit aplikovaný výzkum“.
Respondenti nemají pochybnosti o tom, že výzkum plní stále utilitárnější funkci. Tři z pěti souhlasí s tím, že v roce 2030 bude aplikovaný výzkum převažovat nad základním, a jen jeden z osmi s tímto tvrzením nesouhlasí.

„Globálních výzev bude stále více a budou se navzájem prolínat. Je docela dobře možné, že bude nutné zaměřit větší objem výzkumu na problematiku aplikovaného výzkumu,“ říká jeden z amerických univerzitních prezidentů. Podobného názoru je i Sü Siao-tung z Huazhong University of Science and Technology, který říká, že aplikovaný výzkum „vychází z potřeb lidí“, a dodává, že lidé jsou na první místě.

Řada univerzitních lídrů to ale vidí tak, že posun k aplikovanému výzkumu vychází především ze snahy získat financování.
„Pro aplikovaný výzkum se nabízí větší objem financování, i když s tímto trendem nejsme zcela zajedno,“ říká Luc De Schepper, rektor Hasseltské univerzity v Belgii. „Výzkum následuje zdroje financování a ty momentálně směřují do oblasti aplikovaného výzkumu,“ souhlasí vicekancléř jedné z australských univerzit.

Peter Mathieson z Edinburské univerzity připisuje tento trend ve financování „politické krátkozrakosti“. Další z britských vicekancléřů dodává, že zavání „úzkoprsým přístupem k výzkumu a inovacím,“ který je „spojený s mentalitou financování, která nestojí o dlouhodobé výsledky, ale krátkodobá provizorní řešení“.

Jejich brazilský protějšek také viní „krátkozraké ekonomické a politické tlaky“, zatímco jeden z rumunských respondentů obviňuje mladou generaci, která „si žádá stále víc a víc aplikované výuky a výzkumu. Základní výzkum se stane okrajovou specializací“.

Další respondent, tentokrát z USA, zase předvídá, že i když trend směrem k navyšování zdrojů na aplikovaný výzkum bude pokračovat, zejména v oblasti biomedicíny, „může to paradoxně zpomalit vývoj průlomových léků, protože aplikovaný výzkum většinou postupuje po menších krůčcích“.
Ernst-Ludwig von Thadden z Mannheimské univerzity dodává, že „vzhledem k tomu, jak roste složitost vědy a jak se navzájem ovlivňují jednotlivé obory, bude porozumění základním principům důležitější než konkrétní aplikace“.

Martin Paul, prezident Maastrichtské univerzity, uzavírá toto téma s tím, že rozlišení na aplikovaný a základní výzkum je v konečném důsledku „umělá kategorizace, na kterou bychom se měli přestat ohlížet. Řada aplikovaných použití byla odvozena ze základního výzkumu“.

Strategie přežití: kam se pohne trh?

Bez ohledu na různorodé externí tlaky vedoucí představitelé univerzit stále věří, že jsou pány svého osudu. Když byli požádáni, aby seřadili faktory, které budou mít v roce 2030 největší vliv na velikost jejich institucí, řada z nich dala ekonomické, technologické, politické a pracovní trendy na spodní příčky žebříčku. Za hlavní faktor, který bude rozhodovat o růstu, označili nejčastěji strategii instituce.

„Institucionální strategie stojí nad vším ostatním, samozřejmě ale reaguje na finanční omezení,“ poznamenává Brian Schmidt z ANU. Další prezident univerzity z amerického středozápadu říká, že ekonomické, politické i demografické otázky se berou v úvahu, „když připravujeme a upravujeme institucionální strategii pro dosažení naší mise“.

V Británii ale na první místo seznamu rozhodujících faktorů umístila institucionální strategii ani ne čtvrtina vicekancléřů. Místo toho většina z nich poukazuje na poptávku studentů. Tento faktor se považuje za klíčový také v Německu, kde je na horní příčce seznamu u dvou třetin respondentů. „Samozřejmě ale platí, že [poptávka] je do velké míry určena strategií instituce,“ doplňuje Ernst-Ludwig von Thadden z Mannheimské univerzity.

Obecně ale čelní představitelé univerzit věří svým strategiím natolik, že se téměř všichni shodnou na jednom: jejich instituce přečkají všechny bouře, do jejichž víru se během následujících dvanácti let dostanou.

Téměř všichni respondenti totiž odpověděli kladně na otázku, jestli jejich instituce bude v roce 2030 ještě existovat, a většina je o tom pevně přesvědčena. Záporně odpověděl pouze jeden z čínských respondentů.

Tim Sands z Virginia Tech má nicméně podezření, že jinak formulovaný dotaz – jaká je pravděpodobnost ukončení činnosti jiných institucí – by vyvolal zcela jinou reakci. Podle něj je existenciální hrozba americkým univerzitám „velice závažná“, zejména v případě regionálních veřejných škol, které „nemají podporu široké základny absolventů nebo jiné zdroje příjmů [a] třeba si nezvládly vytvořit významnější partnerství napříč různými odvětvími ekonomiky. Tyto instituce jsou v ohrožení. První záchvěv už jsme viděli u států, jako je Illinois, kde prošlo financování vysokých škol krizí. Instituce, kterých se to týkalo, nakonec nezavřeli, ale nechybělo k tomu mnoho.“

Sands očekává, že při příští recesi proběhne „velké prosévání“ jak veřejných, tak soukromých institucí. I když každá z posledních čtyř recesí se „v podrobnostech lišila…co se týče finančních ztrát pro instituce, měly všechny zhruba stejný dopad“.

A vzhledem k tomu, že dopad recesí na financování na státní úrovni bývá kumulativní, mohla by podle Sandse být nevyhnutelná další recese onou příslovečnou poslední kapkou: „Státní financování se většinou nevrací na úroveň, na které bylo před recesí. Zotaví se jen částečně a na původní výši se už nedostane.“

Nejlepší univerzity světa se tedy možná udrží na hladině i dál, ať už bude jakkoli rozbouřená. Menší a méně prestižní plavidla ale mají mnohem pádnější důvod obávat se ztroskotání, pokud se politický vítr do roku 2030 neobrátí.

Poznámka: průzkum zahrnoval také otázky na roli technologií v utváření budoucnosti univerzit. Odpovědi na tyto otázky budou předmětem samostatného článku, který magazín Times Higher Education přinese příští týden.